Never give up 10.

Znáte ten pocit, když jste úplně na dně a nevíte už jak dál, přijde vám, jako by se všechen kyslík vypařil a vy se nemůžete nadechnout… nemůžete žít. Svět se najednou stal temným a krutým a vy hledáte svou ztracenou jiskřičku života a doufáte, že ještě nevyhasla. Ona nevyhasla, ještě pořád plápolá, ale blíží se bouřka…

Pokoj, ve kterém se nacházel, byl takový malý a útulný, na zdi visely plakáty nějakých hoperů, které Bill, krom 50 Centa a Eminema, snad ani neznal. Pořád se mu tak trochu motala hlava, ale byl rád, že se předtucha zlé kocoviny zatím neprojevila. Připadal si strašně nesvůj, v cizím bytě. Pocity ze včerejšího dne se mu opět vracely a jemu se zvedal žaludek při pomyšlení na Millera.

Okej takže prvně si najdu oblečení a pak odsud rychle vypadnu. Říkal si pro sebe. Neohrabaně se vydal ke dveřím, ale zakopl a nějaký batoh a s obří ránou dopadl na zem. Chytil se za ruku, na kterou bolestivě dopadl, a přetočil se na záda. Tohle bolelo.

Tom hned jak uslyšel ránu, tak vyběhl po schodech do svého pokoje a s vyděšeným výrazem v očích rozrazil dveře.

„C-co se stalo?‘ vyhrkl za sebe. Bill klečel na kolenou a propaloval Toma šťeněčíma očima. Bolela ho ruka, nejspíš si ji při pádu narazil. Tomovi se odpovědi nedostalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho po delší době znovu. Bill jenom nepatrně kývl a sklopil pohled. Bál se ho. Co když ho chce taky jenom využít, a co když už to udělal? Bill začínal propadat panice.

„Pojď, pomůžu ti vstát…“ nabídl se Tom a vztáhl k němu ruku. Bill začal vyplašeně těkat očima sem a tam. Byl si téměř na sto procent jistý, že ho hodí na postel a vezme si ho.

„Nesahej na mě,“ vykřikl, když mu Tom sáhl na rameno, a odběhl se schovat do rohu. Tom na něj nechápavě koukal, nevěděl, co udělal špatně. Nechtěl mu přeci ublížit.

„Bille? Jmenuješ se tak, že ano?“ snažil se o milý a vyrovnaný tón hlasu, ale přitom byl téměř stejně zoufalý jako ta malá hromádka neštěstí, co se krčila v rohu pokoje a nervózně si u toho přitahovala deku blíž k tělu.

„Prosím, nech mě být, já už nechci,“ vzlykal Bill. Klepal se.

„Bille, uklidni se, já ti nechci ublížit,“ hleděl mu zpříma do očí a pomalu k němu natahoval ruku, „prosím.“

V Billovi ten pohled vyvolal takový podivný pocit, najednou se ho už prostě nedokázal bát, cítil, že se v něm skrývá něco dobrého. Asi to byla ta aura, o které už tolikrát slyšel. Pomalu vložil svou roztřesenou dlaň do té jeho. Stále udržoval oční kontakt.

Billovi však najednou probleskla v hlavě bolestivá vzpomínka. Zhroutil se Tomovi do náruče. Tom byl v šoku. Černovlásek mu vzlykal v náruči. Nevěděl, co dělat, tak ho pevně objal a snažil se ho utišit. Billovy slzy smáčely Tomovo triko velikosti XXL.

„Ššš… neplač, prosím,“ Tomovi ho bylo líto, cítil strašnou bezmoc, nevěděl, jak mu má pomoct, nevěděl, co se mu vůbec stalo…

Černovlásek už byl celkem klidný, sem tam vypustil ještě nějaký zatoulaný vzlyk. V Tomově náruči pociťoval ten nádherný pocit bezpečí, teplo sálající z jeho horkého těla, srdce bubnující v pravidelném intervalu, divoká a zároveň něžná vůně, to všechno způsobovalo, že se brzy uklidnil a aspoň na chvíli dokázal vypnout.

„Billi… c-co se stalo?“ odhodlal se konečně zeptat na otázku, která už mu od začátku vrtala hlavou. Černovlásek se nad tím oslovením jemně pousmál, takhle krásně mu nikdo už hodně dlouho neřekl. Andy mu říkal většinou jenom lásko, prdelko, miláčku…

Aw, sakra Andy, určitě už má strach. Bill se konečně vrátil do reality. Opatrně se od Toma odsunul a pohleděl mu do očí.

„Prosím, vezmi mě domů,“ zaškemral. Toma trochu štvalo, že mu neodpověděl na otázku, ale respektoval to.

***

„Děkuji… za všechno!“ vydechl Bill, když Tomovo auto zastavilo před jeho domem. Bylo něco málo po poledni. Sněžilo. Za celou cestu spolu nepromluvili ani slovo. Bill vlastně ani nechtěl mluvit, topil se ve svých myšlenkách a snažil se je nějak uspořádat. Tom na tom byl stejně, avšak jedinou jeho starostí, co měl on, byl momentálně chlapec sedící vedle něj.

„Není zač…“ koukl na něj smutně Tom, „rád jsem tě poznal!“ Bill vystoupil a vydal se pomalu k hlavnímu vchodu.

Tom seděl v autě ještě chvíli. Trápil se. Opřel si hlavu o volant a přemýšlel. Ale moc dlouho mu to nevydrželo, kdosi zaklepal na okénko…

„Já ehm…“ zajíkal se Bill, „jak se vlastně jmenuješ?“ Tom se musel pousmát, Bill byl strašně roztomilý, to jak mu vločky dopadaly do černých vlasů a rychle se rozpouštěly tak, že po nich zůstala jenom kapička vody, která se na světle třpytila jako diamant.

„Tom,“ podal mu ruku a Bill ji s radostí přijal.

„Těší mě, Tome,“ vtiskl mu do ruky papírek se svým číslem a bez dalšího slova odpochodoval. Díky Tomovi se už cítil mnohem lépe.

„Panebože, Bille, kde jsi Bill celou noc, víš, jaký jsem o tebe měl strach, nestalo se ti nic, jsi v pořádku, mluv proboha…“ spustil na něj Andy, jen co vešel do dveří. Bylo na něm vidět, že celou noc nespal. V ruce křečovitě svíral mobil a Billa málem rozmačkal radostí, když ho viděl. Ta jeho starost mu přišla tááák roztomilá.

„Klid, jsem v pořádku,“ rozhodl se, že Andymu o tom incidentu s Millerem říkat nebude. Andy by byl schopný jít a umlátit ho čímkoli, co by měl po ruce. Nedovolil by, aby někdo jeho Billimu ublížil.

„No, vlastně nejsem, jsem bez práce…“ řekl a sklopil pohled, věděl, že Andy by z něj dokázal vyčíst, že je v tom i něco víc.

„Co …cože?“ koukla na něj překvapeně. „Proč, co se stalo?“

„No… jenom to, že… to no…“ Bill teď litoval toho, že si prvně nevymyslel nějakou výmluvu předem.

„Co se stalo?“ přiběhl k němu a chytil jeho tváře pevné do svých dlaní, aby se mu mohl podívat do očí.

„Bill ten pohled nedokázal ustát, nedokázal by mu lhát do očí. Pevně ho objal a položil si hlavu na jeho rameno. První slza vyklouzla zpod zavřených víček a razila si cestu přes porcelánovou plet až dolů ke rtům.

Takže Andymu stejně nakonec všechno řekl, ale vynechal jeden celkem podstatný detail, a to byl Tom. Nechtěl, aby Andy třeba žárlil, nechtěl mu ublížit, a tak si to malé tajemství nechal pro sebe.

autor: MajKy