Timeless love 7.

autor: Wind

Tomova radost ovšem zase rychle opadla. Neměl nejmenší ponětí, jak se s tímhle problémem vypořádat. Láska. Nejsilnější pouto, které znal. Vždyť on sám kvůli ní překonal tisíce nesnází, jen aby ji opět získal. Bill musel někoho opravdu silně milovat a jeho láska musela být ve stejné míře opětována. Proto byl každý jeho pokus o oživení jeho vlastní lásky zmařen. Už to chápal. Ovšem stále neměl tušení, jak tuto překážku překonat.

*flashback*

„Thomasi, jste doma?“ Ozvalo se za dveřmi klepání a ženský hlas. Byl to už víc jak měsíc, co Tom odvedl Willa do náhradní rodiny, ale on pořád mlčel. Ba co víc, v posledních dnech odmítal úplně cokoli, ale o tom neměl Tom ani ponětí. On jen doufal, že je jeho malý nalezeneček v tom nejlepším pořádku. Doufal…

Tom otevřel dveře a pustil dovnitř Willovu novou matku.

„Terezo, vás bych tu nečekal.“ Kdyby lež kvetla, Tom by byl od hlavy po patu obsypaný poupaty. Popravdě, každý den čekal na nové zprávy o Willovi. Chtěl slyšet, že je v pořádku, ale když viděl výraz Terezy, silně o tom zapochyboval. Ale stále chtěl doufat, dokud~

„Thomasi, prosím… pojďte se na něj podívat. Já už opravdu nevím, co s ním mám dělat. Už tři dny nic nejedl ani nepil, jen stojí u okna a kouká ven. Už ani nepláče. Prosím, pojďte.“

~ neslyšel tohle.

„Jistě. Půjdu.“ Netrvalo dlouho a mohl vyrazit.

Po nějaké té chvíli cesty pěšky se konečně dostali na kraj malé dědiny. Tom už z dálky vyhlížel Terezin dům. Za chvíli ho uviděl a v okně si všiml smutného chlapce. Zdálo se mu to, nebo mu zazářila očka? Tereza překvapením téměř nedýchala, když po otevření dveří málem upadla, jak se jí pod nohama prosmýkl černý stín a než se kdo nadál, na Tomově noze vyloženě visel malý Will a… plakal, ale Tereza tak nějak cítila, že tohle není špatný pláč.

Toma zahřálo u srdce. Vytáhl si maličkého do náruče a nechal si kolem krku omotat drobné ručičky. Tereza se na scénu před sebou koukala se spokojeným úsměvem. Konečně cítila, že je Willy šťastný, i když ji trochu bolelo, že to nebylo díky ní. Přeci jen… měla ho ráda.

„Myslím, že bude lepší, když si ho zase vezmete k sobě. Očividně jste mu chyběl.“

„Ano… máte pravdu. Možná nebylo správné rozhodnutí ho dát pryč.“

„To ne… ale určitě sem zase někdy přijďte. Rádi vás uvidíme. Oba.“

Po krátkém rozloučení se Tom vrátil i s Willem k sobě na samotu domů. Will se celou cestu Toma držel jako o život. Doma se nechal převléknout, najedl se a večer šel klidně spát. Tom na sebe nikdy nebyl pyšnější než ten den. To, co se stalo, pro něj moc znamenalo. Byl rád, že má Willa zase u sebe.

Trvalo to další dva týdny, než se Will začal opět chovat v mezích jako normální šestileté dítě. Jen… stále neřekl ani slovo. Tom se jedné noci za úplňku vydal sbírat byliny, aby měl nasušené do zásoby. Moc dobře věděl, co by se stalo, kdyby ho při tom někdo nachytal, ale jemu se v podstatě nemohlo nic stát. Stejně podle záznamů umřel již čtyřikrát.

Malý Willy se probudil kolem půl jedné v noci. Měl žízeň, a tak šel za Tomem. Jaké ovšem bylo překvapení, když Toma v jeho posteli nenašel a nebyl dokonce ani nikde v domě. Willy dostal strach. Tom ho opustil? Kde je? Nemohl ho tu přece jen tak nechat a odejít!

Willy v návalu zoufalství vyběhl ven z domu rovnou do lesa. Bylo mu jedno, že ho do bosých chodidel bodá jehličí. Pro něj bylo teď důležitější najít Toma. Byl jeho jediná rodina. O svoji skutečnou přišel a Tom byl jediný, s kým se cítil opět v bezpečí. Nesměl o něj přijít. Ani nepomyslel, co všechno by se tak malému chlapci mohlo v lese stát.

Utíkal, ani nevěděl kam. Ovšem… po nějaké chvíli se zastavil a posadil se pod vysoký strom. Schoulil se do klubíčka a opět se rozplakal. Po chvíli ho ovšem zarazil zvuk praskající větvičky. Zvedl hlavu, aby se mohl podívat do jiskřících očí, které ho obklíčily. Vlci. Teď je zle. Instinkt mu velel rychle vylézt na strom za sebou, a to taky udělal. Ovšem… vlci tu pořád byli. Nehodlali se jen tak vzdát své kořisti. Věděli, že to malé dítě bude muset jednou dolů. Tam nahoře nevydrží věčně.

Tom už se pomalu vracel domů. Měl vše, co potřeboval. Když ovšem procházel lesem domů, zaslechl vlčí vytí. V tu chvíli se zarazil. Vlci lovili, ale nebyla to zvěř. Zorničky se mu rozšířily zděšením. Willy. Rychle se rozeběhl na místo, kam vlci svolávali své druhy. Nedalo mu ani moc práce je odehnat. Stačil jeden pohled a vlci se rozutekli jako vyplašená štěňata.

„Wille!“ křikl Tom. Nad ním se ozvalo vzlyknutí a než se nadál, skočil mu malý chlapeček do náruče. „Prosím tě, co tě to napadlo? Co tu děláš?“

„Tom.“ Vzlykl Willy a přitulil se k němu víc. Neopustil ho. Přišel ho zachránit. Je tu. Není sám.

Tom se zarazil. Willy promluvil? A… jeho první slovo bylo jeho jméno. Ani nedokázal popsat, jak moc ho tento fakt zahřál u srdce, jak moc byl v té chvíli šťastný.

„Willy… neboj se. Nikdy tě neopustím.“

Will se od onoho okamžiku od Toma skoro nehnul na krok. Přeci jen v něm přetrvával určitý strach, že ho opustí. Ale to Tom rozhodně neměl v plánu. Ani mu nějak nevadilo, že za ním jeho malý nalezeneček pořád běhá. Byl rád. Alespoň se necítil tak sám. Bral ho všude s sebou, učil ho vše, co sám uměl… jediným jeho problémem zůstala Willova mlčenlivost. Ano, už sice mluvil, ale to bylo tak zřídka, že si Tom skoro nepamatoval, jak jeho hlas zní. Ovšem… bylo mu jasné, že po tom všem, co maličký zažil, mu bude trvat ještě dlouho, než se vzpamatuje.

~o dva roky později~

Už to budou dva roky od chvíle, kdy Tom Willa zachránil. Jeho stav se změnil jen trochu. Mluvil, občas se i zasmál, ale jinak… pořád zůstával spíš tichým a uzavřeným chlapcem. Toma to mrzelo, ale bylo mu jasné, že tohle se už nejspíš nezmění. Byl ale rád, že už se očividně cítí líp.

„Wille?! Kde jsi?“ Volal Tom. Odpoledne se šel Will projít ven, byl večer a on se ještě nevracel. „Wille!“ Tom se lépe rozhlédl. Pak ho uviděl. Will seděl na kopci kus od jejich domku… a ne sám. Seděl tam s dalším dítětem a zdálo se, že si vesele hrají. Tom nevěděl proč, ale cítil se zvláštně. Mrzel ho fakt, že s ním se Will nikdy nesmál takhle šťastně jako s tím dítětem. Šel se podívat blíž.

Will seděl na trávě a vedle něj seděla malá plavovlasá holčička.

„Podívej, Wille. Tuhle mi vyrobila maminka.“ Ukazovala Willovi svoji malou panenku.

„Je pěkná… můžu taky takovou udělat?“

„Jasně. Můžeme ke mně domů.“ Holčička vstala a chtěla vzít Willa za ruku. To už ale zasáhl Tom.

„Wille.“ Malý chlapec sebou trhl a podíval se na vysokého muže před sebou.

„Ahoj, Tome… tohle je Ingrid. Bydlí tady dole ve vesnici.“

„Dobrý den.“ Pozdravila tiše Ingrid a lehce sklopila hlavu. Z toho pána šel strach, proto se víc schovala za Willova záda.

„Wille. Měl jsi být už dávno doma. Měl jsem o tebe strach.“

„Omlouvám se, Tome… hráli jsme si.“ Will sklonil provinile hlavu a radost, kterou před chvílí cítil, byla ta tam. Vážně nechtěl Tomovi přidělávat starosti.

„Tak se rozluč. Je čas jít domů.“

„Tak… ahoj, Ingrid. Zítra za tebou zase přijdu.“

„Ahoj, Wille.“ Pípla tiše Ingrid a pozorovala, jak se Will vzdaluje.

Od onoho dne Will každé ráno vyběhl ven za Ingrid a ostatními dětmi z vesnice a nevracel se, až večer. Tom, ačkoli si to odmítal přiznat, z toho byl trochu smutný. Vlastně… hodně smutný. A osamělý. Už neslýchal Willovy krůčky po domě, nikdo za ním neběhal, netahal ho za košili, neptal se, jestli s ním dneska může jít ven… Will prostě ráno utekl a večer se vrátil akorát najíst a spát. Tom si teprve v těchhle chvílích uvědomoval, jak moc si na Willa zvykl. Cítil se sám víc než před lety, kdy to byla pravda. Na druhou stranu se ho Tom snažil pochopit. Je to malé dítě, které prostě potřebuje někoho v jeho věku, aby si mohl hrát.

Jednoho večera, kdy by Tom normálně šel na byliny, seděl doma u stolu, hlavu opřenou o dřevěnou desku. Nikam se mu nechtělo. V tom zaslechl tiché krůčky v předsíni. Věděl, kdo to je, ale nechtělo se mu měnit polohu. Tiché krůčky došly až vedle něj.

„Tome?“ zeptal se tiše Will.

„Hmm?“ Tomovi se nechtělo odpovídat. Cítil se jako malé ublížené děcko.

„Tome… tohle jsem dneska vyrobil… chtěl bych ti to dát.“ Tom zvedl hlavu a podíval se na malou hadrovou panenku, kterou Will držel ve svých malých ručičkách a podával mu ji. Tom si ji s úsměvem vzal a poděkoval. Will byl spokojený. Vylezl Tomovi na klín a přitulil se k němu. Tom byl šťastný.

autor: Wind