Tom byl v pořádku. Zato Bill už od devíti hodin zabíral koupelnu a zvracel. Bylo mu tak špatně, jak mu v životě snad ještě nebylo. Před očima se mu všechno mlžilo a z předešlého večera měl okno větší než největší prosklená budova na světě, kde je oken víc než dost. Absolutně netušil, co se včera dělo. Ani na to na záchodech si nepamatoval, a to byl rád zase Tom. Netušil, jak by mu to vysvětloval.
„Už je ti líp?“ smál se Tom a podal Billovi skleničku se šumivým nápojem, který pomáhal od bolestí břicha a podobně.
„Jo je to lepší, děkuju,“ přijal skleničku a ohrnul nad ní nos. Nechutnalo mu to a vždy měl pocit, že po tom hodí šavli ještě jednou. Ale přežil to a během dopoledne se z toho dostal. Když šli na oběd, bylo mu už fajn, jenom hlava ho trochu bolela.
„Dáš si drink?“ popíchl černovláska Tom, když seděli v plážovém baru a pobaveně sledoval, jak se Bill zamračil a propálil ho očima.
„Ne nemam chuť, díky,“ zasmál se nakonec a objednal si obyčejnou perlivou vodu. Dopili, popovídali a šli se zase natáhnout na lehátka.
Bill si nasadil sluchátka a sklopil si stínítko na obličej. Hodlal se trochu opálit, když už tu byli. Poklepával si nohou do rytmu a v klidu podřimoval.
Tomovi se ležet nechtělo, tak zkontroloval Billa a vydal se do vody trochu si zaplavat. Potkal Carlose a další kluky, co tam byli včera s nimi. Vysmátě se pozdravili a společně šli navštívit nafukovací park na vodě, který tu nejspíše dnes ráno vystavěli. Obří nafukovací klouzačka do vody, skákadla, míče. Všechno možné, jenom v nadživotní velikosti.
Dál se hašteřili, až jim došla energie, tak se jenom vyvalili na velké lehátko a nechali se houpat vlnami.
Slunce pražilo dál a dál a Billovi se zastesklo po vodě. Zvedl se, sundal sluchátka a rozhlédl se kolem. Hledal pohledem Toma, ale nemohl ho zachytit. Přitom jeho modré plavky by se nedaly přehlédnout.
„Kde zase seš,“ povzdechl si a šel se zchladit do vody. Kousek od něj si všiml velkého nafukovacího hřiště na vodě. Na velkém lehátku se zalesklo cosi, co připomínalo Toma. Doplaval tam a vylezl po gumovém žebříku nahoru.
„Tak tady tě mám,“ zasmál se černovlásek a pocákal ho studenou vodou.
„Co blbneš?!“ rozesmál se Tom a ve vteřině byl na nohou, aby Billa shodil zpátky do vody. Jen jak do něj ale drcnul, Bill ho pohotově chytl za ruku a stáhl ho za sebou. Oba se plácali ve vodě jako leklá ryba na suchu a nemohli se přestat smát.
To už za nima po chvilce naskákali i Carslos s ostatníma a vrhli se zase na hřiště pro míče a spol. Zahráli si vodní pólo, projeli se na skútrech a dělali další a další klukoviny.
Později na hotelu se všichni po vydatné sprše vydali do baru. Bill sice pil jenom vodu, nebo když už, tak nějaký lehce alkoholický drink. A i tak na tom sluníčku to bylo ažaž a po nějaké chvilce byl už zase lehce v náladě.
„Hey, Kaulitz, ty si prej vyhrál německou superstar, je to tak?“ zeptal se přes celej bar Carlos a zasmál se. Hned se po nich otočilo několik kolem stojících lidí a něco si začali tiše šuškat.
„Jo-jo vyhrál jsem, no… proto jsem tady… jinak bych si to nemohl dovolit,“ usmál se a trochu se zarděl v tvářích.
„A vy s Tomem jste… jako… milenci?“ zeptal se už trochu tišeji Kay a pozvedl obočí.
Tom s Billem se na sebe tak nějak povídali a černovlásek se usmál.
„Jo, jsme no,“ stiskl Tomovu ruku a podíval se mu do očí. Tak rozzářeného ho snad ještě nikdy za tu dobu, co ho znal, neviděl.
„Wow to je pecka!“ zasmál se už trochu podnapitý Carlos a poplácal oba po zádech.
„Hah myslel jsem, že jste buď kámoši na život a na smrt, nebo sourozenci… jste si hrozně podobný,“ začal konstatovat Kay a zasmál se. Pořád je oba propaloval pohledem.
Později večer se rozloučili a všichni si šli po svých. Bill s Tomem na večeři a ostatní šli zřejmě na pláž nebo k bazénu. Shodou okolností byli ze stejného hotelu, což zjistil Tom dneska venku na nafukovacím hřišti na pláži.
Najedli se a Tomovi přistála na mobilu smska „VECER U NAS NA POKOJI! CARLOS“
Dal to přečíst Billovi, a ten se jenom pousmál, pomyslel si svoje a kývl.
„Proč ne, bude sranda,“ ušklíbl se a pustil se znovu do svého kuřecího salátu.
„Dobře,“ odepsal a začínal se těšit na večer. Nečekal nic velkého po včerejším večeru, ale přeci jenom bude rád v nějaké jiné společnosti. Navíc, kluci sou fajn, tak proč ne.
Od jejich příletu uplynulo něco přes týden a jejich pobyt v ráji se blížil ke svému konci. Oba to pociťovali a bylo jim z toho smutno. Zrovna byl večer a do odletu zbývaly dva dny. Byl večer a Měsíc byl na svém místě a vytvářel tu dokonalou, bílou stezku po hladině oceánu.
„Nechce se mi domů,“ prohlásil Bill smutně a opřel se hlavou o Tomovo rameno. Ten jenom přikývl.
„To mně taky ne,“ objal ho Tom a políbil do vlasů. Dál si zbytek večera tak nějak povídali a šli spát.
Uplynuly i poslední dny a nastala hodina H. Hodina jejich odletu domů. S Carlosem a ostatními si vyměnili čísla a adresy a domluvili se, že se někdy navštíví. Později už čekali v letadle, až se odlepí od země a poletí směr Německo a Bill bude plnit své hvězdné povinnosti.
Letěli na noc, takže oba dva téměř celou cestu prospali. Tentokrát se vzbudil první Bill a posmutněle vyhlédl z okénka ven. Bylo pochmurno a pršelo. Billova nálada klesla na teplotu zdejšího světa a on neměl na nic náladu. Probudil Toma, a když se konečně dostali z letadla do haly pro kufry, bylo mu snad ještě hůř.
„Nechce se mi domů… a je tu divně… tak chladno a podobně,“ povzdechl si a objal Toma, když čekali na svůj taxík.
„Mně taky ne, Billi… víš… nechtěl bys přespat u mě dneska? No u mě přímo ne, ale se mnou v hotelu,“ zkusil to pomalu Tom a usmál se. Doufal, že by to mohlo vyjít. Nesliboval si od toho nic. Jenom si prostě zvykl za těch čtrnáct dní mít ho pořád u sebe a nechtěl se toho jenom tak vzdát.
„No… vlastně proč ne,“ souhlasil černovlásek a popadl svůj kufr, když přijel taxík. Všechno naložili a Tom nadiktoval adresu hotelu, kde spal. Cestou ještě napsal Sandře, že už jsou v Německu a že se někdy zastaví. Na nic víc neměl sílu. Během deseti minut byli u hotelu a za celou cestu nepromluvili ani jedno slovo.
Následně už na pokoji se Bill hned svlékl a jenom v trenkách skočil do postele.
„Divné, že tu není čtyřicet stupňů a potřebuješ peřinu,“ zasmál se tiše černovlásek a rozvalil se přes celé letiště, co tu bylo. Tom ještě odtahal kufry vedle do místnosti a přidal se k němu.
„Jo no,“ přitakal a usmál se. Vzal ho za ruku a políbil ho na ni.
„Víš… můžu se tě na něco zeptat?“ nadhodil Tom, ale opovědí mu bylo tiché zachrápání. Bill ve vteřince usnul a hned jako miminko. Tom následně po něm.
Další ráno bylo pro oba nějakým způsobem kouzelné. Slunce svítilo do velkých oken, z balkónu sem proudil čerstvý vzduch a vedle něj voněla snídaně. Vajíčka, něco sladšího a čaj s novinama. A co líp, ve dveřích se usmíval Tom opřený o futra a sledoval ho.
„Dobré ráno Růženko, vyspinkanej do růžova?“ usmál se a přisedl si k němu na postel. Políbili se na dobré ráno, jak se za těch čtrnáct dnů stalo jejich tradicí.
„Mmm takhle dobře jsem se nevyspal za posledních čtrnáct dní,“ popíchl ho černovlásek a zasmál se. Miloval ten Tomův výraz potom. Vždy tak roztomile nakrčil obočí a pak se usmál.
„Dneska už… asi chceš domů, že?“ namítl Tom, když se oba najedli.
„Jo… jo to by asi chtělo. Mamka bude vyzvídat, jak jsem se měl a podobně,“ zasmál se Bill a upil stále ještě horkého čaje.
„Tak mě napadlo. Nechtěl bys jet se mnou? Aspoň poznáš mojí rodinu,“ dodal potom s úsměvem a takovým roztomilým výrazem ve tváři, kterému nešlo odolat za žádných okolností. Ani teď. Dočkal se Tomova souhlasu a zajásal.
„Jsi úžasnej!“ políbil ho a zmizel v koupelně. Tom za ním jenom koukal a smál se.
„Děkuji, Simone, bylo to výborné,“ usmál se na Simone a pak na Billa sedícího vedle něj na gauči. Téměř až do večera propovídali o jejich dovolené, jak Bill předpokládal. Ukazovali fotky a smáli se. Tom byl myšlenkami však někde mimo realitu. Sledoval jenom Billa, jak rozhazuje při vyprávění rukama, jak se mu při smíchu vytvářejí dolíčky ve tvářích. Přistihl se, že na něm miluje snad jeho sebemenší nedokonalost, kterou snad ani neměl.
„Tomi to byla pecka, co?“ zasmál se a drcnul do zamyšleného tvora vedle sebe. Ten sebou hned cukl.
„Co? Jo tohle… jo to bylo super,“ přikývl a stiskl černovláskovu ruku. Ten se na něj usmál a pak se usmál na Simone. Ta chvíli sledovala jejich ruce a pak synovy oči. Nakonec se ale usmála a pohladila ho po havraních vlasech.
To se už přihnal i chybějící článek jejich rodiny, hurikán jménem Andy. Byl venku a nějak mu nedošlo, že dneska jeho bráška už přijde domů. Očekával, že bude chtít být ještě déle s Tomem.
„Nazdar brácho!“ zvolal nadšeně a objal ho. Následovala salva otázek a Bill mohl začít znovu. Tom to všechno jenom pobaveně sledoval do té doby, než se mu rozdrnčel mobil v kapse.
autor: Iveth Biersack
Sakra, sakra, teď mi bude pořád vrtat hlavou ta Kayova poznámka o tom, jak jsou si kluci hrozně podobní. Aby to nebyla ta Tomova předtucha, to by byl průšvih…
Ale tu dovolenou si teda uměli parádně užít, a i když já na tohle dovádění u moře moc nejsem, docela jsem jim to záviděla 🙂
Takže líbánky skončily a nastává realita všedního dne a trochu se bojím, co jim asi přinese.
Popravde jsme zvedava jestli opravdu budou brachove nebo ne .. :/ ja doufam, ze teda nem protoze by to vsechno zkazilo .. ale tak uvidime no..
A Bille zacinaji ti povinnosti!!
Krásna idylická kapitola. Len tá poznámka od Kaya… a telefonát na konci… tak som teraz zvedavá čo sa pokazí.
Jéé suprový že je další dílek 🙂 Moc pěknej.. ale ten Kay? Hmm bude mi to vrtat hlavou. a pak poslední věta o teleffonátu ksakru .. snad to bude v pohodě 😀
Idilkova kapitola.