Ovšem… když je otevřel, obrátil čokoládové panenky rovnou na Toma. Jeho tvář se zatáhla nevýslovným hněvem jako obloha před tou vůbec nejhorší bouřkou. Celý zčernal zuřivostí, jen jeho oči zářily jako plameny. Otevřel ústa v ohlušujícím řevu a Tom, ať se snažil, jak chtěl, nemohl pokračovat ve svém kouzlu. Snažil se dál odříkávat a tím odpoutat Billa od jeho duše, ale ta se bránila doslova zuby nehty.
Tom vztekle zaklel a radši zmizel z pokoje. Billova duše se opět v klidu vrátila do svého těla. Tom se prohnal chodbou rovnou k východu z nemocnice. Nastoupil do auta a vrátil se domů, jak nejrychleji to šlo. Okamžitě začal prohledávat knihy, aby zjistil, co způsobuje ty neustálé problémy. Neměl tušení, proč se Billova duše bránila. Ještě nikdy se to nestalo, tak proč teď?! Proč, sakra?! Kdyby se víc zajímal o život Billa, třeba by mu došlo, co drží jeho duši tak pevně v těle. Jenže on byl tak moc zahleděný do vlastního cíle, že si nevšímal nikoho a ničeho jiného.
Po dlouhém a úmorném, nicméně bezvýsledném hledání se svalil do křesla a zmoženě si promnul víčka. Ani nevěděl jak, ale usnul, jako by ho do vody hodil.
Malý Will cítil na čele cosi studeného. Skrz zavřená víčka vnímal sluneční svit. Cítil se… prázdný. Pomalu otevřel oči. Musel si je na chvíli zakrýt rukou, aby si přivykl na přemíru světla kolem sebe. Vůbec nechápal, co se děje. Poslední, co si vybavoval, byly plameny a nevýslovný žár. Pomalu se posadil. Ležel pod listnatým stromem a pod ním byla hromádka sena jako postel. Kde je? A jak to, že tu je? Jak to, že neuhořel? Jak se sem dostal? Kdo ho zachránil?
Nekončící množství otázek zachvátilo jeho mysl. Jeho oči se pomalu zalily slzami. Začal zoufale plakat. Nepřestal, ani když se kousek od něj ozvaly kroky na trávě, ani když se těsně před něj posadil někdo další. Plakal a ani nevěděl proč přesně. Kvůli šoku? Ztrátě rodiny? Zmatenosti? Zoufalství? Chtít po šestiletém dítěti, aby v tuto chvíli řeklo důvod svého pláče, bylo naprosto zbytečné.
„Klid… všechno bude zase dobré, slibuju.“ Ozval se po chvíli jeho vytrvalého pláče mužský hlas. Malého Willa to zaskočilo tak, že na chvíli přestal plakat a zvedl k cizinci svá uplakaná kukadla. Dost ho to překvapilo. Před ním seděl mladý muž s blonďatými vlasy spletenými do podivných copánků. Willy se nejistě stáhl blíž ke stromu a schoulil se od onoho neznámého muže co nejdál.
„Neboj se mě, maličký. Jsem Tom. Zachránil jsem tě, mě se nemusíš bát. Se mnou už jsi v bezpečí.“ Tom s laskavým úsměvem natáhl k chlapci ruku. Ten si ji podezřívavě prohlížel, ale nakonec se s pláčem vrhl Tomovi do náruče. Jeho dětské instinkty mu říkaly, že mu neublíží.
Tom si ho k sobě přitulil a s bolestným povzdechem zavřel oči. Znovu viděl tu chvíli, kdy tohohle mrňouska vytáhl z hořící stodoly. Ani nevěděl, jak se tam ocitl. Prostě jen v klidu cestoval, když se k němu donesl závan kouře. Rozeběhl se tím směrem a tam našel doslova boží dopuštění. Všude hořelo, plameny šlehaly vysoko k nebi. A přesto… někde mezi tím vším žárem cítil Tom jiskru života. Cítil, že mezi těmi vražednými a ničivými plameny se skrývá život. Pomocí kouzel našel to poslední zrnko v malém chlapci. Podařilo se mu ho zachránit a odnést daleko, daleko od té pohromy, kde ho mohl v klidu ošetřit tak, že po dni už po popáleninách nebyly ani stopy. Ovšem… teprve po dvou dnech blouznění se jeho malý chráněnec probudil.
„No tak, maličký. Už neplakej. Jsem tu… jak se vlastně jmenuješ?“ Tom doufal, že se mu podaří malého uklidnit natolik, aby přestal konečně plakat, ale veškerá jeho snaha zatím přicházela v niveč. Smutně si povzdechl. Tohle zjevně nemá cenu. Přiložil chlapci ruku na čelo, zamumlal zaříkadlo, z dlaně mu vyšlehla zelenkavá záře, která chlapce v jeho náruči uvedla v klidný spánek. Tom se rozhodl nahlédnout chlapci do vzpomínek, aby zjistil, co se vlastně stalo. Sklonil hlavu a přitiskl mu čelo na čelo. Zavřel oči a zasoustředil se. Do jeho mysli začaly pronikat poslední vzpomínky tohoto nešťastného dítěte.
Když Tom viděl, co potřeboval, bolestně stiskl víčka a víc k sobě chlapce přitiskl.
„Jsem doma!“ Křikl Tom a s další nadějí natahoval uši, jestli uslyší odpověď. Nic. Od té chvíle, co Willa zachránil, mu malý chlapec neřekl ani slovo. Kdyby mu nenahlédl do vzpomínek, nevěděl by ani, jak se jmenuje. S povzdechem pověsil plášť na hřebík v trámu a vstoupil do malé světničky. Jako vždy, pomyslel si, když viděl malého Willa, jak sedí v koutě na zemi, kolena přitisknutá k hrudi, hlavičku položenou na nich.
„Willy…“ povzdechl si a šel k němu. Vzal malého chlapce do náruče. Byl jako hadrová panenka. „Zase jsi nesnědl ani kousek jídla.“ Posadil se s ním k dřevěnému stolu poblíž kamen. Zkusil ho nakrmit, ale moc úspěšný nebyl. Willy si sotva loknul vody a ukousl chleba s medem jako vrabec.
Tom už začínal být zoufalý. Neměl tušení, co s ním. Asi mu neprospívá být s ním. Už se rozhodl. Už před nějakým časem byl u jedné rodiny celkem daleko odtud, jestli by Willa nepřijali mezi sebe. Když jim povyprávěl jeho příběh, matka ihned souhlasila. Doufal, že bude malému opět dobře. Nevěděl proč, ale chtěl, aby to malé ptáče mělo šťastný život. Nikdy se o nikoho takhle moc nestaral, ale tenhle malý klučík mu přirostl k srdci, jako by to byl jeho malý bratr.
Ještě ten den Willa odvedl za jeho novou rodinou.
Tom si unaveně protřel kořen nosu. Vzpomínky na něj doléhaly s takovou silou, až měl pocit, že všechno prožívá znova. Při vzpomínce na malého Willyho plného trápení a bolesti ho začalo nepříjemně bolet srdce. Znovu cítil ten žal sálající z malého chlapce v naprosto neúnosné míře pro dospělého, natož pro takové ptáče.
Když se nad tím zamyslel… Will se pak postupem času moc nezměnil. Pořád měl v sobě určitou bolest, i když ji pak nedával najevo. Ovšem, vždy byl velmi laskavý a opravdu Toma miloval, stejně jako on jeho. Jejich pouto bylo tak silné… jejich láska byla jako-
„To je ono!“ Vykřikl Tom pod tíhou uvědomění. Už přišel na to, co vždycky pokazí jeho pokusy o umístění Willovy duše. Silná láska.
autor: Wind
Mne by bolo celkom ľúto, keby Billova duša stratila svoje telo, ale takto mi je ľúto tej Willovej. Najradšej by som ich zmiešala do jednej. Príbeh maličkého Willa je strašne boľavý. Ale Tom sa k nemu správal nádherne. Mrzelo ma keď sa mu nepodarilo Willyho zbaviť strachu a depresií a musel ho dať k inej rodine. Myslela som si, že sa Tomovi podarí prelomiť ľady.
Bill teda tú svoju Liz naozaj miluje? Škoda. Som zvedavá ako to chce Tom riešiť. Je to zložité. Ďakujem za kapitolu.
Ach, to je nadhera <3 Tohle je jedna z mych nejmilovanejsich povidek, je neuveritelne krasna.
Moc se mi libi ty flashbacky, ta Tomova a Willova vzajemna laska je nadherna. Uplne Tomovi rozumim, chapu, ze se kvuli Willymu hodne trapi, ale na druhou stranu nechci, aby Tom vyhodil Billovu dusi z jeho tela, bylo by hezke, kdyby se treba zamiloval do Billa. Ale nejsem si vubec jista, jestli je to v Tomove pripade jeste mozne, kdyz cele staleti miluje pouze Willyho.
A taky jsem se behem flaskbacku musela zamyslet nad jednou veci: pozna Bill Toma po te, co se probudi, kdyz jsou ty flashbacky Billovy sny? I kdyz ja ted nevim, jestli jsem se v tom nespletla 😀 Nejsem si jista, jestli se Billovi zdaji ty flashbacky, ale jestli jo, je docela mozne, ze po tomhle Toma pozna, ne?
Tak ci tak to jeste bude zajimave a uz se moc tesim na pokracovani :3
[2]: Flashbacky nejsou jen Billovy sny a asi tězklamu, když řeknu, že Bill Toma v podstatě vůbec nezná. Bohužel příběh flashbacků má rychlejší spád, takže jich te%d začne trochu ubývat. Doufám, že si tím povídku nikdo neznechutí, to by mě vážně mrzelo.
[1]: Bill Liz opravdu miluje a upřímně je to v podstatě pilíř celého děje (jinak by se Tom vůbec nemusel snažit, což by bylo nudné 😉 ) A co se flashbackového prolamování ledů týče, pro tak malé dítě by bylo naprosto nemožné se z takového traumatu vyhrabat v tak krátkém čase. Ovšem… počkejte si na další díl 😉
Jen mě teď ještě napadlo, že jsem vlastně hrozně ráda, že nevíte, kde bydlim 😀 protože mám obavy, že mě za pár dílů budete chtít stáhnout z kůže -_-' 😀
[3]: No ono me to vlastne nezklamalo, jen jsem nad tim musela premyslet. A je celkem skoda, ze flashbacku bude min, ale tim se mi povidka neznechuti, to se nemusis bat 🙂
[5]: Vsak my si te najdem 😀 Celkem se obavam, co se teda stane 😀
[7]: Jejda 😀 No snad to nebude tak zlý 😀 A co se flashbacků týče, prostě mi došel příběh tam a potřebuju dotáhnout příběh Billa.
Opět mě příběh malého Williho rozesmutnil. Sice tyhla flashbacky miluju, ale abych pravdu řekla, tak při nich i kolikrát trpím. Je mi to prostě jenom všechno strašně líto, že kdy vůbec takové časy byly, kdy byli lidi pronásledováni za čarodějnictví a upalováni. Vím, že s tím už nic nenadělám a že můžu být ráda, že teď se už nic takového neděje, ale i tak. Prostě mi to je líto. Ještě když jsem si Williho tak moc oblíbila. Vlastně se ani nedivím, že měl po celý svůj život v sobě nějaké trauma. To, co se mu stalo bylo opravdu otřesné a stejně jak řekl Tom, takové malé ptáčátko to nemohlo samo unést. Ztratil prakticky během chvilky celou svoji rodinu, ještě viděl i svoji sestřičku umírat..Ach jo :(( Chudáček malý. Sice je mi líto, že se Tomovi nepodařilo Williho nějak rozmluvit..ale přitom to chápu. Vím, že takové věci chtějí čas a hlavně Willi potřeboval mít v Tomovi i důvěru. Opět se strašně moc těším na další díl 🙂 Jsem zvědavá, jestli nakonec Willi šel do jiné rodiny nebo ne. Protože si nějak přesně nedokážu představit, jak se chlapec v jeho situaci musí cítit. Tak buď se sebou nechá manipulovat a kam ho Tom strčí, tam bude a bude pořád stejně zamlklý..a nebo by se mohl bránit a chtít zůstat s Tomem 🙂 A nebo to bude ještě jinak 😀 Nechám spekulací a nechám se překvapit dalším dílem 🙂
No, Tom to bude mít asi ještě hodně složité 😀 Láska je hodně silný cit a po pravdě mě i potěšilo, že se Billova dušička brání. Ano, mám mohohem radši Williho, ale zase mi přijde smutné, že by Billova duše neměla tělo a jen tak se "potulovala" světem. To je snad to nejhorší, co se duši může stát 🙁 Takže ano, je mi líto Billa. Na jednu stranu nechci, aby se to Tomovi povedlo už jenom kvůli tomu, že je to prostě Bill 😀 a taky kvůli jeho duši. Ale z větší části samozřejmě chci, aby se to povedlo a Tom tak mohl být konečně se svou láskou 🙂
Děkuji za další díl téhle úžasné povídky! 🙂 Vím, že jsem to psala už minule, ale vážně je čím dál zajímavější a díl od dílu se nemůžu víc dočkat toho dalšího. Je to napínavé, strašně moc tajemné a krásné 🙂 Moc Ti za tuhle povídku děkuji 🙂
[9]: Musím přiznat, že jsem chtěla jít spát, ale na tvůj komentář jsem si prostě musela počkat. Vždycky mě zajímá, jak se ti líbil další díl, už jen proto, že patříš mezi tu maličkou skupinu čtenářů, kteří mi okomentovali zatím každý díl. Jsem vážně ráda, že tu takoví lidé jsou a jsem za ně vážně moc vděčná. Přemýšlím o zveřejnění jedné povídky, kterou jsme smolily spolu s kamarádkou, ale pořád si tak nějak nejsem jistá… ovšem když čtu všechny ty komentáře, cítím se trochu jistěji. 🙂
[5]:Uf, čo im urobííííš??? Tak pozor podľa IP adresy sa vraj dá zistiť všeličo 😀
[11]: Sakra 😀 Neboj, nic co by se nikdy nedalo napravvit to nebude 😉
[9]: Tak to jsem ráda, že máš ráda mé komentáře 🙂 A určitě tu povídku zveřejni 🙂 Líbí se mi Tvůj styl psaní, takže myslím, že se mi budou od Tebe líbit i další povídky 🙂
Hmm…a až teď jsem si přečetla komentáře a teda začínám se děsit, co nás čeká v dalších dílech 😀 Takhle ná napínat i v konetářích, no toto 😀
[13]: Tu povídku jsem psala s kamarádkou, takže se od mého obvyklého stylu přeci jen trochu liší. No a napínat vás musím pořád, ne? Abyste četli 😀 😛