autor: Wind
Tom seděl v práci za svým stolem a přemýšlel. Neměl ani ponětí, co dělat… tohle se ještě nikdy nestalo. Měl s tím počkat. Měl počkat, nějak Billa najít, seznámit se s ním a udělat to jako vždy. Dotáhnout ho k sobě, kde by ho uspal a pak provedl kouzlo. Ale on ne, musel chvátat. Čekal tolik let. Stovky. Než našel někoho, jako je Bill. To nemohl ještě pár týdnů vydržet?! Svou zbrklostí jen všechno zkazil. Teď je kvůli němu Willova duše v ohrožení.
„Sakra!“ vykřikl Tom z čiré frustrace a praštil pěstí do stolu tak, až mu poskočily všechny tužky v hrnečku.
„Dále!“ Křikl Tom ke dveřím, když na ně někdo zaklepal. Dovnitř nesměle nakoukla žena s vlasy jako umírající sluneční záře.
„Dobrý den, můžu pro vás něco udělat?“ Zeptal se Tom se strojeným úsměvem na tváři.
„Dobrý den… já… jen jsem se chtěla zeptat… ošetřoval jste mého syna a… prosím, řeknete mi, co mu je?“ Tom nemusel dlouho přemýšlet, k jakému synovi tuhle matku přiřadit.
„Víte… zatím vám můžu říct, že stav vašeho syna je stabilní. Nemůžu s přesností určit, co přesně způsobilo kolaps, ale nemusíte se bát. Uděláme všechno, co je v našich silách, abychom vám syna vrátili v pořádku.“ Byla to z části lež a z části pravda. Na druhou stranu tím neuklidňoval jen ji, ale i sebe.
*o dva dny později*
Dveře nemocničního pokoje se otevřely a v nich se objevila Liz. Bill, který se včera v noci konečně probral, se lehce usmál a natáhl k ní ruku. Liz mu úsměv opětovala a spěchala k němu. Tolik se o něj bála. Když jí Simone volala, že se Bill konečně probral, spadly jí ze srdce snad celé Alpy.
Liz se posadila na postel vedle Billa a pohladila ho po tváři.
„Tys mi dal…“ Bill se posadil a přitulil si svoji přítelkyni k sobě, jak nejpevněji mohl.
„Omlouvám se.“
„Nemáš za co. Není to tvoje chyba. Jen… měla jsem strach, že se mi už nevrátíš.“ Liz, aniž by chtěla, začaly stékat po tvářích slané potůčky.
„Lizie, lásko, neplakej. Jsem v pořádku a jsem tu s tebou. Nemusíš se bát.“
„Bille…“ Liz si nemohla pomoct. Musela plakat. Musela nějak ventilovat všechny ty emoce, které se v ní v tento okamžik nahromadily.
Tom stál za dveřmi a bedlivě poslouchal. Nevěděl přesně proč, ale tak nějak zvláštně ho bolelo srdce. Ještě nikdy za celé stovky let, co byl na světě, nic takového necítil. Byl to tak zvláštní druh bolesti…
Chtěl se jít na Billa podívat, aby zjistil, jak se zatím usadil ten kus cizí duše v něm. No, zdálo se, že je všechno v pořádku, tak se rozhodl, že tam nemusí. Alespoň dokud je tam Liz. Stejně mu dneska už končila směna. Půjde domů, kde bude dál pátrat po řešení jejich problému.
*flashback*
Inke si k sobě přitulila svého malého bratříčka a houpáním se ho snažila ukonejšit.
„Ššš… Willy, byl to jen sen. Jen sen.“
„Ne… z-zdá-zdálo se mi o-o ma-mamince. Oni jí u-ubližují.“ Inke nevěděla, co na to říct. Bylo jí více než jasné, že má Will pravdu, ale za nic na světě by mu to nepřiznala.
„Neboj se. Máma za námi brzy dorazí. Pamatuješ si, jak nám babička vyprávěla, že každý z nás má svého strážného anděla, který ho hlídá, a nedovolí, aby se mu něco stalo? Máma ho má taky. A ten její anděl ji zavede až k nám spolu s tátou. Budeme zase všichni spolu, neboj se.“
„Opravdu?“ Vzlykl ještě maličký a zvedl k sestře své čokoládky utopené v slzách.
„Opravdu.“ Nechtěla mu lhát, ale bylo to tak lepší.
Zanedlouho se probudila i Agnes. Inke uhasila ohniště a společně se vydali zase dál. Ani nepočítali, kolik hodin šli, kolik kroků udělali… jen věděli, že musí dál. A pokud to nevěděli Will s Agnes, Inke to věděla jistě. Bála se, co se s nimi stane, jestli je chytí. Určitě by dopadli stejně jako máma s tátou.
~o rok později~
Inke se protáhla. Milovala spaní na seníku. Všude to vonělo senem a příjemně to hřálo. Podívala se kousek od sebe na ještě spící Agnes a… kde je Will? Od jejich útěku z domova uběhl už rok. Usadili se daleko, daleko od svého rodného domova. Inke našla práci u místního statkáře. Pracovala u něj za byt a stravu pro ně tři. Statkář byl hodný člověk a po tom, co mu Inke vyprávěla, je u sebe beze všeho nechal. Jeho žena byla bezdětná a okamžitě je všechny tři brala jako vlastní.
Inke se vyhrabala ze svého pelíšku a vyšla ven. Bylo jí jasné, kde je Will. Od jejich příchodu sem byl každé ráno jen na jednom místě. Vyšla bránou a zamířila rovnou na koňskou pastvinu. Byla mírně na kopci. Směrem, odkud přišli. Nepletla se. Byl tam vždycky. Ať pršelo, nebo pražilo slunce. Kdykoli měl čas, byl tam.
Inke došla až ke svému již pětiletému bratrovi a posadila se na trávu vedle něj.
„Wille, co tu děláš?“
„Oni přijdou. Vím to. Jednou si pro nás přijdou.“
„Ah… Wille. Copak ty to tu nemáš rád? Jsou tu na nás moc hodní… a sedlákova žena tě má moc ráda.“ Snažila se Inke bratra nějak utěšit. Ovšem předem jí bylo jasné, že tenhle boj prohrála. Will se nikdy nepustí vidiny, že jednou na obzoru uvidí svoje rodiče, jak mu jdou naproti, smějí se a opět rozpřahují ruce, aby ho mohli chytit, až k nim s jásotem poběží. A jako vždy neměla to srdce říct mu, že se to nikdy nestane. Jejich rodiče už byli dávno mrtví.
Inke se posmutněle usmála. Vysadila si Willa na klín a spolu s ním se zadívala do dálky.
„Víš co? Budu je vyhlížet s tebou.“ Malý Will se na sestru usmál a nechal se přitulit. Alespoň kousek domova mu zbyl v jeho sestrách.
*konec flashbacku*
„Mám to!“ Vykřikl vítězoslavně Tom po několika hodinách probírání se knihami.
„Ale nejdřív musím získat zbytky Willovy duše… hmm… mám nápad!“ A na ta slova se vyřítil o podkroví jako namydlený blesk. Jak byl teď vděčný za svoji hadrovou panenku.
„Prosím, ať to vyjde.“ Zašeptal si pro sebe těsně před tím, než začal odříkávat zaklínadlo. Jako obyčejně. Panenka zmizela a namísto ní se objevil černovlasý chlapec. Tom věděl, že tu nebude dlouho, a tak nemeškal. Posadil ho do kruhu hořících svící a začal s odříkáváním.
Trvalo to dlouho, ale přece jen se v místnosti začaly objevovat kousky Willovy duše rozmetané po širém okolí tím divným větrem. Všechny tyto části poletovaly v kruzích nad hlavou Tomovy panenky, až nakonec slétly do ní.
„Ve jménu všech živlů vás zamykám. Neopustíte tuto schránku, dokud nepřijde čas a sám vás neosvobodím!“ Po těchto slovech se černovlasý chlapec proměnil opět v malou hadrovou panenku.
Tom se mohl začít radovat. Ale zatím jen opatrně. Měl celou Willovu duši pod kontrolou. To mu získalo trochu víc času. Nevěděl sice přesně kolik, ale určitě dost na to, aby tuhle situaci stihl vyřešit. Zvládne to. Musí. Kvůli Willovi.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Maleho Williho je mi tak lito 🙁 Chudacek jeste v takovem veku nemohl pochopit, co se s jeho rodici stalo a je jasne, ze mu to Inka ani nemohla rict. Jak kazde rano cekal na rodice…je to proste smutne 🙁 Ale vsichni tri meli stesti, ze narazili na tak hodne lidi. Aspon neco 🙁
Ani nevim jestli je mi vic lito Toma, ktery musi tak dlohou dobu trpet kvuli sve lasce, a nebo Billa, kvuli tomu, co vsechno s nim Tom zamysli. Musim rict, ze dil od dilu je tahle povidka napinavejsi a ja se uz ted nemuzu dockat dalsiho dilu. Jsem tak strasne zvedava, jestli se Tomovi nakonec povede prenest Willovu dusi a pokud jo, tak jaky to bude mit dopad na Billa. A taky jak to veme Liz. Nebo jestli se neco stane a Tom nakonec bude odsouzen k celemu svemu dlouhemu zivotu sve lasky. Taky by me i zajimalo, jestli je nejaka moznost, aby Tom umrel. Vim, ze na stari ne 😀 ale zajimali by me, jestli je treba nejake zaklinadlo. Protoze si dama nedokazu predstavit tu byt tak dlouho sama a bez sve zivotni lasky. Wow, jsem opravdu napnuta co se bude dit! Moc dekuji za dalsi krasny dil! 🙂
Tom určitě umřít může, ale vážně to věkem nebude 😀 Může ho zabít jiný čaroděj přímo nebo nějaká hodně, hodně zlá nevyvratitelná kletba, ale to mu nejspíš nehrozí… je fakt, že to jsem v povídce nikde neuvedla. Upřímně musím říct, že za Tomovo chování jsem ho trochu nesnášela, ale když si člověk uvědomí, proč tak jedná, je zlost vůči němu hned o hodně menší. Žít několik století bez své životní lásky by pošmátralo psychiku každému. Jinak jsem moc ráda, že se vám ta povídka líbí. Doufám, že si přízeň vás čtenářů udrží i nadále v dalších dílech. Některé jsou dle mého názoru trochu chaotické. 🙂
Tak to som teda zvedavá ako teraz dostane tú zvyšnú dušu do Billa. Mrzelo ma, keď sa Bill tak tešil zo svojej priateľky, dúfala som, že mu teraz bude cudzia 🙂 chúďa dievča nemôžem sa dočkať toho, kedy ju Bill pošle do kelu.
Flashback mi nahnal slzy do očí. Je hrozné, že malý Will sa nikdy rodičov nedočká 🙁
Ďakujem za kapitolu.
[3]: No tak to si chvilku počkáš, nežř zjistíš, co se stane s tou druhou polovinou Willovy duše. A předem upozorňuju, že kdo Lizie nemá rád, bude si na ni muset zvyknout, protože tam ještě doooooost dlouho bude.
Moc dekuji za odpoved 🙂 Ted uz aspon vim, jak se to s Tomem ma 🙂 Ja se ptala z toho duvodu, jestli Tom treba nemuze treba takhle ukoncit sve trapeni. Je pravda, ze Tomovo chovani me trosku mrzi, ale jak jsi rekla Ty, ani se nedivim. Byt tak dlouho bez sve lasky a trapit se…to cloveka otupi. Takze se nedivim tomy, jaky je 🙂
Ještě jsem chtěla dodat vysvětlení k Tomovým kouzelným schopnostem… nejsem přívrženec kouzlení ala lusknu a mám všechno, na co si vzpomenu… Jeho moc spočívá ve schopnnosti míchání lektvarů a používání bylin, jejichž pomocí může dokázat ledasco, ale rozhodně není neomezený. Za můj přístup ke kouzlům asi může fakt, že jsem od malička sledovala seriál Charmed 😀
Chudak Willy.. Snad se Tomovi podari byt se svym Willem, ale na druhou stranu by bylo hezke, kdyby Tom miloval opravdoveho Billa. Fakt netusim, jakym smerem se povidka bude dal odvijet, ale jsem hodne zvedava 🙂 Skvely dilek.