You hold my destiny in your arms 18.

Nálada, která panovala v Anisově domě, byla téměř pro všechny tři k nevydržení, přesto jim nic jiného nezbývalo, než jen doma čekat. Několik hodin (a to bez nějakého přehánění) hledání Billa a Taylera se ukázalo jako naprosto bezvýsledné. Nikdo o nich nevěděl, na žádném místě se nenacházeli, Anis začal mít v hlavě ty nejhorší myšlenky, proto se zavřel do své ložnice se slovy, ať se ho neopovažují nějak vyrušovat. A ani jeden se tedy neopovážil.

*

Velká ručička ukazovala na hodinách jedenáctou hodinu večerní, a malá pár minut po celé. Marcus, který strávil ve sprše dobrou půlhodinu, snažíc se tak trošku uvolnit své vlastní napětí a nepříjemnou atmosféru kolem sebe, vyšel na chodbu a rovnou zamířil za Emmetem, který jen mlčky ležel na své posteli na zádech a házel míčkem o zeď naproti a zase jej chytal.

„Tohle bude ještě dlouhé.“ Protnul ticho Marcus, který sušil své vlasy ručníkem a posadil se na kraji, sledujíc svého přítele, který i přesto dál věnoval pozornost spíše hračce. Blonďák se zamračil a ohnal se po míčku, což se mu zdařilo a ten se odkutálel někam pod postel. Vysloužil si tím vyčítavý pohled. „Jen mám pocit, že proto nic neděláme. Zatímco oni jsou někde pryč, my v klidu pokračujeme v denním režimu – jdeme se osprchovat, najíme se a chystáme se jít spát. Můžou být v strašném nebezpečí, někde týraní nebo podobně.“ Povzdychl a tím svého přítele obměkčil.

„A co chceš teď dělat?“ Emm se posadil a přisunul se k němu tak, aby jej mohl zezadu pevně obejmout kolem pasu a chlácholivě políbit na krk, což zopakoval hned několikrát po sobě. „Udělali jsme, co jsme mohli, Marcusi, hledali jsme je dobrou půlku dne, ptali jsme se všude, byli jsme na policii. Víc dělat nemůžeme, než jen čekat. Navíc, já si myslím, že Anis ještě něco podnikne. Viděl jsi ho, jak je sklíčený kvůli Billovi? On to nenechá jen tak, uvidíš. Vše dobře dopadne, já tomu věřím a ty bys měl taky.“ Stisknul mu pevně ruku a jeho slova i doteky měly své výsledky, jelikož Marcus se začínal trochu uklidňovat a cítil bezpečí. Oplatil mu dlaní stisk a natočil k němu lehce hlavu.

„Máš pravdu, ale myslím, že je tu něco, co bychom měli udělat.“ Políbil jej něžně na tvář a Emmet pozvedl své obočí, čímž ho vybízel k pokračování. „Měli bychom mu říct o tom, že tu Johnny byl, že chtěl mluvit s Taylerem.“

„Asi máš pravdu, je to lepší, než abychom o tom mluvili. Je to totiž zvláštní shoda náhod a ten náhlý Taylerův obrat.“ Přitakal Emmet a vstal tedy ze své postele, zvedajíc za ruku i Marcuse. „Buď nás vyrazí dveřmi, nebo nás vyslechne, nic za to nedáme.“ Pousmál se a palcem mu přejel po hřbetu ruky. Marc přikývl a společně vyrazili za Anisem.

*

„Říkal jsem, abyste mě nechali o samotě, tak co je tak strašně důležitého, že to nemohlo počkat a tolik jste se snažili dostat se dovnitř?“ Bushido pochodoval sem a tam, rozčileně si mnul čelo a oba chlapci jen posedávali na kraji jeho postele, nejistě na sebe pohlížejíc. Tiše se dohadovali, kdo tedy začne s mluvou, a nakonec to ‚vyhrál‘ Emmet, který se tedy zhluboka nadechl a spustil o tom, s čím sem vlastně šli.

Jakmile bylo vše vypuštěno z úst, pokojem se rozprostřelo ticho, které bylo až nepříjemné. Anis se už před pár minutami zastavil u dveří, o které se opřel, a zavřel na chvíli oči, což značilo, že nad něčím přemýšlí.

„Proč jste mi to neřekli hned? Hned jak jsem přijel?“ pohlédl na ně nakonec. Jeho hlas nezněl naštvaně, dokonce neměl ani nějak vysokou tóninu. Ale byl vyčítavý, což donutilo oba chlapce cudně sklopit hlavy.

„Nepřišlo nám to nějak podstatné, až teď, protože jsme mysleli jen náhodou, že by to mohlo mít co společného s tím, že se najednou oba vypařili pryč.“ Zamumlal nejistě Marcus.“

„To by, sakra, mohlo!“ zaklel Anis a zamířil ke svému stolu. „Teď běžte, stále platí, že chci mít klid pro sebe,“ poručil a natáhl se pro telefon. Chlapci bez jediného slova odešli, zavírajíc za sebou dveře, čímž Anis získal zase zpět své soukromí. Chvíli jen přejížděl palcem po své dotykové obrazovce, než tedy zvolil osobu, se kterou by rád pohovořil. Usadil se na kraji stolu a dával průchod své nervozitě, takže volná dlaň se mu mírně chvěla a potila. Spojení dlouho trvalo, než konečně uslyšel na druhé straně známý hlas.

„Ááááá, Bushido, no to je ale náhoda, zrovna jsem si říkal, že bych ti zavolal, jak se ti daří a tak!“ vyhrkl do telefonu Johnny a Anis se zamračil.

„Ta přátelská gesta si schovej,“ zavrčel do telefonu. „Nevíš náhodou něco o Billovi? Jen tak náhodou?!“ neudržel se Anis a zvýšil trochu hlas, stavíc se na nohy, a začal opět přecházet po své ložnici. „Včera mi jen tak náhodou zmizeli s Taylerem, který podezřele nabral obrátek potom, co jsi ho přišel za mé nepřítomnosti navštívit!“

„Anisi, prosím tě, ty mne podezíráš z únosu?! To jsi mi ale vděčný zaměstnanec!“

„Přestaň, tak jak to je?!“ Bushido promnul čelo a zhluboka se nadechl. „Všechno to, co se děje od toho večírku, smrdí, Johnny, byl bych hloupý, kdybych tě nepodezíral a nebyl až přesvědčený, že v tom máš prsty zrovna ty!“

„No, to tě vyvedu asi z míry, můj drahý příteli, protože hloupý asi budeš, když si nestřežíš člověka, který podle tebe pro tebe tolik znamená. Tak neopatrný, nevyplatí se být tvou druhou polovičkou, chybí ti základy ochranného pudu pro milovaného.“ Zamlaskal naoko vyčítavě Johnny a Anis sevřel pevně svou dlaň v pěst, až zaryl své nehty hluboko do kůže. „Tak já z tebe tedy přestanu dělat blbce, přijde mi to jako neférová hra. Samozřejmě, že je Bill u mne, dokonce i s Taylerem, který odvedl jen tak mimochodem prvotřídní práci. Přivedl mi Billa na domluvené místo, a tak jsme mohli vyrazit daleko… daleko od tvého ohrožení.“ Zasmál se zlověstně.

„Je v pořádku?!“ vydechl jako první věc Anis, jakmile si uvědomil všechna jeho slova a svou nenávist k němu i k tomu malému bastardovi, nesoucího jméno Tayler. „Jestli jsi mu něco udělal, přísahám, že tě na místě zabiju!“

„Jen klid, jen klid,“ zapískal do telefonu jako na splašeného koně. „Je v pořádku, jen trošku omezený v pohybech, ale naprosto zdravý, zatím si nestěžoval,“ zasmál se pobaveně. „Anisi, tohle je prostě byznys, já po tobě od samého začátku chtěl, abys mi vybral to nejlepší a vychoval mi ho k správnému obrazu. Ale tohle byla z tvé strany zrada, to si sám uvědomuješ. Od samého začátku naší spolupráce bylo jasně řečeno, že všichni ti chlapci půjdou po čase ke mně.“

„Co by ti to udělalo, jednoho si odpustit.“ Zavrčel Anis podrážděně.

„Strašně moc, protože tenhle výběr se ti vskutku povedl a já…“ nadechl se až přehnaně dramaticky, než pokračoval. „já si prostě nemohu pomoct. Znáš to určitě, něco se ti tak zalíbí, až tvůj chtíč přesáhne hranice normy a ty se stáváš šíleným, děláš šílené věci jen proto, abys to měl pro sebe. Tak jsem zešílel, a teď si nemůžu stěžovat.“ Usmál se pro sebe.

„Jsi prohnilá krysa, Johnny!“ neovládl se nakonec Bushido a doslova řval. Jeho hněv stále stoupal, pokud to ještě bylo možné, při smíchu znějícím na druhé straně. „Nepotkal jsem větší nepřející špínu, tímhle končím s nějakou spoluprací s tebou, rozumíš?! JÁ KONČÍM!“

„No, to si nemyslím. Pokud chceš mít jistotu, že to tvoje princátko zůstane naživu, tak se ještě sejdeme.“

„Jak to myslíš?“ Vydechl Anis, snažíc se uklidnit a jeho hlas se jakoby zlomil pod tíhou slov ‚zůstane naživu‘.

„To je naprosto jednoduchý, Anisi, pokud chceš, aby ten kluk alespoň přežil, tak budeš muset přijet a podepsat mi papír, protože je mi více než jasné, že jinak bys běžel na policii a ohlásil to jako únos. A já bych nerad měl nějaké problémy, určitě mě chápeš.“

„A když to jako neudělám?“

„No a když to jako neuděláš, tak to vyřešíme jednoduše, aby to bylo plně spravedlivé, a nebudeme ho mít nikdo. A chlapec pozná, co to je mít kulku v hlavě.“

„To nemyslíš, kurva, vážně?!“

„Naprosto.“

„Říkal jsi, že ho chceš mít strašně pro sebe, tak proč bys ho zabíjel?!“

„Ty jsi opravdu hloupý, viď? Kdybys mi to nepodepsal, měl bych poldy v patách, a to bych si ho moc v klidu neužil, takže by to nemělo cenu. Teď ti pošlu adresu, kam dorazíš zítra na šestou, aby mohla tahle naše domluva být zpečetěna. Žádnou zbraň s sebou a přijedeš sám, rozumíš mi, Anisi? Sám!“

„Ale…“

„Přeji ti příjemnou a poklidnou noc,“ usmál se Johnny ještě do telefonu, než zavěsil.

Odtáhl telefon od ucha a sledoval displej svého telefonu, kde se téměř okamžitě objevila zpráva se slibovanou adresou. Se zoufalým povzdychem otevřel zprávu a přečetl si ji. Adresu neznal, takže se bude muset poradit s navigací.

„Tohle ne…“ vydechl zdrceně, když odložil telefon na stůl a zamířil ke své posteli, kde se bezmocně posadil na její kraj a složil obličej do dlaní, rovnajíc všechny své zmatené myšlenky. Jedno měl jisté – zítra přijede a podepíše ten zkurvený papír. Samozřejmě, že představa, že by Billa zabili a klidně i před jeho očima, mu stahovala žaludek šíleným způsobem, až se mu opravdu chvíli zvedal. Otázka byla, jestli by pro Billa nebylo větším osvobozením zemřít, než aby se do konce života ocital v Johnnyho společnosti a dělal tu špinavou práci, ke které mu už bylo souzeno vlastně od malička.

„Jsem takový idiot, všechno je to moje vina,“ zasténal a několikrát musel zamrkat, aby odehnal slzy, které se mu draly do očí. Stejně se mu to nepovedlo, tak se po jeho tváři během chvíle svezla první. „Když mě konečně potká zdroj štěstí, nedokážu si ho ani uhlídat, sakra.“ Nadával tiše na svou osobu a zoufale vrtěl hlavou. Ulehl na záda a vnímal přicházející migrénu, která byla působená ze stresu, únavy a neustálého přemýšlení. Psychicky se snažil připravovat ve své hlavě na obrázek bezmocného Billa zítra, až bude podepisovat dohodu.

V tu chvíli zatoužil umřít radši on sám…

autor: PeTiŠka