autor: Chayenne7
Ples III: Veritas*
Tom vpadl do dveří s tím nejširším úsměvem na tváři. Jen sotva se dokázal ovládat, tak moc by natěšený. Salon však byl prázdný. Žádný Bill v dohledu. Tom se na dlouhou chvíli zarazil, prohlížel si místnost a čekal, že Bill náhle vyskočí zpoza závěsu či jednoho z velkých křesel, ale bylo tam pouze ticho.
„Bille?“ Zeptal se Tom pokusně. Poté se mu tvář opět rozsvítila a on za sebou zavřel dveře. Nyní to chápal. Musel si Billa najít sám, a až ho najde… Tom si prohlížel mnoho dveří vedoucích ze salonu, než se rozhodl pro ty vedoucí do Billova soukromého pokoje. Tak tiše, jak jen to dokázal, se připlížil ke dveřím a zmáčkl kliku. Když na něj zevnitř hledělo nazpět stejné ticho a klid jako v salonu, Tomův úsměv se jen rozšířil. „Další pokus…“ zamumlal a obrátil se ke dvojitým dveřím od jejich ložnice. Srdce mu silně bušilo, když se k nim přibližoval. Zhluboka se nadechl a zatlačil do obložených křídlových dveří.
~~~(*)~~~
„Tome!“
Gustav běžel tak rychle, jak jen to dokázal. Opravdu doufal, že hned za další zatáčkou bude stále schopný Toma zachytit ještě na chodbě. Zahnul tak rychle, až narazil ramenem do zdi, ale nedbaje na bolest se okamžitě vzpamatoval. Zbytečně. Chodba byla prázdná. Tom nebyl nikde v dohledu. „Ne…“ Zasténal Gustav a poraženě se opřel hlavou o zeď. „Do prdele, ne…“
Přesto doběhl ke dveřím Tomových a Billových pokojů a přitiskl k nim ucho, ale byly silné a žádný zvuk jimi nedokázal proniknout. Přišel pozdě. A nyní už neměl žádné právo jim dovnitř vtrhnout. Gustav zavřel oči a snažil se přemýšlet. Co teď? Co teď? Samozřejmě, byla zde možnost, že Andrease špatně pochopil, ale blonďatý mladík jej neopravil poté, co mu Gustav do ucha zašeptal, že Tom je již roky impotentní, takže si Gustav byl téměř na sto procent jistý, že Bill se dnes večer chystá Tomovi nabídnout sám sebe. Možná to dělal právě teď, a až se dozví pravdu, Gustav neměl pochyb o tom, že Bill bude vyšilovat.
Odstoupil od dveří.
Posilu. Potřeboval získat posilu.
Byla tady jen jedna osoba, která přicházela v úvahu.
Gustav se na místě točil a rozběhl se zpátky tam, odkud přišel.
~~~(*)~~~
Tom čekal spoustu věcí, v hlavě si přehrával několik různých scénářů, ale Bill sedící v nohách postele v ničem jiném než jen v květinovém hedvábném županu rozhodně nebyl jednou z nich. Jak Tom na druhého chlapce němě zíral, Bill mu věnoval plachý úsměv a pokukoval po něm zpoza své ofiny.
„Ahoj Tomi…“ zašeptal. Byl nádherně zčervenalý a srdcervoucně drobný, když k sobě nervózně přitiskl kolena a ruce si složil do klína. „Tady je tvé překvapení.“
V tichosti pokoje jediná věc, která mohla být slyšet, bylo Tomovo zesilující se těžké oddychování. S pažemi roztáhnutými po obou stranách stále svíral kliky u dveří a jeho držení se měnilo ve smrtící sevření, když si uvědomil, co přesně Billovo překvapení mělo být. Převrátil se mu žaludek a věděl, že ve tváři strašidelně zbledl, protože všechna krev mu z hlavy odtekla a on pocítil závrať až do té síly, kdy se mu začala podlamovat kolena. Byl konec. Všechno skončilo. Srdce se mu lámalo při pohledu na Billovu jiskřící tvář, která postupně ztrácela úsměv, a Tom si byl jistý, že už nikdy nebude schopný ten úsměv na tu tvář vrátit. Nikdy. Ne on.
„Tomi…?“ Billovy ruce se mu v klíně zvadle rozpojily. „Ty…?“
„Já se tak omlouvám…“ Zamumlal Tom a klopýtavě o krok ustoupil. „Bože… je mi to líto…“
Bill pomalu, váhavě vstal. Jeho předchozí tak slušivý růžový nádech na tvářích se nyní proměnil v karmínovou barvu ponížení. Spodní ret se mu chvěl. Tomovi se chtělo zvracet.
„Tomi…“ Bill se nahrbil, náhle se cítil vystavený a směšný ve svém tenoučkém županu. „Myslel jsem, že bychom mohli… že bys chtěl… nyní…“
„Já se tak omlouvám…“ To byla jediná slova, která byl Tomův mozek schopný v tuto chvíli sestavit.
Bill ničemu nerozuměl. Takhle to být nemělo. Co udělal špatně? Bylo to až příliš neslušné se tak otevřeně nabízet? Byl jím Tom kvůli tomu znechucený…? Nebo… „Ty… nechceš…?“
To byla ta nejhorší věc, která jej mohla napadnout. Že jej Tom nechtěl.
„Ne…“ Tom chabě zavrtěl hlavou, slzy mu stékaly po tvářích. Bylo pro něj nesnesitelné vidět Billa, jak sám o sobě pochybuje. „Ne, ne… já…“
Bill sám sebe objal, jako by mu bylo chladno.
„Proč pláčeš?“ Zeptal se, sám napůl plačící. Jeho hlas byl tak slabý jako hlas malého, vyděšeného dítěte. Už vůbec ničemu nerozuměl. Nejlepší noc jeho života se nevysvětlitelně přeměnila v noční můru.
Když k němu Tom přistoupil a pokusil se jej sevřít v náručí, Bill instinktivně trochu vzdoroval, ale ne dost na to, aby Toma úplně odstrčil. Náhle si vzpomněl na Tomova slova z předcházející noci, kdy seděli u okna a on u Tomových nohou, a poté Tom vyslovil Jeho jméno a že On byl pro něj vším a…
„Je to kvůli Kaiovi?“ Bill vzhlédl k blonďatému chlapci s širokýma, šokovanýma očima.
Tomovy prsty se proti jeho tváři chvěly.
„Kéž bych ti to řekl dříve…“ zaskřehotal přes slzy. „Jen jsem tě prostě nechtěl zklamat…“
„A co?“ Zašeptal Bill. „Pověz mi to. Pověz mi to teď…“
Popravdě to nechtěl vědět. Ne, pokud to znamenalo slyšet, že Tom stále miluje Kaie a nechce mít nic co dočinění s Billem ani s Billovým tělem.
„Tak strašně moc tě miluju…“ Řekl Tom, a jedna Billova část to věděla, věděla, že to byla pravda, nebo si minimálně vzpomněl, že byl schopen to cítit každičkou buňkou s naprostou jistotou před pouhými patnácti minutami v tom malém, tmavém výklenku. Nyní stála mezi Billem a Tomovými slovy skleněná zeď. Nepronikala až k němu.
„Pověz mi to…“ zopakoval, jeho hlas se přeměnil v prosebné zakňučení, jak už nadále nedokázal kontrolovat své slzy.
Tom na dlouhou chvíli zavřel oči, aby posbíral odvahu.
„My nemůžeme mít sex,“ řekl nakonec, jen sotva schopen pohlédnout do Billovy milované, vystresované tváře.
„Nemůžeme, protože… ´já´ nemůžu.“
Bill zamrkal.
„Cože…?“
Tom se odvrátil a promnul si obličej neohrabanou, třesoucí se rukou. Billovy dlaně se vznášely ve vzduchu mezi nimi, zatímco chlapec čekal na vysvětlení. Ale Tom to prostě nedokázal říct. Namísto toho začal mluvit nesouvisle.
„Neřekl jsem ti to, protože se to zlepšuje. Totiž… jsou tady signály, že se to možná zlepší… možná…“ Dělal divoká gesta svýma rukama a mátl tím Billa ještě více. „Když jsme byli spolu… minulou noc… tak poprvé za několik let… a tak jsem doufal, že jde jen o čas…“
Bill pomalu pootevřel rty a poklesla mu čelist. O krok od Toma ustoupil a na tváři se mu objevila prázdná maska nedůvěřivosti a strachu.
„Ty…“
„Je mi to tak líto, Bille, nemělo se to…“
„Od kdy?…“
„Doufal jsem, že se to…“
„Od kdy?!“
Po dlouhou chvíli na sebe hleděli, Billovi se nyní třáslo celé tělo a sám sebe objímal tak pevně, jako by jeho paže byly tou jedinou věcí, která jej držela pohromadě, a Tom s poraženým výrazem ve tváři, jako by věděl, že pro ně hra skončila.
„Během naší svatební noci…?“ Zeptal se Bill tichým šepotem.
„Už roky,“ odpověděl Tom. „Neměl jsem erekci už roky. Od…“
„Od chvíle, co On zemřel,“ dopověděl Bill za něj.
Nebylo tak co více k tomu říct. Byla to pravda, dokonce i když to byla naprosto vytrhnuté z kontextu.
„Ach bože…“ Zakňučel Bill, otočil se k Tomovi zády a lehce se předklonil, jako by jej bolel žaludek, ramena se mu třásla ze snahy zadržet slzy. „A já myslel… po celou dobu jsem si myslel…“
„Bille…“ Tom se pro něj natáhl, ale když se jeho prsty dotkly ramene jeho chotě, Bill sebou trhnul a odtáhl se od něj.
„Ne…“
„Bille, prosím…“
„Ne, já prostě…“ Vykoktal Bill, zatímco otáčel hlavou vlevo i vpravo s širokýma očima, a vypadal absolutně, srdcervoucně ztracený. „Já nemůžu… Tome, prostě se s tím právě teď nedokážu vypořádat…“
Vykročil okolo Toma, popotahoval a zuřivě si utíral oči, a Tom se jej nepokusil zastavit, neměl právo jej zastavovat, pouze sledoval se svěšenými pažemi po svém boku, jak Bill vyběhl z místnosti a zanechal za sebou Toma stojícího uprostřed roztříštěných pozůstatků všeho, co mu bylo tak drahé. Tom nějakým způsobem vždycky věděl, že tento okamžik nastane. Tak jak jej to mohlo zaskočit tak nepřipraveného?
~~~(*)~~~
Bill nevěděl, co dělá, ani kam jde. Vše, co chtěl, bylo dostat se od Toma tak rychle, jak jen to šlo, jinak by se zadusil. Jeho myšlenky byly směsicí konfliktních pocitů: šoku, zrady, zmatení, ublíženosti, a to vše v popředí jeho lásky k Tomovi a Tomovy lásky k němu, o které Bill věděl, že byla upřímná, ale věci prostě už nedávaly smysl.
Když vyklopýtal ze dveří klepající se jako novorozené hříbě, nohy jej nejprve odmítly poslouchat a on málem upadl, ale přidržel se kliky u dveří. Další věcí, kterou si uvědomil, byli Gustav a Saki běžící směrem k němu. Byli od něj vzdáleni jen pár metrů. Billův první instinkt byl utíkat, a tak to udělal, nemotorně, zaslepen slzami. Slyšel Gustava vykřiknout opakovaně jeho jméno a taky zvuk běžících nohou, a věděl, že to bylo zbytečné, každou chvíli jej dostihnou.
Když se silné paže sevřely kolem jeho pasu, okamžitě se vzdal a jeho tělo zcela zvadlo. Saki jej jemně vytáhl, opatrně, aby se Billův hedvábný župan neotevřel, a zvedl si nyní vzlykajícího chlapce do náruče. Bill se schoulil k majordomově široké hrudi, když uslyšel Sakiho říct: „Vy jděte za panem Tomem, pane! Já se postarám o pana Billa.“
Někdo se o něj postará, Bill se k té myšlence zoufale přimknul. Oči se mu z vlastní vůle zavřely a on zabořil tvář do Sakiho ramene. Bude o něj postaráno. To byla dobrá věc, opravdu, protože právě teď byl neschopný se sám o sebe postarat. Pokud by se Saki rozhodl jej postavit, Bill si byl jistý, že neměl v nohách dostatek síly, aby jej udržely. Ale Saki jej nepostavil. Majordomus dokonce ani nepromluvil, pouze spěchal chodbami rychlými kroky, a dokonce i když Bill nevěděl, kam s ním míří, doufal, že to bude v pořádku.
~~~(*)~~~
Saki vybral jeden z nepožívaných pokojů pro hosty. Nebyl vybíravý, záleželo mu pouze na tom, aby Billa dostal z chodeb, kde jej mohl kdokoliv vidět. Šance, že by se v této části domu potulovali hosté, byly mizivé, ale Saki prostě nebyl ochoten riskovat.
Nábytek v pokoji byl překryt bílými prostěradly, čekajícími, až je někdo zvedne při nečekaném příjezdu hosta, který potřeboval být ubytován. Saki Billa jemně položil na rozlehlou, přikrytou dvojitou postel, a chlapec se okamžitě schoulil do klubíčka a plakal do chatrné látky.
„Pane Bille,“ Saki si přidřepl vedle postele. „Pane Bille!“
Nebyl překvapený, když se chlapec přetočil na stranu a zakvílel cosi jako ´Nechte mě být!´. Dalo se to čekat a Saki by tuto žádost kdykoliv jindy respektoval, s výjimkou této chvíle. Nacházeli se v okamžiku za pět minut dvanáct a Saki věděl, kdy násilně zasáhnout, pokud to bylo třeba. Vstal a posadil se na kraj postele, naklonil se kupředu s lokty na kolenou.
„Pane Bille, prosím odpusťte mi, ale právě teď vás nemohu nechat o samotě.“
„Proč ne?“ Zavzlykal Bill. „On mi lhal! Lhal!“
„Já vím,“ vzdychl Saki a pochmurně hleděl na podlahu.
„Od Kaiovy smrti je impotentní! To je důvod, proč byl ochotný počkat! Se mnou to nemělo nic společného!“
Saki jej nechal, aby dostal ze svého těla jed hořkosti, a poté, když Bill znovu utichl, řekl:
„Je to pravda, pane, ale také ne tak úplně pravda.“
„Kecy!“ Vykřikl Bill. „Je to kvůli Kaiovi! Nepopírejte, že jste ho znal!“
„Ne, já to nepopírám, pane. Ale možná je načase, abyste se dožadoval odpovědí na své otázky.“ Ohlédl se přes rameno na Billovu malou postavu. „Troufám si říct, že jich máte docela dost.“
Bill pomalu zvedl hlavu z matrace a jejich pohledy se setkaly.
„Zasloužíte si to vědět,“ pokračoval Saki. „To je jediný způsob, jak udržet to, co máte s panem Tomem. Musí k vám být zcela upřímný. O všem, co se stalo jemu, Kaiovi…“
„On zemřel…“ vydechl Bill. Vypadal tak mladě, až pro něj Sakimu soucitně krvácelo srdce. Kdyby jej tohohle mohl uchránit, udělal by to, ale lidé si své osudy nevybírali. Síla člověka se opravdu ukazovala pouze tím, jak se dokáže postavit výzvám, které na něj život uvalí. Saki si byl zcela jistý, bylo by potřeba hodně ke zlomení tohoto zdánlivě křehkého, ale ve skutečnosti nepochopitelně houževnatého mladého muže.
„Zemřel,“ přikývl Saki vážně. „A část pana Toma zemřela s ním. Zeptejte se jej jak.“
„Jaký to má smysl?“ Bill znovu zkolaboval a zabořil tvář do bílého prostěradla.
„Je to vaše jediná šance. A vy to víte. Je to jediný způsob, jak tohle vše můžete společně nechat za sebou. Nemůžete si vystavět budoucnost, pokud jeden z vás je svou bolestí stále připoután k minulosti.“
„Pokoušel jsem se jej vyléčit. Myslel jsem, že jsem si vedl dobře…“
„To vedl. Věřte mi, že ano. Pan Tom byl pouhou skořápkou člověka předtím, než jste přišel. Přízrakem okupujícím jeho vlastní život. Vy jste jej přivedl zpátky mezi živé. Ale dokud je rána otevřená a hnisající, nemůže nastat žádné léčení. Dokud jsou tady tajemství, budou zde stále tmavá zákoutí, odkud může povstat zlo. Pravda musí vyjít na světlo, aby vaše láska mohla vzkvétat.“
„Ale já se bojím! Bojím se vědět!“ Vykřikl Bill a vzlyky otřásaly jeho tělem pod hedvábím jeho květinového županu. Sakiho přísné rysy zjemněly při pohledu na chlapce.
„Já vím, že ano, pane Bille,“ řekl konejšivě. „Ale i přesto se jej musíte zeptat. To je jediný způsob, pokud jej opravdu milujete…“
„Miluju ho tak strašně moc! Bože… Nedokážu bez něj žít… Nemůžu o něj nyní přijít!“
Saki přikývl.
„A pokud můžu mluvit za něj, mohu vás ujistit, že on vás miluje minimálně stejně tak moc. Potřebuje vaši sílu, protože on sám má své otázky, a odpovědi na ně mohou být velkým soustem.“
To přitáhlo Billovu pozornost.
„O čem to mluvíte?“ Zamumlal ochraptěle a s námahou se posadil. Musel vypadat příšerně s make-upem rozmazaným kolem ubrečených očí a prameny vlasů přilepenými k vlhkému obličeji, ale jako zázrakem neztratil ani trochu ze své nyní již legendární krásy. Pokud cokoliv, vypadal ještě více étericky než normálně. Tak křehký, tak delikátní… tak záludný, pomyslel si Saki, a nadmul se pýchou. Měl v malého pana Billa naprostou důvěru.
„Zůstanete tady a počkáte, než něco přinesu?“ Podíval se popotahujícímu chlapci velmi vážně do očí.
„A co?“ Zeptal se Bill slabým hlasem.
„Něco, o čem bych byl moc rád, kdybyste to předal panu Tomovi. Čekal jsem už od smrti jeho matky na ten správný okamžik, abych mu to dal. Zdá se, že jsem po celou tu dobu čekal na vás. Bude to jen pár minut. Počkáte?“
Bill přikývl. Byl zmatený a raněný, ale Saki kolem sebe šířil klidnou sebedůvěru a vždy působil jako uklidňující balzám na jeho pocuchané nervy. Věřil tomu muži, uvědomil si Bill, když Saki opustil pokoj. Věřil majordomovi, že pro ně chce jen to nejlepší.
Vzduch v místnosti byl nehybný a zatuchlý, přesto se Bill ve svém županu zachvěl a přitáhl si kolena k hrudi. Co s nimi teď bude? Byl všemu konec, nebo tady opravdu byla šance na nový začátek, jak navrhoval Saki? Bill byl tak moc vyděšený. Za celý svůj život takhle vyděšený nikdy nebyl. Myslel na Toma, a když se drahá, hezká tvář jeho manžela objevila v jeho mysli, Billovi se z očí opět spustily slzy. Položil si hlavu na kolena, schoulil se a plakal.
Byl ochotný Tomovi všechno odpustit, nemělo smysl si cokoliv nalhávat, jen pokud by mu Tom dal dobrou výmluvu, přijatelné vysvětlení. Ale byl Bill dostatečně silný, aby slyšel Tomův příběh? Kai zemřel, a Bill měl už dlouho podezření, že to nebyla přirozená smrt. Také uhádl, že s tím měl cosi společného Jörg. Nyní si Bill musel přiznat, že už nějakou dobu měl v rukách všechny díly skládačky, jen byl příliš vyděšený je správně poskládat. A pak tady byly ty odpovědi, o kterých Saki mluvil. Bylo to příliš, přišlo to příliš nečekaně, Bill měl pocit, jako by se mu lámala záda pod tou velkou náloží, kterou měl nést.
Dveře se otevřely a Saki se vrátil. Uklidňující pohled na jeho velkou, masivní postavu přinutil Billa vzdychnout.
„Tady to je,“ majordomus se usadil na postel vedle Billa. Natáhl ruku do vnitřní kapsy svého saka a vytáhl pokrčenou obálku. Bill na ni pouze hleděl, ale nijak se nepohnul, aby si ji vzal.
„Co je uvnitř?“ Zeptal se zvědavým šepotem a hřbetem ruky si otřel oči, takže si tvář celou ušpinil make-upem. Saki se dlouze a zamyšleně díval na obálku, než řekl:
„Jsou tam odpovědi na všechny otázky pana Toma. Dokonce i na ty, o kterých nikdy nepomyslel se na ně zeptat.“
Bill se zamračil a pomalu se napřímil, oči držel stále přilepené k obálce, jako by se náhle nějakým způsobem stala průhlednou. Saki jeho tvář velmi pozorně sledoval.
„Ale vy…“ začal, snažil se číst v Billově výrazu. „Vy už jste se na ně zeptal, nebo ne?“
Jejich pohledy se setkaly a Bill váhavě přikývl. Když mu Saki obálku podal, přijal ji. Ruka se mu lehce třásla, a tak Saki sevřel svou o mnoho větší, drsnější dlaň kolem té jeho s povzbuzujícím úsměvem, a jemně stiskl.
„Veritas vos liberabit**,“ zacitoval latinsky.
Bill přikývl.
Bylo na čase Toma osvobodit.
*Veritas = Pravda
**Veritas vos liberatis = Pravda osvobozuje
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Netrpělivě budu čekat na další díl věřím že se to mezi Billem a Tomem da do pořádku.
Je dobre ze sa Bill o Tomovom probleme dozvedel. A teraz je len na nom aby to vyriesil. List odovzdat Tomovi. Spolu si ho precitat. A zit stastne az do smrti. A samozrejme pomstit Kaiovu smrt.
Bill si myslí, že Tom s ním nestrávil ich svadobnú noc nie preto, ze by mu na ňom záležalo, ale proste len preto, že nemohol. Ale keby mohol, tak by si ho možno pokojne vzal. Čož je teoreticky možno pravda. Ale našťastie sa tak nestalo, lebo len vďaka tomu sa ich vzťah mohol tak krásne rozvinúť a stať sa takým úžasným. Ďakujem za časť.
[3]: Lépe bych to nevyjádřila.Díky za překlad.