Julie 22.

Pár podmanivých hnědých očí, očí, do kterých se dívala snad tisíckrát a náhle je nepoznávala. Něco bylo jinak. Jeho pohled byl jiný.

On byl jiný.

Nejhorší na tom však bylo, že moc dobře znala důvod jeho proměny. Ten důvod měl dokonce i jméno. Jméno, na které se snažila zapomenout, protože už jen při pomyšlení na ta čtyři písmenka, ji přiváděl k šílenství.

Bill.

Ten ubohý exemplář lidské rasy s pohledem nevinného kolouška a výrazem malého dítěte, byl tím nejhorším, co ji mohlo potkat.

Tři roky. Přesně tak dlouho čekala na chvíli, kdy ji Tom požádá o ruku a ona se tak stane jeho manželkou. Krůček po krůčku si plánovala skvělou budoucnost. Její plány neměly jedinou chybu. Všechno vycházelo přesně tak, jak si přála. Už chybělo tak málo a dosáhla by všeho, co si smyslela. Dali se dohromady, následovalo společné bydlení, zasnoubení a završením jejího snažení měla být pohádková svatba. Příliš brzy si však uvědomila, že pohádky se vyprávějí pouze malým dětem, nevinným a věřícím ve šťastné konce. Jediné, co ještě připomínalo její pohádku, byl veliký, až směšně drahý prsten, zdobící její nepřirozeně snědou ruku. Nebyla si jistá tím, zdali jej nosí z trucu, nebo chce jenom před okolím zamaskovat fakt, že ji Tom opustil.

Opustil kvůli klukovi!

Raději rychle zavrtěla hlavou a pohlédla na chlapce, sklánějícího se nad ní. Už zase se dostávala k tomu jménu a k myšlenkám, které ji vytáčely do nepříčetnosti. Právě proto si slíbila, že na Toma a toho kolouška v ten večer už více nepomyslí a že to nechá být.

Prozatím.

Zavřela oči, pohodlněji se opřela do měkké matrace pod sebou a soustředila se pouze na prožitek, který jí přiváděly zkušené a dobře mířené doteky. Cítila jeho rty na svém těle, horkost z nahého těla nad ní jí měla způsobovat neuvěřitelnou slast. Už dávno měla být vzrušená a připravená na milování.

Mark byl přeci moc hezký. Milý a odhodlaný splnit každé její přání. Už dlouho se snažil získat její přízeň, a nebýt Toma, dávno by podlehla jeho kouzlu.

Otevřela oči, pohlédla do jeho vášní zkroucené tváře a sledovala každý její milimetr. Nedokázala splnit svůj slib. Nedívala se na něj proto, aby mohla poznávat jeho tvář a uchovávat si ji do paměti. Porovnávala ji. Hledala na ní všechny společné, a naopak úplně rozdílné rysy, a nakonec musela uznat, že s Tomem neměli téměř nic společného.

Dlaní jej pohladila po mohutném, vypracovaném rameni, nehty silně zaryla do překvapivě citlivé kůže. Stačil by jediný úder.

Jeden jediný, dobře mířený úder a koloušek by padl pod rukama svého lovce. A kdyby se k tomu přidalo ještě několik úderů, zmizel by z jejich životů jednou provždy a ona by tak přeci jen dosáhla svého cíle.

Ještě netušila, jak to udělá, ale stane se Tomovou manželkou.

V očích se jí nebezpečně zablesklo. Náhle pocítila neuvěřitelný nával vzrušení a touhy. Roztáhla nohy od sebe, neunikl jí úsměv zdobící Markovy úzké rty. Tak moc si potřebovala dokázat, že je ještě hezká a atraktivní.

„Marku?“ hravě jej dloubla do ramene a opět pocítila závan touhy. Touhy dokázat Tomovi, že udělal velikou chybu, když ji opustil.

„Hm?“odpovědí jí bylo pouze zabručení.

„Položím ti teď otázku. Ale neptej se mě proč, prostě na ni odpověz. A odpovědět můžeš jenom ano nebo ne.“ Marka její náhlá změna nálady očividně překvapila. Jemně ji políbil na holé břicho, pohlédl jí do očí a přikývl.

Mia se zhluboka nadechla a sklonila pohled. Cítila se trapně.

„Líbím se ti?“ nebyla zvyklá ptát se na podobné věci. Kluci jí vždy přímo klečeli u nohou. Všichni, kromě Toma.

„Ovšemže ano,“ Mark pobaveně protočil očima a vrátil se ke své původní činnosti, líbajíc hladkou kůži, se ještě pořád nedokázal ubránit jistému pobavení. Nevěřil by, že i holka jako Mia by o sobě mohla někdy pochybovat jako všechny ostatní.

„Kdyby… kdyby sis měl vybrat mezi mnou a… a klukem, vybral by sis mě ?“Mark zmateně svraštil čelo a položil se vedle ní.

„Jsi v pořádku? Nerozumím-„

„Ano nebo ne?“

„Jak se mě můžeš na něco takového vůbec ptát?“

„Ano nebo ne?!“ její hlas začínal nabírat na hlasitosti. Byla netrpělivá, tak zoufale potřebovala slyšet, že by si každý kluk na planetě zvolil ji, a že se Tom pouze uhodil do hlavy a naprosto se pomátl.

„Ano, vybral bych si tebe,“ odvětil téměř otráveným tónem, proto vzápětí rychle dodal. „Jsi krásná, divoká a nebezpečná. Právě proto si tak rozumíme,“ naklonil se k ní a zadíval se na škodolibost a pomstychtivost v jejíh očích.

Udělal by pro nic cokoliv na světě, ale právě v tu chvíli si nepřál nic jiného, než dosáhnout svého cíle a konečně ji pomilovat. Právě proto ji políbil mnohem dřív, než vůbec stačila otevřít ústa.

Zvláštní, všichni jsme sváděni jistým cílem, pomyslela si ve chvíli, kdy Mark dosáhl toho svého a vášnivě do ní pronikl.

…

„Unesl jsi mě a teď mě zavedeš hluboko do lesa a necháš mě tam,“ prohodil Bill po vystoupení z auta, se šátkem na očích a veselým úsměvem na rtech. Se vší důvěrou se dotkl Tomových dlaní a nechal se jimi vést. Do uší jej udeřil Tomův tlumený smích.

„Ty mi snad čteš myšlenky,“ Tom vesele zavrtěl hlavou, stiskl Billovy dlaně ještě silněji a na důkaz toho, že by mu nikdy nedokázal ublížit, je přiblížil ke své tváři a láskyplně políbil.

Bill se třásl po celém těle. Věděl, že ať už byli kdekoliv a Tomovo překvapení bylo jakékoliv, byl by za to vděčný. Byl by vděčný už jenom za to, že jsou spolu. Po tak dlouhém večeru, který jim přišel nekonečný, si to oba i zasloužili.

Už jenom vzpomínka na oslavu a Julie, mu rozšířila úsměv. Sylvie s Filipem přijali Toma do svého domu s otevřenou náručí, dokonce se tvářili ještě spokojeněji, než očekával. A malá Julie byla jeho blízkostí přímo nadšená. Ukazovala mu všechny své hračky, včetně tolik milované kachny a Bill si byl jistý, že nebude trvat dlouho a naučí se další slovo. Její koupání a uspávání trvalo poněkud déle, než očekávali. Když nasedali do auta, bylo něco kolem půlnoci.

„Jsme tady,“slyšel Toma šeptat, zachytil se jeho dlaní ještě pevněji a pomalu stoupal po schodech. Prošli několika dveřmi, jakmile se však ocitli v těch posledních, zkameněl. Pustil Tomovy dlaně, zalapal po dechu a vstoupil do místnosti, která byla jeho narozeninovým překvapením. Nemusel si sundávat šátek, nemusel se ani rozhlížet kolem sebe a poznávat neznámý prostor. Tuhle místnost by rozeznal mezi stovkami dalších.

„Panebože,“ zasténal. Jeho hlas se rozléhal obrovskou místností přesně tak, jak předpokládal. Opatrně si klekl, konečky prstů pohladil dřevěnou podlahu.

Cítil její energii.

Vibrovala potem a dřinou jednotlivých tanečníků stejně tak jako radostí z jejich dosažených úspěchů. Už nedokázal déle čekat. Jakmile mu šátek sklouzl z očí, cítil jako by si z tváře složil masku. Jemná látka proklouzla mezi jeho prsty.

„J-já,“ netušil, jak by měl reagovat. Všechno kolem něj bylo až příliš krásné na to, aby to dokázal vyjádřit slovy. Rozlehlá místnost s velikým zrcadlem, kovovou tyčí, táhnoucí se podél zdi, čekající jenom na něj.

Baletní studio.

Taneční půda, na kterou nevkročil již osm let. Nevěřil by, že by se ještě někdy přiblížil k baletu na takovou vzdálenost, že se opět cítil jeho součástí.

A náhle byl tady. Byl tady a netoužil po ničem jiném, než rozběhnout se a opět žít.

Zhluboka se nadechl a probudil své třesoucí se tělo do pohybu. Udělal několik kroků vpřed, natáhl dlaň a konečky prstů pohladil hladký povrch obrovského zrcadla. Už sotva vnímal své divoce bušící srdce, slzy, které během chvilky zastřely jeho pohled. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl odraz Tomovy tváře a pohled, který mu věnoval.

Pomalu se otočil a pohlédl mu do tváře.

„Když jsem na tomhle místě stál poprvé, netušil jsem, co bych měl dělat,“ usmál se, avšak jeho oči plakaly. „Jenom jsem se díval na svůj odraz a věšel se na tyč jako nějaká opice,“ dlaní pohladil kovový povrch tyče a rychle zamrkal. Neměl rád vzpomínání. Neměl rád to, že pokaždé byly ty krásné a šťastné vzpomínky nahrazeny těmi ošklivými a bolestivými.

„Přesně tak mi říkala… opičko,“ šeptl a odvrátil tvář.

Tom se na něj už nedokázal déle dívat. Myslel si, že bude šťastný a že mu tím udělá velikou radost. Nepočítal s tím, že by jej mohl rozplakat.

Nemotorně zabalený balíček, který do té chvíle tiskl v dlaních, odložil stranou a přiblížil se k němu. Vzal jeho nádhernou tvář do dlaní a pohlédl mu hluboce do očí.

„Pokud se chceš vrátit, jen to řekni. Stačí jenom říct a půjdeme hned domů,“ bříšky prstů mu jemně otíral mokré tváře, nevědomky jej stahoval do svého objetí, aby jej měl co nejblíže u sebe.

I po tolika týdnech, co jej znal, jej ještě neustále překvapovala jeho viditelná krása. Nikdy tak překrásného kluka neviděl. A když se nad tím lépe zamyslel, nikdy neviděl ani krásnější dívku. Když se na něj díval, připadalo mu až neuvěřitelné, že si někdo tak nádherný všiml právě jeho.

Prsty proplétal prameny tmavých vlasů a nevědomky krátil mezeru, jež dělila jejich tváře.

„Nechci jít domů. Chci zůstat,“ Bill se bezmocně opřel tváří o Tomovy pootevřené rty a dlouze vydechl. „Chci zůstat s tebou,“vnořil se do jeho objetí jako malé, bezmocné dítě a poslušně pootevřel rty ve chvíli, kdy na těch svých ucítil měkký polibek.

„Málem jsem zapomněl,“ Tomovy rty byly téměř vzápětí pryč a on mohl jenom sledovat, jak se rozběhl, a když se k němu opět vrátil, držel v náručí neznámou hromadu, pokrytou barevným balícím papírem.

„Další dárek?“ zeptal se s drobným úsměvem a pohlédl Tomovi do očí.

„Snad sis nemyslel, že bych ti daroval jenom jeden kvítek,“ na několik vteřin opět ochutnal Billovy prokrvené rty, a když se od něj odsouval, vložil mu do dlaní přichystaný dárek.

Sledujíc Billovu kouzelnou tvář a příšerně zabalený dárek v jeho dlaních, cítil se jako ten nejneschopnější hlupák na světě.

Je přeci architekt dokáže nakreslit a projektovat jakoukoliv budovu i podle těch nejšílenějších představ a nedokáže zabalit jeden balíček.

„Neměl sis se mnou dělat starosti,“ klesl na dřevěnou podlahu a balíček si položil na kolena. Trvalo mu sice téměř pět minut, než se konečně probojoval k obsahu uvnitř, přesto se jeho nitro naplnilo zvláštním štěstím. Teprve když nahlédl dovnitř a zjistil, co mu Tom daroval, zvedl tvář a tázavě mu pohlédl do očí.

Tom s něčím takovým počítal a právě proto si k němu rychle přisedl, položil si balíček na kolena a ještě naposled se pobaveně zasmál nad svou hloupostí. Znechuceně odhodil zbytek balícího papíru stranou a vytáhl první ze dvou překvapení, ukrývajících se v balíčku.

Bill překvapeným pohledem sledoval velikou bílou košili a nemohl v sobě potlačit pobavený úsměv. Cítil se přesně jako ve chvílích, kdy otevíral dárky od Filipa a pokaždé v nich našel to samé. Tričko, svetr nebo pyžamo, zásadně obří velikosti.

„Nebyl jsem si jistý tím, co by ti udělalo největší radost, tak jsem požádal o radu Filipa. Řekl, že bych ti měl koupit něco podobného,“ Bill se už déle neudržel a tiše se zasmál. Jeho dědeček byl jednoduše extra třída.

„Přišlo mi to však malinko neosobní, a proto jsem vybral jednu z těch mých. Konkrétně mou nejoblíbenější. Můžeš ji použít na spaní, nebo… nebo ji i vyhodit, pokud se ti nelíbí,“ pobaveně zavrtěl hlavou a sledoval, jak ji Bill bere mezi prsty a objímá ji. Tak moc si přál být na místě té košile. Svléknout jej, celé hodiny jej objímat a mazlit se s ním, milovat jej. Něžně, pomalu a procítěně, protože přesně tak si to Bill zasloužil.

„A co je tohle?“ ze zamyšlení jej naštěstí probudil Billův tichý hlas. Představu jejich milování se pokusil pohřbít hluboko ve své mysli a věnovat pozornost pouze těm velikým, zranitelným očím. Očím, které na něj hleděly s velikým otazníkem a dožadovaly se vysvětlení.

Sklonil tvář, ačkoliv moc dobře věděl, že Bill objevil i druhou část překvapení, a pozoroval své nové baletní cvičky.

„To ti také poradil můj dědeček?“

„Ne,“ zasténal.

Odsunul nečekaný dárek stranou a natáhl ke křehkému chlapci vedle sebe obě dlaně. Bill, nespouštějíc lítostivý pohled z nových věcí, se zachytil Tomových dlaní a posadil se mu na klín.

„Majitel téhle budovy se rozhodl pro menší rekonstrukci. Chce nechat přistavět ještě dvě veliké místnosti, a i přestože jsem odešel ze společnosti Miina otce, si na tuto práci vybral právě mě,“ těšilo ho.

Nepochyboval, zda by to místo dostal. On tu možnost úplně zavrhl a právě proto jej šokoval telefonát, kterým jej chtěl již zmíněný pán přesvědčit o opaku.

„To je skvělé, Tome. Moc ti to přeji,“ Bill se na jeho klíně spokojeně zavrtěl a dlouze jej políbil.

„A právě proto jsem ti koupil ty věci. Budeš je potřebovat.“ Bill přestal s pomalým pusinkováním Tomovy tváře a zmateně nakrčil obočí. Už opravdu ničemu nerozuměl. Tom přeci věděl, že nemůže tančit. Věděl to, a i přesto mu koupil novou výbavu. I pokud by se velice snažil, nedokázal by tančit déle než několik minut, natož aby odtančil celé vystoupení.

„Na co?“ pípl.

Tom se tajemně pousmál. Nemohl se dočkat chvíle, až mu to prozradí.

„Povedeš zdejší dětský baletní soubor,“ zašeptal mu do vlasů a už jenom při té představě se musel usmívat. Zavřel oči a před očima se mu zjevil obraz tančícího Billa v obklopení několika malých děvčátek, která z něj nedokázala spustit pohled, a všemožně se snažily napodobit jeho dokonalé pohyby.

Věděl, že to nebude lehké. Jeho zranění mu bránilo v těžké námaze, přesto měl poslední šanci zkusit to, a Tom nechtěl, aby ji promarnil. Byl by schopen udělat cokoliv, cokoliv na světě, aby jej viděl opět zářícího a nádherného jako ve Filipových vzpomínkách…

…

O necelou hodinu později již stáli na prahu dveří Billova pokoje.

Dovnitř vstoupili tiše beze slov, zahloubáni do svých vlastních myšlenek. Zatímco Tom přemýšlel nad krásně strávenou chvílí i nad Andreasem a jeho nepochopitelným chováním, Bill se ještě pořád třásl a nedokázal si utřídit myšlenky.

Tom mu nabízel šanci.

Šanci, o které se mu nikdy ani nesnilo. Bude opět tančit.

Nemohl tomu uvěřit.

Silně stiskl víčka a s potlačeným úsměvem došel k dětské postýlce, zkontroloval spícího andílka, a poté se otočil opět na Toma.

„Řekni mi,“ nevěřícně vrtěl hlavou, „jak ti mám za tohle všechno poděkovat? Za všechno, co pro mě a Julii děláš,“ měkkým pohledem sledoval Tomův nesmělý úsměv, něhu, skrývající se v hloubce těch nejkrásnějších očí. Očí, které jej pobláznily od první chvíle. A to pobláznění každou vteřinou sílilo.

Dřív než vůbec stačil odpovědět, se Bill vnořil do jeho objetí a roztřeseně dýchal proti jeho promrzlé kůži. Chtěl mu odpovědět, opravdu se o to snažil, dokonce už otevíral ústa a zhluboka se nadechoval, ale byl natolik poblázněn Billovou blízkostí, že mu slova přišla naprosto zbytečná.

Přiblížil jeho tvář k té své a přesně tak, jako se zamilované psí maminky mazlí se svými potomky, jej i on pomazlil nosem po tváři předtím, než jej měkce políbil.

„Stačí mi to, že jsi. Jsi v pořádku, spokojený a tak šíleně nádherný,“ konečky prstů se dotýkal bledé tváře. Tmavého obočí, chvějících se, panenkovsky dlouhých řas, perfektních rtů, které vybízely k líbání.

Bill se culil jako sluníčko. Opřel se tváří o tu Tomovu a líbal jej všude, kam jeho hladové rty dosáhly, vdechujíc vůni, ze které se mu točila hlava.

„Tome?“ byl rád, že se noc ještě nestihla přehoupnout ve světlý den. Tma, rozléhající se kolem nich, mu dodala odvahu vyslovit něco, na co se do té doby styděl jen pomyslet. Nebyl si jistý tím, co je přesně čeká, ale věděl, že by již nedokázal déle čekat.

Sklonil tvář, jak prsty hladil Tomovy vystouplé klíční kosti. Opět na něj pohlédl teprve ve chvíli, kdy si byl svými slovy jistý.

Tom omámeně sledoval jeho pohybující se rty, výraz malého nevinného dítěte, a nedokázal věřit tomu, že skutečně vyslovují to, na co on myslel od chvíle, kdy mu bylo dovoleno spatřit jej nahého.

„Pomiluj mě“…

autor: B-kay