Jeden moment? 15.

Norsko bylo zavaleno přívalem sněhu. Taxík se do Suddndalen dostal až po hodině pomalé jízdy v závějích. Tom podupával nohou, nervóznější s každým ujetým kilometrem. Kay už se ho ani nesnažil uklidňovat, nemělo to cenu. Když se dvěma malými taškami vystoupili před dřevem obloženým, poměrně rozlehlým pensionem, Tom skoro poskakoval. Zvonek zmáčknul hned třikrát. Ve dveřích se objevila blonďatá žena, která se Andreasovi neuvěřitelně podobala, až na těch pár vrásek.

„Dobrý den, já jsem Tom…“ zarazil se, automaticky promluvil německy, ale netušil, jestli žena rozumí stejně dobře jako Andreas. Hned jí zařadil jako jeho matku.

Usmála se. „Zdravím.“

Oddechl si. „Já jsem… Andreasův kamarád, je… je už tady? Nebo…“

„Přivezli ho předevčírem,“ uklidnila Toma klidně. „Pojďte dál, bude rád za návštěvu.“

Kay o jejích slovech silně zapochyboval, když překračoval práh. Provedla je celým pensionem až na druhou stranu, kde budova volně přecházela v další, menší, pravděpodobně obytnou část. Vystoupali po dlouhých, dřevěných schodech do patra. Žena ukázala na třetí dveře od konce chodby.

„Běžte. Dáte si čaj, kávu?“

Kay ještě vykoktal něco o čaji, pokud by byla tak hodná, ale Tom už neposlouchal. Svižným krokem přešel chodbu a zarazil se až před obyčejně vyhlížejícími dveřmi. Bušilo mu srdce. Zaťukal a vstoupil. Pokoj byl trochu ztemnělý, vinou zatažených žaluzií, ale útulný. Sám jeho obyvatel, vyrušen z polospánku pootevřel oči, a jakmile uviděl Toma, stáhnul se jeho obličej překvapením.

„Co tu sakra děláš?“ promluvil potichu, a i přes vyřčená slova se usmíval.

Tom shodil z ramene malou tašku a přeběhnul k posteli. Kleknul si a rukama nahmatal Andreasovu dlaň.

„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, kterej se div nezabil. Co si to sakra prováděl?“ jeho hlas se nechtěl zklidnit z panického tónu.

„Snažil jsem se skočit bluntovanou dub čtrnáctku… a trošku to nevyšlo.“

Tom si odfrknul. „Trošku?“

„Kdo to vykecal?“ Andreas se pousmál, unavený výraz v obličeji se trošku rozzářil.

„Kenworthy… bože, víš, jak mě vyděsil? Proč jsi nenapsal? Nebo nedal nějak vědět? Víš, jak sem se bál? A co se ti vlastně stalo?“ Chrlil otázky.

„Zabiju ho. No… většinu času ležím, začínám bejt závislej na prášcích proti bolesti, jaksi sem si neuvědomil, že bych mohl mít i telefon. Pár žeber a v koleni mám šrouby, nevypla mi lyže, ale jinak to prej ve zdraví přežiju. Ahoj Kayi.“

Tom se otočil. Kay stál mezi dveřmi s nejistým výrazem.

„Ahoj Andy. Tom měl původně v plánu tě zabít, že si ho dotáhnul na big-air, ale koukám, že se nebude muset namáhat.“

Andreas zamrkal, jako by zaháněl únavu. „Ajo… jak to, že neskáčeš? Já myslel, že dneska mělo bejt finále.“

Tom ho zpražil nabručeným pohledem. „A co bych tam asi dělal?“

„Tys to ani nezkusil?“

Demonstrativně zvednul ovázané zápěstí. „Zkusil. Ale marťani jsou prostě nepřekonatelní. A navíc, před tím, než bych udělal tu chybu a jel kvalifikaci, jsem potkal Kenworthyho.“

„Drbna číslo jedna, ta ví fakt všechno.“

„Kromě mě to věděli asi všichni…“

„Blbost.“

Tom nakrčil nos, ale pak mu výraz změknul. „Měl bys spát.“

Andreas protočil oči. „Většinou to předstírám… všichni tu nějak zapomněli, že už je mi přes dvacet a pravděpodobně mají perfektně připravenou přednášku se všema argumentama, proč bych toho měl nechat. Chci to oddálit, jakkoli to půjde.“

Kay se uchechtnul a překonal svoji nejistotu. Vstoupil do pokoje a udělal si pohodlí na Andreasově židli.

Andreas se zrovna snažil v posteli víc posadit, když přišla blonďatá žena, která jim otevírala, a spustila rychlou hatmatilkou. Tom si zapsal do paměti, že kdyby ho někdy popadla chuť učit se norsky, nemá to dělat.

Andreas se zatvářil provinile a něco odpověděl. Žena přikývla a cosi dodala. Potom položila na stůl tác se třemi hrnky a dvěma platíčky léků a přepla do němčiny. Tom si oddechnul.

„Připravím vám pokoje, Andreas říkal, že se zdržíte.“ Nečekala na odpověď a vykráčela z pokoje.

„Uzdravila se?“ zeptal se Kay potichu.

Andreas zakroutil hlavou.

„To není máma. Ta leží, ale naštěstí se to zlepšuje. Už tu i párkrát byla. Tohle je teta, mámy sestra.“

Tom s Kayem se nezávisle na sobě rozhodli neptat se už víc na matku ani ostatní rodinu. Jak znali Andrease, stejně jim to někdy mezi řečí prozradí.

„Jste si všichni tak podobný?“ neodpustil si Tom rýpnutí.

Andreas se rozesmál. „Řekl’s to sám, severský geny.“

><

Omluvil se. Byl to opojný pocit, být lehčí o tu obrovskou tíhu viny. Doopravdy to vyslovil, vysvětlil. Andreas se jen usmál a stisknul mu víc ruku. Jeho oči vypovídaly, že přesně v tohle doufal, a bylo irelevantní, jestli se musel zranit, aby se dočkal. Tom už nesklápěl hlavu v jeho přítomnosti.

Čas v Norsku ubíhal jako podle jiných měřítek. Tom trávil čas v Andreasově pokoji, povídali si, pošťuchovali se a řešili – jak jinak – lyžování. Kay se k nim občas připojil, ale většinou prohlásil, že se musí učit a zavřel se v pokoji s notebookem.

„Kdy má zkoušky?“

Tom se poškrábal ve vlasech. „Myslím, že v lednu, ale nejsem si jistej. Hele, Dre… víš, jak si byl v Berlíně?“

Andreas přitakal a zabořil se víc do polštářů. Pěkně nepovedená návštěva.

Tom se zhluboka nadechnul. „Přišel jsem domů dřív, slyšel jsem vás.“ Na konci mu trošku selhal hlas.

Andreas téměř okamžitě pochopil, co tím chce Tom naznačit.

„Kay to ví?“

Tom smutně kývnul. „Asi dva tejdny nato jsme odjeli na hory, trochu se to zlepšilo, když jsem sebou praštil…“

„Co?“

„Ale nic. A když jsme se vrátili, odjeli jsme do Londýna a od tý doby nebyl jaksi čas, aby mě ignoroval, ale jinak by to určitě dělal. Mrzí mě to, ale…“

„Ve svý situaci mu nemůžeš moc pomoct.“

„No právě.“

„A on ví, že ty a Bill…“

Tom pokrčil rameny. „Nemyslím si…“

„A pravda je jaká?“

„No…“ zaváhal Tom, „…Bill se vrátil do Berlína, vlastně… pracujeme spolu. A je to… konečně mám pocit, že se můj život neřítí ze srázu někam do sraček… já…“

Andreas chvilku přemýšlel. „Jsem šťastnej za tebe… ale nemáš pocit, že bys v týhle chvíli měl bejt v Berlíně?“

Tom rychle zakroutil hlavou. „Nemůžu… nemůžu žít s tím, že nemám tebe. Neuvěřitelně mě žralo, co jsem udělal…“

„Chápu,“ přerušil Andreas jeho lámaný proslov a pousmál se. „Zapomeneme na to.“

Tom vykouzlil vděčný úsměv. „Bill tě pozdravuje. A Kenworthy ti vzkazuje, že si máš posbírat všechny svoje kosti a pak mu zavolat.“

Oba se rozesmáli. Za dveřmi se ozvaly pomalé, váhavé kroky. Oba zmlkli a čekali, kdo vejde. Tom už chtěl s úsměvem pozdravit Andreasovu tetu, ale včas se zarazil. Tahle žena byla sice skoro stejná, jen pod očima měla mnohem víc vrásek a vypadala unaveně. Ale usmívala se.

Andreas se rozzářil.

„Ahoj mami,“ řekl německy. „Tohle je Tom.“

Zaměřila se na něj modrýma očima, které i přes její vyčerpané tělo působily živě. „Ráda tě poznávám, já jsem Nora. Andreas o tobě vyprávěl.“

Tom rychle vstal, aby jí uvolnil židli, a nechal je o samotě. „Dobrý den. Taky jsem o vás hodně slyšel,“ pousmál se ještě, než vzal za kliku. „Jdu…“

„Jdi se kouknout na terasu u jídelny. Vždycky si chtěl vidět můj skromnej park, ne?“

Andreasův park byl všechno, jen ne skromný. Velkým skokem mezi dvěma věžemi začínal, pokračoval sérií několika obtížnějších jibových překážek a končil třemi menšími skoky. Tomovi škublo v nohách. Zatoužil tu mít lyže. A taky si vzpomněl na Billa. Proto vypadnul ze zasněžené terasy, aby ho nepokoušela chuť jít lyžovat, a zalezl do vlastního pokoje k notebooku. Už týden visel do noci na skypu a psal si s Billem. Nejdřív mu stručně sdělil novinky, ale pak se stejně uchýlili k hovoru o všem a o ničem, jak měli ve zvyku. Sám Bill odjel na Vánoce z Berlína k mámě – babička ho donutila. A dopadlo to líp, než očekával. Tom se musel usmát, když to slyšel. Bill si zasloužil mít kolem sebe co nejvíc blízkých lidí. A Tom chtěl být jedním z nich.

Mohl mu napsat a čekat na obvyklou milou odpověď. Ale dneska… měl chuť si s někým promluvit. S někým, kdo nemá sebevražedný sklony, anebo na něj není tiše nasranej. Proto když ho uviděl online, rovnou kliknul na ikonku ‚volat‘.

Seděl zabořený hluboko v křesle, kousek od sebe Joshe a zbytek jejich lyžařské party. Nebyl tu tak spokojený jako na začátku, ale nedokázal si představit odchod. Kam by šel? Mimo tyhle lidi znal jen své rodiče, tetu a babičku. Nikdo z nich o něj nestál. Polovina příbuzenstva neschvalovala rozhodnutí lyžovat místo vysoké, druhá polovina …raději nemluvit. Měl melancholickou náladu. Bořil se víc a víc do vzpomínek a upadával do chmur. Trošku ho rozptýlil vibrující telefon v kapse. Našel smsku.

‚Nemrač se. Sejdeme se večer?‘

><

Překonal překážku a vrhnul se na skok. Společnost mu dělaly jen jeho myšlenky a Andreasův otec, který se dobrovolně nabídl, že ho bude na skútru tahat nahoru. Tom to nejdřív odmítl, ale po tom, co pětkrát vyšlapal kopec, už tak rozhodný nebyl a celkem ochotně se chytal lana přivázaného na ohrádce dopravního prostředku.

Trénoval už pár dní. Bylo to to jediné, co tu mohl dělat. Andreas mu ochotně půjčil lyže i oblečení. Lyžáky mu sice byly o půl čísla větší, ale nehodlal si stěžovat. Byl tak zabraný do dvakrát zlomeného zábradlí, že si ani nevšimnul, že je pozorován.

Andreas se dopravil o berlích na terasu a ve třech mikinách a dvou dekách se usadil na jedné z dřevěných židlí. Kay si vedle něj přisednul a přivřel oči, když sebou Tom švihnul.

„Mohl sis taky půjčit lyže.“

„A na co by to bylo?“

Andreas po něm střelil otráveným pohledem. „Tak pokud si budeš dál říkat tohle, klidně ty svý lyže zlom.“

„Jenže já…“ Kay svěsil hlavu. „Jo, máš pravdu,“ uznal po chvilce ticha.

„Čeho se bojíš?“

Kay váhal. „No… nechci ztratit Toma ani tebe. Bojím se, že se už nikdy nevrátí ty časy, kdy jsme byli jen my tři a sjezdovka…“

„To já taky, ale tak jsem to nemyslel. Čeho se bojíš, když máš zkusit novej trik? Co ti brání zkusit big-air? Nevěřím, že by ses zrovna ty bál pádu…“

Kayovi trvalo pár minut, než znovu zvednul hlavu.

„Já nevím. Vždycky jsem si říkal, že Tom je z nás dvou ten lepší lyžař. A nebojím se přímo pádů, ty k tomu patří, já jen… děsí mě představa, že bych se třeba už nemusel postavit na nohy…“

„Z toho máme strach všichni. A je to na jednu stranu dobře, protože kdybysme se vrhali do parků naprosto beze strachu, tak by nám asi hodně prořídly řady,“ pousmál se Andreas, odmlčel se, „ale to neznamená, že musíme mít panickou hrůzu. Všechny nás spojuje přesvědčení, že zrovna nám se nic takovýho stát nemůže. Jsme přesvědčený o vlastní neporazitelnosti. Věř mi, taky jsem byl, a věřím, že jestli si ještě stoupnu na lyže, zase budu. Nesmíš si říkat, co se stane, když spadnu. To je cesta do pekla. Musíš se ptát, co bude, až doskočíš. Ovace, odměna za ty roky tréninku.“

„Jenže já mám pořád pocit, že na tenhle svět nemám.“

Andreas poplácal Kaye po rameni „Ale to se dá překonat. Kayi, kdybys trénoval, můžeš bejt stejně dobrej jako Tom. Tohle je o talentu jen zčásti, hlavně je to dřina. A odhodlání.“

Kay sklonil hlavu. „Díky.“

„Za co?“

„Za všechno…“

Andreas si povzdechnul. „Je mi líto, že ti nedokážu pomoct s tím největším problémem.“

„To po tobě ani nemůžu chtít. Nejvíc Tomovi asi pomůžu, když zůstanu jeho kamarádem Kayem.“

„Budeš si tím jen víc ubližovat.“

„Možná, ale nebudu trápit jeho.“

Aniž by to Kay věděl, v ten den se v Andreasových očích stal někým, pro koho stojí za to bojovat.

><

Do Berlína se vrátili až v půlce ledna. Díkybohu, že nevěřili na domácí pohodu o Vánocích. Kay musel na zkoušky, na které byl kupodivu vážně naučený. Hned jak vystoupili z letadla, Tom vyťukal na telefonu zprávu Billovi. Jeho život se vracel do starých kolejí. Nebo spíš do nových, které se zdály konečně těmi šťastnými. Občas ho ještě bodla výčitka za Kaye, ale nedokázal s tím nic dělat. Mozek nemůže dlouho vyhrávat bitvu se srdcem. A v Norsku měl hromadu času přemýšlet. Ujasnit si priority. Dokonce přemýšlel i o svojí minulosti, což nikdy dřív nedělal. Opravdu neuměl potlačit svírání srdce, kdykoli na něj pomyslel. Černá díra, která se v jeho srdci otevřela, když odešel od Joshe, se zaplňovala. Billem. Násilně si ho vyrval ze života, ze vzpomínek, ze srdce. A teď ho musel přijmout zpátky. Bez výhrad, bez podmínek.

Věděl, že Georgeovi asi došla trpělivost a našel si někoho nového. Bylo mu to upřímně jedno. Nějaké peníze ještě měl. Nebylo je doteď za co utrácet.

Den po návratu si stoupnul před skříň a neuvěřitelnou půlhodinu vybíral, co na sebe. Nejdřív se to nehodilo, to co se hodilo, bylo zmačkané, to, co nebylo zmačkané, mu neslušelo. Nakonec si vynadal do debilů a nechal to tak, jak to bylo. Ještě si něco vytvořil na hlavě, popadnul jednu ze čtyř zimních bund, kterými disponoval, a vypadnul ven. Byl vděčný, že Kay je někde pryč. Nechal mu jen vzkaz. Nechtěl… nemohl by se mu teď dívat do očí, když odcházel za…

Do centra dorazil v rekordním čase. Billa uviděl opřeného o napůl zasněženou lavičku a zalil ho pocit štěstí. Je tu jen on a Bill. Žádný Josh. Stáhnul se mu žaludek, prsty ho zabrněly, jak zatoužil prohrábnout ty půlnoční prameny vlasů. Přemýšlel o tom celou dobu v Norsku, ale najednou si byl jistý. Nemůže ho nechat odejít. Už ne.

„Ahoj,“ pozdravil měkce a zamotal si ruce do hlubokých kapes. Přešlápnul.

Bill vzhlédnul a vyndal si sluchátka z uší. Usmíval se.

„Těšil jsem se,“ řekl místo pozdravu. Tomovi vyschlo v krku, tohle s ním nikdo jiný neuměl. Nedokázal vyjádřit, jak zásadně málo byly jejich rozhovory přes skype. Tak Billa pevně objal. Kolem zad se mu okamžitě omotaly ruce v černých rukavicích a na krku ucítil horký dech. Cítil Billovu nezaměnitelnou vůni, pletla mu hlavu. Nepřicházelo v úvahu nic jiného… zajal Billovy rty a prsty projel jeho hedvábné vlasy, přesně jak to toužil udělat. Z nebe pomalu padaly velké vločky a oni jen stáli a líbali se uprostřed parku. Pomalu, jemně. Ztraceni ve světě, kde měli jen toho druhého. Tom se nemohl nabažit toho pocitu.

„Chyběl jsi mi,“ zamumlal do jeho úst.

Bill se pousmál. „Ty mně víc.“

Tom vzal do dlaní jeho tváře. Byly zmrzlé. Ohříval je rukama. „Ne, myslím tím… chyběl jsi mi celou tu dobu. Celý ty roky.“ Věnoval mu malou pusu do koutku úst.

Ne, definitivně ho nemůže nechat odejít.

autor: GossipGirl