autor: Bitter
Bill konečně minul ceduli s nápisem – Srdečně vás vítáme v Loitsche.
Pousmál se a trochu přidal. Zahnul k lesu, a když míjel odbočku, zaváhal. Zastavil auto a zacouval kousek zpátky.
Zadíval se do tmy před sebou a vypnul motor.
Je pozdě, všechny vzbudí tak i tak… chvilka nikoho nezabije… snad tam trefí…
Usmál se, vzal si baterku a pomalu se vyškrábal z auta do lesíka.
Nemůže to být daleko…
Pomalu se brodil sněhem a občas zapadl skoro až po kolena.
„Sakra… tohle nebyl dobrej nápad…“ Zanadával a pokračoval. Všechno mu splývalo, už to chtěl vzdát, když ho konečně zahlédl. Úlevně vydechl, oprášil malou lavičku a uvelebil se v přístřešku.
Nebyl tady tak dlouho… dřív to bylo jeho místečko, kam se schovával a přemýšlel, ale naposledy tady byl… s Tomem… když ho našel…
„Tome, pamatuješ, co se stalo, když jsme se sem nastěhovali?“ Šeptl Bill tajemně a stáhl Tomovi čelenku na oči.
„Co myslíš konkrétně?“ Zaváhal a trochu klopýtl když ho Bill vedl dál.
„Hmmm, co se stalo, když jsme šli poprvé sami ze školy?“ Upřesnil Bill a Tom se usmál.
„Dík tvojí úžasný orientaci jsme se ztratili a…“
„A strávili noc… tady, než nás našli.“ Šeptl mu Bill do ucha a vrátil čelenku zpět.
Tom párkrát zamrkal a pak překvapeně výskl.
„Ono to ještě stojí?!“ Podivil se, když se před ním objevil dřevěný přístřešek s lavičkou a malou studánkou.
„Stojí… chodím sem vždycky, když nevím co…“ Broukl a Tom s úsměvem vešel do přístěnku. Bill šel hned za ním a jen co si Tom sedl, byl stáhnut na jeho klín.
„Děkuju, bráško… děkuju…“ Broukl, pevně ho k sobě přivinul a po tvářích se mu spustily slzy.
Bill se trhaně nadechl a zaklonil hlavu, aby se nerozbrečel. Připadal si už jak baba.
Párkrát zamrkal a zamračil se na něco vyrytého vně stříšky.
„Tak to fanynky přece jen našly…“ Zamumlal a posvítil si na to místo. Nebyly to ale fanynky a nějaký přihlouplý vzkaz…
Nenávidím svůj život,
nemůžu tady sedět další den…
Byl jsem tady, čekám…
Na něco, pro co žít a zemřít.
Pojďme utéct a schovat se.
Mimo dotek.
Mimo čas…
Jen se ztratit… beze stopy.
Tak dlouho, dokud budeš po mém boku,
Ve tvém stínu můžu zářit.
Bill jen stiskl víčka k sobě a popotáhl. Ze všeho nejradši by se rozběhl k domu, přece to není tak daleko.
Jenže tělo ho neposlouchalo. Skulil se na bok a svinul se do klubíčka. Tiše si opakoval ta slova, která tam vyryl Tom, jako kdyby na tom závisel jeho život. Pořád dokola a dokola… Po tvářích mu tekly slzy a on pomalu přestal vnímat čas, chlad…
Víčka se mu začala klížit, až je zavřel úplně.
Tom prudce zastavil a vylezl z auta. Pomalu dopajdal až k Billovu autu, ale nikoho nenašel.
Rychle naťukal Andreasovi sms a přisvětlovací diodou si posvítil do lesa.
„Bille?!“ Křikl, ale nikdo se neozval. Ještě jednou se rozhlédl, a pak se pustil do lesa. Svítil si mobilem na zem a držel se Billových stop.
Kdo jiný by šel do lesa v kozačkách?
Nebylo pochyb o tom, kam mířil, ale s jeho smyslem pro orientaci se mohl zatoulat kamkoliv. Co ho to ksakru popadlo? Jít v noci do lesa… Sám… A ještě nechá mobil v autě…
„Bille!“ Rozkřičel se znova, když si uvědomil, že se vychýlil z cesty, ale asi za pět minut už konečně rozeznal přístřešek a stopy vedly k němu.
„No konečně… co tady vyvádíš?“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. Odpovědí mu bylo ticho. „Bille…“ Tom popošel blíž a ztuhl na místě. Bill ležel.
„Do prdele! Bille!“ Vykřikl a rozeběhl se k němu. T,o že to byl špatný nápad, zjistl hned, jak se ocitl na zemi.
S obtížemi vstal a došoural se k lavičce.
„Bille, co blbneš…“ Vyhrkl a začal s ním třást. Billovi se jen zachvěla víčka a zakašlal.
„Bille, no tak… vzbuď se… tady nemůžeš spát…“ Tom s ním zatřásl ještě víc, a jen co Bill maličko pootevřel oči, Tom ho narovnal do sedu a pro jistotu s ním zatřásl ještě jednou.
„To… Tome?“ Zachraptěl černovlásek a Tom jen úlevně vydechl. Sesunul se na lavičku vedle něj a přitiskl ho k sobě.
„Cos tady proboha dělal, dyť jsi moh zmrznout!“ Křikl po něm hned, jak se trochu vzpamatoval a trochu ho od sebe odtáhnul, aby mu viděl do očí.
Bill se zmateně rozhlédl a otřásl se. Pomalu mu začalo docházet, jaká je zima.
„Já… já nevím… co… co tady děláš?“ Zamrkal na něj zmateně a Tom se zasmál.
„Ty se mi snad zdáš… Andreas mi volal, když ses mu neozval. Měl strach že ses někde vysekal.“
„Ale já se jen šel projít… jen chvilku…“ Broukl Bill a pořád se rozhlížel.
„Chvilku asi ne… jenom najít tě mi trvalo jakou dobu… šel jsi úplně mimo, divím se, že ses neztratil a trefil jsi sem… tohle už nikdy nedělej, je ti to jasný…“
„Ale tys mě našel…“ Zachraptěl Bill argument a úplně se roztřásl.
„Jo, našel, málem zmrzlýho… máma tě zabije, až se to doví… budeš pěkně nemocnej, seš promrzlej jak hovínko… Dal bych ti alespoň tu mikinu, ale nic jinýho pod ní nemám.“
„Měl jsi se oblíct…“
„Jo, to už teď vím taky, díky za radu, jenže já spěchal, myslel jsem, že se ti něco stalo!“ Křikl Tom a Bill prudce zamrkal.
„Tys mi lhal…“ Vyhrkl Bill najednou, Tom jen nechápavě zavrtěl hlavou.
„Lhal jsi mi… ty i Andreas…“ Doplnil Bill a Tom jen zavrtěl hlavou.
„Takže už ti to vyžvanil… super…“
„Ne… mamka… chtěla mě doma na Vánoce… Řekla mi, žes byl v léčebně a že Chris tady není… lhali jste mi…“ Bill nemluvil, jen šeptal, a Tom jen poraženě sklonil hlavu.
„Jen jsem tě chtěl chránit…“
„A před čím?“
„Přede mnou samým…“ Šeptl Tom a zadíval se opačným směrem.
„Vím, že se ti hnusím… vím, že si vyčítáš tohle,“ Tom klepl na protézu, „ale to nesmíš… to je můj problém…“
,,Ty nevíš vůbec nic…“ Vyhrkl Bill a rozkašlal se.
„Hele, jdem k autu, jo… doma mi vynadáš, ale tady už nebudeš, je hrozná zima.“ Tom vzal Billa za ruku, aby mu mohl pomoct vstát, ale Bill cukl.
„Ne… nejdřív mi přestaň lhát… ty nic nevíš… Myslíte si všichni, že to vyřešíte za mě tak, jak je to pro mě nejlepší, ale nevíte nic…“
„Bille…“
„Ne… mlč… nebo ne… řekni mi… pomohlo ti, když jsem odjel?“
„Ne…“ Přiznal Tom a Bill se konečně postavil. Udělal krok směrem k Tomovi a zadíval se mu do očí.
„Tak už mě nevyháněj… chci tady být… u tebe…“
„Jenže to nejde… Já… byl jsem na léčení… myslel jsem, že když se zbavím chlastu, tak že se to změní, ale…“ Zavrtěl Tom hlavou a chtěl couvnout, ale Bill ho chytil za cíp mikiny a přitiskl se k němu.
„Nechoď pryč… copak nevíš, že jen ve tvém stínu můžu zářit?“ Šeptl Bill a Tom jen vydechl a v příští vteřině už neexistovala žádná zima. Pohltil ho žár, jaký snad ještě nikdy nezažil.
Lačně líbal Billovy rty jako kdyby měl umřít, když se jich vzdá. Tiskl ho k sobě a Bill se chvěl snad ještě víc. Ne zimou, ne odporem…
Přitáhl si k sobě Toma za týl snad ještě blíž, a tentokrát už neutíkal před pravdou…
„Miluju tě…“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Páni krásně napsané O.o :')
Konečně Tomovi došlo,že bez Billa je stracenej.
do prdele do prdele do prdele…..Bitter ty mas takovou kliku….tak neskutecenou kliku ze to ani neni mozny. Chce se mi jecet nadsenim. Oba jsou uplne pitomy a oba by zaslouzili par facek a jeste stale zvazuji moznosti ze jim prijedu naflakat….ale tohle me uklidnilo. omlouvam se za to zemetreseni ale to mi jen spadl balvan ze srdce. Myslim ze se ted pujdu ozrat. Zachranili jste muj zivot. I kdyz….jeste neni konec ale ja doufam, ze uz je po vsem a ze uz si konecne oba uvedomili ze jsou jeden pro druheho snit ve kterem mohou zarit.
[3]: stin…uz z toho ani nemuzu psat 😀
Ten koniec kapitoly vymazal takmer všetko trápenie, ktoré som počas čítania prežívala. Uf, ten bozk mi vzal dych. Oveľa viac ako tie krásne veci s Andym 🙂
No konečne, vy dvaja sráči! 😀 ospravedlňujem sa, ale ja som už mala také nervy z tých dvoch :D… Milujem In your shadow I can shine 🙂 ten song je dokonalý… Inak ja som to vedela, že sa dajú dokopy až na konci! 😀 asi ma porazí.