Jsem jako ty, jsi jako já 51.

„Ale no tak, zlato… alespoň na pár dní… no tak… už jsme tě neviděli tak dlouho…“

„Mami, byli jste v L. A. Před měsícem.“ Usmál se Bill do telefonu a uvelebil se ve vaně.

Jeho matka měla poslední dobou štěstí zastihovat ho telefonáty v koupelně.

„Ale to je něco jiného… navíc jsou pozítří Vánoce…“ Zacukrovala Simone a Bill protočil oči.

„Mami, já Vánoce už neslavím… nejsem dítě…“

„No jasně… za to může ta tvoje Amerika. Nemáš tam sníh, tak se nedivím, že na tebe nejde nálada. Alespoň na pár dní… udělej to kvůli své staré matce…“

„Mami… ty nejsi stará a tímhle si nepomůžeš.“

„Sakra, co to s váma oběma je? Ani jeden nechce slavit Vánoce… Přitom je toho tolik co slavit… Ale vy jste jak mezci. Nevím, co jste si udělali, že Tom nechce, abych ti cokoliv říkala, a ty to stejně ani nechceš slyšet, ale já toho mám dost! To se nemůžete normálně domluvit? Jste snad oba dospělí… to toho nemáte za sebou dost, abyste se rozhádali kvůli nějaký blbosti? Uvědomuješ si vůbec, že tím ubližuješ i lidem kolem sebe? A co teprve Tomovi?“

„Mami! Nevíš, co se stalo, tak to nech být, já se nechci hádat s tebou a vím, že Tomovi rozhodně nechybím.“ Odsekl Bill a uhodil do hrany vany.

„No, tak to se pěkně pleteš. Uvědomuješ si, že co ho pustili z léčebny, je úplně sám? Jediný, co dělá je, že cvičí nebo je někde zašitej venku s kytarou…? Jistěže ne, protože pochybuju, že ty bys o tom vůbec věděl nebo tě to zajímalo. Sakra Bille, málem umřel, a ty to víš… byl jsi u něj ve dne v noci, tak co se to s váma děje?“ Teď už Simone nekřičela. Plakala. „Prosím… já jen chci, abyste byli zase doma… alespoň na Vánoce…“ Šeptla a Bill zlomeně vydechl.

„Mami, nebreč… prosím tě, já… dobře, já přijedu dobře… slibuju ti, že zítra večer už budu doma, jen prosím tě nebreč… Mami…“ Bill si promnul spánky a sám rychle mrkal, aby zahnal slzy.

Simone měla pravdu. Nic z toho mu nedocházelo. Nevěděl, jak Tom vysvětlil jeho odchod a nezajímalo ho to. Když si volali, když tu byla… nikdy se na něj nezeptal. Nechtěl to vědět.

Nechtěl vědět, jak mu Chris ve všem pomáhá, jak jsou šťastní… nechtěl, protože to tak nemělo být. Měl tam být on, ne Christopher.

Už jednou Toma opustil, co když to udělá zas? Co když ho Tom omrzí?

„Mami… Podívej, já přijedu, slibuju, že to nějak vyřešíme, ano? Ale mami, Tom přece není sám…“

„Ne? Ty si myslíš, že mu já s Gordonem stačíme? Jo, kluci za nim občas přijedou, ale to není všechno… Billy… on tě potřebuje. Tys vždycky věděl, co říct a co udělat… Tady kolem něj všichni chodí po špičkách a nevědí, co říkat, aby to nebylo špatně… aby se ho nějak nedotkli… Copak myslíš, že to může zvládat věčně?“ Bill se zarazil.

„Chris tam není?“

„Chris? Proč by tu měl být? Pokud vím, byl jen párkrát za Tomem v nemocnici…“ Bill jako by dostal facku. Okamžitě vyletěl z vany a málem se přerazil o rám.

„Mami, přijedu o.k, zavolám, až budu v Berlíně, jo. Zatím ahoj.“ Vyhrkl a típnul telefon.

Jakto že tam Chris není? Vždyť proto ho Tom vykázal… kvůli němu… Nebo ne…?

…

„Bille… co… co tady děláš?“ Vyhrkl Andreas, jen co otevřel dveře, ale místo uvítání mu na tváři přistála facka.

„Tys to věděl, že jo? Jedeš v tom s ním! Můžeš mi říct proč?!“ Vykřikl na něj Bill a suverénně nakráčel do bytu.

„Já… co? Co se děje?“ Vybreptl Andreas a couvl když se na něj Bill otočil.

„Ty chceš ještě? Andreasi, jsem opravdu neskutečně naštvanej, tak mě neštvi dál a okamžitě mi vyklop, proč mě chtěl Tom od sebe, a proč jsi mi ty lhal?!“ Vyštěkl, založil ruce na prsou a Andreas se jen nervózně podrbal na týle.

„O.k… jak jsi na to přišel?“

„Máma se podřekla.“

„Aha… no… nechceš si sednout?“ Pokusil se ho Andreas trochu uklidnit, ale Bill jen povytáhl obočí a Andreas rezignoval. „Dobře… hele… Tom to udělal pro tebe, chápeš… Nechtěl, abys ho obskakoval jen z pocitu viny.“

„No, tak to gratuluju, protože přesně tohle jsem nedělal. Bože, jste oba takový idioti! Si myslíte, že víte všechno nejlíp? To já si rozhodnu, kde budu a s kým budu!“

„Bille, jen jsme ti chtěli pomoct… Tom se sám sebe děsí za to, co ti udělal, a nechtěl abys byl s ním kvůli tomu. Bille, pochop to…“

„Jenže jste to udělali špatně. Oba jste to udělali špatně. Ani jste se mě nezeptali, co chci nebo nechci já…“

„A co jsi chtěl? Vždyť jsi pořád opakoval, že je to tvoje vina, že tě za to bude Tom nenávidět… Že bys nejradši utekl zpátky…“

„Já nevím, co jsem chtěl… opravdu nevím, ale ne nebejt s ním. To co se stalo, je minulost… Nemělo se to stát… takhle…“

„Takhle…? Bille, ty…“

„Já nevím… Co mám dělat?“

„Jeď domů… ne do L.A… jeď domů…“ Pousmál se Andreas a Bill ho prudce objal.

„Hlavně mu nevolej… nechci, aby věděl, že tady jsem, dokud nebudu vědět, co mu řeknu.“

„Dobře, nezavolám… a ty si přines věci, pojedeš až ráno o.k? Je pozdě, bůhví, kdy bys tam dojel.“

„Ne… přijedu hned… to je v pohodě. Neboj, půjčil jsem si pořádný auto, a pojedu zodpovědně.“ Pousmál se Bill a blonďáka pustil.

„Zavolám ti zítra ráno, o.k?“

„Ne, zavoláš hned, jak tam dorazíš.“

„Ale to bude pozdě v noci…“

„To je mi fuk. Je tam sněhu jak nevim, a ty jsi v takovým počasí dlouho nejel, takže mi zavoláš hned, ano?“

„Rozkaz.“ Zasmál se Bill, rozloučil se s blonďáčkem a vyrazil.

Dodržoval přesně to, co slíbil. Jel pomalu a opatrně.

Andreas by na něj byl pyšný, dokonce ani nepřekročil rychlost.

Jenže Andreas nebyl pyšný. Byl strachy bez sebe. Nezavolal… už tam měl dávno být… i kdyby jel sebevíc pomalu, už tam musel být.

Ještě dvakrát obešel obývák, než mu Patrik podal mobil.

„Zavolej mu… určitě se jen zdržel někde na benzince, nebo musel někde zastavit… Zlato, klid…“ Pousmál se a Andreas ho poslechl. Přitáhl si ho k sobě a volal.

Nic… telefon vyzváněl, ale nikdo se nehlásil. Zavolal znova a znova… nic…

Tom sebou prudce trhnul a zaklel.

„Kterej idiot…“ Praštil do polštáře a zašátral po telefonu.

„No…“ Zabručel a promnul si oči.

„Tome, budím tě?“

„Né v pohodě, kámo, cvičil jsem aerobick… jasněže mě budíš.“

„Takže tam není?“

„Kdo? Andreasi, co je?“

„Bill, měl k vám už dojet…“

„Bill? Bill je tady? Jak… kdy přijel?“

„Přijel dneska a jel rovnou k vám, ale už tam měl bejt a nebere mi mobil…“

„Kurva, a to mi voláš až teď? Jedu se po něm mrknout. Ty se mu furt snaž dovolat, je ti to jasný? Dám ti vědět.“ Tom okamžitě telefon típnul, shodil ze sebe deku a natáhnul se po protéze.

Během pěti minut už nasedal do auta jen v teplákách a mikině.

Zima byla v tu chvíli to poslední, na co myslel…

autor: Bitter