Obloquy 19.

Tohle bylo úplně první jeviště, na kterém Tokio Hotel kdy hrálo. Bylo to velmi důležité místo, spojené s mnoha vzpomínkami – místo, kde se hromadil všechen strach, starosti, vzrušení a energie. V téhle budově, na jejímž schodišti právě sedí, začalo něco většího, než by si kdy kdo dokázal představit. Probouzelo v něm pěkný pocit – a nyní i vinu.

Tom sevřel ruku v pěst, schoval ji do dlaně druhé ruky a vzhlédl k nebi. Nehledal na něm nic konkrétního – ale doufal, že se jeho slova dostanou dál za tyhle mraky. „Jestli je Bushido tím, kdo by dokázal Billovi vykouzlit úsměv na rtech, pak chci, aby se o to pokusil. Chci, aby byl Bill šťastný.“ Oči se mu začaly zalévat slzami – jen pomyšlení, že dává svého bratra někomu jinému, ho zabíjelo. Lámala mu srdce představa, že by kdy byl v náručí jiné osoby. Ale zároveň věděl, že i kdyby byl naživu, Bill by si jednou někoho našel. Nemohli být milenci – věci tak prostě nefungují.

„Vím, že nemám žádné právo od tebe cokoliv žádat,“ nevěděl, ke komu přesně mluví, jen opakoval to, co mu jeho srdce říkalo už dlouhou dobu, „ale prosím, pomož mu se uzdravit. Pomož mému bratrovi zase najít štěstí. On je tím posledním člověkem na světě, který by si zasloužil trpět. Už si toho zažil dost.“ Tom kroutil hlavou, čím víc si vybavoval všechny ty noci v nemocnici, noci, kdy měl Bill noční můry nebo se nechal přemáhat svými myšlenkami. Jak si vlastními nehty drásal kůži, když si myslel, že ho nikdo nevidí, jen aby svou mysl odvedl od té vší emocionální bolesti.

A během těch nocí, kdy tam zůstával Bushido, v nocích, kdy držel Billovu ruku a spal těsně vedle jeho postele, nebo za nocí, kdy s ním zůstával vzhůru a jen si povídali – Bill byl jiný. Byl tichý, klidný, téměř šťastný. Možná to bylo tím, že byl vedle něj právě Bushido – muž, který při něm stál už od Billova prvního nejtěžšího dne v životě. Nebo se Tom mýlil a mohl za to jen fakt, že má jeho bratr alespoň nějakou společnost. Věděl, že nechat Billa napospas jeho myšlenkám, je velmi špatný nápad. Vždycky byl, ještě tehdá… když byl Tom ještě naživu.

Bývalý kytarista zavřel oči a zvedl se z místa, kde seděl. „Už si toho zažil dost, slyšíš?“ Vzhlédl znovu k obloze, „nezaslouží si už žádné další utrpení. Dej mu už trochu klid.“

„Wow, tohle…“ Billův pohled se zdál být příliš vzdálený, když se konečky prstů dotkl mikrofonu a přejel jimi dolů po ocelové tyči, „tohle… mi vrací spousty vzpomínek.“ Očima putoval po stojanu a dál po dřevěném pódiu, instinktivně se otočil po své pravici k místu, kde vždycky stával jeho bratr s kytarou v ruce. Ale tentokrát tam byli jen dva cizí muži, kteří táhli obrovský reproduktor.

A přesto, cítil ho vedle sebe. Dokázal by popsat každý pohyb, každé kývnutí hlavou, každé zhoupnutí jeho dredů, jeho pohození hlavou, když mu po obličeji stékal pot, občasné pohledy, které si vyměňovali, když od sebe byli daleko, různé signály během písniček, kterých si nevšiml nikdo jiný než oni dva.

Bushido se zamračil, sledoval, kam míří Billův pohled. Možná že byl špatný nápad ho sem brát. Bill na tohle nebyl připravený. „Bille?“ Oslovil ho tiše, aby mladého chlapce nepolekal. Ale Billova mysl už byla jinde – tolik se soustředil na ten jediný obraz z minulosti a nechtěl se té představy vzdát.

Prsty, které měl obtočené kolem stojanu, se začaly chvět. Čím více vzpomínal, čím více si jeho mysl vybavovala každičký detail těch chvil, tím více se mu třásla ruka. Cítil třes i ve svém nadechnutí – rozrušení, které přišlo, mu silně rozbušilo srdce, když se náhle objevil záblesk té nejhorší vzpomínky – té, co se v sobě snažil navždy zablokovat.

„Tome! Tomi… Tome, prosím, řekni něco! Tome! TOMI!“

Dech se mu v plicích zadrhl a okamžitě stáhl ruku od mikrofonu. Nedokázal od toho odtrhnout oči a jeho mysl se ztrácela. Proč se mu to vrátilo zpět? Proč se mu záblesk tohohle vrátil zpět? Proč teď?

Najednou se nemohl nadechnout. Hruď se mu stáhla, bolela – opravdu bolela. Lapal po dechu, ale žádný vzduch se do něj nedostával. Zpěvák si položil ruku na prsa – tlačil na ně a snažil se trochu ulevit té bolesti. Musí se odtud dostat pryč.

Bill udělal krok vzad, a další, prosebně se zadíval na rappera po svém boku.

„Bille… je to dobrý, už je to dobrý…“ Bushido ho vzal kolem ramen a pomohl mu sejít dolů z jeviště. Poté se vydali krátkou chodbou – lemovanou změtí drátů, reproduktorů a dalším elektronickým vybavením. Starší muž otevřel dveře na konci chodby, které vedly do malé šatny, kde bylo zařízení k ozvučení už podstatně méně. „Je to dobrý, jen… si tu sedni.“ Shodil dolů nějaké další těžké kabely a rozložil pro Billa kovovou skládací židli.

„Chtěl bys zůstat radši tady vzadu?“ Bushido se opřel zády o dveře, zamkl je, aby měli soukromí. Nikdo další nemusel Billa takhle vidět, obzvlášť ne nikdo z jeho přátel.

„Já… já ani nevím, co se to stalo.“ Prosebný pohled hnědých očí se setkal s Bushidovými, vypadal zraněně a ustaraně – hledal jakoukoliv odpověď, cokoliv, co by mu pomohlo se alespoň trochu uklidnit nebo zapomenout na uběhlých pár minut. „Bylo mi fajn…“

Tyhle Billovy stavy nebyly nijak neobvyklé. Nestávaly se často, ale jednou za čas se objevily jako nějaký hrbol na cestě – nejvíc, když je nikdo nečekal. Mohl se cítit dobře nebo být něčím naprosto pohlcený, a najednou propukl v pláč. Jen kvůli jedné malinkaté myšlence.

Bill znovu zavřel oči a sklopil hlavu, snažil se to v sobě všechno zadusit. Jeho vlastní křik mu rezonoval v hlavě – křik, který mu dával najevo, že je jeho bratr pryč. Začal třást hlavou, jak moc se s tím snažil bojovat – začínal to zase zažívat znovu. Cítil pod svýma rukama a koleny rozbité sklo, do nosu se mu dral pach benzínu a spálené gumy, slyšel své bušící srdce… „Ach bože, už dost. DOST.“ Zašeptal, stiskl pevně čelist a snažil se, aby ho jeho tělo a mysl opět poslouchaly. „DOST…“

„Bille. Bille,“ Bushido si před něj klekl a naklonil se k němu blíž. Pevně ho uchopil oběma rukama za tvář a pozvedl mu obličej, dokud se jejich oči nesetkaly, téměř se o sebe opírali nosy. „Podívej se na mě.“ Chvíli vyčkával a pozorně Billa sledoval. „Soustřeď se na mě. Soustřeď se na můj hlas.“ Sklopil mírně oči a ty Billovy se zcela zavřely – Bushido se k němu pomalu dostával. Jeho dech se začínal zklidňovat, třes se zpomaloval a prsty už nesvíral své paže tak silně. „Tohle už prostě nikdy nezmizí, slyšíš mě? Tohle už nikdy nezmizí. Je to teď tvojí součástí a zůstane po celej zbytek tvýho života. Musíš se pokusit to přijmout. Čím víc s tím budeš bojovat, tím víc tě to bude bolet.“ Bushidovy ruce pomalu sklouzly z Billovy tváře. „Nikdy to v sobě neudusíš, ale můžeš se přes to dostat. Můžeš to přijmout, přijmout to, co se stalo, vyrovnat se s tím a jít dál.“ Položil mu ruce na stehna a na znamení podpory je mírně stiskl. Kdyby ho Bill potřeboval, byl tu, ve dne v noci, ať se děje cokoliv. A Bill to věděl.

Černovlasý chlapec si povzdechl, trochu se napřímil a opatrně si otřel oči. Věděl, že není v dostatečně vyrovnaném stavu, aby si dával make-up – a měl pravdu. Nevydržel mu ani deset minut.

„Chceš zůstat tady? Show skončí pozdě, ale nikdo tě tady vzadu nebude otravovat a nejspíš nás ani ze stage neuslyšíš.“

Sklopil hlavu a pokýval hlavou. Neměl sem jezdit. Nebyl ještě připravený být tak blízko pódiu. „Myslím, že zůstanu tady.“

„Seš si jistej?“

Znělo to spíše jako konstatování než otázka a Bill byl rozhodnutý. Znovu přikývl. Bushido už se kvůli němu obětoval dost – právě teď meškal i vlastní zvukovou zkoušku. „Běž. Budu v pohodě.“

Rapper si povzdechl, zvedl se na nohy a položil Billovi ruku na rameno. Pevně ho sevřel, snažil se mu dodat alespoň trochu síly.

Bude tu na několik hodin sám, nechtěl si ani představit, co by se mu všechno za ten čas mohlo stát. Ale… bude mu muset začít konečně věřit.

Bill si bude muset začít konečně věřit.

autor: Raiju

original