autor: GossipGirl
Londýn je přivítal obrovskou kopnou, která byla větší než cokoli, co Tom kdy ve skutečnosti viděl. Jasně, sledoval všechna videa, která se na internetu z těchhle akcí množila, ale nikdy ten skokánek nevypadal takhle vražedně. Vlastně vypadal docela malý.
Kay vedle něj vystoupil z auta a vydechnul.
„No kurva. Tome… nedělej blbosti.“
„Právě mě přešla chuť,“ zamumlal Tom a jal se vytáhnout z auta lyže. Tašky už měli na hotelu, který tu byl pro závodníky a doprovod. „Tréninky už začaly?“
„Jop… a ty kluci nevypadají, že by si dělali srandu.“
Tom se otočil zpátky k doskoku, zrovna když se nad ním vznášel kluk v zářivě oranžové bundě a modrých kalhotách, který rotoval neuvěřitelné otočky. A světe div se, dopadl na nohy.
„Jdeme se zapsat,“ zavelel, místo aby přemýšlel, co tu vlastně dělá. Nikoho tu neznal, a proto doufal, že se Andreas i přes ten rozpor s Kayem objeví co nejdřív. Aspoň by to byla jedna známá tvář.
„Ty se jdeš zapsat,“ opáčil Kay a popadl Tomovu helmu a hůlky. „Já jsem nosič.“
„Ne, ty si psychická podpora. A taky bodyguard, až budu zdrhat, tak mě zastavíš.“ Tom se rozhodl do Kayova rozhodnutí nezasahovat. Chápal, co je to strach. A se strachem v zádech se špatně skáče. Už tak mohl být vděčný, že jel aspoň s ním.
Kay se rozesmál. „Ale prosím tě… Andreas by tě nenamočil do něčeho, kde by ses mohl zabít.“
Tom se zarazil. To byla Kayova první zmínka o Andreasovi od jeho návštěvy v Berlíně. Rozhodl se to nerozpitvávat. „Tohle si s ním ještě vyřídím.“
Odbilo poledne. Tom měl za sebou asi pět tréninkových skoků, z toho jednou sletěl. Ale nic hrozného. Spíš se obával, že v porovnání s konkurencí bude vypadat jako vidlák. A navíc, Andreas tu měl být už před hodinou. Nenápadně nasměroval Kaye ke stánku s občerstvením, který byl ‚shodou okolností‘ blízko zvukařova pultu. Jenže Andreas se neobjevoval. Když nedorazil ani do jedný, Tom se zvednul, že si to půjde ještě párkrát zkusit. Sloppestyle, neboli celá dráha překážek, a předveď se – ho bavil víc, než tenhle jeden skok… ale chtěl to odjet. Pokud chce být dobrým freeskierem, bude muset překousnout nejen big-airy, ale i super-pipes – obří u-rampy.
Andreasova náhlá nepřítomnost ho rozhodila víc, než si byl sám ochoten přiznat. Kaye sice viděl dole, ale blonďatá hlava zakrytá šedou helmou nikde v blízkosti nebyla. Ze tří pokusů se nepovedly dva a začínalo ho bolet zápěstí, na které spadl. Proto se usadil na lavičku vedle Kaye, sundal si helmu a bezmocně zakroutil hlavou.
„Je to moc vysoký. Tohle fakt nedávám.“
„Je to jen skok. Prostě tam narveš o dvě rotace víc, a jinak beze změny, ne?“
„No jasně. To tak.“
Kay se pousmál. „Tak první pokus o uklidnění nervního Kaulitze se nepovedl… dej mi minutku, vymyslím něco jinýho.“
Druhý den, čtvrtý prosinec, se ukázal jako slunečný, a tím pádem jako dělaný pro zahájení kvalifikace. Jenže Andreas stále nikde. Tom mu poslal smsku už včera večer, ale nedočkal se odpovědi. Poslal druhou ráno, se stejným výsledkem. Tohle už nebylo normální. Zavolal mu. Nic, nedostupný.
„What the fuck…?“ zaječel naprosto proti svému obyčejnému přesvědčení a hodil telefon zpátky do kapsy.
Kay zvednul hlavu. „Jo, je to divný. Zkoušel’s mu volat?“
Tom byl tak vyvedený z míry, že ho Kayovo prohlášení ani nepřekvapilo.
„Jo, nedostupnej.“ Jeho frustrace jen stoupala, když si obouval lyže a nechával se vyvléct nahoru na plošinu. Ta výška ho pořád ničila. A lidi seřazení u skokánku taky. Věděl, že na finále se jich sejde tak pětkrát tolik a snažil se na to nemyslet. Klepaly se mu ruce. Nervózně podupával před bránou, když uviděl konečně jednu tvář, kterou mohl při troše představivosti považovat za známou. Normálně by to neudělal. Neměl ve zvyku mluvit jako první, s cizími už vůbec ne. Ale vzhledem ke skutečnosti, že stojí na rampě k obrovskému skoku a kolem sebe vidí nejednu celosvětově známou tvář, by se jeho situace dala označit jakkoli, jen ne za normální.
„Hey, Kenworthy…“ pozdravil nedaleko stojícího kluka a málem si prokousnul jazyk. Co když ho nepozná? No, já jsem ten z Austrian Open, jak se vyflákal, pak byl nervní a pak skončil druhej. Už víš?
Jenže nakrátko ostříhaný blonďák smazal všechny jeho obavy, když se usmál.
„Ale, Kaulitz. No to je pocta. Co ty tady?“
„Přišel jsem, viděl jsem a chystám se odejít, protože tohle,“ ukázal mezi řečí na skokánek, „je holý šílenství.“
Gus Kenworthy, před příchodem Andrease jeho vzor, se rozesmál naplno.
„Zvykneš si.“
Tom se zatvářil pochybovačně.
„Hele, nevíš, kde je Andreas? Měl se tu ukázat, ale zatím to nevypadá, že by dorazil…“
Kenworthy se zarazil a promnul si čelo.
„Ty to nevíš? Je v nemocnici, nebo touhle dobou možná už doma. Spadl na Big Airu v Kitzbüelu, ve finále.“
Tom zíral. Ne, nezíral. Nemohl ani to. Pětkrát si v hlavě přeložil tu větu, kterou právě slyšel v angličtině, do němčiny. Ale pořád mu vycházela jen jedna informace a té se zdráhal uvěřit. „V-v nemocnici? Kdy?“ vykoktal.
Blonďák kývnul. „Pár dní, měli jet hned po tom contestu sem. Prej se probral až ve vrtulníku. Já jsem ho neviděl, říkali mi to až kluci ze Skibienu…“ pokrčil omluvně rameny. Podle vrásky, která se mu vytvořila na čele, Tom jasně viděl, že si dělá taky starosti. A že by okamžitě jel do Norska, kdyby tu nemusel kvůli sponzorům zůstat.
Rozhodnul okamžitě. Možná to bylo unáhlené a plné emocí, ale nešlo to jinak. Měl u Andrease dluh, který bude muset hodně rychle smazat. A hlavně ho musí vidět, hned!
„Jedu do Norska,“ prohlásil rezolutně. Připadalo mu, že v ničem ještě nebyl tak pevně rozhodnutý.
„Víš adresu?“
Zarazil se. Věděl oblast, dokonce měl informaci, že je to penzion jeho rodičů…
Kenworthy mu vrazil do ruky papírek, který rychle naškrábal na vlastní helmě. „Vyřiď, že pozdravuju, ať mi napíše hned, jak si posbírá zase všechny svoje kosti, a šťastnou cestu.“
Kay v šoku pootevřel pusu. „A jak je mu teď?“
„To nevěděl… musím do Norska… Kayi… musím se tam dostat!“ Tom začínal pomalu propadat panice. K té provinilosti, kterou už tak cítil, se přidal jako buldozer strach. A násobil provinilost.
Kay ho vzal kolem ramen. „Klid, bude v pohodě. Pojedeme tam, víš adresu?“
„Pojedeme?“
Jeho kamarád jen zabručel a nasměroval ho k autu. „Co mám s tebou dělat…“ Vlastně chtěl Toma vyprovodit na letišti k turniketům a vrátit se zpátky do svého bytu. Obával se totiž, jak se k němu Andreas postaví. Před Tomem se cítil trapně a zranitelně. Pálilo ho, co řekl. Co Tom slyšel. Neuměl se s tím vypořádat. Proto raději usednul za volant s tím, že část peněz od jeho rodičů padne na tuhle dlouhou cestu, než aby seděl tady, koukal na profesionální lyžaře a týral se minulosti.
Na pevninu se tunelem přepravili rychle. Kay si nezapomněl oddechnout, když vjel zpátky na pravou stranu silnice. Jakmile se dostali na první benzínku s internetem, vytáhnul Kay počítač a jal se hledat nějakou letenku. Soudil, že z tak velkého letiště nebude problém jednu, nějakou poslední sehnat. Taky že nebyl. A vzhledem k brzké době odletu a posledním třem zbývajícím místům byla i docela levná. Vzhlédnul od obrazovky, aby obeznámil Toma, ale ten mu koukal přes rameno. A když viděl číslo jedna v objednávce, zatvářil se tak ublíženě… Kay začal tát. A do deseti minut měli už letenku zablokovanou oba.
Odlétali za necelé dva dny. Tom se doloudal do práce, mobil neustále v ruce, kdyby náhodou přišla odpověď. Pochybnosti v něm hlodaly… jak se to stalo? Andreas nepadal. Nikdy. Ne vážně. Na AFO’s…
Já nechci vidět, jak tě jednoho slunečnýho dne odváží červenej vrtulník. Pamatoval si tu větu jako nic. Snad kromě… prostě si ji vybavoval tak zřetelně, jak to jen šlo. Tenkrát to bral na lehkou váhu, nikdy neměl vážný úraz. Ani se ho nemohl bát, to by se nikam nedostal. Všechny freeskiery spojovalo jedno přesvědčení. Že jim se nic stát nemůže.
Bill stál za barem a měřil si ho nedůvěřivým pohledem.
„Ahoj. Co tak brzo? Nezadařilo se?“
Trhnul ramenem a sednul si na jednu z barových židliček. „Nejel jsem ani kvalifikaci. Andreas… zranil se v Rakousku.“
„Letíš do Norska?“
Tom překvapeně zvedl hlavu, po chvilce kývnul. „Musím, já…“
„Chápu.“
„Takže rande přeloženo?“
„Až se ti to bude hodit… tak mi napiš, číslo máš. Nemůžu po tobě chtít, aby ses vykašlal na kamarády.“ Bill se usmál a stisknul Tomovi ruku.
Tom vděčně vydechnul. „A George…“
„Řeknu mu to, stejně nebude moct nic dělat.“
„Díky… vážně… nemám náladu…“
Bill ho přerušil přitisknutím ukazováčku na rty. „Pozdravuj ho a ať se uzdraví. Někoho, jako je on, by byla škoda.“
Tom musel zamrkat, aby mu nezvlhly oči. Místo slov se naklonil, jemně chytil Billa za krkem a zahalil je oba do víru polibku. Nevěděl, jak jinak vyjádřit tu smršť všeho, co mu řádila v útrobách jako hurikán.
Bill se pousmál, když se na pár centimetrů odtáhnul.
„Právě jsi začal hodně zajímat mojí babičku.“
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Promiň, Andreasi, je mi tě moc líto, ale prostě! Ten! Konec! 😀 Probohaaa oni jsou tak roztomilí 🙂 Teď už fakt jen doufat v to, aby to bylo mezi Tomem, Andym a Kayem dobrý… Miluju to, fakt ♥
Děkuji za další skvělý díl!♥
Ten konec! Jupííííí!!! :)) Já jsem tak šťastná 🙂 Bill byl naprosto skvělý jak to všechno pochopil. Já vím, že je to logické, ale je spousta lidí, kteří by byli naštvaní, takže.. 🙂 A ten polibek! Přestala jsem dýchat, vážně! Nic takového jsem nečekala a musela jsem si to přečíst ještě jednou, jestli jsem se náhodou nějak nespletla! A oni se vážně políbili! Já mám takovou radost! Ani to nedokážu popsat 🙂 Už se těším, až budou mít spolu rande! 🙂
Oh, ale jinak byl začátek dílu vážně smutný. Ovšem ten polibek na konci to tak vyvážil, že jsem pomalu zapoměla na to, že se Andymu něco stalo. Po pravdě už mi to přišlo divné, že Andy nepřijel do Londýna a nedal o sobě vědět. Měla jsem trošičku strach, jestli se mu třeba něco nestalo, ale nějak jsem si celou dobu myslela, že se pletu. Že je to kvůli něčemu jinému a ono přece 🙁 Doufám, že to není nic vážného.A Tom mě vážně potěšil, že se rozhodl za Andym jet. Je to dlouhá cesta a úplně zadarmo taky nebude..takže jsem byla mile překvapená 🙂 Je sice škoda, že se Tom v Londýně něco nepřiučil, ale je mi jasné že s tím, co věděl o Andym by to tam ani nemělo smysl. Vážně doufám, že Andy bude v pořádku a bude moct i nadále lyžovat, jak řekl Bill, byla by ho škoda. Takový šikovmý chlapec. A myslím, že bude překvapený, že za ním dojel Toma dokonce i Kay! Wow! Tak ten mě překvapil asi ze všeho nejvíc. Ale jde vidět, že to chce asi všechno urovnat, tak uvidíme. Snad už teď bude všechno jenom lepší.
Mockrát děkuji za další díl! 🙂
Ta posledni veta xD Chudak Andreas, snad bude v pohode.. Jak Bill rekl, jeho by byla skoda. Super dilek 🙂
Doufám že se Andreas uzdravy.Kay se snad z toho dostane.
Ach… ešteže tak. Samá smola od začiatku ale koniec bol krásny 🙂 Billova babičke nezabehla káva? 😀
Ďakujem za kapitolu.
potížisti 😀
Chudák Andy, dúfam že bude v poriadku. Možno to pomôže dať vztahy zase dohromady. Koniec sa mi veľmi pači.
no u té poslední věty sem se dost nasmála :DD..a doufám že se Andy uzdraví :)opravdu by ho byla škoda 😉
Zase samé komplikace, oni se na to rande snad v životě nedostanou!
To s Andym je zlé, tak jenom doufám, že nezranil nijak vážně a že se na skokánky brzo vrátí. Mám ho tady hodně ráda a dost ho postrádám.
No a na začátku mě šokoval Tom, protože jsem nemohla uvěřit, že se taky něčeho zaleknul. Prý narveš tam o dvě rotace víc xD Kay je opravdu vtipálek 😀
A ten konec, rande v háji, já je snad nikdy nebudu mít pěkně spolu, zamilované a šťastné a navíc to vypadá, že příští díl bude bez Billa, ach jo…
Jinak super :)♥