Rozhovory II – Nephilim

Ahoj lidi :o)

dnešní zpovídanou znají určitě všichni milovníci twincestních videí, ale poslední léta taky jako autorku překládané povídky Loveless. Nápad udělat s Nephilim rozhovor přišel někdy v říjnu 2012, ale realizace probíhala s velkými přestávkami, takže byla dokončená až o Vánocích. Nephilim, jak všichni víte, je Italka, tudíž jsem potřebovala prostředníka, kterým se stala Lenna W.K.T., která na sebe vzala i léta ne/překládanou Loveless, za což jí děkuji :o) Snažila jsem se v otázkách moc nevykecávat, aby toho překladu do italštiny nebylo tolik, proto jsou moje otázky stručné a vždycky se ptám na víc věcí najednou. Úvod je za námi, tak můžeme začít.

Tak tě vítám u nás na twincestblogu, a začneme něčím volnějším. Zeptám se tě, zda bys nám o sobě něco napsala. Tvoje křestní jméno, kolik ti je let (plus minus – pokud nechceš psát přesnou cifru xD), studuješ (popřípadě co) nebo zda už pracuješ, zda máš zvířátka, můžeš napsat všechno, co chceš.

Ahoj všichni, jmenuji se Nephilim a budu odpovídat na otázky v rozhovoru, který mi Janule (prostřednictvím Lenny) nabídla pro twincestblog (který mimochodem pořád navštěvuji).

Začnu nejdříve s tím, že nerada mluvím o svém osobním životě, protože jsem dost uzavřená, takže vám jen prozradím, že mi je 20 let, bydlím v malém italském městečku, minulý rok jsem dokončila lyceum (u nás je to gymnasium, tudíž Neph dělala školu zaměřující se na všeobecné znalosti, bez odborného zaměření, pozn. Lenna), tudíž ještě teď nevím, co přesně bych chtěla v životě dělat xD

Zvířátka žádná nemám, vždycky jsem je chtěla, ale moji rodiče byli vždy proti, většinou se mazlím se zvířátky mých přátel xD

Jaká jsou tvoje hobby? Co ráda děláš, je nějaká knížka, která je tvou nejoblíbenější? Jakou preferuješ hudbu? No a co sport – provozuješ nějaký?

Přesněji, žádné hobby jako takové nemám, samozřejmě moc ráda píšu. Další věci, co ráda dělám, je čtení, ráda chodím do kina, poslouchám muziku, ráda hraju na bubny, dělám videa a grafiku ve Photoshopu.

Mám hrozně ráda Japonsko a čtu hodně mangy (japonské komiksy), četla jsem spoustu knih o Japonsku a poslední knížka, co se mi opravdu líbila (tak moc, že mě dohnala k slzám), byla „Quando cadrà la pioggia tornerô“ („Až začne pršet, vrátím se“) od Takuji Ichikawa. Četla jsem i spoustu dalších knih a nemám vyloženě jednu oblíbenou. Teď právě čtu „On the road“ („Na cestě“) od Kerouaca.

Nemám vyloženě nějaký oblíbený hudební styl, i když poslouchám hodně rock/indie rock. Moji oblíbení interpreti, kromě Tokio Hotel, jsou David Bowie, The Script, The Fray, Linkin Park, Nickelback a t.A.T.u.

Poslouchám také některé japonské interprety (Tommy Heavenly6, Abingdon Boys School, Yamashita Tomohisa, Maximum The Hormone) a také korejské interprety (SHINee, B.A.P., Girl’s Generation).

Ráda chodím do kina a samozřejmě, že mou vášní jsou japonské filmy. Poslední, který jsem viděla, byl „Gantz“, který rozhodně doporučuji všem, kdo mají rádi akční filmy.

Další filmy, které miluju, jsou „Muži, kteří nenávidí ženy“ (americká verze), Sherlock Holmes a Sherlock Holmes 2, Vzpomínky jedné Geishy, Groupies bleiben nicht zum Frühstück*.

Sleduji také nějaké seriály jako Merlin, Sherlock, Scrubs, Dexter, Veronica Mars a Game of Thrones.
Nejsem velká fanynka sportu, ale kdysi jsem hrála tenis. Myslím, že tenis je sport, který preferuji, ale bohužel už ho neprovozuji.

Bubnuješ? Vážně? 🙂 Hraješ v nějaké kapele, nebo to máš jen na uvolnění nervů, když tě někdo naštve? 😉 Jak ses k tomu dostala? Líbí se ti, jak bubnuje Gustav a chtěla by sis někdy vyzkoušet jeho bubny a paličky? 🙂

Měla jsem dvě skupiny, ale žádná z nich moc nefungovala, a tak jsme se rozešli. Někdy hraju jen tak sama pro sebe, když potřebuju ventilovat nějaké pocity, nebo když chci zkusit nějakou písničku, co se mi líbí 🙂

Rozhodla jsem se hrát na bubny, protože se mi v písničkách líbí ten rytmus a nechtěla jsem být taková ta obvyklá holka, co hraje buď na kytaru anebo zpívá, už jenom proto, že když se někdo věnuje hudbě, tak hraje na kytaru anebo zpívá. Hodně lidí je vždy hodně šokovaných, když se zmíním, že hraju na bubny, jsou vždy velmi překvapení.

Gustav je můj vzor. Líbilo by se mi, kdybych uměla alespoň polovinu toho, co on, ale na to je opravdu až moc dobrý! Přála bych si, kdybych si od něj mohla nechat podepsat paličky anebo mít dokonce jeho, bylo by to pro mě opravdu velké privilegium.

Zajímavé. 🙂 Jak jsi poznala Tokio Hotel, a jak ses vlastně dostala k twincestu? Jaký styl (žánr) twincestu se ti líbí a co tě přivedlo ke psaní a dělání grafiky a videí?

Tokio Hotel jsem poznala náhodou v roce 2006. Hledala jsem na internetu obrázky a našla jsem i jeden jejich. Stáhla jsem si písničku „Rette Mich“, ale ze začátku se mi nelíbila, a jelikož jsem nemohla najít žádné informace v italštině, zapomněla jsem na ně.

Viděla jsem je až v roce 2007 v italské televizi s jejich písničkou „Monsoon“ a zamilovala jsem se do nich.

Ze začátku jsem twincest nesnášela, myslela jsem si, že není správné tohle dělat dvojčatům Kaulitzovým. Následně jsem se k twincestu začala přibližovat a začala psát nějaké jednodílky, a až pak jsem zveřejnila svoji první vícedílku „Devil Beside You“. Je to povídka, ve které je Bill otrok a Tom je princ. Názvem jsem se nechala inspirovat u jednoho taiwanského seriálu, který jsem v to období sledovala.

Povídky, které preferuju, jsou ty s dobrým koncem. Mam ráda i povídky, kde se objevuje luxus a bolest, také násilné a krvavé, ale musí mít dobrý konec. Jinak moje největší vášeň jsou m-pregy, myslím, že je to můj nejoblíbenější žánr.

Začala jsem dělat videa v roce 2008, už si nepamatuju proč. Koukala jsem hodně na twincestní videa na YouTube a začala jsem to zkoušet také. Pak začala ta móda mít k povídce banner, a tak jsem si začala dělat bannery k povídkám, chtěla jsem být nezávislá a neptat se ostatních, zda by mi banner nebo video udělali, a tak jsem se je naučila dělat sama od sebe.

Tvoji zálibu v m-preg u nás už všichni známe díky překladu Loveless :-), což je u nás hodně oblíbená povídka. Když ji Lenna znovu začala překládat, všichni se radovali. 🙂 Bohužel, italsky se u nás moc lidi neučí, takže je obtížné najít překladatele. Psalas, že se ti zezačátku twincest nelíbil, tak co se změnilo, že tě to najednou začalo zajímat? Pamatuješ si ten okamžik? A ještě jedna otázka k tomu. Ví někdo z tvého blízkého okolí, rodina, přátelé, co píšeš?

Ze začátku jsem četla spíše ne-twincestní povídky o dvojčatech, a pak jsem je i začala psát. Ale postupem času jsem sama přicházela na to, že chci, aby se mezi nimi dělo něco více, věci jako polibky a podobné věci, vlastně sama jsem je vždycky tlačila směrem k twincestu. Potom jsem začala číst jednu italskou povídku, netušíc, že jde o twincest, myslím, že se jmenovala „Hanging by a moment“. Moc se mi líbila, a tak se to prostě změnilo a začala jsem psát twincest.

Moji blízcí nebo přátelé nevědí, že twincest píšu, nejsou ani fanoušci Tokio Hotel, tudíž pojem „Tokio Hotel“ se nikdy v naší konverzaci neobjeví, a proto je nemožné, aby se mě někdy na twincest ptali. Rozhodně se nepředstavuju stylem: „Ahoj, jsem twincesťák“ xD a navíc, není to jejich věc, ani je nezajímá, co doma dělám, stejně jako mě nezajímá, co dělají doma oni :3

Jasně, to asi nikdo z nás neříká při prvním setkání, čím se zabýváme, hodně lidí by to nejspíš vůbec nechápalo. Já s tím problém nemám, moji blízcí to vědí všichni, nestydím se za to, možná i vzhledem k tomu, jak jsem stará, a říkám si „polibte mi šos, můžu si dělat, co chci“. 🙂

O nás Češích se říká, že jsme ten nejateističtější národ Evropy, možná i světa, to nevím, tady prostě moc lidí v křesťanského Boha nevěří, takže homosexualita je tu asi z náboženského hlediska tolerovanější než jinde. O Itálii se já osobně domnívám, možná i díky Vatikánu, že tam věří téměř každý, protože je ve víře vychováván. Jak se s tím slučuje taková věc, jako je homosexualita, nebo dokonce extrém jako twincest? Měla bys s tím nějaký problém v tomhle smyslu, kdyby to na tebe třeba náhodou prasklo? Nebo se mýlím a Itálie už je úplně někde jinde, než jsou mé představy?

Dnešní náboženství není nic pro mě. Náboženství dnešní doby je vytvořeno církví, tudíž člověkem a ne Bohem. Bůh vždycky říkal: ‚Miluj bližního svého‘, nemluvil o diskriminaci homosexuálů a jejich vztahy s heterosexuály. Také proto, že v minulosti homosexualita byla mnohem běžnější než dnes. Láska je láska. Nejsem věřící, nechodím do kostela už spoustu let, a taky nevěřím přímo v Boha, věřím v nějakou vyšší sílu, která ovládá vesmír, mohl by to být Osud, mohl by to být Bůh, ale moc mě to nezajímá. Podle mě si každý tvoří svůj vlastní osud a záleží jen na tom, abychom věřili v sama sebe a ne se vázat k někomu dalšímu (k Bohu). Kdyby lidi, co mě znají, zjistili mé tajemství, vůbec by to pro mě nebylo důležité, dělám si to, co chci. Nestydím se, a navíc by se stejně nic nestalo. Neskončila bych ve vězení nebo tak.

Tady v Itálii je opravdu znát vliv náboženství, protože tu máme Vatikán, a bohužel spousta Italů slepě následuje to, co říká Papež, i když se nikomu tenhle Papež nezdá. Jsme národ, který je zvyklý poslouchat bez otázek to, co říká církev (v minulosti byla Itálie víceméně pod vládou církve a Papež byl něco jako král), ale je opravdu málo lidí v mém věku, kteří věří v Boha. Nejvíc ze všeho to jsou důchodci, co věří.

Církev pro lidi nic nedělá, ochraňuje jen svoje zájmy. Je spousta násilníků a pedofilů a Papež se k tomu nikdy nijak nevyjádří. Církev je bohatá, má spoustu pozemků, spoustu zlata, spoustu peněz, ale neplatí daně, zatímco lidi, už takhle chudí musí platit daně i církvi.

A to si myslím, že je totálně špatně.

To ano, mám na to stejný názor, považuju katolickou církev za nejhorší mafiánskou a teroristickou organizaci světa, a Papež je jejich kmotr. Jsem ráda, že mladí Italové mají svůj vlastní rozum, myslím, že za pár generací ti tradiční věřící v Evropě vymřou a církev ztratí svoji sílu. Bohužel, v Africe to teprve nabírá na síle, tuhle jsem viděla dokument anglického gaye Scotta Millse – The World’s Worst Place to Be Gay?, který se vydal do Ugandy, aby si ověřil, že je pravda, co slyšel. Tam je homosexualita trestná, lidi (včetně mladých) jsou militantní a netolerují je, žijí tam v ghetech, rodiče mají podle zákona udávat své děti, aby mohly být „léčeny“. Celé to tam zavlekli nějací američtí věřící, nepamatuju se, z které církve. Dívat se na to bylo šílené.

Ale vraťme se zpátky k Tokio Hotel. Momentálně jsou dvojčata v LA, ale na jaře se určitě vrátí a budou vystupovat v přímých přenosech DSDS. Budeš je sledovat, a jak se ti vlastně dvojčata dnes líbí? Co říkáš na jejich novou podobu? Jsi spokojená, nebo se ti stýská po Billovi „princezně“ a Tomovi „ojedu, co vidím“? 😀 U nás v twincestních řadách je hodně těch, co měli raději stará dvojčata a tahle nová z LA jim moc nesedí. 🙂 Myslíš, že úbytek twincestních, a celkově TH fans s tím nějak souvisí? Hodně lidí doufá, že až vydají TH novou desku, fanoušci se vrátí. Jak to vidíš ty?

Tom se mi opravdu líbí, zmužněl a je opravdu hodně sexy. Bill se mi naopak nelíbí vůbec. Myslím, že fanoušků twincestu ubývá, protože Tokio Hotel zmizeli a Bill je moc mužný. Není moc situací, ze kterých bychom si mohli vzít inspiraci na psaní fan fiction. Navíc je tam Ria, která všechno ničí -.-

Doufám, že s novým albem se Bill vrátí ke svému princeznovskému looku, mám také strach, že nové album bude ve stylu komerční house-music a TH tak přijdou o další fanoušky 🙁

Tak musíme doufat, že se tvoje obavy nevyplní. Ale že by se Bill vrátil k princezně, tomu nevěřím. Myslím, že měl dost toho, že ho všichni považovali za ženu, a už se k tomu nikdy nevrátí. Upřímně, s těmihle svaly a tetováními by už těžko vypadal tak křehce a nevinně. To, co se k němu hodilo, když mu bylo sladkých sedmnáct, už by ve třiadvaceti mohlo působit i směšně. Jako fanynky se s tím budeme muset vyrovnat, i když je to těžké. Zase můžeme být rády, že jsme to zažily, existuje z té doby spousta krásných fotek a videí. Čas se nezastaví jen kvůli nám, Bill nepřestane stárnout a měnit se. My taky nezůstáváme stále stejné, tak to těžko můžeme chtít po něm.

Tom a Ria… myslím, že se ten vztah mezi fanynkami buď ignoruje, nebo přeceňuje. Nevidím to tak horké, myslím, že je to spíš vztah z nouze. Kdyby byl Tom zamilovaný, nejspíš by to na něm bylo vidět. A bůhví, twincestní povídky jsou plné „náhradnic“, které dělají dvojčatům alibi ;-), takže uvidíme. Dokud neuvidím svatební fotky, neberu ty dva příliš vážně. 🙂

S jejich hudbou je to těžké. Spousta fans nebyla schopna tolerovat už Humanoid, a to, co přijde příště, může být ještě horší. Ale zase je naše smůla, že sledujeme jejich vývoj od prvopočátků, což u jiných kapel, které se proslavily až ve chvíli, kdy měly ve svém hudebním vkusu jasno, nemáme šanci. Bylas na jejich koncertě? Máš nějaký zážitek, který s námi můžeš sdílet? A půjdeš na další, pokud udělají zase evropskou tour, ať je hudba jakákoliv?

Pro mě jsou vždy koncerty Tokio Hotel traumatem. Byla jsem na čtyřech koncertech od roku 2007 a dále. První koncert byl jako sen, možná proto, že lidi Tokio Hotel ještě tolik neznali nebo protože fanynky ještě nebyly takové potvory. Další koncerty už byly horší. Když přehlédnu fakt, že jsem stála několik hodin ve frontě a nikdy jsem se nedokázala přiblížit k podiu, a i když jsem to dokázala, bylo téměř nemožné být uprostřed toho davu šílenců, kteří tě div neumačkali a neudusili. Popravdě, mám vždycky strach jít na koncerty Tokio Hotel a myslím, že od příštího koncertu do budoucna budu brát jen lístky k sezení a už nikdy víc k stání. Jsem velmi klidný člověk, nedokážu ublížit lidem jenom proto, abych se přiblížila podiu, tak jak to naopak dělají ostatní fanoušci. Chtěla bych si koncerty Tokio Hotel zapamatovat jako hezkou zkušenost, ne jako jatka.

Poslední koncert, na kterém jsem byla, byl v Padově roku 2010. Tenkrát jsem spala noc před koncertem před halou společně s dalšími fanoušky, a ani tak jsem se nedokázala k podiu dostat. Dusila jsem se, a tak jsem se vrátila zpět a šla do sekce sezení. Taky když jsem stála hodiny a hodiny ve frontě, byla jsem tam zmačknutá, že jsem nedokázala ani dýchat, za mnou stála nějaká paní, která doprovázela svoji dceru, a pořád do mě kopala, protože chtěla, abych šla dozadu a udělala jí tak místo. Tak jsem jí řekla: „Není tu místo, všichni se na nás tlačí,“ a ona mě začala urážet. Taky jsem slyšela, že na tom koncertě byla i Billenia (ta řecká dívka, co dělá twincestní videa), a že italští fanoušci s ní zacházeli přímo strašně. Mrzí mě poslouchat tyhle věci, ale bohužel tady v Itálii koncerty Tokio Hotel jsou opravdu strašné. Zatímco jsem byla v řadě, viděla jsem nějaké holky pár metrů ode mě, které měly meet&greet s kapelou a čekaly, až si pro ně přijdou lidi, aby se s nimi mohli setkat. Tyhle holky se na nás dívaly, jako kdyby říkaly: „Koukej na ty nuly, co nemají meet&greet a chcípaj v řadě.“ Navíc to jsou holky, které meet&greet už jednou nebo víckrát měly. Tady v Itálii meet&greet vyhrávají pořád stejní lidé, a to je podle mě nefér.

Nemůžu se dočkat, až vyjde nové album, ale přiznávám, že myšlenka na nové turné mě trochu deprimuje.

Jo, protekce vládne všude, a agresivita fans TH je proslulá. Já byla na koncertě jen jednou, v březnu 2010 v Praze, byla mi šílená zima, kamiony se zdržely na cestě z Polska ve sněhové vánici, takže se začínalo o dost později, a ve finále se na podium nevešel vršek Humanoid vejce. Protože jsem o dost blíž důchodovému věku než ty :-D, šla jsem rovnou na sedačku. Ačkoliv jsem si myslela, že když jsem konečně zdárně v hale, už se nemůže nic dalšího pokazit, zjistila jsem, že i to jde. 😀 Podium bylo tak velké (idioti si ho prostě nezměřili), že sedačky, které jsme si s dcerou koupily, byly moc blízko pódiu, takže je pořadatelé zahradili červenobílou páskou a řekli nám, zcela arogantně a bez omluvy, ať si najdeme místa jinde. Namísto v první řadě jsme tak byly asi ve dvanácté. Do kotle ke stání bych nikdy nešla, na to jsem už moc stará. 😀 Ale znám to z vyprávění, a je to všude stejné, rvačky, kopance, pot a slzy, žízeň – na to mě neužije.

No… právě proběhly Vánoční svátky, ačkoliv jsme tenhle rozhovor začaly v říjnu. Jo, Lenna je holt vytížená, takže se nám to malinko protáhlo. 😉 Myslím, že je čas pro poslední otázku, která je v našich rozhovorech trochu netradiční formou. 🙂 Napíšu několik začátků vět, a ty je doplníš tím, co tě první napadne, takže do toho:

Mé nejoblíbenější zvíře jsou kočky

Když se ráno probudím, zapnu telefon a kouknu se, kolik je hodin, hahaha.

Miluji čtení, chození do kina a na bowling.

Až mi bude třicet, doufám, že zrealizuju nějaké své cíle.

Nenávidím, když mi lidi říkají věci na poslední chvíli.

Když jdu spát, přemýšlím, co bych mohla napsat do svých povídek.

Největší trapas mého života se stal ve škole, když jsem řekla učitelce, že se mi ostatní holky smějou a ona jim dala za pravdu.

Mé nejoblíbenější jídlo je pizza margerita (vím, jsem jednoduchá xD)… (pizza jen s rajčaty a sýrem, pro ty, kdo by nevěděli, pozn. Lenn 🙂

Když jsem byla malá, kreslila jsem komiksy.

Miluji oranžovou barvu, protože to je barva veselí.

Kdybych potkala Gustava, řekla bych mu, že je můj hudební idol a nechala bych si od něj podepsat paličky.

Twincest je pro mě je nekonečná láska, odvaha a štěstí, že v tak složitém světě člověk najde spřízněnou duši.

Mé největší životní přání je jet do Japonska.

Tak, a jsme na konci. Doufám, že se ti tvoje životní přání splní, klukům z TH se to nakonec taky povedlo, a že až ti bude třicet, budeš se moc ohlídnout a říct si: „jo, povedlo se“. Přeju ti taky všechno nejlepší do roku 2013 a moc děkuju za rozhovor. Ciao, J. :o)

*tenhle film jsem si díky zmínce Nephilim stáhla se slovenským dabingem, vůbec jsem netušila, že existuje, a dobře jsem se jako fanynka TH pobavila, tak pokud ho neznáte, zkuste to. Je hodně inspirovanej TH a jejich slávou. V překladu z němčiny se film jmenuje „Groupies nikdy nezůstávají na snídani“, originál je na youtube, a ve slovenštině byl v TV vysílán jako Nezadaný podľa zmluvy a najdete ho tady na uložto. České titulky ani dabing jsem nikde nenašla. Jako twincesťáka mě nejvíc pobavila poslední věta manažera na konci filmu. 😀