Jako každý druhý pátek, dred k němu přijel na víkend a šlo se k Billovi domů. Večer byl naprosto dokonalý. Zapálili si pár svíček, které dali různě po pokoji, ale museli si hodně dávat pozor, aby nic nechytlo. Což bylo i docela nepravděpodobné, ale i tak… pro jistotu. Byla to naprosto dokonalá atmosféra, po celém pokoji tma, jen plamínky ze svíček vytvářely jemné světlo. Tomu však kluci nemohli odolat a i přes risk, že černovlásek měl doma mladšího sourozence, který byl na počítači ve svém pokoji, tak věděli, že snad nic nehrozí, že by přišel… jednoduše – milovali se. A bylo to dokonalé. Následně společně ulehli do postele a i přes to, že Tom chtěl jít spát do obývacího pokoje, usnul u černovláska. Bill jej hladil po těle, na hlavě, na boku… Miloval, když jej měl u sebe a věděl, že je svět v pořádku. Pro něj byl. Netrvalo dlouho a i on se vydal za ním do říše snů.
Následující ráno, v sobotu, se probudili docela brzo. Tedy jako první opět Bill. Vždycky to byl on. Půl hodiny jen tak ležel, koukal před sebe, na Toma, přemýšlel… Uvažoval nad tím, že by měl vyvenčit psa, ale taky věděl, že dred by potom nadával, že mu zase utekl. Tak to nechal být a počkal. Stejně se probral za chvíli.
K večeru šli nakupovat, aby měli večeři. Opět se jejich návštěva obchodního centra neobešla bez návštěvy oddělení s CD, knihami a hračkami. Vše, co mělo vydávat nějaký zvuk, hned spustili, ať už záměrně nebo ne. Někdy stačilo kolem hračky jen projít. Nakoupili všechny potřebné suroviny a i něco navíc, jak jinak. Doma udělali, spíš Tom udělal, palačinky. Některé se spálily, některé ne. Zákon schválnosti – poslední se povedly nejvíc. Na ně přišla udělaná šlehačka s roztopenou čokoládou. Pochutnali si všichni. Teda, alespoň to tak vypadalo.
Poté si lehli na zem, kde oba usnuli. Bylo tam více místa, takže to černovláskovi, a myslel si, že i Tomovi, vyhovovalo. Kdyby podlaha nebyla ale tak tvrdá… bylo by to mnohem lepší. Nebyl to až takový problém.
V neděli, kdy se vrátili Billovi rodiče, se opět… křičelo. A to proto, že zase nebylo uklizeno a podobně. Jako vždycky. Vlastně i když se Bill snažil, uklízel pomalu celý den, našlo se něco, co se jeho mámě nelíbilo. Bylo to tak každou neděli. Nakonec, když si kluci dělali oběd, přišel k Billovi táta, aby mi mohl zkontrolovat, jestli jeho syn nemá náhodou roztáhnuté uši. Nevěděl proč, ale Billa to dost zklamalo a mrzelo. Přijede si jednou za měsíc domů a hned se stará? Nechápal to. Jako by mu to nebylo jedno.
Bill se sebral a zavřel se do pokoje. Do očí se mu vedraly slzy. Nechtěl brečet, ale když si uvědomil to, že jeho babička s ním soucítí více než vlastní rodiče, nedalo se to. Ona mu řekla, když se jí rozplakal do telefonu, protože on se snažil mámě něco říct, ale ona po něm zase jenom řvala, že může jít k ní. Mohl bydlet u babičky. Jenže to by asi nešlo. Ona neměla internet, neměl by jak dělat věci do školy, jak být v kontaktu s Tomem, a ještě k tomu je na rodičích finančně závislý.
Tom za ním přišel a uklidňoval ho. To, co mu říkal, černovláska rozbrečelo ještě více. Věděl, že Tom tady bude s ním pořád. Měl za to, že snad on jediný ho chápal. On si zažil to, co on, měl to mnohem horší… Taktéž za to mohli spolužáci a i rodina doma…
Ale co, měl to už za sebou, nebyla třeba se k tomu vracet.
autor: Kiki
Billa je mi moc líto.Potřeboval by mnět Toma pořád při sobě.
Tak krásne to začalo… Rodičia vedia byť nechápaví. Je mi Billa ľúto. Škoda, že je Tom ďaleko. Ale strašne sa mi páči, že aj tak keď môže tak príde. Majú to ťažké 🙂 Ďakujem za kapitolu.