autor: Darkbeth
Zdravím! Asi se někteří divíte, co je tohle za povídku. Je pravda, že poslední díl jsem zveřejňovala v dubnu, takže už to nějakej ten pátek bude.:D Nebudu se vymlouvat na školu, ani na nic jinýho, za vše může moje lenost 😀 Tak třeba si někdo na tuto povídku vzpomenete, nebo si jí budete chtít přečíst od začátku. 🙂 Nicméně všem, kdo si ji přečtou, moc děkuju. Vaše Darkbeth
„Nechtěl bys jít po škole do kina?“ zeptal se Andreas zasněně Billa.
„Dneska asi ne, Andy,“ zakroutil hlavou Bill. Bylo to už čtrnáct dní, co se dali s Andreasem dohromady, a už po těch čtrnácti dnech ho začínal mít Bill trošku plné zuby. Ne, že by ho neměl rád, ale přeci jen trochu volnosti by mu nevadilo. Navíc ho tížilo, že od minulého rozhovoru s Georgem neměli možnost se bavit o samotě. Georg trávil poslední dobu nejčastěji v knihovně, a když už byl přeci jen s nimi, tak byl zamlklý nebo duchem mimo. Gustav si ho už dokonce přestal dobírat kvůli jeho domněnkám a začal si o svého kamaráda dělat starosti. Stejně tak i Bill, který hořel zvědavostí, co mu to chtěl Georg posledně říci. Tížila ho ale ještě další věc. Už to bylo čtrnáct dní, co nebyl Tom ve škole. Ano, zakazoval si na něj myslet, ale přeci jen kousek jeho osobnosti toužil poznat, co je ten neznámý tichý mladík zač.
„Poslední dobou se mi vyhýbáš,“ zamračil se Andreas. „Dělám něco špatně?“ na čele se mu objevila malá vráska, která trošku trhala Billovi srdce.
„Ne, nic. Jen víš… rád bych byl dnes prostě sám,“ řekl po pravdě Bill.
„Tak dobře, ale kdyby sis to rozmyslel, tak se mi ozvi…“ hlesl zklamaně Andy a líbnul Billa na rozloučenou, načež pokračoval dál domů. Bill se za ním ještě chvíli díval a mírně ho píchl pocit viny, když viděl jeho shrbená záda. Nakonec zakroutil hlavou, vydal se do domu a jako vždy se prvně vrhl do lednice. Táta byl ještě v práci a slunce už se pomalu chýlilo ke spánku. Přesto Bill pocítil chuť se jít na chvíli provětrat a vydal se k jezírku na kraji města. Cesta tam zabrala necelou hodinku, a aby toho nebylo málo, tak se spustil i déšť. To mu ale ani v nejmenším nevadilo. Byl za to rád. Čistilo mu to hlavu. Posadil se na molo a sledoval, jak se kapky tříští o vodní hladinu.
„Neměl bys tu tak sedět, Bille. Nastydneš,“ ozvalo se za ním. Billa zamrazilo v zádech a na chvíli ztuhl. Otočil se za hlasem a mírně se mu ulevilo, když tam spatřil Toma. Mrazení v zádech avšak neustalo.
„Ty… ty víš, jak se jmenuju?“ podivil se Bill.
„Ze všeho, na co ses mohl zeptat, si vybereš právě toto?“ zasmál se ironicky Tom. „Chodíme spolu do třídy, samozřejmě, že vím, kdo jsi,“ odpověděl na Billovu otázku.
„Já jen… myslel jsem, že jsi nemocný,“ špitl Bill. „Nebyl jsi ve škole.“
„Ach tak… no řekněme, že jsem měl menší… zažívací potíže,“ ušklíbl se Tom a posadil se na molo vedle Billa.
„Aha… ale to bys tu neměl sedět, máš oslabenou imunitu… nastydneš,“ varoval ho Bill. Přesto byl ale možná rád, že tu Tom je.
„Nebyl jsem nemocný už hodně dlouho,“ zamyslel se Tom.
„Ale právě jsi řekl…“ chtěl vzdorovat Bill, ale černovlasý rasta ho přerušil.
„To neřeš. Co tu vlastně děláš ty?“ změnil téma.
„No já… chtěl jsem si prostě… vyčistit hlavu,“ pokrčil rameny Bill.
„A to se nebojíš být tu sám? V téhle době?“ naklonil Tom hlavu na stranu.
„V téhle době?“ zopakoval po něm Bill.
„No ano… všechny ty úmrtí…“ odmlčel se dramaticky Tom, přesto se jeho úsměv stočil do neznatelného úsměvu.
„To byly většinou… nehody,“ špitl Bill.
„Opravdu tomu věříš?“ zadíval se mu rasta do očí.
„Co tím chceš říct?“ zamračil se Bill.
„Ale nic… měl bych jít,“ zakroutil hlavou Tom.
„Ne, počkej!“ chtěl ho zastavil Bill, ale než se nadál, byl Tom pryč. Bill zaklepal hlavou, jestli se mu to nezdálo, ale jeho oči neklamaly. Nakonec si unaveně protřel spánky a vydal se zpátky k domovu.
***
„Kdes byl?“ uhodil Lestat na Toma, jen co přišel.
„Jen se projít,“ protočil oči Tom.
„Tohle na mě nezkoušej!“ Lestat nesnášel tyhlety Tomovy manévry. „Víš, že nám hrozí nebezpečí, a ty se potloukáš kolem jakoby nic. Co si sakra myslíš?“ zvýšil na něj hlas. Tomovi občas připomínal jeho matku, která taky takhle vyváděla. Ta ovšem měla nakonec důvod.
„Vím, ale prostě mě tu nebaví bejt zavřenej a trčet tu! To, že tu všichni čuměj do blba a nic pro to nedělaj, není můj problém! Já chci sakra žít!“ neudržel se rasta.
„To ale nemůžeš, Tome. Protože ty jsi mrtvý!“ procedil skrz zuby Lestat.
„Nudou možná tak,“ odsekl Tom, otočil se na patě a odešel. Měl už toho tady plné zuby. Zítra půjde do školy a nebude se tu schovávat, než přijdou. Lovci.
Jednou za několik let vždy udeří. Upíří kmeny se před nimi schovávají, ale po čase je většinou stejně najdou. Možná by se kmen, jako byl ten Lestatův, bát nemusel, ale jisté riziko tu bylo. Nebyli to totiž normální lidé. Ne. Tito byli vybavení i jinak než zbraněmi. A to přírodou. Měli schopnosti, kterými dokázali usmrtit upíří rasu. Existovali zřejmě pro přírodní koloběh. Ptáte se, jestli mohli zemřít oni? A jak? Ano, mohli. Vlastně byli velice zranitelní. A to ne zbraněmi ani žádným jedem, ale lidmi. Moc snadno se zamilovali a z nešťastné lásky si sami brali život. Těžko říct, jestli se to stalo tradicí, nebo opravdu tolik trpěli. Tom se jich ale nebál. Vlastně se jim pro jejich pošetilost a naivitu i smál. Snad proto, že s nimi doteď neměl žádnou zkušenost. Dokázali zabíjet jedem, jenž jim proudil pod nehty. Stačilo zarýt je do blízkosti srdce těch bledých stvoření a byl konec. Boje ale většinou končily vyváženě a v některých případech i dohodou. Všichni ale věděli, že s kmenem, který je hledá, žádná dohoda nebude. Byli dost agresivní a průbojní.
Tom seděl na židli v hodovní síni, kde se právě podávala teplá krev z nouzových sudů. Spoustu upírů už se bálo i chodit lovit. Když nastražil svůj sluch, tak uslyšel hlasy starších. Věděl, že by neměl poslouchat, ale jeho zvědavost byla silnější než jeho vůle.
„Blíží se moc rychle. Buď je mezi námi zrádce, nebo…“
„Nebo mají někde svého špeha,“ dořekl druhý ze starších tichým, přesto pro Toma dobře slyšitelným hlasem. To bylo vše, co Tom potřeboval vědět. Byl si jist, že zrádce nikdo z upírů není. Vždyť to by se mohl jít sám zabít. Ne. Někde je špeh. A Tom si sám slíbil, že ho najde. A až ho najde… tak si vychutná jeho smrt.
autor: Darkbeth
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Jéééé a já už myslela že se tu další dílek neobjeví jsem ráda že si se do ní zase pustila doufám že tu bude přibívat pravidelně..:))) oukej takže Bill bude určitě nějakej potomek těch lovců…určitě to tak musí bejt..:D:D:D no a jako už by se s Tomem mohli víc sblížit..:D:D:D takže šupem ať je tu další díleček…:) když jsem ji četla poprvé a pak dlouho nic myslela jsem že už nadobro skončila no jak sem říkala jsem ráda že se tu objevil další díl..:))
Je, konecne je tu dalsi dil. Napsala jsi to skvele, doufejme, ze tu dalsi dilek bude drive 🙂