autor: Lisa
***
Trhlina v jeho plánu mu došla v okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře. Řekl Tomovi, že chce jít k otci. A opravdu to měl v úmyslu, ale problém byl, že si nevzpomínal, kde přesně jeho otec bydlí.
Najednou znejistěl – nelíbilo se mu, že všechno nejde tak lehce, jak si představoval. V uších mu pořád zvonil Tomův hlas, který ho obviňoval ze sobectví, a on nedokázal pochopit, že to jeho bratr vidí takhle. Copak tomu nerozumí? Potřeboval teď nějaký čas pro sebe. – Pro sebe a všechny nevyřešené věci, které si s sebou pořád táhnul. Chtěl se jich zbavit už jednou pro vždy. A to udělá jen těžko, když si zároveň bude budovat zakázaný vztah s vlastním bratrem. Nejdříve musel najít sám sebe a dostat se zpátky na cestu, než po té cestě bude moct jít s někým dalším. Ale neměl žádnou záruku, že toho bude někdy opravdu schopný. Poslední roky jeho života se skládaly pouze z destruktivních myšlenek a činů. Bylo těžké snažit se znovu dávat něco dohromady. Znovu něco tvořit. Stálo to spoustu energie a kompromisů a na to byl příliš málo vyrovnaný sám se sebou.
Došel na konec ulice a rozhodl se, že před tím, než zavolá otci a domluví se s ním, zajde ještě do obchodního centra za Karlem. Potřeboval si s někým promluvit a on byl první, kdo ho napadl, a vlastně poslední, za kým mohl zajít.
*
„Dobrý den, pane, poradíte mi, prosím?“ poklepal bezmála dvoumetrovému muži na rameno. Karl se k němu otočil a nevěřícně na něj vykulil oči.
„Bille?“ jeho hlas zněl tak překvapeně, až se Bill rozesmál a jen přikývnul na souhlas.
„Co tady-? Já myslel, že… kde jsi celou tu dobu byl?“
„Máš chvilku? Všechno ti povím.“ Starší muž přikývnul a za chvíli už seděli na lavičce s kávou z automatu.
„Vypadáš jinak. Málem bych tě nepoznal,“ zadíval se na něj Karl zkoumavě.
„Hm… jsem čistý,“ podruhé, co ta věta opustila jeho ústa, a pořád mu připadala tak zvláštní a cizí. Karl se zakuckal svou kávou a rozkašlal se.
„Umpf… chmf… no teda! Neber si to nějak osobně, ale nemyslel jsem, že tohle od tebe někdy uslyším,“ ušklíbl se na něj starší muž, než se zářivě usmál.
„Jo, taky jsem si nedával moc nadějí,“ pokýval Bill hlavou a upil ze své kávy. „Pravda je, že bez Toma bych to nikdy nezvládl,“ provinile ho píchlo v hrudi, když zmínil jeho jméno.
„Takže jsi byl doma s bratrem?“ Bill jen znovu přikývnul. „To je úžasné, Bille,“ Karl se na něj pořád spokojeně usmíval. „Hádám, že vás to s bratrem muselo hodně sblížit.“ Bill se mu chvíli díval do tváře, než odpověděl.
„Abych byl upřímný, sblížilo nás to až příliš. My…“ odmlčel se a Karl zvědavě zvedl obočí. „Překročili jsme hranici,“ zahuhňal Bill po chvíli a doufal, že to starší muž pochopí. Nemyslel si, že by dokázal říct nahlas to odporné slovo pro to, čeho se dopustili. Cítil se zahanbeně, a zároveň volněji, když se mohl někomu přiznat. Karl dlouhou dobu mlčel a přemýšlel nad tím, co mu mladík řekl. Mlčel tak dlouho, až už v jejich kelímcích nezbyla žádná káva.
„Podívej,“ začal nakonec, „nebudu tě kvůli tomu soudit. Myslím si, že každý má právo na lásku. Řeknu ti jen tohle – my oba už jsme toho hodně ztratili, takže pokud je to to, co tě dělá šťastným, nebo alespoň drží pohromadě, pak myslím, že je to v pořádku.“
„Ale je to tak špatné!“ namítl Bill.
„Většina lidí by to tak opravdu nejspíš viděla,“ přikývl zamyšleně Karl. „Ale není to tak, že byste snad ohrožovali společnost nebo něco. Je to vaše věc.“ Černovlasý mladík na něj chvíli jen zaraženě zíral, než sklopil pohled a zahleděl se do svého prázdného kelímku.
„Nezvládl jsem to. Bylo to na mě moc. Odešel jsem od něj.“
„Nejsem tady proto, abych ti tvá rozhodnutí schvaloval, nebo zamítal. Časem sám přijdeš na to, která byla správná a která ne.“
„Asi máš pravdu,“ zamumlal Bill.
„A co máš v plánu teď?“ zajímal se Karl.
„Chci jít k otci a pokračovat v léčbě.“
„Opravdu?“ vyjekl Karl o trochu víc překvapeně, než měl v úmyslu. „Po tom všem, co se mezi vámi stalo?“ Bill se Karlovi ohledně jeho vztahu k otci jednou svěřil.
„Nemůžu ho nenávidět do konce života,“ podotkl Bill. „Navíc mi zařídil ambulantní léčbu. Mluvili jsme spolu a sliboval, že se změnil. Opravdu to tak vypadá.“
„A ty mu to věříš?“ zakroutil Karl odmítavě hlavou. „Myslím, že je od tebe ušlechtilé, že mu chceš odpustit, ale nemyslím si, že je dobrý nápad jít k němu. Podívej – určitě je teď toho na tebe až moc, ale jsi na začátku – máš šanci teď všechno změnit. Tak proč otevírat staré rány? Měl bys tomu dát čas a přesvědčit se, že mu opravdu můžeš věřit a nepouštět se slepě do věcí, které mohou napáchat více škody než užitku.“
Bill si jen povzdechl. Copak všechny jeho argumenty musely být tak rozumné?
„Uvidíme,“ řekl nakonec. „A jak to vypadá u tebe? Změnilo se něco ohledně tebe a Jenny?“ Když zmínil jméno Karlovy manželky, nevědomky se na tváři jeho přítele rozzářil úsměv.
„No ano,“ pokýval Karl souhlasně hlavou. „Vrátila se a nemůže to být lepší. Mám pocit, že jsme se konečně našli.“
„To mě těší. Zasloužíš si být šťastný,“ oplatil mu Bill jeho úsměv.
„To ty taky, takže mi slib, že neuděláš žádnou hloupost,“ zadíval se na něj Karl přísně.
„Slibuju, pane,“ ušklíbl se Bill a oba se rozesmáli.
„Hádám, že teď už se nebudeme vídat tak často jako předtím, co?“
„Neber si to nějak osobně,“ citoval Bill jeho větu, „ale upřímně doufám, že ne.“
„No, víš kde mě najít, když bude třeba,“ pousmál se na něj Karl.
„Díky, vážím si toho. Takže zatím – sbohem. Nebo tak něco.“ Věnovali si krátké objetí, než se definitivně rozloučili a Bill odešel. V hlavě otázku, kolik loučení během jednoho dne člověk může zvládnout.
*
Zhluboka se nadechl, než zvedl sluchátko a vytočil otcovo číslo. Hlas z druhého konce se ozval přesně po třech zazvoněních.
„Ano?“ S tímhle jediným slovem opustila Billa poslední špetka odvahy. Nezvládne to.
Jedna věc byla rozhodnout se otci odpustit a chtít to zkusit znovu, ale pořád v něm bylo něco, co ho tahalo a drželo zpátky. Možná na tom měl velkou zásluhu i Karl, a to, co řekl. A možná Bill prostě potřeboval ještě spoustu času, než bude schopný s otcem zase nějakým způsobem vycházet.
„Haló!“ ozvalo se naléhavě ze sluchátka. „Kdo je tam?“ Bill naprázdno otevřel ústa a vydechl. Ale nevyšla z něj ani hláska. „Bille?“ zkusil to jeho otec. Tón jeho hlasu byl nejistý. Bill jen přikývl, a až potom si uvědomil, že ho nemůže vidět.
„A-ano,“ zakoktal se.
„Bille,“ zopakoval jeho otec a v jeho hlase byl slyšet úsměv. „Nemyslel jsem, že se ozveš.„
„Já taky ne,“ připustil jeho syn. Nervózně si namotával kabel od sluchátka na prst a kousal si ret. Nevěděl, proč mu vlastně volá, když se stejně rozhodl, že na léčbu nenastoupí.
„Takže – rozhodl ses? Zkusíš tu léčbu?“ Mohl cítit, jak je jeho otec nesvůj. Možná byl z toho telefonátu ještě více rozhozený než Bill.
„Já-“ odmlčel se a znova se zhluboka nadechl. „Vážím si toho. Opravdu. Jen – nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Najednou si nemyslel, že cokoli společného s jeho otcem byl dobrý nápad. Chvíli bylo na druhém konci ticho.
„Je to kvůli… mně?„
„Možná.“ Další ticho.
„Ach, Bille! Mrzí mě to. Kdybys jen věděl-“ začal jeho otec, ale Bill ho zarazil.
„Já vím, tati,“ bylo to tak dlouho, co naposledy použil tohle oslovení bez ironického podtónu. Málem zapomněl, jak to zní. „Potřebuju asi prostě více času, nebo něco.“
„Takže o tom budeš ještě přemýšlet?„
„Možná.“
„Dobře. Ozveš se ještě?„
„Nevím,“ nechtěl už slibovat nic, co by nemohl dodržet. Dlouhou dobu bylo ticho a oni jen poslouchali dech toho druhého a nevěděli, co říct.
„Mám tě rád, Bille,“ ozvalo se nakonec ze sluchátka.
„Já vím,“ na setinu vteřiny si Bill myslel, že mu možná odpoví jinak. Ale nebyl si ještě tak docela jistý tím, co vlastně k otci cítí. Už to nebyla nenávist. Ale pořád tam bylo něco, co mu bránilo cítit k němu jakousi náklonnost. Ze všeho nejvíce cítil jen lítost.
„Budu muset jít, tati. Chtěl jsem jen… hm… chtěl jsem ti jen říct, jak jsem se zatím rozhodl.“
„Děkuju, že jsi zavolal, Bille. Kdybys cokoli potřeboval, stačí se ozvat. Můžeš se mnou počítat.„
„Dobře. Tak, tak zatím ahoj.“
„Dávej na sebe pozor, Bille.„
„Budu,“ s tímhle slovem zavěsil. Strnule zíral na telefonní přístroj a nevěděl, co má vlastně udělat dál.
Na léčení nepůjde. – Tak se rozhodl. Pokud na nějaké vůbec kdy půjde, tak to bude léčení, které si sežene sám. K otci taky nepůjde. – To by ještě nezvládl. Zpátky k Tomovi nemůže. Co teď? A co potom?
„Hej! Budeš tam stát ještě dlouho? Chci si zavolat!“ Polekaně sebou trhl, když se mu za zády ozval něčí hlas. Roztržitě se otočil na muže, který stál před telefonní budkou a netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu.
„Pardon,“ vyhrkl ze sebe Bill, popadl svou tašku a uvolnil místo v budce. Chvíli jen stál a přešlapoval z nohy na nohu, přemýšlejíc, co dělat. Nebylo jediné místo, kam by mohl jít.
I když… jedno místo tady přece bylo. To místo, které tady bylo vždycky.
*
Nikdy se na place necítil tak nepatřičně jako teď. Opíral se o zábradlí, cestovní tašku položenou dole u nohou a přemýšlel, co vlastně čekal od toho, když sem přijde. Poznal pár známých, mezi nimi i Fabiana, ale nikdo z nich se k němu nehlásil. Měli na práci důležitější věci. – Obstarávání si dávky. Na setinu sekundy si nebyl jistý, jestli nelituje, že k nim už nepatří. Potřásl hlavou a zhluboka vydechl. Sesunul se k zemi a sednul si na svou tašku. Třeba tady bude sedět, než něco vymyslí. Koneckonců, tady byl mnohem víc doma než kdekoli jinde.
*
„Cigaretu?“ ozvalo se mu nad hlavou a před očima se mu zjevila krabička červených Marlborek.
„Hm?“ překvapeně zvedl hlavu a uviděl před sebou Anise. Zaraženě od něj přijal cigaretu a nechal si připálit. „Díky.“
„Dlouho jsem tě tady neviděl,“ zastrčil si Arab krabičku do kapsy a poukázal na něj svou cigaretou.
„Byl jsem mimo,“ pokrčil Bill rameny, nechtělo se mu příliš se dávat do řeči. Vděčně si potáhl z marlborky a zakuckal se. Zapomněl, jak dlouho už nekouřil.
„To vidím,“ ušklíbl se Anis a bedlivě si ho prohlížel. „No to mě poser,“ vyhrkl po chvíli, kdy mu zíral do obličeje. „Ty jsi, kurva, čistý!“ chytil ho za mikinu a přitáhl si ho blíž, aby mu viděl lépe do očí. „Jak se ti to, doprdele, podařilo?“ Bill jen pokrčil rameny, protože byl přesvědčený, že to ve skutečnosti Anise stejně nezajímá.
„Teď dlužím Lukasovi pětikilo,“ ušklíbl se Arab. Bill se na něj nechápavě zamračil.
„Vsadili jsme se,“ vysvětlil mu Anis. „Vždycky uzavíráme sázky, když se někdo delší dobu neobjeví, jestli šel na odvykačku, nebo skapal.“ Bill pocítil podivně žluklý pocit, když si uvědomil, že dealer si vsadil na to, že je mrtvý.
„Každopádně ty mi dlužíš mnohem víc,“ pokračoval Arab a típnul cigaretu. „Víš, co se stane šlapkám, když se snaží opustit svého pasáka?“ Bill pomalu přikývnul. „No,“ mlasknul Anis spokojeně, „podobné věci se dělají i s neposlušnýma herákama. Copak sis myslel, že můžeš jen tak přestat? A vykašlat se na naše kšefty?“ ušklíbl se a znovu ho chytil pod krkem za mikinu. Bill jen zděšeně zalapal po dechu.
„Já, já-“ zakoktal se, když jeho stisk ještě zesílil. Roztřásl se po celém těle a nedokázal uvěřit, že po tom všem, čím si prošel, to skončí tady. Byl Anis opravdu schopný mu ublížit? Ale v příští vteřině ho dealer pustil a rozesmál se na celé kolo.
„Ty sis – ty sis doopravdy myslel, že – že…“ rozesmál se ještě více, až se musel předklonit a opřít se o zábradlí. „Kdybys viděl svůj ksicht! Vsadím se, že ses málem pochcal strachy!“ Zatímco se starší muž upřímně bavil, Bill konsternovaně stál na místě a nevěřícně na něj zíral. Jednou rukou si roztržitě uhlazoval vytahanou mikinu a druhou si musel zastrčit do kapsy, protože nechtěl, aby si Anis všiml, jak se mu třásla.
„Ale no tak,“ poklepal mu Arab smířlivě na rameno, když ovládl svůj záchvat smíchu. „Nemyslel jsem to zle. Jen jsem si nemohl pomoct,“ ušklíbl se. Bill jen přikývl a o krok od něj ustoupil. Chvíli se měřili pohledem, než dealer přerušil jejich mlčení.
„Co takhle si zajít někam na skleničku, hm? Na usmířenou,“ nabídl mu. Nebyl si ani jistý, proč to udělal. Většinou se s nikým z jeho zákazníků nezahazoval. Neměl k tomu důvod. Oni mu byli prospěšní jen tím, kolik byli ochotni utratit za heroin, který protekl jejich žilami. Ale na tomhle klukovi bylo něco jiného. Jednak proto, že ho znal už dlouho. Byl jeden z mála, kteří dokázali vydržet takovou dobu. A když tady teď před ním stál – ve své směšně velké mikině, s taškou u nohou a vyděšenou tváří, nemohl si pomoct. Chtěl o něm vědět víc. O tom, jak se mu podařilo přestat. Protože popravdě – Bill byl ten poslední, na koho by si vsadil, že to zvládne.
A k jeho nekonečnému překvapení – ten malý, ustrašený kluk přikývnul.
*
„Tak, Bille,“ zadíval se na něj Anis přes svou skleničku, „vyprávěj, přeháněj. Jsem celý napjatý, jak jsi to dokázal.“
Bill si usrkl ze svého džusu a jeho pohled mu opětoval, i když o dost méně zaujatě.
„Není moc, co vyprávět. Přestal jsem za pomocí subutexu.“ A svého bratra.
„Ha! Tahle sračka mi krade odběratele!“ prsknul Anis a znovu se zhluboka napil. „A jaké plány máš teď, když jsi svobodný člověk?“
„Nevím,“ pokrčil Bill rameny.
„Žádná práce? Nebo škola?“ naléhal dál Arab, ale dostalo se mu jen zavrtění hlavou.
„No a kam se chystáš s těmi věcmi?“ šťouchnul botou do jeho tašky, která byla mezi nimi pod stolem.
„Nevím,“ zopakoval zase Bill.
„Máš něco našetřeno?“
„Ne.“
„Hm, vidím, že sis všechno dopředu důkladně promyslel. Takže si to shrneme – nemáš kam jít, nemáš práci, nemáš školu, nemáš žádné peníze. No, vypadá to na výborné vyhlídky.“
Bill naproti němu jen mlčel, a když se mu Anis znovu podíval do očí, které dnes neobvykle nebyly schované za různými líčidly, uviděl to. – Ten kluk byl ztracený. Už když ho zahlédl na place věděl, že je s ním něco v nepořádku – ale nebylo to jen tím, že skoncoval s heroinem. Bylo to něco v jeho postoji, způsob jakým se choulil do své mikiny a rozhlížel se po place. Už tam nepatřil. Nepatřil mezi všechny ty heráky, kteří s nudlí u nosu spěchali někam pryč. Ale nepatřil ani nikam jinam. Byl zaseknutý někde mezi ničím a byl ztracený. Vzdal se heroinu pro život, ale nikde nebylo řečeno, že ho život přijme zpátky. No, možná by mu s tím mohl trochu pomoct.
„Můžeš zůstat u mě.“
Bill se zakuckal svým pitím, až ho Anis musel poplácat po zádech, aby se mohl znovu nadechnout.
„Cože?“ dostal ze sebe a otíral si oči, do kterých mu vhrkly slzy.
„Ale no tak, nechtěl jsem tě dohnat k slzám,“ zachechtal se jeho společník pobaveně. „Slyšel jsi dobře. Můžeš zůstat u mě. Myslím, že pro tebe doma najdu místo.“
Bill se nedůvěřivě díval do jeho tváře. Pořád čekal ten háček, který musel vzápětí přijít.
„Co tak zíráš?“ zamračil se na něj Anis.
„Co za to budeš chtít? Nemám ti jak zaplatit.“
„Ber to jako přátelskou službu. Vždycky rád pomáhám potřebným, vždyť mě znáš. Jsem dobrá duše, skoro jako Matka Tereza,“ uculoval se dealer a zanechával tím v černovlasém mladíkovi čím dál větší pochybnosti.
„My nejsme přátelé,“ namítl, „a ty jsi všechno, jen ne Matka Tereza.“ Snědý muž se ublíženě chytil za hruď.
„Au. Taková krutá slova. No, možná nejsme přátelé – ale to se může změnit. A možná nejsem Matka Tereza, ale to pořád nemění nic na situaci, že ti nabízím pomoc a ty stejně nemáš, kam jinam bys šel. Tedy pokud tě neláká tvůj starý pouliční život. Určitě to byla kopa zábavy,“ zašklebil se starší muž ironicky.
A Bill si uvědomil, že ať už se mu to líbí nebo ne, má ten zatracený chlap pravdu.
„Tak dobře,“ přikývnul nakonec a mohl jen doufat, že Anisovy úmysly jsou čisté. Ale koneckonců, co mohl ztratit, když už se všeho dobrovolně vzdal?
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Aww, aww, skákala jsem skoro tři metry vysoko, když jsem tady tu povídku viděla! ^^ Tak konečně jsem se dočkala… A nemálo mě to překvapilo.
Hrozně se mi ulevilo, že Bill nakonec stejně nešel ke svému otci, beztak z toho nekouká nic dobrýho. (Alespoň podle mě) A s Karlem se snad taky neviděl naposled, že ne?
Anis je hodnej, že ho vzal k sobě… Tak snad se k němu bude chovat jako opravdový přítel.. 🙂
Ale úplně nejvíc je mi líto Toma, musí mu být… Hrozně. Všichni ho opustili, doufám, že Bill dostane rozum a vrátí se k němu dřív, než bude pozdě a Tom vyvede nějakou pitomost..! :))
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, snad tu bude brzy 🙂
Tahle povídka je čím dál tím lepší.
Sakra,doufám že jej Anis nestrhne opět do toho pekla.
Potešilo ma, keď Bill zašiel za Karlom a naivne som dúfala, že ho vezme k sebe, ale kto by si bral na starosť bývalého feťáka, je mi to jasné. Potom som zadúfala, že sa vráti k Tomovi a dohodnú sa na bratskom vzťahu, ale to by asi Tom trpel a Bill by mal z toho výčitky svedomia a zase by to skončilo sexom z milosti. Ale Anis? (Keď ja ho tak veľmi neznášam…) neviem, mám strach, bude to obrovské pokušenie mať drogu dennodenne na dosah.
Ďakujem za kapitolu. Zase ma donútila strašne veľa premýšľať a nie sú to pekné myšlienky, ale sú strašne silné. Aj za to ďakujem.
Čekala jsem problémy a taky že jo…
Bill mě tady přivede k infarktu, fakticky!
Když se rozhodl jít za otcem, tak jsem myslela, že nic horšího (kromě návratu k heroinu)) už se stát nemůže. Tak to jsem se teda krutě spletla…
Nikdy bych si nemyslela, že zrovna já, naprostý milovník billshida tohle řeknu, ale Anisi, jestli na něj jenom sáhneš, vlastnoručně tě uškrtím !!!
Protože jestli je tady Anis hodný, tak já jsem kačer Donald!
Vlastně nevím, na koho jsem více rozzlobená. Jestli na Billa, za jeho hloupost nebo na Anise, za jeho "starost". Už vidím, jak Billovi pomáhá, z čisté bratrské duše…
Zlobím se na Billa, ale zároveň se o něj tak bojím, že mi úplně tluče srdce. Ach bože, Bille, kam ses to zase dostal…to už by pro něj bylo lepší jít za otcem, protože věřím, že ten by mu teď už neublížil.
Na rozdíl od Anise, kterému je jasné, jak strašně zranitelný teď Bill je…
Bojím se, že mu Anis nedá pokoj, že ho bude nutit k sexu, třeba i s cizími za peníze, že mu dá znovu drogu…a co když ho předhodí Lucasovi, ajáj, hrozné scénáře, už je všechny vidím v živých barvách 🙁
Tome, najdi si ho, než bude pozdě!
Liso, ty mě chceš zabít…
Tohle jsem teda opravdu necekala. Neverila jsem tomu, ze by Billovi dokazala otcova pritomnest nikterak pomoci, protoze ja jeho otci porad neverim, ale jako testovaci zonu, nebo jako smirlive gesto jsem to brala, gesto projiti si ohnem, gesto odpusteni, odrazeni se ode dna … ovsem jit se misto toho ubytovat k dealerovi heraku? No to je ten Bill opravdu na palici. Ja mam dealery rada asi tak jako vred na p****i a tahle konstalace me proste vytaci do vrtule (tot znamka kvalitniho psani:-) Hele, a nesijes ty na nas nahodou boudu? Nebude z toho nakonec laska jak tram? Co? Takova ta z cistyho nebe? Anis se napravi, to pocopitelne cistou laskou k Billovi, drogy hodi za hlavu, spali za sebou vsechny mosty a misto heraku si spolu zalozi kibutz a budou pestovat rajcata. Ne? Bio kvalitka (promin, ale je jsem proste musela:-) – tot projev posilvestrovskeho silenstvi)Ja teda fakt nevim….sice ti verim, protoze az doted si Liso projevovala solidni znamky pricetnosti, ale spisovatelska kreativita dokaze byt svina:-)
Ale ted vazne… fakt jsi me prekvapila. Snad Bill vi, do ceho jde, a jestli ne, tak si snad da na sebe aspon pozor.
Jo a jen tak mimochodem, docela by me zajimalo, jak to probiha u Toma. Moc dobre vim, ze tahle povidka neni primarne o nem, ale jeho "point of view" by vubec nebyl od veci. Ja jsem takovy maly masochista a na tomhle bych si zarucene posusnala:-)
Diky za dalsi paradni dil.
A Stastny a Vesely!
[1]: :)) Díky! Na dalším díle už se pracuje, tak snad se mi podaří ho dokončit brzy 😀 Máš pravdu – u tatíka by to asi nebylo nic extra. Jo a Anis je hodnej nejhodnější 😀 O tom žádná.
Tom už je velký kluk, tak snad nějaké pitomosti dělat nebude. Uvidíme 😉
[2]: Taky si říkám :p Díky :))
[3]: Víš, jak se to říká – nestačí doufat, hlavně se musí věřit 😀
[4]: Děkuji za komentář Zuzanko 🙂 Jakpakto, že nemáš ráda našeho skvostného Anise? Vždyť je to tak sympatický chlapík 😀 A s tím pokušením máš zatracenou pravdu. No, uvidíme, jak se s tím Bill porve.
[5]: Janičko, Janičko, ty můj Kačírku 😀 Doufám, že jsem tě moc nenamíchla.
Mám s Anisem a Billem velké plány a zcela jistě tam budou některé věci, do kterých bude jeden druhého nutit, ale přece nebudeme předbíhat, že jo 😀
[6]: Modrozelenko, ty mě bavíš! Řehtala jsem se u tvého komentáře jako kůň 😀
Jen pár věcí je jistých – Bill nemá ani páru do čeho se to uvrtal. Ale dobře mu tak. A Anis rozhodně za hlavu nic házet nebude (možná tak akorát rajčata) 😀 Jsem snad nějaká továrna na americké romanťáky? 😀 (No, možná jen trochu.)
A žáden strach – Tomíkův point of view je již zčásti napsaný, ale nechtěla jsem ho dávat hned do dalšího dílu, kdy to bylo vlastně jen pár hodin, co jeho drahocenná polovina duše odešla. Zatím si představuj, že pořád sedí na gauči a zírá do prázdna 😉
Keď Anis je taký ten mužný typ a ja také nemám rada a k Billovi sa mi hodí niečo jemné nežné, také ako Tom samozrejme :)Snáď na tom gauči dlho čumieť do blba nebude a pohne zadkom aby bráškovi pomohol… zase:)