autor: B-kay
Zvedl hlavu, pohlédl před sebe a vzápětí se rychle vrátil ke své původní činnosti, hypnotizování článků svých prstů. I přesto, že to pro něj bylo skutečně náročné, se ještě dokázal pousmát v naději, že bude tématem rozhovoru konečně něco jiného než jeho osamělost. Pomalu třel bříška prstů o sebe a ze všeho nejvíce si přál jenom jediné.
Být neviditelný.
Už jako mladší neměl rád lítost, o to horší bylo potkávat se s ní na každém kroku. Sršela na něj z každého slova, pohlazení, dokonce i doteku, jenž mu byl věnován. Právě proto nedokázal zvednout hlavu a pohlédnout do očí své babičky na déle než dvě vteřiny. Věděl, že to s ním myslí dobře, že má o něj pouze strach a ze všeho nejvíce touží po tom, aby byl šťastný. Její přání však neměla být v blízké době naplněna, protože Bill se veškerým náznakům vidiny o lepší budoucnosti vědomě bránil.
„Proč nezajdeš do města? Mezi lidi, zabavit se. Jistě přijdeš na jiné myšlenky, poznáš někoho nového.“ Nejenom Bill, ale i Silvie byla z podobných rozhovorů unavená. Mnohem větší únavu a starost jí však způsoboval Bill sám. Ztrácel se jí před očima nejenom fyzicky, ale také psychicky, a právě tuto skutečnost si nedokázala a odmítala připustit. Byla odhodlána udělat i nemožné, aby Billa dostala ze skořápky, ve které našel po smrti matky své útočiště.
„Slíbil jsem Julii, že půjdeme do parku,“ odpověděl tiše.
„Bille, chodíte do toho parku každý den. Nic se nestane, když jednou změníš plány. Kromě toho Julie je maličká, nerozumí ti, takže nemusíš mít vůbec žádné výčitky.“
„Ale já jsem jí to slíbil,“ šeptl.
Na jednu stranu jí musel dát za pravdu. Julie byla skutečně ještě příliš malá na to, aby porozuměla všemu, co jí říkal, na druhou stranu jí však okolí parku a blízkost její oblíbených zvířat dělala šťastnou, a právě v těch chvílích se alespoň na krátký okamžik cítil stejně.
Nepotřeboval jít do města. Nepotřeboval míjet desítky cizích lidí, se kterými by stejně nikdy nenavázal jakýkoliv kontakt. Nepotřeboval mezi nimi plout jako v rozbouřeném oceánu, ve kterém by se akorát ztrácel a padal hlouběji a hlouběji.
Jediné co potřeboval, bylo vzít Julii a odejít. Pokud možno co nejdál od veškeré lítosti, která jej již několik měsíců pronásledovala na každém kroku…
Obvyklý výlet do parku se stal pro něj zvláštním vykoupením. V ten den, víc než kdy jindy, potřeboval být jenom s ní. Držet ji v náručí, cítit její drobné pulzující tělo plné života na tom svém, stejně tak jako energii, kterou mu tohle blízké fyzické spojení přinášelo.
Zavřel oči, zaposlouchal se do jejího smíchu.
Neuvědomoval si, že se i on po dlouhé době opět usmívá. Neuvědomoval si dokonce ani to, že se Julie nedočkavě natahovala po dalších kouscích chleba. Byl natolik pohlcen nečekaným přívalem euforie a uvolnění, že svou dcerku začal vnímat teprve tehdy, kdy jej jemně dloubla do tváře a vesele se na jeho klíně zavrtěla.
„Omlouvám se,“ věnoval jí něžný úsměv a pomalu vložil do její malé dlaně kousek starého pečiva. Julie si jej chvíli zvědavě prohlížela, poté pohlédla na hladinu jezera a dlouze vybírala káčátko, pro které měla být potrava určena.
„Podívej, jaký mělo hlad,“ dlouze ji políbil do vlásků a překvapeně zavýskl, jakmile spokojené mládě roztáhlo křídla a postříkalo je oba vodou. Otřel Julii mokrou tvář, sevřel ji o něco pevněji a otočil se zády k jezírku, aby se tak vyhnul další případné spršce.
Smějíc se, pohlédl před sebe a náhle se stalo něco, s čím vůbec nepočítal. Ve vzdálenosti několika metrů spatřil něco, co jej vykolejilo natolik, že nedokázal jednat jinak. Rychle sklonil hlavu a otočil se zpátky čelem k jezeru. Podal Julii další kousek chleba, sledoval, jak jej nepřesným pohybem háže malým jedlíkům, a snažil se dělat přesně to, co předtím. Snažil se opět naleznout svou euforii a uvolnění, zaposlouchat se do jejího smíchu a nechat se jím unášet, nyní to již nebylo tak snadné.
Něco nebylo jako předtím.
Během těch pár vteřin se něco změnilo, a to něco mělo tak fatální rozměry, že by mohl s jistotou říct, že se změnilo snad úplně všechno.
Jeho dýchání bylo nepravidelné a hluboké, jakmile se konečky prstů dotkl hrudníku, pulzoval. Stejně tak mocně a divoce jako Juliino tělíčko, které bylo ještě před chvílí jediným zdrojem jeho energie.
Nyní cítil její přítomnost, zakořeněnou hluboce ve svém nitru, a s každým dalším úderem srdce měl před očima jasnější obraz.
Obraz dvou hlubokých hnědých očí, které do něj vdechly život.
S tichým zasténáním přestal opětovat jeho polibky, odtáhl se od něj, neustále však zůstával v jeho těsné blízkosti. Potřeboval ten obraz spatřit opět. Opět se zahledět do těch šíleně krásných očí, které byly od té chvíle jeho spásou. Vpíjel se do nich, nacházel v nich svou budoucnost, Tomovu budoucnost, jejich budoucnost.
Řasy slepené deštěm působily jemným, přímo zranitelným dojmem, a on v tu chvíli pochopil, že i když byl Tom pro něj ztělesněním síly a odvahy, byl také jenom člověkem. Nešťastným, zmateným, zoufale toužícím po štěstí. Konečně porozuměl jeho slovům.
Zachránili jsme se navzájem…
„Ani jsem se ti neomluvil, že jsem přišel tak pozdě,“ Tom si rozepnul velikou mikinu, co nejjemněji si k sobě přitiskl zkřehlé, třesoucí se tělo a přikryl jej tím hrubým kusem látky, chráníc jej před deštěm.
„Nepřišel jsi pozdě. Přišels právě včas. J-já… jsem moc rád, že jsi tady,“ nosem jej pohladil po tváři. Snažil se tím zakrýt svou plachost a nesmělost, zároveň však nebyl schopen potlačit chvění, které v něm Tomova blízkost vyvolávala. Tulil se k němu jako malé vyplašené dítě, dýchal jeho vůni a modlil se, aby ta chvíle nikdy neskončila. Aby byli už jenom spolu a nic na světě, je nemohlo rozdělit.
„Neumíš si představit, jak moc se mi stýskalo. Po tobě, po Julii, dokonce i po kachně.“ Tom sklonil hlavu, jeho hravý úsměv se střetl s Billovým těsně předtím, než se opět na krátkou chvíli vpil do jeho rtů. Vložil na jejich jemný povrch hned několik drobných polibků, jazykem okusil jejich nezaměnitelnou příchuť, a když se od něj odsouval, cítil se na vlastních nohou zvláštně nejistý. Jako by ani nepatřily jemu. Už jenom z pohledu na Billovy pootevřené rty se mu podlamovala kolena.
Byl tak nádherný.
Po sněhově bledé pokožce mu stékaly kapky podzimního deště, prameny vlasů barvy noční oblohy, mu spadaly do tváře a podkreslovaly zář jeho očí. Ještě nikdy předtím neviděl nic tak nadpozemského. Pohled do jeho tváře v něm pouze prohluboval podezření, že se ocitl v jedné z pohádek. Ten kluk nemohl být skutečný!
Žádný kluk tak přeci nemohl vypadat. A pokud ano, musel být obživlou panenkou.
„Proč se na mě tak díváš?“ na Billových rtech zůstával drobný úsměv, jak nejistě skláněl tvář a kontroloval, zdali s ním bylo vše tak, jak má být.
Jakmile však pohledem prolétl své obří pyžamo a chlupaté pantofle, měl chuť propadnout se do země. Mia se zřejmě oblékala úplně jinak. Mnohem vyzývavěji. Jistě, pro to se na něj tak dívá. Určitě přemýšlí, zdali se nakonec rozhodl správně.
„Jsi krásný.“ Zalapal po dechu a překvapeně pootevřel rty. Byl připraven na všechno, ale Tomova slova a zamilovaný pohled jeho očí mu téměř vyrazily dech.
Krásný…
„Děkuji,“ zašeptal mu do ucha, přemýšlejíc, zdali použil vhodný způsob vyjádření vděku, který vůči němu cítil. Nemusel dokonce ani dlouho přemýšlet.
Zvedl hlavu, zadíval se Tomovi do očí a ujistil se v tom, že koná správně. Ty oči v něm od první chvíle vyvolávaly pocit nečekané důvěry, věděl, že by mu nebyly schopny ublížit. Plaše se kousl do rtu. Ještě stále měl čas si to všechno rozmyslet.
„Chceš jít dovnitř? Třeseš se,“ Tom jej láskyplně pohladil po tváři a po Billově krátkém přikývnutí jej pouze chytil za ruku a vedl jej ke dveřím.
„Ahoj princezno.“ Tom klečel u dětské postýlky, nyní již v suchém oblečení, čekající na Billa, který se mezitím převlékal v koupelně. Ukazováčkem zlehka hladil Juliinu spící tvář, dotýkal se jí, jako by pod prsty cítil ten nejvzácnější poklad na světě. „Jsi mu tolik podobná,“ šeptl a pousmál se při pohledu na to, jak k sobě i ze spánku tiskla plyšové káčátko. Byla tak křehká, nevinná a zranitelná. Tak maličká, a přesto se v ní ukrývala síla, kterou by jí mohli mnozí závidět. Udržela Billa při životě ve chvílích, kdy on sám hledal někoho, kdo by udržel při životě jeho.
Prudce zavrtěl hlavou, vstal a zaklonil ji. Zhluboka dýchajíc si slíbil, že už nebude nad něčím takovým vůbec přemýšlet. Byl s Billem, Mia byla daleko od nich. Nic jim nehrozilo, nebyl jediný důvod myslet na všechno, co se ještě mohlo stát. Kousl se do rtu, dlaní si několikrát promnul unavenou tvář a pohlédl směrem k oknu.
Pohled na černé nebe v něm vyvolával podivný pocit intimnosti a vzrušení. Nechyběly mu hvězdy. Tu nejkrásnější hvězdu měl přeci na dosah ruky a na ničem jiném mu nezáleželo. Čekala je jistě krásná noc, strávená ve vzájemném objetí.
Co víc si mohl přát?
Jakmile na zádech ucítil nesmělý dotek, překvapeně se pousmál. Vůbec nepostřehl, že se otevřely dveře koupelny a Bill byl opět u něj. Dřív, než se však stihl otočit a pohlédnout mu do tváře, jej zastavila tichá prosba.
„Zavři oči.“
Přešlápl na místě a zmateně nakrčil obočí. Bál se, zdali je všechno v pořádku. Nebyl si jistý, zdali neudělal něco nevhodného, něco, čím by jej vyděsil, nebo mu snad ublížil. Na nic takového si však nepamatoval.
„Měj je zavřené, dokud ti neřeknu.“
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se šeptem. Vzápětí se však téměř neudržel na nohou.
„Prosím, zavři je,“ Bill mu šeptal jednotlivá slova přímo do ucha. Jeho hlas, však vůbec nezněl, jako obvykle. Jako by ani nepatřil jemu. Tom v něm postřehl neznámý erotický podtón, jakousi naléhavost, která byla pro ně do té chvíle velikou neznámou.
„Jsou zavřené?“ Tom pevně stiskl víčka k sobě, rychle přikývl a otočil se.
Bojoval s neuvěřitelnou touhou otevřít oči, svléknout z něj to veliké tričko a pomilovat jej přímo uprostřed pokoje. Nikdy by neřekl, co mu dokážou způsobit pouhá slova od správné osoby.
Bill se nedokázal ubránit něžnému úsměvu při pohledu na třes, který zachvátil Tomovo tělo, aniž by měl na sobě mokré oblečení. Také zavřel oči, zhluboka se nadechl a ještě jednou se nad tím zamyslel. Dlaní mezitím putoval po měkkém županu níž, jakmile mezi prsty ucítil ohyby pevného uzle, frekvence jeho dýchání, se několika násobně zvýšila.
Musel to udělat. I když tím riskoval vše, o čem do téhle chvíle snil a v co naivně věřil, musel to udělat. Už se nechtěl víc bát. Už nechtěl jenom prohrávat a ztrácet. Chtěl, aby se na něj Tom podíval. Řekl mu, že jej miluje, dokázal to vyčíst z každého pohledu, jenž mu byl věnován.
Věřil mu. Člověk však nemůže milovat pouze duši druhého. Musí milovat i tělo. I když to jeho, bylo na míle vzdálené podobě Miina těla.
„Udělal jsem něco? Bille, prosím, pověz-,“ víc už neřekl. Tichým pokojen se vzápětí roznesl zvláštní zvuk. Zvuk, který Toma naprosto vyvedl z míry. Zvuk, který by za jiných okolností úplně přehlédl, náhle mu však v uších zněl jako pronikavá siréna. Siréna, která mu oznamovala, že se opět pohnuli o kousek dál. Že byl udělán další krůček ke vzájemnému sblížení a tenhle krok byl překvapivě vykonán Billem.
Tichý dopad látky na zem, byl nádherným důkazem Billovy důvěry.
„Bille,“ oslovený vyděšeným pohledem sledoval župan, který z něj sklouzl, aniž by nad tím ještě jednou pouvažoval. Stál tam, jenom několik centimetrů od Toma, nahý a bezradný, protože nedokázal promluvit a požádat jej, aby otevřel oči, a konečně se na něj podíval. Třásl se, lapal po dechu, avšak nával vzrušení a zvědavosti mu zakazovaly zbaběle utéct.
Zvedl hlavu, udělal krok vpřed. Krok, který jej vedl do neznáma, ze kterého vedly pouze dvě cesty. Bylo jenom na Tomovi, jakým směrem se měli vydat.
„Zblázním se,“ Tom zoufale lapal po dechu, třásl se možná o něco málo méně než postava, která se k němu přiblížila na minimální vzdálenost. „Proč mi tohle děláš?“ pípl, na pokraji svých sil. Bylo toho na něj až příliš. V uších mu hučelo, v hrudi mu tlouklo srdce přímo šíleným způsobem.
Poslepu natáhl dlaň ve snaze dotknout se jej. Jakmile se bříška prstů střetly s nahou kůží, zatočil se s ním svět a on naslouchal Billovým slovům jakoby zdálky. Vnímal, jak se na něj přitiskl celým svým tělem, jak se otírá tváří proti té jeho a do ucha mu naléhavě sténá pouze dvě slova.
„Otevři je…“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Konečně 😉 ♥ Rychle dál!! 😀
Oh! ♥♥♥♥♥♥♥
Tenhle díl byl naprostý skvost!♥ Tak strašně moc miluju Tvůj styl psaní, to jak dokážeš každý okamžik dne popsat s takovou láskou a tak krásnými detaily. To jak nádherně umíš popsat krajinu okolo a já si ji naprosto živě představuju, jako bych z povzdálí sledovala děj toho, co píšeš se všemi těmi detaily. Miluju to, jak všechno co píšeš, píšeš s láskou. Ta něha a láska sálá z každého slova! Z Tvých povídek jde vidět, že psaní miluješ a dáváš do nich všechno ze sebe. Miluju čtění Tvých povídek, nejen kvůli Tvým skvělým nápadům, stylu psaní ale také proto, že mi vždycky dělají dobře na srdíčku a je mi najednou fajn. Snad jsem ještě nenarazila na žádnou autorku, která by psala svou každou povídku s takovou něhou jako Ty a dělalo to na mě takový dojem.♥ Vážně Tvůj styl psaní obdivuju!♥ A musím Ti poděkovat, že jsi pro nás napsala už tolik úžasných povídek!♥ Dneska jsem teda zjistila, že jsem nečetla Tvou poslední dokončenou povídku a to Someone like you, protože jsem se tady na blogu dlouhou chvíli (snad rok?!) neobjevila. Ale v brzké době se na ni chystám a neuvěřitelně moc se už na ni těším 😉
A teď už tedy k dnešnímu dílu 🙂 Ten začátek, to jak Bill vzpomínal, se mi moc líbilo. Ne že by mi bylo dobře z toho, že se Bill trápil a byl osamocený. Ale vždycky v povídkách mám moc ráda, když postava vzpomíná na něco, co bylo a jsou tam popsány jeho myšlenky, pocity. Na jednu stranu mi bylo líto, že Bill tehdy nešel do města, jak mu radila jeho babička, protože ona měla pravdu! Mohl tam potkat spousty zajímavých lidí a s Julinkou je přece každý den, ale na druhou stranu..třeba by nepotkal Toma 🙂 A myslím, že pro Toma na chvíle trápení přece jenom stála 🙂 Ještě i teď, při 18 díle mě dostává představa Toma s Julinkou. On je s dětmi tak neuvěřitelně rozkošný!♥ Ne že by Bill nebyl, ale u Toma to na mě dělá nějak větší dojem 😀 🙂 Takže když tam tak stál u té Julinčiny postýlky a koukal na ni, tak jsem se prostě musela usmívat. Julinka má štěstí, že má tak báječného brášku-tatínka a taky že bude mít Tomiho♥ On se o ně oba s láskou postará♥ A ten Bill!♥♥♥♥ Pááánejo, tak ten mě tedy mile překvapil! On je tak roztomilý! Jak si myslel, že se Tomovi v pyžámku určitě nelíbí, protože se Mia oblíká daleko víc sexy a měl trošku obavy, že by si to Tom nakonec mohl rozmyslet a ještě se k Mie vrátit. Doufám ale, že si brzy uvědomí, že je pro Toma opravdu ten jediný!♥ A pak jak po něm chtěl,aby zavřel očka a sám si sundal župánek! Já ho chci taky vidět v celé jeho kráse 😀 🙂 Normálně to Tomovi závidím, takovou krásnu mít před sebou♥ Oh, a Tom jak sám nemohl uvěřit co Bill udělal, i když ho ještě nespatřil 🙂 To je tak strašně krásné :))) Na konci jsem vážně měla strach dýchat, abych tu jejich krásnou chvilku nepokazila a Billi si to ještě nerozmyslel a župánenk nenahodil zpátky. Tak neuvěřitelně moc se těším na další díl! Jsem nedočkavá, co se stane nebo nestane 🙂 I kdyby si mezi nima nic nestalo, tak Bill posunul jejich vztah dál a ukázal Tomovi, že mu naprosto důvěřuje a zcela se mu odevzdává♥ Nádhera!♥♥♥♥
Páči sa mi ten Billov strach, či sa bude Tomovi páčiť. A zlatíčko naše je tak nadpozemsky krásne a vôbec si to neuvedomuje 🙂
Znovu je to dychberúco krásna kapitola♥
Takhle to utnout,ale Bill byl zlatej s tím strachem.
Krása ♥
Obzvláště nádherná byla Billova vzpomínka, jak byl s Julií v parku a společně krmili kachničky. Julinka je prostě neskutečně kouzelné a roztomilé děťátko. Stejně jako Bill, protože i když ten byl nucený předčasně dospět, v určitém ohledu si pořád zachoval svoji dětskou nevinnost a duši…
"A potom na sobě ucítil pohled těch dvou hlubokých hnědých očí, které do něj vdechly život…" Tomových očí. Tak to byla přímo nadpozemsky krásná vzpomínka ♥
A co teprve Tom u Billa v pokoji, nejdříve, jak Tom láskyplně hladil spící Julinku, která se ve spánku tiskla ke svému plyšovému káčátku ♥ Vždyť ona je taky takové maličké káčátko :)♥
No a Bill…je skoro dojemné, jak se pořád něčeho bojí, že se Tomovi nebude líbit jeho tělo, jeho intimita…je to prostě náš hlupáček, copak neví, že pro Toma je tou nejkrásnější a nejkouzelnější bytostí v široširém vesmíru?
Billovo odevzdání se bylo Tomovi tím nejsilnějším vyjádřením důvěry a muselo ho to stát všechnu odvahu, kterou v sobě měl. A Tom tu důvěru nezklame, nikdy, v to pevně věřím ♥
Krásný, krásný díl, každičké písmenko tady bylo protknuté nekonečnou něhou a láskou, lehoučkou jako to peříčko z křídel anděla, v mramoru uvězněného ♥♥♥