Julie 17.

Měla barvu Billových rtů.

Usmál se na nepřesný obraz své tváře a sám si uznale přikývl. Stejný odstín, stejná podmanivě tajemná síla, nutící jej napít se. Ochutnat ten hříšný nektar. A on se opět zatoužil napít. Napít se z jeho rtů. Opět, i když jenom na chvilku, okusit příchuť svého vysvobození.

Právě on byl důvodem jeho štěstí, naneštěstí však i důvodem veškerých obav, které jej zevnitř pomalu sžíraly. Cítil jejich přítomnost, pomalu se plazící přes břicho až na hrudník, kde se usadily a nepříjemně jej tížily. Láska k Billovi byla neuvěřitelně veliká a hluboká, s její růstem však narůstal i strach z toho, co měla přinést.

No, respektive, ona si našla jej. Při vzpomínce na jejich první setkání se nikdy neubránil úsměvu. Stačil pouze malý míček, Juliina nepřesnost a Billova vlastnost omlouvat se za vše, co se stalo, ať už jeho přičiněním, nebo ne.

„Dochází nám alkohol, to není dobré,“ odněkud zdálky zaslechl Andyho zoufalé volání, a právě to jej donutilo zvednout hlavu a očima vyhledat svého nejlepšího přítele. Dokonce to ani nebylo tak těžké, jak si myslel.

Andy stál v rohu pokoje, nepřítomně se pohupoval ze strany na stranu, přesto však neztrácel svou schopnost okouzlit všechno, co má sukni, a s velikým sebezapřením se snažil vysvětlit skupince holek, která jej obklopovala, že nejen Tom, ale i on patří již delší dobu mezi nezadané. Tomovi jej přišlo až líto, když si uvědomil, že oči většiny holek se upírají právě na něj, a Andymu nevěnují ani nejmenší pozornost. Jediným pohledem je všechny přelétl, a vzápětí odvrátil tvář. Žádná z nich neměla černé vlasy, ani sněhově bílou pleť připomínající panenku z porcelánu. Ani jedna se na něj nedívala způsobem, jakým se na něj díval on. Ani jedna neměla to, co měl on.

Ani jedna, nebyla JÍM.

„Slyšela jsem, že to má být oslava tvého rozchodu s přítelkyní,“ ozvalo se mu u ucha vábivým hlasem. Nervózně se ošil a s tichým souhlasem se nenápadně odsunul.

Kvůli Andymu byl sice ochoten tu malou „oslavu“ nějak vydržet, ale tohle už bylo příliš. Opět pocítil známou úzkost na prsou a zdálo se mu, jako by se nemohl nadechnout. Přesně jako ve chvílích, kdy byl s Miou, i teď si přišel ztracený a na jazyku jej pálila jediná otázka.

Dřív, než si hnědovlasá svůdkyně stihla uvědomit, co se děje, Tom už byl na nohou a mířil ke dveřím. Jediné, v co doufal, bylo aby to Andreas nepřehnal a ráno si alespoň na něco pamatoval. Víc pro něj nebylo důležité. Nejrychleji, jak jen mohl, vběhl do silné noční bouřky, a utíkal ke svému autu. Jakmile se usadil za volant a zadíval se na přední sklo, bolestivě skučící pod návalem hustého deště, uvědomil si, že sklenka, ze které se tolik toužil napít, zůstala naštěstí nedotknutá.

…

Bill do sebe v rychlosti hodil poslední sousto máslové sušenky, zapil ji velikým hltem horkého kakaa a slíbil si, že zůstane v posteli tak dlouho, dokud se mu nakonec nepodaří usnout. Veliké nástěnné hodiny mu svým tikotem, který se zdál v tichu místnosti přímo nesnesitelný, oznamovaly, že chybí už jenom málo do půlnoci.

Vstal a pomalým krokem vycházel z kuchyně. V mysli si neustále přehrával jejich malý výlet za maminkou. I přestože Tomovi slíbil, že dodrží slova lékaře a bude odpočívat, nedokázal to. Musel si s ní promluvit. Musel jí oznámit, že Julie právě vyslovila své první slůvko. Byl si jistý, že by jí to moc potěšilo.

Ze hřbitova se však vrátil v podivné, melancholické náladě a celý den se jí nedokázal zbavit. Bylo šílené držet na rukou svou malou sestru, která byla nyní jeho dcerkou, a mluvit k náhrobnímu kameni, když ještě před rokem mohl mluvit s ní. Mohl se jí dotýkat, naslouchat jejímu hlasu, vnímat ozvěnu láskyplného smíchu.

Místo toho, aby vyšel po schodech a vydal se směrem do svého pokoje, vyšel ze dveří a i přes hustý, pulzující déšť, zvedl oči k noční obloze, na které se snažil naivně a zcela zbytečně vyhledat alespoň malý náznak záře hvězd.

Možná to byla pravda.

„Tome,“ zasténal, překrývajíc si rty, třesoucími se prsty. Už žádné hvězdy nepotřeboval. Vše, měl na dosah rukou. Skutečně tam stál, vzdálen pouhé tři metry. Pokorně moknoucí a dokonalý tak jako vždy.

Netušil, zdali jej vyslyšelo samotné nebe, nebo to byl pouze důsledek jejich silné potřeby být spolu. Jeho tvář se během vteřiny rozzářila. Úsměv, který mu věnoval, byl stejně tak silný jako ten, který mu byl věnován. Jeho srdce se málem rozletělo na kousky, jak pomalu vstoupil do chladné bouře, a přišel blíž. Tom udělal totéž. Pomalu, nespouštějíc oči z chlapce před sebou, se k němu blížil a každý další krok, si patřičně užíval.

Všechno kolem něj zmizelo. Byl tady jenom on a Bill. Přitiskl jej na své třesoucí se tělo tak náruživě, jako by na tom záviselo jeho přežití. Hladově plenil jeho ústa svým jazykem a s potěšením přijímal ten Billův. Objímal jej a mezi prsty tiskl mokrý lem Billova obřího pyžama, zatímco mu druhou ruku vplétal do mokrých vlasů. Netušil, jak dlouho tam jenom tak stáli a líbali se. Soustředil se pouze na hluboké polibky, které mu byly věnovány a které se vší vášni, jíž byl schopen, také opětoval.

Bill se v jeho rukou měnil ve skutečnou panenku. Ještě nikdy předtím necítil nával tak silného vzrušení a touhy. Hladil Toma po tváři, dotýkal se jeho zad, ramen, hrudníku a oblečení, které jej před ním ukrývalo a vždy jej uklidňovalo tím, že ještě nezašli příliš daleko, mu poprvé přišlo úplně zbytečné.

„Zase v dešti,“ šeptl mu do ucha, na které jej láskyplně políbil.

Jakmile se jeho tvář ocitla v zajetí Tomových dlaní, neuhýbal jeho očím. Opět v nich dokázal číst jako z otevřené knihy a opět mu jednotlivé řádky způsobovaly husí kůži po celém těle.

V době, kdy ještě žádnou Miu neznal, Bill možná vystupoval na svém představení. Když se on pouštěl do nového vztahu s hlavou plnou otazníků, Bill se radoval ze zprávy, že bude mít mladšího sourozence. Když se s Miou pouštěli do společného bydlení, on právě ztratil tu nejcennější osobu na světě. A ve chvíli, kdy ji žádal o ruku, se procházel jenom několik desítek metrů od něj.

„Je tohle skutečné?“ zasténal Tom, otírajíc se o Billovu tvář, pokrytou kapkami deště.

autor: B-kay