Tančím, abych žil 2/3

Nejvíce v šoku z toho byl Tom. Ještě včera večer byli spolu opět tady a zkoušeli nové tance. Tentokrát však Tom Billa nedoprovodil, a takhle to dopadlo. Na všechno se vykašlal a vydal se ke dveřím. Kašlal na Moničino i Izabelino volání, kam jde. Jeho kroky mířily přímo do nemocnice. Vykašlal se i na to, že je stále v saku.

Cesta do nemocnice mu netrvala příliš dlouho. Svou rychlou chůzí tam byl za několik minut. Ptal se sestřiček, kde by našel Billa Kaulitze, a ty ho postupně navedly až do pokoje číslo 231. Přes sklo zjistil, že se černovlásek už probudil a po tom útoku nevypadal vůbec dobře, ostatně kdo by taky vypadal. Měl na sobě plno modřin a odřenin.

Pomalu vstoupil dovnitř, když jej právě doktor prohlížel. Zůstal na něm viset pohledem a jenom ztěžka polkl. Vyčítal si, že s ním nešel domů jako pokaždé, také vyčítal svému protivnému otci, že neustále naléhal, aby šel okamžitě domů, když z toho vyplynula jenom další hádka. S otcem neměl dobré vztahy. Byl zvyklý mít všechno na povel, a to se Tomovi nelíbilo, nechtěl se nechat omezovat.

„Někdo přišel, doktore, kdo?“ řekl Bill a až když doktor poodstoupil, mohl dredáč vidět, že má Bill zavázané oči.

„To jsem já, Tom,“ odpověděl mu ztěžka a polkl. Viděl však na Billově tváři úsměv.

„Ahoj Tome, neměl bys být na hodině?“ Učitelem byl prostě tělem i duší, to se nedalo popřít.

„Jo měl, ale když jsem se dozvěděl, že tě večer napadli, šel jsem hned sem. Sakra…“ ulevil si a posadil se na židli, když doktor odešel.

„Proč sakra?“ Bill natáčel hlavu tím směrem, odkud slyšel Tomův, pro něj, tak uklidňující hlas.

„Ale nic, nic…“ zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Jen to řekni, děje se něco?“ vyptával se dál Bill.

„Měl jsem jít s tebou jako pokaždé, nemusel jsi takhle dopadnout. Kdybych se vykašlal na otcovy trapné rozkazy, nemusel jsi tady vůbec být.“

„Ale ne, Tome, tohle si nevyčítej,“ snažil se po slepu najít jeho ruku a Tom rychle pochopil a chytil jej. „Za tohle nemůžeš, tohle není tvoje vina. I když možná nemáš svého otce rád, pořád je to tvůj táta, takže si to nevyčítej.“

Tom se podíval na jejich ruce a schoval jeho drobnou, pobledlou ručku do svých dlaní.

„Bille, proč máš ty obvazy na očích?“ zeptal se po chvíli. Bál se odpovědi.

„Když mě zbili, ten jeden měl něco v lahvi, nějakou látku, a při té rvačce mi toho trochu vylil na obličej a dostalo se mi to až do očí. Pamatuju si jenom, že mě hrozně pálily, a pak už nevím.“ V pokoji zavládlo tíživé ticho.

„Ale bud-deš…“ zakoktal se Tom.

„Vidět? Tak to nevím. Doktoři mi nedávají moc šancí,“ hlas mu každým slovem klesal. Ještě stále se s tou informací nedokázal smířit. Znamenalo to, že se jeho život dost změní, nebude moct tancovat a dělat další věci, které ho dělaly šťastným.

„Znáš doktory, ti nikdy nedávají moc šancí, ale nakonec to dopadne dobře,“ snažil se přesvědčit hlavně sebe.

„Jo jasně, ale i tak se bojím, jestli neuvidím, můj život půjde totálně do hajzlu, promiň, že tak mluvím…“ povzdechl si.

Tom tam s ním zůstal celé návštěvní hodiny a o několik hodin je taky překročil. Nakonec usnul s hlavou položenou na Billově posteli. Černovlásek to tak nějak poznal po hmatu, ale nebyl si stoprocentně jistý.

Pak uslyšel, jak někdo vstoupil do pokoje. Jemně hladil Toma po vlasech a poslouchal.

„To jsem já, Bille,“ ozval se tiše doktor, když viděl Billa.

„Usnul že?“ řekl Bill taktéž tiše, aby Toma neprobudil.

„Měli bychom jej probudit a poslat domů, už je dávno po návštěvních hodinách.“

„Nebuďte ho, jen ho tady nechte, má kvůli mně výčitky svědomí, i když neprávem, myslí si, že když mě nedoprovodil domů a napadli mě, že za to může,“ povzdechl si tiše Bill.

„To je nesmysl…“ pověděl doktor.

„To jsem mu taky říkal… doktore, budu vidět?“ zeptal se Bill dnes už podruhé.

„Už jsem vám to, Bille, říkal, poškození vašich očí je vážné. Šance, že budete vidět, je tak 5%.“

„Jo, já vím.“ Doktor Billa ještě prohlédl a následně odešel, aby mohl odpočívat.

Bill však nedokázal usnout. Neustále musel přemýšlet a smiřovat se, že prostě neuvidí. I když tu pořád byla malá šance, měl takové divné tušení, že to stejně nevyjde.

Celé dny takhle neustále přemýšlel a pokaždé, když za ním přišel Tom, přesvědčoval jej o opaku. Prostě se rozhodl věřit té teorii, že Bill to štěstí mít bude a uvidí. Snažil se černovláska naplňovat pozitivní energií a vlastně ani nevěděl, proč to dělá? Z pocitu viny? Nebo snad prostě chtěl? Z vděku za večerní tancování a dodání chutě dál tancovat? Sám nevěděl, kterou variantu si vybrat.

Nastal den, kdy měli Billovi konečně sundávat obvazy z očí. Byl to rozhodný a osudný den o tom, jak to bude dál. Tom byl celý den nervózní a už od ráda u Billa byl. Vykašlal na se pro dnešek na školu, i když mu Bill říkal, že by tam měl jít, přesto byl rád, že tam s ním je. Krom Toma jej chodili navštěvovat i rodiče a Izabel. Nejčastějším návštěvníkem byl však Tom.

Doktor opatrně odmotával obvaz z Billovy hlavy, a poté mu i z očí sundal dva vatové polštářky.

„Tak Bille, zkuste otevřít oči,“ pověděl mu a čekal. Tom nehnul ani brvou a pouze s napětím čekal. Bill pomalu otevřel svá tak dlouho zavřená víčka a rozmrkal se. V pokoji bylo naprosté ticho, že by bylo možné slyšet na zem spadnout špendlík. Tom už se nadechoval, aby něco řekl, protože to ticho jej zabíjelo, když zahlédl, jak Billovi z očí tečou slzy.

„Nic nevidím… vidím jenom černotu, nic než tmu.“ V jeho hlase bylo tolik zoufalství, jak jen to bylo možné, a jeho pohled byl tak prázdný. Jeho pohled směřoval někam úplně jinam, než by měl. Byl slepý.

V tu chvíli se mu rozpadl celý svět. Všechno šlo do háje. Rozbilo se to, zničilo, bylo to pryč. Neměl nejmenší tušení, co teď bude dělat. Nechtěl být odkázán na pomoc ostatních, nechtěl viset někomu na krku. Chtěl dál tančit, sledovat své studenty a radit jim, chtěl vidět!

„Tome, mohl bys mi prosím vytočit číslo mé mamky?“ řekl po chvíli. Nemohla tady teď být, ale slíbil jí, že se ji pokusí nějak kontaktovat, až se dozví, co a jak. Tom to bez řečí udělal a vytočil na Billově mobilu číslo, které po něm chtěl, a podal mu ho.

„Mami?“ řekl, jakmile uslyšel hlas své maminky v telefonu, i přesto, že mu už táhlo na 21, ji teď hodně potřeboval.

„Mami, jsem slepý, nic nevidím, je ze mě mrzák…“ brečel do telefonu a doktor s Tomem taktně odešli na chodbu.

„Doktore, slepý bude už napořád?“ zeptal se Tom zničeně.

„Pořád tady nějaká šance je, že by se mu mohl zrak vrátit, ale je opravdu velice malinká, téměř nepravděpodobná.“

„Každopádně je aspoň naděje, že by se mu mohl zrak vrátit? Tohle ho zabije. On je vynikající tanečník, je několikanásobný mistr světa, tančí proto, aby žil, sám mi to říkal a tohle ho zničí.“

„Jak jsem řekl, je ale velice malá, musí být trpělivý.“

Doktor mezitím odešel a Tom si všiml, že Bill už dotelefonoval, a proto se rozhodl za ním jít, aby nebyl sám.

„Bille, mám tady zůstat, nebo mám jít?“ zeptal se Tom, protože to chtěl vědět a aby taky na sebe upozornil.

„Ne, zůstaň tady se mnou, prosím. Ten debilní šéf nechce mamku pustit z práce a já tu nechci být sám. Pokud ti to ovšem nevadí, jestli chceš jít, klidně můžeš.“

Tom se k němu posadil a bez jakýchkoliv dalších slov jej objal. Byl to machr, před ostatními venku, ale tady s Billem soucítil a měl ho rád. Černovlásek se opřel do jeho objetí a snažil se už nebrečet.

„Pomůžu ti s tím vším, zvládneš to, uvidíš.“

xXx

Byly už to dva dny, co byl Bill ve svém bytě a všechno mu šlo dost pomalu. Občas se stalo, že o něco zakopl, nebo někde narazil. Znal přece tenhle byt velice dobře, tak proč se tohle dělo? Snažil se si vybavit každý roh, každý kout nebo skříňku a postupem času mu to začínalo jít. Zprvu byla pro něj orientace ve vlastním bytě katastrofa, ale už to zvládat.

Když si jednou po ránu snažil udělat čaj, ozval se zvonek, a tak se pomalu vydal otevřít.

„Kdo je?“ zeptal se. Byl opatrný, a navíc by toho člověka stejně neviděl.

„To jsem já, Bille, Izabel,“ ozvala se dívka za dveřmi a Bill okamžitě odemkl.

„Ahoj Izabel, pojď dál,“ usmál se, ale jeho pohled směřoval jinam, než stála dívka. Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Jak se ti daří?“ odložila si kabát a pohladila jej po paži.

„Bojuju s tím, ale je to už lepší. Co studenti a tancování, jak jim to jde?“ Pokaždé se na tu otázku ptal, co jej Izabel přišla navštívit.

„Všechno je fajn, snaží se a jde jim to,“ vydali se společně do obývacího pokoje, kde se posadili. „Taky se na tebe neustále ptají, víš, Bille, společně jsme uvažovali a něco nás napadlo.“

„Ano? A co?“ zeptal se Bill a opřel se o opěradlo křesla.

„Ty jsi úžasný tanečník…“

„Byl jsem…“ přerušil ji uprostřed věty, i když věděl, že je to neslušné.

„Ne Bille, pořád jsi. Vždyť jsi mistr světa, pro pána. Ty to všechno znáš, znáš každý krok, každý takt. Vrať se zpět k tancování.“ Billův výraz byl šokovaný.

„Izabel, tys asi vypustila jeden důležitý fakt, že? Já jsem slepý.“

„No a co? Navíc doktor říkal, že je malá šance, tak proč tancování nechat? Vždyť to tolik miluješ, já bych ti se vším pomohla. Neříkám, že to bude lehké, ale vím, že jsi vytrvalý a že to zvládneš.“

„Ne, Izabel, to tedy nezvládnu, a už o tom prosím nemluv, ano?“ Bill zněl rozčíleně.

„Ale, Bille…“

„Žádné ale! Izabel, prosím!“ Blondýnka poznala, že s Billem asi prostě nehne, takže se nakonec rozhodla s rozloučením odejít.

Bill měl všeho plnou hlavu, navíc Izabel jej dost rozzlobila. Moc dobře věděla, že je Bill slepý, praktický neschopný ničeho, mrzák, jak se často tituloval. A ona přesto za ním přijde s něčím tak absurdním. Kdo kdy viděl, že by slepý člověk tančil? Šílenost.

Po zbytek dne poslouchal hudbu a zůstal ve společnosti svého věrného kocoura, který byl jeho jedinou útěchou, a odčerpával z něj tu negativní energii.

Nebylo to tak, že by byl osamělý, měl kolem sebe spoustu lidí, kteří mu chtěli pomoct, ale on nechtěl. Nechtěl je otravovat a zůstat jim tak na krku.

Uběhlo několik dní a Bill stále zůstával zavřený ve své zlaté kleci. Nakupovat mu chodili střídavě Tom, Izabel nebo rodiče, když přišli na návštěvu. Tom se zastavoval obzvlášť často, aby Billovi dělal společnost.

„Tome, nemusíš se tady se mnou otravovat, jestli nechceš,“ řekl Bill už po několikáté.

„Já tady s tebou rád zůstanu, ale vidím, že ty mě tady asi nechceš, co?“

„Cože? Ne, to není pravda, jsem moc rád, že jsi tady,“ upřesňoval Bill.

„Tak proč to pořád říkáš? Pokaždé, když za tebou někdo přijde? Nemysli si, že jsem si nevšiml, když jsme tady byli s Izabel. Nám nejsi, Bille, na obtíž, tak se sakra vzpamatuj!“ Toma tohle už štvalo poslouchat, vždyť on mě Billa rád, opravdu hodně rád, možná ještě víc, než bylo zdrávo. Černovlásek si povzdechl a prohrábl si své neupravené černé vlasy.

„Já vím, omlouvám se… přijde mi trapné, že se o mě musíte tak starat.“

„Ale no tak, Bille. Nám tohle nedělá problém, kdybychom nechtěli, neděláme to, ale máme tě rádi, tak se už vzpamatuj.“

„Chtěl bych to zkusit.“ Vypadlo z něj naprosto nečekaně a naprosto mimo téma. Na očích měl černé brýle, které si stále upravoval, míval je většinou ve společnosti lidí.

„Co bys chtěl zkusit?“ podivil se Tom. V tu chvíli se mu hlavou míhaly nejrůznější nápady.

„Tancování… jak říkala Izabel, neříkala ti o tom? Chtěl bych zkusit zase tančit,“ řekl rozhodně.

„Oh jistě, říkala. Takže tedy vážně? Super, kdy začneme?“ usmál se Tom.

„Ehm… my?“ podivil se Bill.

„Jo… no povídal jsem Izabel, že bych rád pomohl, pokud ti to nebude vadit.“ Poškrábal se za krkem.

„Ne nebude mi to vadit,“ usmál se Bill.

xXx

„Tak jo, Bille, Tom bude zase stát za tebou a zkusíme to znovu, dobře?“ řekla Izabel, když právě zkoušeli. Celý parket byl pouze jejich. Zkoušeli s Billem postupně všechny tance. Samozřejmě, že to nestihli za jeden den. Chtělo tomu věnovat hodně trpělivosti. Bill se učil přizpůsobovat a Tom se učil dokonalosti.

Dredáč srovnal Billovi držení a postavil se za něj. Chytil jej za boky a na hudbu začali tancovat. Bill měl v Tomových teplých dlaních jakousi jistotu, která mu dodávala klidu.

Tom se musel zase opravdu hodně ovládat, protože když viděl Billovy ladně se vlnící boky, polévalo jej horko, přesto se držel.

Bill se musel naučit zvládat vše poslepu, takže to měl dvakrát tak těžší, ovšem měl výhodu v tom, že ty kroky znal opravdu dokonale.

Při jednom tanci Bill omylem šlápl Tomovi na nohu, stávalo se to často, protože jeho kroky nebyly ještě tak jisté.

„Promiň,“ řekl už dnes po několikáté.

„V pořádku,“ usmál se Tom, i když to Bill nemohl vidět.

„Nepolevuj, Bille, vedeš si dobře,“ napomenula jej Izabel, která stála u přehrávače a pozorovala jej.

autor: Tina