autor: LilKatie
Strašně moc se omlouvám za tu velkou prodlevu mezi dvěma posledními díly, ale prostě nebyl čas, vůbec. Snad si poslední díl užijete a prominete mi tu šílenou ‚neaktivitu‘, co se téhle povídky týče 🙂
LilKatie
Oheň v kamnech poklidně praskal, v celém domě bylo ticho, všichni spokojeně spali ve svých postelích. Všichni až na Billa, který prostě nemohl spát. Pořád měl takové divné pocity z Tomova výstupu, přeci nemohl být jeho bratr. Ne, nemohl. To byla hloupost a byl by to zázrak, a zázraky se přeci nedějí, na ty přestal věřit už dávno. Měl dvě hodiny. Dvě hodiny na to, aby si získal Tomovu pozornost a odlákal ho někam dost daleko, kde k němu nebude mít nikdo přístup, a tak ho nikdo nebude moct zavolat do města, až se Billovi společníci budou vloupávat do banky a vykrádat město. Povzdychl si a sešel potichu schody do dolního patra, první dva přeskočil, měl neblahé tušení, že zrovna ty totiž vržou, a tudíž by ho prozradily.
Jeho zrak spočinul na malé truhličce na skříni vedle krbu a usmál se, tady nejspíš Tomova manželka musela schovávat všechny své šperky, a on šperky miloval.
Opatrně otevřel víko a oči se mu rozzářily, nádhera. Takových peněz by z nich měl, kdyby se je pokusil v dalším městě prodat. Usmál se a vyndal jeden zlatý řetízek, obratně ho smotal a zastrčil si ho do kapsy u kalhot. Ušklíbl se a nandal si na vestu malou brož. Spokojeně se usmál a podíval se na sebe do orámovaného zrcadla, co viselo na zdi, usmál se znovu. Dal si vlasy trochu do čela a zbytek stáhl gumičkou do malého drdolu, škoda že tu ale neměl žádné květiny.
Otevřel velkou almaru stojící v chodbě u zdi a usmál se, spousta oblečení. Svátečního oblečení. Vzal si pár kousků a navlékl se do nich. Vysoké jezdecké boty. Černý frak a cylindr, musel se smát, vypadal směšně, vypadal… jako všichni ti zbohatlíci, co si mysleli, že jsou něco víc než obyčejní lidé.
„Opravdu ti to sluší.“ Ozvalo se za ním. „Ale nevím, kam v tom chceš jít…“ Bill ztuhl a nakrčil ramena. K čertu. Vždyť přeci všichni měli spát!
Bill se dramaticky otočil, jako by ho to vůbec nepřekvapilo, jako by věděl, že za ním stojí jeho samozvaný bratr.
„Ahoj Tome, ty nespíš?“ ušklíbl se trochu a narovnal si na hlavě cylindr. „Tohle je tvoje? To nosíš?“ nakrčil pobaveně obočí, ale jeho pobavení vyhaslo, když zavrtěl hlavou.
„Ne, to nenosím. To jsem měl jen jednou v životě, a to na svatbě.“
„Oh, škoda. Vsadím se, že by ti to opravdu… ne, neslušelo, sorry.“ Pokrčil rameny a tiše se zasmál. Tom jen zavrtěl hlavou, opřel se o zeď a zkoumavě si ho prohlížel. „Ohledně toho, co se stalo… tam venku. Opravdu si nemyslím, že bych mohl být tvůj bratr, a ty by sis to taky neměl myslet… Vždyť kdybychom byli, bratři – jak ty říkáš, pak bychom spolu nemohli dělat to, co jsme spolu dělali, a to by byla opravdu škoda, ej?“ uculil se Bill, odložil cylindr na zem a přistoupil k němu blíž.
„Jsem si na sto procent jistý, že jsme bratři, Bille…“ pousmál se Tom a přitáhl ho k sobě blíž. „A i kdybychom nebyli, tak by se to, co se stalo venku, už nemohlo opakovat, mám ženu, dítě…“
„Takže říkáš, že co se stane venku, zůstane venku?“
„To říkám,“ přikývl Tom rozhodně hlavou, aniž by si uvědomil, do čeho si právě našlápl. Bill se jen ušklíbl, vzal ho za ruku a vytáhl ho z domu ven. „Co to děláš? Nemám boty! Jsem jen v pyžamu!“
„A to vadí?“ pousmál se Bill.
„Ano, to vadí. Jsem šerif, důstojná osoba, nemůžu tu pobíhat jen v-„
Bill ho ale přerušil tím, že se mu přitiskl na rty. Přirazil ho k nákladnímu vozu, který se zapojoval za koně, a vydechl. „Zavři zobák, Tome.“ Zamručel nespokojeně a přitiskl se na něj víc. Silně se o něj otřel a cítil, jak pod ním Tom tvrdne, musel se ušklíbnout. Ano, tohle hrálo do karet víc než skvěle. Tohle byl opravdu skvělý plán.
„Pojď, projdeme se…“ odtáhl se od něj jakoby nic a vyrazil směrem pryč z Tomova pozemku. Mladý šerif, který neměl zrovna myšlení v pořádku a cítil napětí v klíně, vyběhl za ním.
„Kam jdeš?“
„Chci se projít…“
„Je noc…“
„A?“
„Něco tě zabije. Kojoti, banditi, cokoliv.“
Bill se rozesmál. „Banditi?“
„Ano. Nevím, čemu se směješ.“
„Vy tu nějaké máte?“
„Ano, bohužel, nejsem na to pyšný, ale máme. Nemůžeme je chytit, pořád nám unikají.“
„Ty jsou ale zlobiví.“ Zasmál se znovu Bill pobaveně a šel dál.
„Tomu se nesměj…“ zamračil se šerif, a konečně ho dohnal, držel s ním krok.
***
„Bille, kde to jsme?“ Byla tma, viděl snad jen na metr před sebe a vůbec se mu nelíbilo, jaké ticho tady bylo, jeho bratr ale neodpovídal, šel v tichosti o pár kroků před ním. „Bille!“ naléhal, byla mu zima a měl dojem, že si rozřízl o něco nohu.
„Zmlkni, sakra!“ otočil se konečně Bill. „Teda, chtěl jsem říct… Buď prosím trochu potichu, ano? Nechceme přeci, aby nás někdo přepadl…“ pousmál se.
Tom lehce protočil oči a chytil ho za ruku. „Tak stůj, sakra.“ Vydechl a přitiskl ho k sobě. „Jestli ti jde o tohle, mohli jsme zastavit už před hodinou.“ Vpil se mu jemně do rtů. Bill vydechl a malinko přikývl, chytil ho za tváře a tiskl se k němu, nadšeně mu jazykem prozkoumával rty. „Jsme bratři, Bille, sakra…“
„Zapomeň na to, ztratil jsem se a nejspíš jsem už mrtvý, pamatuješ?“
„Samozřejmě.“ Pousmál se zadýchaně Tom a svalil se s ním na zem, kde ho položil do vysoké trávy a dál se mu dobýval do úst. Bill zasténal. Hraně. „Bože, máš tak dokonalý rty, tak dokonalý…“
„Jsi dost egoistický, víš to?“ ušklíbl se Bill a roztáhl nohy, aby se mu mezi ně Tom lépe vešel.
Tom mu jako odpověď dal další polibek a zatahal ho za ret.
Byl čas, ve městě se právě rozpoutávala loupež roku.
„Umm…“ zamručel Bill a obratně prsty rozepínal manžetové knoflíčky na fraku. „Tolik tě chci…“ ano, byl ochotný obětovat opravdu hodně. „Strašně moc…“
Tom se pousmál a silně trhl látkou, knoflíčky odletěly. Bill pokrčil rameny, tak fajn, tohle Tomovi zřejmě líto nebylo. „Já tebe taky, Bille, neuvěřitelně.“ Zavrčel rozdrážděně a začal ho laskat na krku.
Bill se pod ním napínal jako indiánský luk.
Všechno šlo podle plánu.
„Tak strašně, strašně moc.“ Zabroukal Bill staršímu do ucha a olízl mu ho. Tom se zachvěl a silně se o něj otřel, stáhl z něj kalhoty a pousmál se.
„Tady je někdo nedočkavý.“
„Strašně nedočkavý.“ Vydechl Bill roztřeseně a silně mu mnul paže, od ramen až po lokty.
„To máš ale smůlu, bratříčku…“ uculil se nad ním šerif a sám sobě stáhl kalhoty od pyžama, přitáhl si Billa k sobě blíž a roztáhl mu silně nohy od sebe. Bandita zamrkal, ale nebránil se.
„Smůlu?“
„Uhum…“ ušklíbl se zase a dlaněmi mu zahříval stehna. „Nebudeš to mít tak lehké…Něco jsem se tě načekal.“
„Jako bych za to… ummmnhm… Mohl.“ Prohnul se zase trochu Bill a zaklonil hlavu, Tom mu prsty zajížděl na třísla.
Peníze tekly proudem. Ve městě panovala panika.
Tom se mu rval klínem mezi nohy, snažil se klidnit, snažil se nebýt prudký, ale všechny ty pocity – ta zlost, která se v něm tvořila už od dětství z toho, že se Bill nikdy nevrátil domů – všechno to potřebovalo ven. Proč Bill přišel až teď, proč na něj všechny ty roky kašlal, proč se nemohl ukázat? Prudce do něj přirazil, Bill se prohnul v zádech a vykřikl. Proč si s ním zahrával? Proč se mu tak najednou vecpal do života? Pevně mu svíral boky. Přijde si a všechno zničí, stejně tak jako všechno zničil, když tenkrát zmizel. Nevnímal, jak se pod ním Bill třese.
Bral si všechno to, co mu bylo roky odpíráno. Potřeboval si být jistý, že všechno tohle není jen sen, že tu s ním Bill doopravdy je. Že je to doopravdy jeho Bill.
„Už nikdy neodejdeš, rozumíš?“ zavrčel mu do ucha a znovu prudce přirazil, Bill mezi steny přikývl.
„A-Ano!“ vykoktal ze sebe.
„Přísaháš?“ vrčel nebezpečně starší z dvojčat.
„P-přísahám…“ další milosrdná lež, jen proto, aby vše šlo tak, jak jít mělo.
„Dobře. Dobře….“ Tom cítil, jak mu po tvářích tečou horké slzy, zoufale chytil bratra za tváře a roztřeseně ho líbal na rty. Snažil se potlačit vzlyk, který se mu dral z úst. Nevěděl, co to dělá, ale byla to jediná věc, která mu v tu chvíli dávala smysl.
„Hajzle!“ napřáhl se Tom a praštil ho pěstí do čelisti, Bill vykulil oči a znovu vyjekl, cítil, jak mu praskl ret.
„C-Co to… oh!“ nestihl ani doříct větu a znovu cítil, jak si ho Tom nemilosrdně bral.
„Opustils mě! Utekl si!“ křičel na něj a pevně ho k sobě tiskl. Mimické svaly v obličeji měl v jedné křeči.
„J-já neutekl… neutekl jsem!“ šeptal zoufale Bill. „Nemohl jsem za to…“ vrtěl hlavou a zarýval nehty Tomovi do zad.
„Takže si vzpomínáš, huh?!“ třískl s ním pevně o zem a znovu do něj přirazil. Bill slabě přikývl, zaklonil křečovitě hlavu, až mu křuplo v krku a vyšel boky bratrovi vstříc.
Šerif byl k nenalezení, ochrana selhávala, obyvatelé města neměli šanci.
***
„Miluješ mě…?“ mumlal tiše Bill, prstem přejížděl Tomovi po jeho zpoceném hrudníku, který špinila hlína a prach ze země.
Tom se na něj unaveně pousmál. „Strašně moc.“
„Takže… Se už nevrátíš ke své ženě a dceři? Ke své práci…?“ šeptal mu do ucha a jemně nasál jeho ušní lalůček, šerif se zachvěl.
„Co jsi sakra zač…?“ zasmál se slabě. „Když to takhle říkáš… Chtěl bych být jen s tebou, i když to je zasraně špatně…“
„Umm…“ zamručel Bill. „Nezáleží na tom, kdo jsem byl, záleží na tom, že chci být lepší člověk…“ vydechl a vytáhl z boty svůj malý kolt. Odhodil ho do dálky a tiše se zasmál, znovu Toma políbil. Neudělá to. Ať se s ním stane cokoliv, nedokázal by Toma zabít. Ať si ten svůj plán strčí do prdele. „Asi tak za deset minut tudy bude projíždět expresní vlak…“
„Kam míří?“
„Daleko odsud,“ pousmál se. „Někam, kde nás nikdo nezná, kde můžeme začít žít nový život…“
Tom ho jemně palcem pohladil po drsné tváři a v očích se mu zalesklo. Slabě přikývl a políbil ho. Nebylo třeba nic říkat.
***
„Poběž!“ volal Bill a odrazil se od země, chytil se železné stěny vagonu a vklouzl do zavazadlového prostoru. Tom zrychleně dýchal, tohle bylo tak strašně špatné, tak špatné, zavrtěl nevěřícně hlavou nad tím, že tohle opravdu dělá, a vyskočil za Billem. Svalil ho na zem a oba se začali hlasitě smát, když se za nimi dveře zavřely.
„Proboha. Tohle je… neuvěřitelný. Jsem šerif, proboha, tohle je proti zákonu!“
„Už nejsi…“ políbil ho Bill na bradu a pocuchal mu vlasy.
„Navíc, nemáme žádné peníze…“
Bill se od srdce zasmál. Vytáhl z kapes své nakradené poklady od Toma z domu, ten se na něj nevěřícně podíval.
„Co to má být?“
„To jsem si vzal, u tebe doma…“
„Cos s tím chtěl dělat?“
„Prodat to, až odsud odjedu tímhle vlakem někam hodně daleko…“ uculil se tajemně. Tom mu znovu jednu ubalil. „Co je?!“ chytl se za oteklou tvář.
Jenže Billův plán nebyl tak bezchybný, jak si myslel, nemohlo být přeci tak jednoduché sbalit se, vykašlat se na všechny ty, kteří na něj spoléhali, a jen tak si ujet se svým znovu nalezeným bratrem. Mladík zapomněl na jednu podstatnou věc, s bandity si není radno zahrávat. Obzvlášť ne s jeho nevlastním otcem.
Ten Billa sledoval od okamžiku, kdy s Tomem opustil jeho dům, sledoval je po celou dobu a moc dobře věděl, jaká je to krysa, jaký je slaboch, že nezvládne nic udělat pořádně. Musel se nějak pojistit a pojistil se věcí, která byla na sto procent účinná a spolehlivá. I kdyby do toho vlaku naskočil sám, nic by se nestalo, na šerifa by si počkal on a udělal s ním krátký proces. Tohle bylo ale o tak moc lepší, méně námahy a tak strašně romantické. Až se musel zasmát.
„Nic, já jen… Miluju tě, ano?“ usmál se Tom a znovu ho políbil na popraskané rty.
„Já tebe taky…“ přikývl, poprvé v životě myslel něco vážně.
„Ty můj malý zloději.“ Zasmál se Tom tiše a přivinul si ho k sobě.
Velitel banditů se z vršku kopce díval na vlak, který převážel náklad, jenž v sobě vezl tu malou blonďatou veš. Díval se se spokojeným úsměvem, jak vlak ujížděl velkou rychlostí, jak najel na připravenou nálož, která měla ocásek dost dlouhý, aby vybouchla přesně ve správnou chvíli, která vybouchla v momentě, kdy přes ni přejížděl vagon se zavazadly. Tiše si odfrkl a odplivl slinu na vysušenou zem. Dvě mouchy jednou ranou, nebude jich škoda…
KONEC
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Tvl tak hnusne to konci???? ty jsi zla fakt ze jo myslela jsem že bude všechno v pohodě 🙁
No… 😀 Nevím, co říct, protože jsem ti říkala sto věcí a tak všechno víš 😀 Myslím, že tenhle konec je nejvhodnější 😀
Povídka se mi líbila 🙂
Víš… ta povídka byla tak perfektní, že mi ten konec ani nevadí 🙂 Tak spolu odešli do nebíčka, asi tak to vidím 😀 vidíš, ani tě nehodlám seřvat 😀
Jinak, moc jsem nepochopila, proč Tom Billa tak zbytečně mlátila, ale připisuju to tomu, že byl po Billově únosu prostě drobet narušený a to znovunalezení bratra ho už asi jenom dorazilo a proto ho zmlátil za něco, za co Bill ani nemohl.
Ale povídka to bla hezká, milá, obře se četla. Ten konec mi přišel tak náhlý, nečekala jsem ho tak brzy, ale to nevadí 🙂 Už se těším na další tvoje projekty 😀
Myslím, že mým momentálním pocitům a pravděpodobně i výrazu přesně odpovídá tenhle smajlíky: O_o. Sice si už dost dobře nepamatuju, co bylo v minulém díle, ale myslím, že jsem doufala, že se to všechno zvrátí k lepšímu, i když tahle povídka nikdy dobrý konec mít nemohla. Vždycky by z ní vzešel někdo, kdo by trpěl, ať už by se jednalo o Tomovu ženu a jeho dceru, kdyby Tom s Billem odešel, nebo by se jednalo o dvojčata, protože by ztratili jeden druhého. Celý tenhle díl a všechno, co se v něm stalo, mi přišel z Billovi strany strašně neupřímný. Jako by snad věděl, co se blíží a že žádná dobrá budoucnost někde daleko neexistuje. Ne, nemám radost z toho, že dvojčata umřela spolu a v láskyplném objetí, protože se trápím nad tím, že Bill nedokázal najít tu správnou cestu a prostě odejít. I kdyby měl trpět sebevíc, a já mám pocit, že by brzy zapomněl, pokud by našel tu správnou cestu, odešel by, takže by ve městě stále šlo všechno podle stanovených zákonů.
Výjimečně mě taky mrzí, že umřel Tom… a je mi strašně líto, že Billovi podlehl. Chápu, že celý svůj život čekal na to, až znovu sevře bratra v náručí, ale kdyby skutečně věděl, co je jeho bratr zač, předpokládám, že by do toho nespadl tak po hlavě. Mrzí mě, že zapomněl na milovanou dceru a na ženu, mrzí mě, že zapomněl na svoje povinnosti… a nevěřím tomu, že láska je natolik slepá, aby vedla lidi až tak moc vstříc šílenství. Mrzí mě, že Tom miloval, protože za to zaplatil tou nejvyšší možnou měrou.
Tak smutný závěr tak krásné povídky, od které jsem čekala, že skončí úplně jinak. Možná jsem i čekala, že skončí útěkem dvojčat, ale doufala jsem, že zároveň zvítězí spravedlnost a že Bill v sobě najde dobrého člověka, i když k tomu nikdy nebyl vedený. Jsem hodně zmatená z pocitů, které ve mě poslední díl téhle povídky vyvolal a myslím, že si ji budu časem muset přečíst znovu, abych tak nějak plně pochopila všechno, co mi její konec dal. Každopádně děkuji za skvělé počtení, LilKatie, a doufám, že teď, když máš tuhle povídku "za sebou" se vrhneš na Posledního svého druhu – netrpělivě čekám na další díl ;D
Že to tak skonči to mně nenapadlo.Mohli zůstát žit.
Mi ten konec vubec teda nevadi, ze umrou spolu .. 🙂
Takze .. 🙂 Jsme rad,a ze se nakonec nasli..
Povídka se mi líbila, ale ten konec ji úplně zničil…škoda. Jako by ten poslední díl k těm ostatním ani nepatřil…
Oh, tak tohle mě skutečně překvapilo. Je pravda, že jsem neměla ani tušení, jak by tohle mohlo skončit, ale i tak jsem na konci koukala s otevřenou pusou.
Je mi sice líto, že když se konečně našli, tak spolu nemohli strávit delší dobu, ale tak už to hold chodí..
Krásná, neobyčejná povídka 🙂 Děkuji za ni 🙂