And the winner is… 15.

Ani pořádně neměl připraveno, co mu řekne. Netušil. Stál za zdí, co oddělovala chodbu od obýváku, a hrál si se zipem od mikiny. Nakonec se nadechl a vešel.

„Ahoj,“ pípl a sledoval, jak se Tom div nezadusil kusem masa. Jindy by se snad i zasmál, ale teď k tomu vážně nebyla vhodná doba.

„Co-co tady děláš?“ vykuňkl ze sebe, když se mu konečně podařilo uvolnit krk od zaskočeného kousku masa.

„Já… jsem s tebou chtěl mluvit,“ špitl černovlásek stydlivě a zadíval se mu do očí. Nevěděl ani jak, ale seděl vedle něj na sedačce.

„Já… bych začal… prosím,“ zastavil ho Tom hned, když viděl, že chce začít mluvit. Černovlásek tedy zmlknul a Tom se odhodlal.

„Já… nevím vlastně ani, kde začít. V první řadě se ti chci omluvit za to, co se stalo. Vím, že to nestačí ani náhodou… já ale udělám cokoliv, Bille,“ pohladil ho po bledé tváři a něžně se pousmál.

Bill jenom napjatě poslouchal a snažil se to všechno přebrat. Dál si od něj vyslechl, jak o něj měl strach v nemocnici, jak mu bylo, a podobně. Nahnalo mu to až slzy do očí. Nevěděl, kam s očima, aby se nemusel dívat do těch jeho. Nebyl si jistý tím, co to mělo za skrytou myšlenku, ale nakonec svého proslovu Tom dodal, že pro něj znamená víc, než kdy pro něj kdo byl. Až na Dannyho, samozřejmě.

„Jak něco… víc?“ kníknul Bill roztřeseně, a konečně se mu podíval do očí. Dočkal se jenom jedné možné odpovědi. Po jemném pohlazení po tváři se dostavil něžný a procítěný polibek. Takový, jaký od něj snad ještě nezažil. Vytřeštil oči a ruce spustil do klína. Po těle se mu rozlétlo tisíce drobných motýlků se sametovými křídly, a on nevěděl, co dělat.

Tom byl ale vytrvalý a čekal. Počkal si, až bude Bill uvolněnější a začal ho líbat. Bill začal spolupracovat. Co jiného mu zbývalo. Ano, mohl ho odstrčit, ale nechtěl. Spíš něco jiného v něm mu říkalo, že to ukončit nemůže. Druhá polovina byla však proti a ovládla jeho mysl.

Odstrčil ho od sebe a prudce vstal. Se splašeným dechem na něj koukal a nevěděl, co dělat.

„Bille, co…“ přerušil ho roztřesený hlas.

„Co si o sobě vůbec myslíš?! Že se mi omluvíš, a hned ti skočím kolem krku?! Tak to teda né! Já se nedám tak snadno koupit! Jestli o mě opravdu stojíš… budeš se víc snažit… kde bydlím víš. Měj se,“ sebral veškerou odvahu a sílu, co mu zbyla, aby mohl odejít. A odešel. Na důkaz toho, co řekl, pořádně třískl dveřmi a rozeběhl se po schodech dolů do haly.

***

Později večer se šel Bill projít. Přenos byl zítra a jeho teď nic nezajímalo. Došel až do parku, kam chodil docela často do malého altánku přemýšlet. Hned vedle bylo malé jezírko s rybkama, které teď ale v kalné vodě nebyly vidět. Začalo i pršet. Jen tak zničehonic prudký slejvák. Jemu to bylo však jedno. Jenom si na hlavu dal černou kapucu s oušky a šel tím směrem dál. Došel k altánku a sedl si na lavičku. Zahleděl se někam pryč do dálky a mezi kapkami deště na jeho tvářích se začaly pomalu objevovat slzy.

Připadal si strašně využitý. Chtěl se s ním jenom vyspat, i když říkal, že ne. I přesto, že se mu omluvil, mu nevěřil. Ne tolik, jak by chtěl. Ne natolik, aby z toho mohlo být něco víc. Náhle kousek od něj ale něco zablikalo. Zbystřil a vstal, jak byl zvědavý. Došel na druhou stranu k zábradlí a nahnul se přes něj. Kousek od něj byla na zemi svíčka a její malý plamínek pod víčkem skrýval tajemství.

Bill byl natolik zvědavý, že nasadil kapucu a vyšel z altánku ke svíčce. Když se ale podíval dál, viděl další a další. Byla z nich udělaná celá cestička. Pořád po ní pokračoval, až došel k dalšímu altánku, kde nikdy předtím nebyl. Všude hořely svíčky a v altánku na zemi bylo z nich poskládané srdce. Černovlásek z toho měl až slzy v očích. Kéž by někdy někdo udělal to samé pro něj. Povzdechl si a chtěl odejít, když ho zastavila něčí ruka.

„Co?! Ne-nechte mě!“ křikl a otočil se. Čekal by kohokoliv na světě. Snad i UFO. Ale ne jeho. Ne tady. A určitě ne to, že by tohle připravil.

„Šššš… to jsem já,“ pronesla ona osoba jemu známým hlasem.

„Co-co tu chceš,“ snažil se Bill o chladný tón, ale hlas se mu třásl. Vlastně celé tělo měl jako z rosolu. Připadal si jak pitomec.

„Já… přemýšlel jsem. O tom, co si řekl a… usoudil jsem, že o tebe nechci přijít. Nemůžu tě jen tak ztratit, to prostě nejde. Na to tě mám moc plnou hlavu,“ vzal ho něžně za ruku Tom.

Černovlásek na něj zíral, jako by právě viděl mimozemšťana.

„Já nevím, jestli ti můžu věřit,“ vysmekl mu ruku Bill a otočil se k němu zády.

„Bille, já vím, že jsem ti ublížil a lituju toho. Včera na přenosu… ta tvoje písnička… to, jak si to podal. Bylo to pro mě jako zakódovaná zpráva, kterou se mi podařilo rozluštit až teď,“ poodešel od něj kousek Tom a čekal na odezvu.

Bill se k němu otočil a naprázdno otevřel pusu. Nevěděl co říct.

„Já… vážně nevím. Dej mi čas, hm? Já… ti dám včas vědět,“ ujistil ho Bill a něžně pohladil po tváři. Spíš se ho jenom dotkl konečky prstů a i tak ten dotek pálil jako rozžhavené železo. Nechápal to. Ano, cítil k němu určitou náklonnost. Ale nevěděl, jak s tím naložit.

„Dám ti času, kolik chceš, jenom se rozhodni podle toho, co ti říká srdce. Nic víc nechci,“ dořekl a rozešel se pryč. Myšlenky mu v hlavě poletovaly, jak se jim zachtělo. Srdce bilo jako šílené. I přes zimu kolem cítil příjemné teplo, co se mu rozlévalo do každé části jeho těla. Došel až k autu a zasedl na místo řidiče. Chytl volant a jenom koukal před sebe. Bál se, jak se Bill rozhodne.

***

Uběhl další přenos. A po něm další. Proběhla autogramiáda v několika městech, zpívaly se písničky, co od nich v soutěži byly nejúspěšnější. Ke konci každé zastávky ve městě se zpívala společná píseň. Všechny při tom zahalila taková euforie a radost z toho, že tohle mohou dělat. Že dělají hudbu. Že se mohou věnovat něčemu, co milují. Že ONI jsou ti vyvolení, kteří se dostali přes castingy a počáteční kola až sem. Mohli na sebe být po právu hrdí.

Po posledním, vlastně předfinálovém večeru, zbyli už jenom dva. Bill a Lucy. Hezká, vysoká brunetka s hnědýma očima a krásnou postavou. Vážně. Každá slečna v Německu by jí mohla její křivky závidět.

Bylo těsně před prvním vystoupením večera a to měl Bill. Šel na popravu první. Ani nebyl nervózní. Samozřejmě že vyhrát ty peníze a dovolenou byla lákavá nabídka, ale jemu o to snad ani nešlo. Byl nehorázně šťastný, že se dostal až sem. Že měl tu možnost vyzkoušet si, jaké to je stát před lidmi na pódiu a dělat něco, co ho baví. Co miluje už od malinka, kdy mu Andy hrál na kytaru ukolébavky. Andreas. Povzdechl si a hrdě s mikrofonem nakráčel po zaznění svého jména na pódium. Jako první zpíval písničku Nothing alse matters od Metalicy. Těšil se na to a tu písničku miloval.

Po celou dobu, co zpíval, sledoval lidi všude kolem a komunikoval s nimi. Bavilo ho to. Najednou si v první řadě všiml Simone a vedle ní byl Andy s transparentem, kde stál nápis „BILL JE JEDNIČKA!“. Musel se usmát. Bylo mu to podobné. Dozpíval, vyslechl si ortel a odešel do zákulisí.

***

Večer se chýlil ke konci, a teď byla hodina na poslední hlasy, které se mohly posílat po dobu celého večera. Bill šel za Simone a objal ji. Pak i bratra.

„Jsem moc rád, že jste přišli,“ usmál se a Andy jenom kývl a ukázal mu display mobilu. Tolik smsek snad Bill ještě nikdy neviděl. Andy hlasoval jako divý. Moc si přál, aby to Bill vyhrál. zasloužil si to mnohem víc než ta divná dilinka, co byla s ním ve finále.

„Bráško, věřím ti, že vyhraješ. Musíš!“ zasmál se a poplácal ho po rameni.

„Neboj, Andy,“ usmál se a skousl si nervózně ret, když kousek vedle nich uviděl Toma, jak se na něj kouká. Ještě neměl ani moc čas přemýšlet nad tím, co mu řekl. A že už to bylo tak dva týdny. Ale Tom dodržel, co říkal. Dal mu pokoj a nechodil za ním. Chtěl nechat rozhodnutí vážně jenom na něm. A finále se blížilo víc a víc.

autor: Iveth Biersack