And the winner is… 14.

Já vás zdravím 🙂 Nechci se moc rozepisovat. Jenom chci strašně moc poděkovat těm z vás, kteří superstar čtete a líbí se vám 🙂 Moc mě těší komentáře a tlačí mě to dál a dál do psaní. A moc mě to baví. I když nerada vám proto musím oznámit, že se pomalu ale jistě blížíme ke konci 🙂 Máte se ještě ale na co těšit 🙂
Iveth

„Dalo se to čekat já ti to říkal hned na začátku!“ S tím začal Bill plakat snad ještě víc.

„Já-já nevím, c-co jsem u-udělal špatně,“ zavzlykal skoro nesrozumitelně a otřel si slzy do Andyho trička.

„Ty nic, zlatko… to on je idiot a neví, o co přichází, když je na tebe takový,“ šeptl blonďák a odhrnul mu ofinu z čela. Nechtěl ho takhle vidět. Začínal být naštvaný. Ne však na někoho jiného, ale jenom sám na sebe. A to z jednoduchého důvodu – že tu nebyl dřív a neměl tak možnost zabránit tomu. Zabránit mu i v samotném vstupu na jejich zahradu, natož dovnitř.

„Já-já půjdu spát,“ popotáhl nakonec Bill a otřel si oči kapesníkem, který mu Andy pohotově podal.

„Dobře a už neplač, ano? Zítra to vyřešíme,“ usmál se mile Andy a pohladil ho po vlasech. Když se Bill nakonec usmál, byl už klidnější a odebral se s krátkým přáním dobré noci do svého pokoje.

„Taaak jo, jak se máte, lidičky?“ zahlásil Tom s hraným úsměvem na tváři do publika a nasadil sexy pózu, ze které šly snad všechny slečny do kolen. Kdyby jenom věděly, co je zač.

Byl další den. Další večer, kdy se mělo rozhodnout o osudu soutěžících. Dnes to mělo být ale okořeněné ještě zadaným tématem. Soutěžící dostanou už během dne zadanou nějakou filmovou píseň, kterou se měli do přímého přenosu naučit a následně zazpívat, jak nejlépe uměli.

Na řadě byl Billův přítel Mike a po něm šel jako vždycky už od začátku on. Jak již bylo jeho tradicí, seděl venku na chodbě ve svém oblíbeném rohu a přeříkával si slova.

„Bille! Bille, co tu děláš, za chvíli jdeš na řadu!“ volala na něj moderátorka, co uváděla vstupy z backstage. Černovlásek jenom přikývl a zvedl se. I když s nechutí a strachem, ale co mohl dělat? Zbývalo jich jenom pět a pomalu šlo do tuhého.

„Kdo se těší na náš zázrak jménem Bill?“ křikl moderátor a ozvalo se ohlušující pištění a skandování mladých fanynek s transparenty nesoucími Billovo jméno.

„Tak tady ho máte, dámy a pánové, Bill Kaulitz!“ po další vlně ohlušujícího řevu vystoupil Bill na balkónek a zadíval se okamžitě do lidí. Nechtěl se dívat na Toma. Aspoň ne hned. Dostal písničku z filmu Armagedon, který shodou náhod tak strašně moc miloval.

V Tomovi se hnulo svědomí. Billův pohled toho napovídal tolik, ale on nebyl schopný to všechno přečíst a uchovat. Byl zmatený. Ten záhadný kluk na pódiu. Ten anděl z jeho snů. Objekt jeho největší touhy, což si nechtěl připustit, ho miloval. Miloval ho čistě a tak nevinně, jak to jenom on mohl dokázat. Na hrudi se mu usídlil takový divný pocit. Sevřelo se mu srdce a těžko se mu dýchalo. V podbřišku se mu rozlétlo na statisíce drobných motýlků a nemohl se toho nastalého pocitu zbavit. Ale líbilo se mu to. Někde v hloubi duše věděl, že to takhle skončí.

Písnička skončila a Bill nechal schválně jednu slzu stéct na tvář a následně se rozplynout někde na cestě po jeho bledém krku. Všichni v hale s kapesníkem v ruce ječeli jako pominutí, že slova moderátora a porotců skoro nebyla slyšet. Černovlásek však upíral svou pozornost jenom k Tomovi a k jeho hnědým očím. Stál od něj jenom kousek, a přesto mu to připadalo jako kilometry. V jeho očích bylo něco, co nikdy předtím neviděl. Slzy. Slzy dojetí, ale také hořkosti.

Bill si vyslechl všechna hodnocení, a za každé poděkoval s hraným úsměvem. Pohrával si neustále s mikrofonem v ruce a sledoval Toma, který teď dostal slovo. Na malou chvíli bylo ticho. Opravdu ticho. Ani z hlediště se nic neozývalo. Nastala tak magická atmosféra, že každému ze zde přítomných muselo dojít, že se něco děje.

„Já… nemám slov. Bylo v tom všechno a dostalo mě to. Souhlasím se vším, co řekli kolegové. Nádhera,“ pousmál se Tom. Dále nic nestihl, protože se ozval další jásot.

Bill v tu chvíli, když zazněla jeho slova, jako by nevnímal. Pořád jenom upřeně sledoval jeho oči a kolem něj prostě nic neexistovalo. Najednou se kolem něj rozprostřela jenom tma a prázdno. Nikde nic.

„Proboha, Bille!“ vykřikl Tom, když viděl, že Bill ztrácel rovnováhu a svezl se k zemi. Zachytil ho moderátor a ihned volal zdravotnickou službu. Tom k němu padl na kolena a zatřásl s ním.

„No tak, Billi, vzbuď se!“ nedbal na pohledy kolem. Nikdo nechápal, proč se o něj mladý Trümper tak zajímá. Nevědělo se ještě ani o tom, že se se Sandrou rozvedl a ani o tom, že jejich malý syn je v nemocnici, teď už ve stabilizovaném stavu.

„Bille!“ propleskl ho něžně po tvářích znovu, a to už ho nakládali na nosítka a urychleně vezli pryč. Tom se bez ohledu na to, že show pokračovala, vydal spěšným krokem za nimi. Nedbal na ostatní porotce, jak na něj volají. Ani na produkci, co mu řvala do uší. Vytrhl sluchátko a šel prostě dál. Dosáhl toho, že s ním mohl do sanitky. Prostě se pohádal se saniťákem a odjel s nimi do nemocnice.

Uběhl den a Bill se probral. První, co bylo, tak ho praštil do nosu nemocniční zápach. Bylo mu to divné, tak pomalu otevřel oči a zamžoural kolem sebe. Ležel opravdu na nemocniční posteli u okna s výhledem na park kolem budovy nemocnice, kde se procházeli stařečci o berlích, nebo tam seděly rodiny s dětmi, které byly na návštěvě za někým známým, kdo tu pobýval. Ale jak se sem sakra dostal on? Pak vedle sebe pocítil pohyb a zašustění peřiny. Otočil se tedy a rázem ztuhl.

„Tome?“ špitl slabým hláskem a stiskl mu ruku, kterou ho sám držel.

Oslovený sebou hned cukl a byl ve vteřině vzhůru. Už už chtěl začít panikařit, ale když viděl Billovy oči, hned se uklidnil.

„No konečně, už jsem měl strach,“ vydechl úlevně a stiskl mu ruku víc. V jeho tváři se opravdu zračila obrovská úleva.

„Co se…“ nedořekl, protože se do pokoje vřítil Andreas a za ním zoufalá sestra.

„Omlouvám se, říkala jsem, ať nechodí,“ omlouvala se hned, ale Bill ji něžně odbyl, že je to v pořádku. Ona tedy odešla a nechala je tam.

„Vidíš, co si provedl?!“ Andreasova ruka šla na jistotu a navštívila Tomovu tvář. Ten se málem svalil ze židle, na které seděl.

„Billi, zlato, co se ti stalo?!“ zeptal se vyděšeně svého bratra a objal ho.

Bill jenom všechno poplašeně sledoval, a pak vnímal bratrovy paže.

„Já-já nevím jenom… jsem zpíval a pak… nevím,“ šeptl a chytl se za hlavu.

Andy ho pohladil po vlasech, a pak znovu střelil vražedným pohledem po Tomovi, který stál kousek opodál a nechal je být.

„Za to můžeš ty a tvoje nadrženost! Kreténe! Ať tě ani nenapadne se k němu ještě někdy více přiblížit!“ řval na něj jako pominutý, až se sem přihnal doktor a ona sestra.

„Oba ven, hned!“ zahřímal a nechal oba vyvést na chodbu. Billa prohlédl a řekl, že ho zítra dopoledne pustí. Dnes ještě pro jistotu zůstane tady na pozorování. Chtěl něco namítat, ale nestihl to, protože sestra mu píchla cosi na spaní a on byl do pár minut tuhý.

Druhý den ho opravdu pustili domů. Přijela si ho do nemocnice vyzvednout Simone a asi půl hodiny ho jenom objímala a ujišťovala se, že mu už vážně nic není. Billovi bylo o poznání lépe. Jenom omdlel z nastalého stresu a nedostatku příjmu tekutin. Byl to jeho už dřívější problém, ale myslel si, že už je to za ním. Očividně nebylo.

„Nechceš něco?“ ptala se Simone syna, když už ležel doma ve své milované posteli. Když jenom zavrtěl hlavou se slovy, že chce spát, dala mu pusu a šla vařit oběd.

Černovlásek se přetočil na bok a přemýšlel. Co se vlastně všechno stalo? Vybavil si Tomův pohled. Ten dojatý pohled plný citu. Že by přeci jen…? Ne, to přece není možné. Zahnal všechny myšlenky a zvedl se z postele. Přešel ke skříni a začal se oblékat a chystat na návštěvu.

Mezitím, co se Bill chystal vyjít ven, Tom se probíral z kocoviny. Minulý večer byl zlý a on to velmi dobře věděl. Jenom nedokázal poskládat všechny události do přijatelné podoby.

Po vydatné sprše si objednal oběd na pokoj a dal se do jídla. Pořád si ale pohrával s myšlenkou zavolat Billovi. Nevěděl však, že je blíž, než si myslí.

Bill se vyplížil z baráku a doběhl zrovna přijíždějící autobus, který jel přímo na zastávku nedaleko Tomova hotelu. Nemusel ani pořádně zjišťovat, kde je. Noviny toho byly plné. Dojel na místo a na recepci se zeptal na Toma. Slečna za pultem, když ho poznala, by mu dovolila snad vše. Za fotku a podpis mu udala číslo pokoje.

„A doufám, že už jste v pořádku,“ usmála se mile a koketně na něj zamrkala. To černovlásek už ignoroval a hnal se za číslem 483. Vyjel do patřičného patra a rozhlédl se po chodbě. Pokoj byl přímo naproti němu a zrovna z něj vycházel nějaký mladík urovnávající si uniformu. Podle loga na košili usoudil, že pracuje tady. Odhodlal se a rychle přistoupil ke dveřím, než se zavřely. Vešel dovnitř a tiše se zul. Zavřel za sebou a chvilku zůstal stát a váhal. Slyšel televizi z obýváku a cinkání příborů. Nejspíš obědval. To ale nevadilo. Sebral veškerou odvahu, co mu ještě zbyla, a šel za ním.

autor: Iveth Biersack