Julie 11.

Tom ještě naposled vytočil Andreasovo číslo, trpělivě čekal, odpovědí mu však neustále zůstávalo ticho, protínající se s vytáčecím tónem. Mrzutě stiskl rty, odhodil mobil stranou a ještě naposled se podíval do projektu, který chtěl na poradě představit. Snažil se soustředit na jednotlivé místnosti malého obchůdku, myslí byl však neustále u svého nejlepšího přítele.

Pokud je to opět jeden z těch tvých žertů, kdy zkoušíš mou trpělivost, pak si mě nepřej!

Tahle myšlenka byla jeho srdci mnohem bližší než skutečnost, že se mu mohlo opravdu něco stát. Jeho nálada právě dosáhla bodu mrazu a ve chvíli, kdy se otevřely dveře jeho skromné kanceláře a dovnitř nakoukla veselá tvář, mu bylo ještě hůř.
„Co tady děláš?“ netušil, čím to bylo, ale už i tak dost stísněný prostor kolem něj začínal být ještě těsnější. Hleděl do světlých, odhodlaných očí své snoubenky a věděl, že prstýnek, zdobící její vypěstovaný prst, se nikdy neměl stát její osobním vlastnictvím. Náhle se cítil nejenom mrzutě a unaveně, ale i hloupě.

Byl hlupák.
Ten největší pod sluncem, protože kdyby měl alespoň trochu rozumu, nikdy by to nenechal zajít tak daleko. Nikdy by nedovolil, aby za něj rozhodovali druzí. Aby dělal jenom to, co od něj druzí očekávají.
Nerozuměl tomu, proč si to všechno neuvědomil dřív.
Říká se, že láská dokáže lidem pomotat hlavu natolik, že nejednají racionálně. Svět sledují skrze růžový závoj a dělají věci, které by za jiných okolností nedělali. V jeho případě to bylo přesně naopak.
K tomu, aby se mohl na svět dívat rozumným pohledem, se musel nejprve zamilovat. Láska k Billovi mu konečně otevřela oči.
Už nechtěl poslouchat. Nechtěl trpět, nechtěl, aby jeho nitro křičelo a ústa zůstávala tichá. Miloval Billa natolik, že se již nechtěl tvářit, že je všechno v pořádku, když nebylo. Miloval Billa natolik, že byl odhodlán udělat cokoliv na světě, aby byli spolu.

„Přišla jsem se na tebe podívat. Mám pro tebe překvapení,“ Mia mu věnovala vítězoslavný úsměv a přišla blíž. Oblečena pouze v tílku a upnuté minisukni i přesto, že bylo venku vcelku zima, v Tomovi probouzela pocit, že se opět chystá svléknout a svádět jej.
„Mio, za deset minut mi začíná porada. Co kdybychom si o tom promluvili později? Jestli chceš, můžeš tady na mě počkat,“ pousmál se, vzal do dlaně připravené materiály a vykročil ke dveřím.
„Táta mi prozradil, že tě chce povýšit. Říkal, že když jsi teď skoro součástí rodiny, neměl by ses zašívat v tomhle malém chlívku a pracovat na hloupostech, které vůbec neprosperují,“ svůdně pohodila svou zlatou hřívou a zezadu se přitiskla na Tomovo tělo. „Není to snad důvod k oslavě?“ zašeptala mu do ucha, přičemž se jí naskytla dokonalá možnost nadechnout se jeho vůně.
„Mám rád svou práci. Nechci být povýšen,“ opatrně se dostal z jejího objetí a rozhlédl se kolem sebe. Po ukončení vysoké se mu ani nesnilo, že by dostal práci v podniku, jakým byl podnik Miina otce. Jeho maličká, skromná kancelář mu tehdy přišla jako hotový zázrak.
Pro lidi z vyšších vrstev však byla jenom chlívkem. Chlívkem, ve kterém se blahobyt, luxus a přepych stávaly velikou neznámou.
V případě Miina otce nebylo povýšení nezištným činem.

„Ale no tak, lásko, tohle nemůžeš myslet vážně. Pracoval bys na projektech luxusních obchodních center, tvoje kancelář by byla minimálně třikrát taková, jako je tahle. Zasloužíš si přeci mnohem více,“ nechápavě vrtěla hlavou. Pro většinu lidí by byla právě tohle práce snů. Tom se však netvářil vůbec nadšeně. Právě naopak.
„Už musím jít,“ věnoval jí poslední pohled, pootevřel dveře a právě tehdy jej do uší udeřil zvuk, ve který ani nedoufal.
Jemná klavírní melodie naplnila během několika vteřin celou kancelář.
„Co ten idiot zase chce?“ Mia se nikdy netajila tím, že Andreas nepatřil k lidem, kterým by alespoň čas od času věnovala hezké slovo. Konec konců, Andreas by zřejmě zareagoval úplně stejně. Právě proto nic neřekl a naléhavě se natáhl po zvonícím telefonu.

„Kdes byl?! Už hodinu se ti snažím dovolat,“ nepočkal na ohlášení a promluvil jako první. Potřeboval slyšet jeho hlas a vědět, že je v pořádku.
„Tome, já… j-jak bych ti to řekl,“ na druhé straně hovoru se ozýval Andreasův zběsilý dech a podivné kvílení.
„Andy, musím jít na poradu. Jenom mi řekni, že jsi v pořádku,“ Mia závistivě nakopla hranu stolu. Nikdy neuměla pochopit, jak silné pouto spojuje nejlepší přátelé. Zejména takové, kteří společně vyrůstají.
„Jsem v nemocnici, Tome. Čšššš. Musíš přijít. Prosím, na nic se mě neptej, jenom rychle přijď. No tak, čššš,“ Tom šokovaně hleděl před sebe. Od slova nemocnice nerozuměl jediné slovo. Zoufalé kvílení jej opět probralo k životu a on byl schopen reagovat.

„V nemocnici?! Co se stalo? Nemůžeš mi říct, že jsi v nemocnici, a pak mi zakázat se tě na cokoliv ptát. Jsi v pořádku?“ Tom zvedl tvář a pohlédl na Miu stojící jenom kousek od něj. Nemohl si nevšimnout úsměvu, který jí na krátkou chvíli ulpěl na rtech.
„Já jsem v pořádku. V parku jsem měl menší nehodu. Tedy spíš, způsobil jsem,“ jeho slova v sobě ukrývala vinu. Nedokázal Tomovi povědět, co se stalo. Byl si jistý, že pokud se Billovi stalo něco vážnějšího, neodpustí mu to.
„Jakou nehodu?! Proč nemůžeš mluvit přímo? A co je to tam za zvuky?“
„J-já… při běhu jsem do někoho narazil a… a-asi jsem mu zlomil nohu. Tome, prosím, musíš sem rychle přijít,“ na poslední otázku raději neodpověděl.

Už i tak se cítil dost mizerně. Billa téměř po hodině čekání konečně vzali na vyšetření a malá Julie od té chvíle neustále plakala a natahovala drobné pěsti směrem ke dveřím, ve kterých zmizel.
Původně mu chtěl zavolat teprve poté, kdy už budou vědět, zdali je v pořádku, ale jelikož nikdy nebyl otcovský typ, potřeboval pomoc. Potřeboval u sebe svého nejlepšího přítele, i když tím jejich přátelství značně ohrožoval.
„Když se na tu poradu nedostavím, zřejmě mě vyhodí. Musím tam být,“ i přesto, že by v tu chvíli dal cokoliv za to, aby mohl jít za ním a podpořit jej, nemohl. Pokud by všechno vyšlo tak jak má, dostal by skvělou zakázku. Stal by se tvůrčí osobností rekonstrukce místního baletního studia. Od chvíle, co se o té práci dozvěděl, po ní nesmírně toužil. Chtěl to udělat pro památku Billovy matky.
Pro něj.

Andy věděl, že pokud nevyjde s pravdou ven, z podniku jej zřejmě nedostane. Zhluboka se nadechl, silně stiskl víčka a přitiskl si třesoucí se tělíčko Julie ještě více ke svému tělu. Netušil, proč to udělal. Potřeboval oporu.
„Tome, zranil jsem Billa,“ jméno lásky svého přítele sotva vyslovil. Tušil, co bude následovat a nemýlil se.
Hovor byl ve vteřině ukončen.

…

Andreas překvapeně zamrkal. Rozhlédl se kolem sebe. Ještě pořád seděl v desivě bílé čekárně, ještě pořád jej míjely desítky nemocných nebo raněných pacientů, přesto bylo něco jinak.
Ticho. Žádný pláč.
Pohotově sklonil tvář, aby se přesvědčil, zdali Julie ještě vůbec dýchá. To, že se z ničeho nic uklidnila, mu přišlo podezřelé.
Obraz, který spatřil, však nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Zřejmě usnul, protože vůbec nepostřehl Tomův příchod.
Ten stál necelý metr od něj, na rukou měl Julii, tiše se jí přimlouval a líbal ji do vlásků. Andreas nemohl uvěřit, že dítě, které proplakalo téměř celou hodinu a ten andílek v Tomově náruči, jsou jedna a ta samá osoba. Ještě nikdy neviděl svého přítele v takové pozici. Tiskl ji na svou hruď, jako by byla jeho vlastním dítětem.
Jenom jeho a Billa.
Sledoval ji něžným pohledem, konečky prstů se opatrně dotýkal její nevinné tváře. Teprve když byla skutečně klidná, pohlédl na Andrease pohledem na smrt vyděšeného člověka.

„Omlouvám se, Tome. Opravdu mě to mrzí. Jenom na chvilku jsem se nesoustředil a bylo to. Nechtěl jsem mu ublížit,“ Tom bezmocně sklonil tvář. Byl nepřirozeně bledý a i přesto, že se snažil tvářit, že se na něj nezlobí a že je v pořádku, nebyl.
„Kde vlastně je? A proč je tam tak dlouho?“ nezáleželo mu na tom, zdali jej vyhodí, nebo ne. Svůj projekt stihl ještě před odchodem z podniku svěřit spolehlivému kolegovi. Teď už to bylo pouze v jeho rukou.
„Lékař už u něj není, ale já jsem za ním kvůli Julii jít nemohl. Právě proto jsem ti zavolal,“ Tom víc slyšet nepotřeboval. S příslibem, že se hned vrátí, svěřil Julii opět do rukou Andrease. Ten si dokonce nebyl jistý, zdali byl slib věnován jemu nebo jí.

Prsty zlehka přiložil na povrch světlých dveří, zatlačil na ně a nahlédl dovnitř.
Bill seděl na posteli a nebýt malé ranky na tváři, vypadal by zcela v pořádku. Tom se na něj nedokázal vynadívat. Nechtěl vejít dovnitř. Chtěl si tu chvíli vychutnat co nejdéle. Dokázal by tam stát a sledovat jej celé hodiny. Díky Billovi se pochmurnost bílého pokoje proměnila v zář. Ještě nikdy předtím mu nepřišel tak kouzelný. Zdálo se mu, že od chvíle, co jej viděl naposled, co jej naposledy sevřel v náručí, políbil a nadechl se vůně jeho tmavých vlasů, uběhla celá věčnost.
Vyvolával v něm obrovské množství různých emocí, které se draly na povrch, a on měl chuť vykřičet do celého světa, že je zamilovaný.
Zamilovaný tak moc, až se svých pocitů bál. Netušil, že by mohla být láska i taková.

„Ahoj,“ vydechl ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly. Bill zalapal po dechu a nevěřícným pohledem sledoval Toma, který za sebou pomalu zavřel dveře a popošel blíž. Bill zapomněl na bolest, která v pravidelných intervalech svírala jeho koleno, zapomněl na místo, kde se nacházeli, dokonce i na to, že byl rozcuchaný a špinavý. Seděl na místě, sotva dýchal, netušil, co by mu měl vůbec říct.
„Ahoj,“ pípl a odřenou dlaní si vjel do vlasů.
Bylo to skutečně zvláštní.
Včera spolu prolíbali téměř celou noc a náhle bylo tak těžké dívat se jeden druhému do očí. Oba toužili spatřit v pohledu toho druhého touhu. Nezkrotnou touhu udělat vše pro to, aby včerejší noc nebyla jejich poslední. Ale ani jeden to nedokázal říct nahlas.
„Jsi v pořádku? J-já… měl jsem o tebe takový strach. Když mi Andy zavolal a řekl, co se stalo, málem jsem se zbláznil,“ Bill provinile sklonil tvář a udělal mu vedle sebe místo. Tom neváhal ani vteřinu. Posadil se vedle něj, vzal jej za ruku a pohlédl mu do očí.

„Jsem v pořádku. Naštěstí to není nic vážného. Musím tady ještě počkat na lékaře a zeptat se, zdali můžu jít domů. A ty by ses měl taky vrátit. Nechci, abys měl kvůli mně potíže v práci,“ Bill se snažil nevnímat stupňující se bolest a opět pohlédl Tomovi do očí. Do těch krásných, velikých očí, ve kterých toužil zmizet.
„Vyhodí mě,“ pronesl Tom s úsměvem na rtech. Zamilovaným pohledem prolétl Billovu tvář, konečky prstů zlehka otřel o sněhovou kůži.
„C-cože? J-já… nechtěl jsem,“ vrtěl hlavou a omlouval se za něco, za co v podstatě vůbec nemohl.
„Nevyhodí mě kvůli tobě. Vyhodí mě kvůli tomu, že se nestanu součástí jejich rodiny.“ Bill zmateně nakrčil obočí a ve chvíli, kdy si uvědomil, co se mu tím snaží Tom říct, překvapeně pootevřel rty. Vzduch kolem něj se stal náhle těžším a méně dýchatelným. Srdce mu bilo tak divoce, že cítil jeho ozvěnu v každém koutku svého těla.
To nemůže být pravda.

„Neožením se, Bille.“

Spatřil jsem anděla, jenž byl spoután v kuse mramoru. Tesal jsem tak dlouho, dokud jsem jej nevysvobodil…

Sledoval jeho tvář uslzeným pohledem. Po ztrátě své největší vášně a následné ztrátě své matky už nedokázal ničemu věřit. Nechtěl.
Nechtěl věřit v něco, co nemuselo být skutečností. Nechtěl věřit v prázdné sliby a slova, která mu dřív nebo později mohla způsobit další bolest. Přesto nemohl zapomenout na minulou noc. Díval se mu do očí, ve kterých minulou noc spatřil tak veliké množství lásky, a představa o nešťastném anděli, se mu náhle nezdála tak vzdálená.
Díval se mu do očí a viděl v nich svého tesaře. Umělce, který z něj toužil udělat sochu, která by byla obrazem dokonalosti.
Mohl myslet na Miu. Mohl myslet na to, že možná nedělají správnou věc a zastavit to, dokud je ještě čas.
Nechtěl.
Už více nechtěl být sám, a právě proto neřekl vůbec nic. Pevně stiskl víčka, pootevřel rty a dlouze zasténal ve chvíli, kdy jej Tom naléhavě políbil. Netušil, jak dlouho tam jenom tak seděli, mazlili se a dlouhými polibky si vzájemně způsobovali husí kůži. Jediné, čím si byl stoprocentně jistý bylo to, že byl šťastný. Dýchal Tomovu vůni, žil jenom pro jeho blízkost.
Miloval jej a nyní si byl jistý, že Tom sdílel stejné pocity…

autor: B-kay