Tainted Love 1/2

autor: PeTiŠka

Zdravím čtenáře, přicházím s jednodílnou povídkou, která vlastní tak trošku neobvyklý pár, a to Bill/Marilyn Manson. Strašně mě lákalo zaexperimentovat a spojit tyhle dva dohromady. Ovšem je to zase jen taková sexuální oddechovka, ale musím upozornit, že maličko agresivnější. Takže kdo má chuť tenhle pár poznat, přeji pěkné počtení! 🙂

„Co je to za nápad, jaká propagace? Ani toho člověka neznáme osobně.“ Bill přešlapoval po místnosti, s každým dalším nákrokem nadávka z úst. Nervózně svíral dlaně v pěsti a hlasitě klel. „Měl by být rád, že mu vynášíme, ne si vymýšlet další takové stupidity!“ vydechnul zdrceně a dopadnul do křesla. Prohrábl unaveně vlasy a na chvíli zavřel oči.

„Nevím, proč David chce, abychom tam byli. Ale vždyť nás jeden večer nezabije, stačí, když tam pobudeme do půlnoci a můžeme zmizet.“ Pokrčil Tom klidně rameny a natáhnul se ke stolku, aby si mohl zapálit. Zdvořile nabídnul i Billovi, který výjimečně odmítl mávnutím ruky.

„Ty nevíš, co je to za člověka, já si o něm na rozdíl od tebe zjišťoval věci podrobněji.“

„Krom toho, že je tedy vzhledově dost výstřední, čím tě tak děsí?“ pozvednul Tom zvídavě obočí a vdechl řádnou dávku nikotinu do sebe. „Ty se ho normálně bojíš, vidím to na tobě!“ dodal pobaveně a kouř vydechl ven. Bill zasténal a chytil se pevně opěrek.

„Aby ne! Krom jeho výstředního vzhledu, jak říkáš, je to maniak. On fetuje ve velkém, Tome, téměř na každém koncertě je sjetý, a já si pouštěl nějaká videa ze živých přenosů! Je to děs, jako z nějakého špatného hororu. Víš, co třeba udělal? Až mi to nejde moc přes jazyk, ale jednou šukal ovečku, Tome, ovečku! Absolutně mimo realitu, pak jí usekl hlavu. To přesahuje hranice šílenství, nechutnosti. Jak budeme vypadat na jeho večírku? Jako absolutní zvrhlíci, pomatenci, nemusím si kvůli němu pošpinit pověst!“ nadechl se Bill zhluboka a kouknul na bratra, který zaraženě držel cigaretu před ústy dobré tři minuty, popel mu padal do klína. Když ucítil nepříjemný zápach pálící se látky, okamžitě popel z kalhot smetl.

„No, to je docela hustý.“ Přitakal nakonec Tom a cigaretu radši típnul.

„Docela?“ zamračil se Bill.

„Vidíš to moc bledě, bráško, nikdo neříká, že si ho musíme všímat. Dobře, pozdravit, to by se asi slušelo, ale sedneme si, něco popijeme a o půlnoci odejdeme, hm? Neboj, vždyť budeme spolu. Jen další, otravný večírek.“ Usmál se Tom a zachytil bratra za loket, který povzbudivě stisknul. Bill povzdychnul a sklopil hlavu. Nic jiného mu totiž nezbývalo, protože David už jejich účast na akci potvrdil. To byla další věc, co na svém manažerovi Bill absolutně nenáviděl – řešil věci bez jejich vědomí, aniž by se s nimi poradil. Pak šlo jen těžko vycouvat z takových situací, jako je tohle. Raději by zítra zůstal na hotelu, zabalený v peřinách, s pořádným kotlem kávy, a sledoval nějaké své oblíbené filmy na laptopu.

***

„Za deset minut bude dole auto, pánové, tak se pomalu připravte.“ Nakouknul do jednoho z hotelových apartmá David, kde tušil obě dvojčata, která se nacházela u Billa v pokoji. Jakmile se dveře zavřely, Bill po nich mrsknul vztekle svoji řasenku, se kterou dokončil akorát úpravu svých řas. Tiše zavrčel a vrátil pozornost své osobě do zrcadla, kde se prohlédl.

„Té řasenky bude škoda, nemyslíš?“ povzdychnul Tom, líně se zvedl z křesla a došel šminku zvednout, aby ji mohl puntičkářsky odložit zpátky do Billovy kosmetické taštičky.

„Dnešek je jedna velká škoda!“ zamručel Bill podrážděně a otáčel se ze stran, aby mohl svůj finální vzhled schválit. Dnešní líčení, česání a oblíkání ho obzvlášť nebavilo, tak prostě jen popadl z kufru to, co mu padlo jako první pod ruku, a líčení udělal klasicky, jen decentně zvýraznil své čokoládové oči. Vlasy nechal zplihlé podél obličeje, jen jim trochu pomohl žehličkou a nějakým výživným sprejem na vlasy. Trvalo mu to pouze hodinu, což by se dalo považovat za jeho osobní rekord.

„Přestaň už, budu tam s tebou, uteče to.“ Tom jej objal chlácholivě kolem pasu a Bill se o něj vděčně opřel, zavírajíc oči. Pokud bylo něco, co ho dokázalo spolehlivě uklidnit a podpořit, byla to právě Tomova náruč a jeho osoba sama o sobě.

„Já vím, asi bych se šel dobrovolně zabít, kdybych tam měl jít sám.“ Povzdychnul Bill a nechal se chvíli jen pohupovat. Uklidňoval se, ale vší idyle musí být taky jednou konec, protože Tom se kouknul na své masivní hodinky na ruce a pronesl, že by měli pomalu vyrazit dolů, kde na ně bude čekat David a auto. Bill nespokojeně zasténal, ale popadl tašku a společně se vydali z hotelu pryč.

*

Společně se drali k nějakému místu, kde by se mohli pohodlně usadit. A ještě před tím hlavně objevit taky bar, aby přes večer nezůstávali na suchu. Všude se motalo plno lidí, vzduch byl nepříjemně dusný a hudba, která vyhrávala až přehnaně nahlas, Billovi zrovna nelahodila. Ani Tomovi, který se jen na rytmem tvrdší hudby poškleboval.

„Vidíš tu někoho známého?“ křičel doslova Bill, aby se jeho otázka dostala k bratrovi, který se dral za ním, s Davidem v patách. Tom jen zavrtěl hlavou a zatahal Billa za lem trička, když spatřil bar po levé straně. Ihned se tím směrem vydali a k jejich štěstí byly dokonce volné dvě židle, tak se posadili, Davida nechávajíc na vlastních nohou. Jejich malá pomsta.

„Hele, to vypadá jako Johnny Depp, nemýlim se?“ ukázal Tom rozrušeně, hned potom, co si objednal nějaký slabší drink. Bill se otočil od barmana směrem, kam ukazoval a s úsměvem přikývnul.

„Je to dost možné, prý spolu hráli i na koncertě, Johnny hrál na kytaru!“ přitakal Bill a popadl svou skleničku, z které se okamžitě žíznivě napil. K jeho štěstí na toho pomatence ještě nenarazili a modlil se, aby se ho toto štěstí drželo dál. „A támhle, to je Nena! Bože, co tu dělá?!“ vydechl překvapeně Bill, když se mu stará známá ztrácela někde v davu.

„Já nevím, je dost známá, a navíc jsme v Německu, prostě jí pozval, stejně jako nás. Anebo se třeba znají, další z alternativ. Ovšem zajímalo by mě, proč dělá večírek v Německu?“ ušklíbnul se Tom, upíjejíc ze své skleničky.

„Má rád Německo, koukal jsem na rozhovor, kde o něm doslova básnil.“ Podotknul Bill. Tom nakrčil podezíravě obočí.

„Nějak o něm hodně víš.“ Zamručel a nepřítomně se rozhlížel davem.

„Jen jsem si o něm něco zjišťoval, abych věděl, s kým máme tu čest,“ ušklíbnul se Bill a lehce strčil do svého bratra, který se díky tomu parádně zlil.

„No jasně.“ Zamručel Tom dotčeně a snažil se ubrouskem marně vysušit skvrnu na svém tričku. Po chvíli to vzdal a radši si dával na Billovy nebezpečné grimasy pozor. Když dopili svůj první drink, odebrali se do jednoho volného boxu, kde hodlali trávit zbytek večera. Bill zalezl do kouta, kde opatrně popíjel slabší alkohol, a díky tomu, že šíleného Marilyna stále nezahlídnul, se začal konečně uvolňovat a plně konverzovat jak s Tomem, tak Davidem. Uplynula hodina a stále bez zpozorování. Tomu říkal klika.

„Musím čůrat, pánové!“ zasmál se Bill, zvedajíc své tělo. Alkohol už mu pomalu, ale jistě koloval krví, takže nebylo divu, že se zdál být veselý. Také, že byl. Téměř se přizabil o Toma, který ho musel na chvíli za boky přidržet, jinak by Bill pozdravil přímo podlahu. Zamířil na chodbu, kde se nacházely záchody, a když vyprázdnil svůj močový měchýř, spokojeně s pobrukováním zamířil k obrovskému mramorovému umyvadlu, umýt si ruce. Zvednul pohled, když se otevřely vstupní dveře a rychlostí blesku mu jeho veselý úsměv náhle povadnul. Tělem mu projel nepříjemný výboj, jakoby vlna strachu, a nebyl schopen pohybu.

„Vyndej to, Twiggy, nešetři.“ Pronesla vyšší, černě zahalená osoba a pomalu zamířila k umyvadlu. Rukou zahrabal v kapse dlouhého masivního kabátu a vytáhnul pytlíček s práškem. Bill se pokusil potichu nadechnout a dělat dál mrtvou myš, protože zatím si ho kupodivu ještě nikdo nevšímal.

„Oh, neboj.“ Usmál se druhý, o něco menší společník, a v jeho ruce se nacházel stejný pytlíček. „Mám dost pro oba dva.“ Zamručel, rozdělal onen pytlík a pomalu si jej nasypal na hřbet dlaně. Okamžitě sehnul hlavu a potáhnul drogu nosem, spokojeně mlaskajíc.

„Ale rychle, hosti čekají.“ Zasmál se vyšší ze dvou, a konečně zvedl hlavu do zrcadla. Pomalu prohlédnul svůj až hororově bledý obličej a Bill si povšiml rozlišných očí. Jedno přirozené a to druhé výrazně bíle. Zřejmě čočka, domyslel si. Zalapal po dechu, když se na něj obě oči přes zrcadlo stočily a stáhnul se do samého koutu.

„Koho tu čerti snesli.“ Zamručel hlubokým hlasem, ze kterého se Billovi dělala husí kůže po celém těle. Měl strach, oprávněný strach. Twiggy, aneb druhá osoba, která doteď byla zaneprázdněna šňupáním svého blaha, se nahnul a jízlivě se zasmál. „A já už plakal, že ho dneska nepotkáme. Nech tam trošku tady pro přítele.“ Zasmál se Marilyn, který se otočil už přímo na svou oběť.

„To je dobrý, jsem na odchodu, skvělá párty.“ Vydal ze sebe Bill stěží a hodlal se protáhnout kolem bez zdržování, ale kostnatá dlaň jej zadržela pevně za loket takovým stiskem, že Bill bolestně zasténal.

„Invalidní kabinka je dostatečně velká, pro tři kamarády, nemýlím se?“ Marilyn povytáhnul obočí a Twiggy se jen spiklenecky usmál. Zamířil automaticky na poslední záchod v patách se společníkem a Billem, který hlasitě zasípal.

„Ne, prosím, musím se vrátit!“

„Kde je to daný?“

„Prosím, čekají tam na mne!“ zakňoural Bill zoufale a vehementně se snažil dostat se ze sevření, ale marně. Stisk byl příliš silný na slabého chlapce.

„Já na tebe taky čekal celý večer, je fér, abych si s tebou trošku potykal u dobrého šálku čaje.“ Odseknul Marilyn a strčil Billa bezcitně do kabinky, kterou za sebou zavřel a ležérně se opřel o dveře. Pohodil sáčkem v ruce, který doteď držel v dlani, a jal se ho rozevřít. „Trošku se uvolníme.“

„Ne, prosím, já nechci!“ zaprosil zoufale Bill, klekajíc si pokorně na kolena, a sledoval toho tyrana, který si přičichnul k prášku. Slastně přivřel oči a pobaveně sledoval chlapce, který mu klečel u nohou. Jak laciné.

„Očividně chceš.“ Pronesl jízlivě Marilyn, a Twiggy se hlasitě rozesmál, vnímaje drogu, která v něm začala pomalu ale jistě účinkovat. Jeho oči se až nepřirozeně zužovaly, a pohled, kterým Billa sledoval, chlapce děsil. „Chceš, jen se na sebe podívej, jak tu pokorně klečíš u mých nohou a prosíš. O co že prosíš?“ Marilyn pokleknul, aby byl hlavou ve výšce stejné jako ta Billova, a ukazováčkem si nadzvednul jeho tvář za bradu.

„Abys mě nechal jít.“ Vydechl Bill potichu a prosebně stisknul jeho zápěstí.

„Cože? Abych se s tebou podělil? Ale já se podělím, neboj.“ Usmál se a Twiggy, který se v rohu kabinky zatím usadil na koši, se až šíleně rozesmál. Zněl jako z nějakého blázince, psychopatický smích.

„Ne, prosil jsem, abys mě nechal jít, prosím. Prosím!“ Zkusil to Bill znova a škubnul s jeho rukou. Odvrátil od něj hlavu a opět ji sklopil, sledoval podlahu a v duchu se modlil, aby je tu někdo našel, nebo aby se oni smilovali. O tom ale docela pochyboval.

autor: PeTiŠka