V noci 2/2

Celý den jsem si pročítal ty papírky a neustále o tom uvažoval. Na krk jsem si dal velkou náplast, aby se mi tam nedostala infekce, a prakticky jsem neopustil pokoj. Tím, že jsem pořád ležel, jsem nebyl ani unavený a usínání mi působilo problémy. Odbila jedna hodina ráno a já stále nespal, jenom se převaloval a měl zavřené oči. Pak jsem ale zničehonic, uslyšel velice blízko hlas, který šeptal.

„Copak, nemůžeš spát?“

Prudce jsem otevřel oči, a když jsem uviděl tmavou siluetu postavy stát u své postele, rychle jsem se posadil a natiskl se na zeď, jak jsem se polekal. Zaslechl jsem smích té osoby, který nebyl moc přívětivý.

„To jsi ty, kdo mi tady nechává vzkazy a není schopný se ani představit nebo mi to říct osobně?“ přivřel jsem oči a sledoval ho. Počáteční strach ze mě už opadl. Naklonil se ke mně a opřel se rukou o postel, takže jsem díky pouličním lampám a svitu měsíce mohl vidět jeho tvář. Překvapilo mě to.

„Vidím, že ty se mě asi skutečně nebojíš, viď? Což je docela zvláštní, protože třeba ta holka v lese ječela hrůzou,“ ušklíbl se a já na něj jenom hleděl s koleny přitáhnutými u sebe.

„To jsi byl ty? Co jsi zač, co jsi za monstrum?“ naklonil jsem se víc k němu. Byl jsem teď naštvaný.

„Co kdybych ti to ukázal, ty odvážlivče,“ ušklíbl se a postavil se do svitu měsíce, nevím, jestli to udělal úmyslně, ale jeho kůže tak byla ještě bělejší. Měl černé vlasy spletené do copánků, propadlé tváře a velice slabě růžové rty. Dotkl jsem se velké náplasti na krku a utvrdil se ve svých spekulacích. On je to skutečně upír.

Když viděl, kde se dotýkám, jenom se uculil a přikývl. Zahlédl jsem jeho špičáky a byl z toho dost vedle.

„Chceš mě zabit?“ zeptal jsem se a sledoval ho.

„Měl jsem nespočet příležitostí, kdy jsem to mohl udělat ve tvé blažené nevědomosti, proč si myslíš, že bych to chtěl zrovna teď dělat?“ díval se na mě svýma pronikavýma očima, až mě zamrazilo.

„Co já vím, třeba si to chceš jenom vychutnat, sledovat můj strach a vůbec, co já vím, jaké jsou tvoje tužby?“ pokrčil jsem rameny a pozorně jej sledoval.

„A ty se mě bojíš?“ zeptal se s nadzvednutým obočím a stále mě tak zkoumal. Posadil jsem se blíž ke kraji a pak se postavil, abych mohl, když tak utíkat.

„Ne,“ odpověděl jsem mu pevným hlasem. V tu chvíli byl v mžiku za mnou a pevně mě držel kolem pasu.

„Vážně?“ zašeptal mi u ucha a já postřehl, jak se mi zadrhával dech. Také jsem pocítil, jak mi strhl náplast z krku a odhodil ji pryč.

„Ne,“ zopakoval jsem, ale už to nebylo tak pevným hlasem, trochu se mi chvěl.

„To je dobře, protože jsem se na tebe těšil celý den a doporučoval bych ti nekřičet,“ naprosto bez jakéhokoliv upozornění se mi zakousl do krku a začal sát mou krev.

Trochu jsem bolestí zasténal a vydechl. Zprvu jsem nebyl schopný ničeho, ale po chvíli jsem se od něj snažil odtrhnout. Přece se nenechám jenom tak vysát?

„Ne, dost!“ nekřičel jsem, ale řekl jsem to dost rázně. Výsledek byl však nulový, nepustil mě a sál mou krev dál. Až po chvíli se odtrhl a usmál se. Konečně povolil stisk a já tak mohl od něj rychle odstoupit. Měl pusu od krve a olizoval si rty. Přitiskl jsem si ruku na krk.

„Chutnáš skutečně znamenitě,“ setřel si krev z úst.

„Hodláš to takhle dělat pořád, nebo mi prostě urveš hlavu jako tomu psovi?“ vážně nevím, co by teď bylo přijatelnější.

Přišel ke mně, sundal mi ruku z krku a olízl ranky od krve. Bylo to zvláštní, takové sexistické, nikdy jsem nic takového nezažil.

„To si ještě rozmyslím,“ zašeptal mi do ucha a dlaní mi přejel po boku a přitáhl si mě víc k sobě. Slízával a slíbával poslední zbytky krve, ale už se nezakusoval. Cítil jsem se zvláštně, na jednu stranu se mi to snad i líbilo, ale na druhou stranu jsem si říkal, že tohle bych mu neměl dovolit, protože, co když ho jednoho dne omrzím a zabije mě?

„Neboj se, nezabiju tě, na to jsi až moc dobrý,“ bylo to, jako by mi snad četl myšlenky.

„Ty umíš číst myšlenky?“ zeptal jsem se, odpovědí mi byl smích.

„Ne, tohle jsou jenom kecy, co jste si vy lidé vymysleli,“ odpověděl mi. Vypadal pobaveně.

„A ovlivňování mysli?“ ptal jsem se dál.

„To dělám velice rád,“ usmál se tak ďábelsky. „Vy lidé jste totiž snadno ovladatelní, jako loutky.“

„Ale tak urvání hlavy nebo kolík do srdce by tě zabil, ne?“ pokládal jsem mu další otázky a jeho výraz se změnil.

„Na člověka v takové situaci jsi až moc zvědavý,“ pustil mě.

„Tak nestává se mi každý den, že potkám upíra, navíc potřebuju vědět, jak bych se měl pro případ toho, že bys mě chtěl zabít, připravit, abych nebyl tak snadná kořist,“ vysvětlil jsem mu, myslím si, velice logicky.

„Líbíš se mi čím dál víc,“ zasmál se a pozoroval mě, řekl bych, že se zájmem, že se na mě nedíval jako na kořist.

Došel jsem k posteli a posadil se, protože se mi trochu motala hlava, ale stále jsem se snažil být soustředěný.

„Fajn, když už jsi tady, mohl bys mi něco o sobě říct, mám na to právo, když se ze mě napájíš jak zebra z jezera.“

Vzal si židli a usadil se na ni obkročmo, opěradlem dopředu. Zkoumavě si mě prohlížel jako nějaký exponát v galerii.

„Kde bereš tu jistotu, že ti o sobě něco řeknu?“ zeptal se bez jakékoliv grimasy.

„Sázím na štěstí a náhodu,“ odpověděl jsem jednoduše a usmál se. Bylo ticho, nic neříkal, a proto jsem začal se ptát.

„Kolik ti je vlastně let?“ stále jsem si ho prohlížel a uvědomoval si ten fakt, že přede mnou sedí upír.

„168, takže už toho mám dost za sebou,“ odpověděl mi a já byl překvapený, že to skutečně dělá.

„Je vás upírů tady víc?“

„Jistě, že nejsem jediný, ale vy o nás nemáte ani tušení,“ ušklíbl se.

„Jak ses stal upírem?“ pokračoval jsem dál. Nebylo by špatné mít věčný život.

„Tvoje otázky začínají být celkem dost osobní, nechme téhle prkotiny,“ vstal ze židle a nejspíš se chystal k odchodu.

„Cože? Byly to sotva tři,“ namítl jsem, ale bylo to marné, protože si už otvíral okno.

„Kašli na otázky a načerpej síly, budeš je potřebovat, protože se zítra zase uvidíme…“ pověděl mi a ladně vyskočil u okna. Když jsem k němu došel, abych se podíval, kde je, už jsem jej neviděl. Prostě zmizel.

Začala se z toho stávat rutina. Každý večer, nebo ob večer mě ten upír, jehož jméno jsem ani neznal, chodil navštěvovat, a pokaždé ze mě pil krev. Neustále opakoval, jak mu chutnám a tak dále.

„Řekneš mi už konečně své jméno?“ zeptal jsem se jednoho dne, když se ode mě odtáhl.

„Když tak naléháš… jsem Tom.“

„Hmm… Thomas…“ zopakoval jsem.

„Ne, tahle mi neříkej!“ mračil se na mě, šlo vidět, že ho tohle oslovení štve.

„No to si ještě rozmyslím,“ zazubil jsem se. Vrátil jsem mu takhle jeho hlášku, kterou mi často říkal, když jsem se na něco ptal.

„Nebuď drzý,“ slezl ze mě a posadil se na kraj postele.

Takhle to šlo pořád dokola. Některé dny jsem z toho byl opravdu zesláblý a nebyl schopný jít ani do školy, a tento týden tomu bylo podobně. Neměl jsem na nic sílu a všechno mi padalo z rukou. Navíc jsem před ostatními musel neustále schovávat svůj krk.

Bylo to náročné, ale dalo se to zvládnout. Často jsem si musel vymýšlet lži, abych tak odůvodnil svou únavu a slabost.

Jednoho večera jsem usnul brzy. Už v sedm hodin, potřeboval jsem spánek po vydatné večeři, abych nabral síly. Nemyslel jsem ani na to, až se objeví Tom. Prostě mě buď vzbudí, nebo se ze mě napije, když budu spát. Bylo to však jinak, než jsem čekal.

Když jsem se zničehonic probudil ve tři ráno, zahlédl jsem černou postavu Toma, jak sedí u mé postele a sleduje mě. Bylo mi jasné, co bude chtít, a proto jsem si už odhrnoval vlasy a natáčel hlavu.

„Dneska ne,“ zarazil mě v půli pohybu a chytil mě za ruku. Byl jsem z toho docela mimo. Ještě se nestalo, aby přišel a nechtěl ze mě pít, to jsem nechápal. Chtěl jsem se jej na něco zeptat, ale předběhl mě.

„Prostě jenom spi,“ pohladil mě jemně po tváři a po vlasech. I v té tmě jsem mohl vidět, jak na mě upírá své pronikavé oči.

Chvíli jsem uvažoval, jestli bych měl něco říct, i když jsem měl plno otázek typu, proč tohle dělá? Zůstal jsem mlčet a jenom se na něj díval. Cítil jsem, jak mě stále jemně hladí po tváři.

„Jsi opravdu nádherný, něco jako spojení anděla s člověkem. Chtěl jsem tě zabít, ale prostě bych to nedokázal udělat, připravit svět o něco tak krásného, jako jsi ty,“ povídal mi tiše, aby tak nenarušoval tu křehkou a kouzelnou atmosféru Byl jsem tím ohromen, nikdy jsem nečekal, že mi něco takového řekne, nebo že si o mně něco takového myslí. Myslel jsem si, že jsem pro něj pouze kořist. Pak mě napadla jedna velmi zajímavá a nejspíš i šílená myšlenka.

„Proměníš mě?“ zeptal jsem se a díval se na něj. Rozsvítil jsem lampičku, abych na něj lépe viděl. On na mě možná viděl, ale já na něj moc ne.

Všiml jsem si změny výrazu v jeho tváři. Z jeho až něžného výrazu se stal tvrdý a neoblomný.

„Ne, to skutečně dělat nebudu,“ tvářil se a mluvil stejně. Myslel to vážně.

„Proč ne?“ nechápal jsem to.

„To, že jsi okouzlující a nádherný ještě neznamená, že tě proměním v upíra. Nevíš, do čeho se pouštíš. Není to žádný med, jak vidíš v Twilight a podobných, lidmi vymyšlených blbinách. Stáváš se někým jiným a neumíš se ovládat. A já nechci zničit něco tak krásného,“ pohladil mě po tváři a jeho výraz opět zněžněl. Nechápal jsem tu náhlou změnu, ale abych byl upřímný, těšilo mě to a měl jsem z toho radost. Nemálo dívek, možná i chlapců, sní o tom potkat upíra a mně se to splnilo, a navíc mi tady skládá jednu poklonu za druhou.

„Ale…“ chtěl jsem něco namítnout, avšak jsem byl umlčen jemným polibkem jeho měkkých rtů. Chvilkové překvapení mě brzy přešlo a já mu začal polibek oplácet. Jeho rty byly jemné, ale studené.

Pak se ale najednou všechno změnilo. Zdálo se mi, jako bych začal procitat. Už jsem necítil jeho studené rty na těch svých. Otevřel jsem oči a zjistil, že jsem se probudil v nemocnici. Naprosto nic jsem nechápal. Hlavou se mi honilo tolik otázek. Jak jsem se tady dostal? Co se vlastně stalo? A kde je Tom? Nedokázal jsem si odpovědět ani na jedno z toho. Byl jsem opravdu dost zmatený a chtěl se posadit.

Zarazila mě však něčí ruka. Byla mojí matky. Ani jsem si nevšiml, že tady u mě seděla.

„Jak se cítíš, Billi?“ zeptala se mě jemně.

„Oh… fajn, co tady dělám?“ zeptal jsem se jí a svraštil obočí, ale zabolelo mě to. Pak jsem si uvědomil, že mám zavázanou hlavu.

„Když ses večer vracel ze zábavy, srazilo tě auto. Čekáme už druhý den, že se probudíš, a díkybohu ses už probudil.“

„Měl jsem… nehodu?“ Nepamatoval jsem si, že bych šel nějaký večer na zábavu, natož, že bych měl nehodu.

„Ano, ty si na to nepamatuješ?“ otázala se a jemně mě hladila po ruce.

„Ne,“ odpověděl jsem jí, když vtom se otevřely dveře a do nich vstoupil můj táta, Georg a… Tom? Zůstal jsem na něj hledět jako puk.

Mile se na mě usmál a položil si ukazováček a na rty, abych nic nevyzradil. Je tedy možné, že to, co se mi zdálo, pokud se mi to opravdu zdálo, byla pravda. Jemně si prstem poklepal na hlavu, jako by mi tím chtěl něco naznačit. Možná, jestli si vzpomínám? V tuto chvíli jsem to ale nechtěl řešit.

„Oh, Bille, tohle je Tom, zavolal ti záchranku a pomohl ti, když ten šílenec s autem ujel.“ Vysvětlila mi matka.

„Ahoj, Bille. Jsem rád, že jsi už v pohodě,“ uslyšel jsem tak známý hlas.

Po dvou týdnech mě pustili konečně z nemocnice. Nechali si mě raději na pozorování, kdyby se mi náhodou dělalo špatně, jelikož jsem se dost uhodil do hlavy. Teď už to však bylo v pořádku a já byl rád, že jsem konečně doma. Toma jsem od té doby, co byl za mnou párkrát s rodiči v nemocnici, neviděl. Tak nějak jsem stále tajně doufal, že to, co se mi zdálo, byla pravda.

Když jsem vstoupil do pokoje, posadil jsem se na postel a uvažoval. Zahleděl jsem se na svůj šuplík a otevřel jej. Objevil jsem tam, krom nějakých notesů, i papírky z tvrdšího papíru popsané úhledným rukopisem.

Copak zapříčinilo tvůj neklidný spánek? Snad ne ta včerejší událost?

Voníš hezky, myslím, že brzy i ochutnám.

Chytrý tah zeptat se psycholožky a hodiny sedět v knihovně. Stejně ti to nepomůže. Ale jinak chutnáš opravdu dobře…

Pročetl jsem si ty papírky. Zjistil jsem, že k nim přibyl ještě jeden, který jsem právě viděl poprvé.

Brzy mě očekávej, andílku. T

Jednoduché, a přesto tak tolik říkající vyjádření. Uvidím se tedy s Tomem znovu a už se na naše setkání skutečně těším. Zřejmě se už nikdy nedozvím všechny podrobnosti, ale to mi nevadí. Těším se na to vzrušení a dobrodružství, které mě ještě s mým krásným upírem čeká.

autor: Tina