autor: T-KAY
Tak a je tu poslední dílek. Ano, poslední a prosím, nezabíjejte mě za to, jak minulý skončil. Bylo to ale takhle plánováno. Nebojte se, nejsem zlá, ale víc neprozradím. Čtěte dál, abyste se dozvěděli, jak to všechno dopadne. Jinak se budu snažit psát dál a dál pro ty, kteří mají moje povídky rádi.
Pa T-KAY
Podařilo se jim utéct a zabarikádovat se v jedné ze zadních místností. Bill rychle nahromadil nábytek před dveře a otočil se. Z vysílačky se ozývaly hlasy Jenn a Patrika, ptajíc se, zda jsou v pořádku. Bill ale nebyl schopný odpovědět, protože koukal Tomovi do očí. On mu pohled opětoval.
„Tomi,“ vzlykl Bill a jejich výměnu pohledů přerušil sklopením hlavy.
Tom se ale nezmohl ani na slovo. Přesně tohle slyšel od Billa, když mu vyprávěl o tom snu. Teď už věděl, co ho zastavilo. Proč se přestal bránit. Jeho rodiče. Billovi začaly stékat po tvářích slzy.
„Kluci, jste v pohodě? No tak mluvte!“ ozval se do ticha Jennin hlas.
Bill vzal vysílačku do ruky a zmačknul tlačítko. „Jsme v pořádku. Teda… skoro…“ hlesl Bill plačtivým hlasem.
„Co se stalo, Bille?“ zeptal se ho Patrick z vysílačky.
„Pokousali Toma. Jsem tu s ním,“ odpověděl a nanovo se rozbrečel.
„Proboha!“ ozval se Jennin hlas. Zněl opravdu vystrašeně.
„Bille, musíš okamžitě zmizet!“ ozval se Andreasův hlas.
„Kam, ty genie? Za zabarikádovanýma dveřma jsou nakažení a bez Toma já neodejdu. Mrzí mě to, lidi,“ odpověděl černovlásek.
„Bille, sakra to nemyslíš vážně. Nemůžeš se obětovat,“ ozvala se i Jenn.
„Musím. Za pár hodin se Tom promění a stejně neuteču. Mám za zády plno nakažených. Slíbil jsem, že bez Toma nemá cenu žít. Vy aspoň budete moct zachránit civilisty,“ odpověděl Bill a podíval se znovu na Toma, který se stále držel za pokousanou ruku a snažil se aspoň na chvíli zastavit krvácení.
Celou dobu Billa poslouchal a vůbec se mu to nelíbilo. Bude ho muset donutit ho zabít. Bill odložil vysílačku stranou a udělal pár kroků k Tomovi. Ten když to viděl, zase naopak ustupoval. Bill si ale nedal říct a pořád se přibližoval. Tom po chvíli ustupování už neměl kam ustoupit. Zastavila ho totiž zeď.
„Billy, prosím, nepřibližuj se,“ řekl Tom, když už nevěděl, jak Billa zastavit.
„Tome, bojím se, ale nechci, abys byl sám,“ řekl Bill plačtivě.
„Stůj! Bille, sakra, já se proměním. Už teď jsem nebezpečný. Nechci ti ublížit. Tobě ne!“ řekl dredáč zoufale.
„To je mi jedno,“ odpověděl černovlásek a přišel k Tomovi co nejblíž. Natáhl k němu ruku a položil ji na jeho tvář.
Tom se tedy nechal a nabil svoji zbraň. Bill to ale uslyšel a o krok couvnul. Vytřeštil oči, když Tom proti sobě otočil svou zbraň a chytal se zmáčknout spoušť. Černovlásek byl ale jiného názoru, a ještě než to Tom stihl zmáčknout, tak mu do ruky strčil, tudíž dredáč minul.
„Co blázníš?“ zeptal se ho překvapeně Tom.
„Nenechám tě to udělat,“ řekl Bill rozhodně a zbraň mu z ruky vzal.
„Musím, Billy. Pokud to neudělám já nebo ty, tak ti ublížím, a to nechci. Nechci, aby ses stal jedním z nich,“ sklopil pohled Tom.
„Stejně jako já, ale na to už je pozdě. Taky nechci, abys byl jedním z nich, ale už tě kousli. Nemohl jsem tomu zabránit, přitom jsem to viděl. Víš, v tom snu,“ řekl Bill a Toma objal. Tom mu objetí opětoval.
„Musíš mě zabít. Nejde to jinak,“ šeptl Tom, ale z objetí ho nepouštěl.
„Víš, že to neudělám,“ odpověděl Bill.
Tom chvilku přemýšlel, jak vyřešit to, aby mu nemusel ublížit, až se promění. Napadla ho jediná možnost, ale ta ho jen zpomalí. Nic jiného jim ale nezbývalo. Chtěl dát Billovi co největší šanci na přežití. Rozhlídl se po místnosti a našel to, co hledal. Došel pro to, a pak to dal Billovi do rukou.
„Na co to je?“ zeptal se překvapeně černovlásek.
„Svážeš mě. Když se proměním, trochu mě to zpomalí a ty budeš mít větší šanci na útěk. Když se proměním, tak už za dveřmi ani být nemusí,“ odpověděl dredáč.
„Zbláznil ses?“ Bill vytřeštil oči.
„Myslím to vážně. Je to jediná možnost, než se stanu tím, co jsme vždycky zabíjeli,“ odpověděl Tom a pohladil Billa po tváři.
„Já to neudělám. To po mně nechtěj,“ vzlykl opět černovlásek.
„Musíš, Billy. Pokud se mi podaří z toho dostat, než stihneš utéct, zastřelíš mě. Slib mi to,“ žádal dredáč a stále Billa hladil.
Jeho obličej se v tu chvíli zkřivil bolestí, jak se jeho tělo vzpouzelo jedu nakažených.
„Tomi,“ vykřikl Bill a rychle Toma podepřel. Ten ho ale od sebe odstrčil.
„Udělej to, Bille!“ křikl po něm. Věděl, že jeho boj začíná být prohraný a on se uvnitř pomalu proměňuje.
„Ne! Neslíbím ti to. Nedokážu tě zabít!“ Bill se opravdu rozbrečel. Tohle ho zraňovalo.
„Musíš, Billy. Prostě musíš. Svaž mě, ať ti nebudu mít možnost na chvíli ublížit,“ křičel Tom, protože jeho tělo uvnitř doslova hořelo. Sám nevěděl, co se to s ním děje. Myslel, že přeměna tolik nebolí.
Se slzami v očích k němu Bill přišel, vzal ho za ruce a dal mu je za záda. Hned mu je svázal k sobě. Tomovi se na chvilku ulevilo, že ho přeci jen černovlásek poslechl. Bill si pak dřepnul na bobek, aby mohl Tomovi svázat nohy. Když se narovnal, podíval se Tomovi do očí.
„To nestačí. Pořádně mě svaž, ať mi to potom trvá co nejdéle,“ šeptl dredáč.
„Tomi, prosím. Nechci, abys mě nechal žít. Bez tebe to už nebude mít cenu,“ řekl Bill a stále mu stékaly slzy.
„Billy, moc dobře víš, jaký na tohle já mám názor. Nechci, abys umřel. Nechci. Najdeš si někoho jinýho. Třeba se vrátíš k Andreasovi, ale já tě nechci zabít,“ řekl Tom a očima ho prosil, aby ho pořádně svázal.
„Nikdo není takový jako ty. Ani Andreas ne. Ty jsi mi ukázal, že život je víc než jen pomsta. Že život je krásnější s tím, koho miluješ. Miluju tebe, Tome. Na tom už nikdo nic nezmění,“ řekl Bill a objal ho.
Tomovi začaly téct slzy, stejně jako ostatním z týmu. Bill si to totiž neuvědomil, ale nechal vysílačku zapnutou, proto nemohli ostatní nic říct. Celý ten rozhovor poslouchali a s Tomem souhlasili. Ale teď je Billova odpověď dostala, a to všechny. I kluci měli slzy v očích. Andreasovi
došlo, že Billovo srdce už nikdy nezíská, i kdyby tohle všechno Bill přežil.
To, co teď slyšel, mu plně otevřelo oči, a bylo mu jich obou líto. Oba se tolik milovali, že by se jeden obětoval, aby ten druhý mohl žít. On sám by tohle nedokázal udělat. Zabil by se v okamžiku, kdy by ho nakažení pokousali. Nedokázal by se s Billem dohadovat tak jako teď Tom. Musel mít asi hrozné bolesti, jinak by na černovláska nekřičel.
Jenn tak strašně moc chtěla Billovi říct, ať nedělá hlouposti a Toma poslechne, ale nemohla. Tulila se k Tayovi a plakala.
Zatím se v místnosti, kde byli Tom s Billem, stalo to, že Bill pořádně Toma svázal. Dredáč mu řekl, aby si sedl ke dveřím, aby mohl co nejrychleji utéct, a sám se pak svezl po zdi a počítal vteřiny. Vteřiny, které mu ještě zbývaly jako člověku. Věděl ale, že musí Billovi říct to, co mu doteď nedokázal říct.
„Billy, musím ti ještě něco říct. Než se proměním v jednoho z nich,“ řekl Tom do ticha a podíval se přes celou místnost na Billa, jehož tělo se otřásalo vzlyky. Bill k němu vzhlédl.
„Co?“ zeptal se tiše.
„Vím, že jsem byl v tomhle srab, ale teď to vím jistě. Miluju tě jako nikdy nikoho. Proto nechci, abych ti ublížil. Proto po tobě chci tak příšerné věci. Protože tě miluju,“ řekl Tom jedním dechem a zase sklonil hlavu k zemi.
Bill na něj překvapeně koukal. Tohle nikdy Tom neřekl tak přímo jako teď. Proto vstal, přesel k Tomovi a klekl si před něj. Tom k němu zvedl pohled a už se nadechoval, aby ho poslal zpět. Jenže to mu Bill nedovolil, jelikož ho chytil za bradu a políbil ho. Tom vytřeštil oči. Byl překvapen Billovým činem, ale po chvíli s ním začal spolupracovat. Jindy by ho začal vášnivě líbat, ale situace k tomu nebyla ta pravá. Jen se něžně líbali, než se opět Tomův obličej zkřivil bolestí. Bill jen se slzami v očích sledoval, jak se tělo jeho milence zmítá v bolestech.
„Billy, jdi zase ke dveřím,“ procedil Tom skrz zuby.
Bill ho kupodivu poslechl a sedl si ke dveřím. Nezbylo mu nic jiného, než přihlížet pomalému mučení svého milence. Vzal do ruky vysílačku a až teď si všiml, že ji nechal zapnutou. Došlo mu, že všichni slyšeli to, co tu za celou dobu řekli.
Přiblížil vysílačku ke svému obličeji.
„V pohodě, lidi?“ zeptal se, a konečně jim dal prostor promluvit. Nespouštěl ale oči z Toma, který už v tuhle chvíli myslel jen na bolest, která ho zevnitř spalovala. Nevnímal ani to, že Bill mluvil s ostatními.
„My jo, ale Bille, proč ho neposlechneš?“ ozvala se Jenn rychle.
„Mám pocit, že jste to všichni slyšeli. Nedokážu to, a ty sama to víš,“ řekl Bill a zpod víček mu uteklo dalších pár slz.
„Slyšeli jsme všechno. Ale on to s tebou myslí dobře. Chce ti dát možnost žít dál,“ řekl teď Tay.
„Nechci žít dál. Ne bez něj. Jakmile to tu skončí, tak vy dojdete pro civilisty. Tay se ujme vedení. Je nejschopnější po Tomovi a po mně. Je to jasné?“ řekl Bill rozhodně, ale jeho hlas neměl ten správný tón.
„Dostanem tě z toho. Z venku už není nic slyšet, nejspíš jsou pryč,“ ozval se teď Andreasův hlas.
„Andy, mě neukecáš. Mrzí mě to, ale my dva už nemáme budoucnost. Ne, když se objevil Tom. Promiň,“ řekl Bill a Andreas se v tu chvíli opravdu neudržel a začaly mu stékat slzy po tvářích.
„Chápu, ale ty přece můžeš žít dál. Bille, prosím. Když ne kvůli nám, tak kvůli Tomovi. On tě o to žádal,“ zkusil plačtivým hlasem Andreas znovu.
To už Bill neodpověděl, protože jeho slova by stejně zanikla v bolestivém výkřiku Toma. Svíjel se v bolestech a nechápal, proč to trvá tak dlouho.
Venku se pomalu začalo stmívat a všichni byli unavení. Nechtěli však usnout, aby věděli, jak je na tom osamělá dvojice pár pater pod úkrytem civilistů. Únava je ale dostihla a stejně jako Bill, který usnul psychicky vyčerpáním, usnuli.
Tom ale nespal. Přišlo mu divné, že i během noci, kdy se měl pravděpodobně už proměnit, stále dokázal myslet. To by podle všeho, co se k němu dostalo, neměl. Jediné, na co by měl myslet, by mělo být maso a hlad, ale on si tiše prohlížel černovláskovo tiše oddechující tělíčko. Jeho pohled byl plný lásky a ne chtíče a hladu. Bolest ustoupila a on si mohl oddechnout. Stejně ho ale zaráželo, že se neproměnil. Nebo proměnil, ale tím si jistý nebyl. Měl za to, že nakažení necítí nic, jako je láska.
Na chvíli tedy zavřel oči a dal tak možnost svému tělu, aby si odpočinulo, když bylo tak dlouho v zajetí ostré bolesti. Jen co se položil na bok, jinak to nešlo, protože byl svázaný, okamžitě usnul.
Další ráno se probudil Bill první a rozhlížel se kolem. Zkontroloval, jestli nikde nemá kousanec, ale i kdyby ho měl, nevadilo by mu to. Překvapený byl, když u protější zdi uviděl spícího Toma. Touhle dobou už by měl být Tom proměněný, ale neviděl na něm ani známky proměny. Jeho tvář se rozhodně nezměnila na tu odpornou, kterou viděli venku, při snaze se skrýt. Přišel k němu a lehce ho pohladil po tváři. Ten dotek Toma probral. Lehce zamrkal, než oči zcela otevřel. Hned je ale zavřel, protože ho oslnilo světlo z jediného okna, které v místnosti bylo.
„Tomi, ty…“ Bill ani nemohl mluvit, jak byl překvapený. Tom na něj koukal, ale raději mlčel. „Neproměnil ses,“ dodal Bill a objal ho.
„BILLE!! BILLE!!“ ozývalo se z vysílačky, která stále ležela na zemi.
Bill měl ale něco jiného na práci, a to bylo rozvazování Toma. Jakmile uvolnil poslední uzel, vymanil se dredáč z provazů, a hned se na Billa vrhnul. V tu chvíli by se v Billovi krve nedořezali. Měl pocit, že asi udělal hloupost, ale to mu bylo vyvráceno ve chvíli, kdy ho začal Tom procítěně líbat. Byl tak rád, že žije. Byl nadšený i zaskočený, že se neproměnil. Ani jeden z nich to nechápal.
„Kluci jestli se ti dva, nebo jenom Bill neozvou do pěti minut, jdeme pro civilisty a pak mizíme,“ ozvalo se z vysílačky.
Bill i Tom se v tu chvíli uchechtli a společně pak došli pro vysílačku. Chvilku na sebe koukali a snažili se očima domluvit, kdo promluví. Nakonec se dohodli, že promluví Tom. Udělají jim velký šok.
„Lidi, postupně jak jste mizeli v těch dveřích, dostaňte se k nám,“ řekl pevným hlasem.
„TOME?!“ ozval se pětihlasný překvapený výkřik.
Oba dva se v tu chvíli zasmáli.
„Kdo jiný,“ řekl Tom se smíchem.
„Kde je Bill?“ ozval se Tayův hlas stále zbarveným překvapením.
„Jsem tady. A v pořádku,“ řek Bill šťastně a pevně Toma objal.
„Tak slyšeli jste? Postupně, jak jste mizeli ve dveřích. Pak dojdeme pro civilisty a mizíme. Už tu nechci být ani minutu,“ ozval se opět Tom a dostalo se mu souhlasné odpovědi.
Teď museli jen čekat, ale kupodivu ne dlouho. Jelikož budova byla prázdná. Nakažení vzdali snahu dostat se za zabarikádované dveře. Tudíž doba, která by uběhla, kdyby museli ostatní střílet po nakažených, aby se dostali tam, kam měli, se zkrátila na minimum.
Po necelé půl hodině už byli všichni v místnosti, kterou doteď obývali jen Bill s Tomem. Tom hned rozdával rozkazy a rady, co dělat, kdyby šlo do tuhýho.
Vydali se nahoru po dalších dvaceti minutách, kdy se všechno domlouvalo. První vyšel Tom a hned za ním ostatní. Nikde nebylo vidět ani jednoho nakaženého. Proto rychle vyběhli zbývající patra a pak zabouchali na jediné dveře, které tam byly. Ozývaly se hlasy, které zněly docela vystrašeně.
„Tady záchranný tým z Hlavního města. Jsme tu na vaše volání,“ rozezněl se patrem Tomův pevný hlas.
Pak už zaslechli odsouvání nábytku. Poté už se otevřely dveře a celý tým vstoupil dovnitř.
Byla to prostorná místnost a opravdu tam bylo dost lidí. Jakým bylo překvapením, když se místností rozlehly dva překvapené hlasy.
„Tome? Jsi to ty?“
Tom se tedy otočil a jeho oči se rozzářily.
„Jacku, Timmy… proboha!“ vyjekl Tom a rozeběhl se k nim. Všichni tři se radostně vítali.
„Tys přežil. To není možný, jak jsi to dokázal?“ ptal se ho starší muž.
„Na to samý se můžu ptát já. Jak jste se odtamtud dostali? Myslel jsem, že jste mrtví,“ usmál se Tom a oba je objal.
Bill stál opodál a byl docela překvapený, a zároveň měl strach, aby to nebyl někdo významný v Tomově životě. Oni byli důležití, ale z jiného úhlu pohledu. Ještě chvíli si ti tři povídali, než se dredáč otočil na Billa a natáhl k němu ruku. Bill tedy vykročil k němu a těm dvěma. Tom se ale usmíval a vyčkával, dokud se Bill nepřiblížil natolik, aby ho mohl chytit za ruku a následně ho k sobě přivinout.
„Kluci, tohle je můj přítel Billy. Billy, tohle jsou mí bráškové. Starší Jack a mladší Timmy,“ představil je dredáč, a to trochu Billovi vyrazilo dech.
„Moc nás těší, Bille. Jsem rád, že je bráška šťastnej, i když jsem si z něj utahoval. Myslel jsem, že v týhle době už se nikdo nenajde,“ řekl s úsměvem Jack a Billa objal.
Ten jen vyjeveně koukal před sebe. Tom i jeho bratr Tim si toho všimli a začali se příšerně smát.
Chvíli trvalo, než se všichni uklidnili. Tom se bratrům taky pochlubil, že je velitelem týmu, a už se chystali odcházet, když si někdo všiml zaschlé krve na Tomově ruce.
„Je nakažený!!“ křikla ta osoba.
Všichni se otočili na tu osobu a pak na Toma, který vypadal v tu chvíli vyděšeně. Bill se ale postavil před Toma a ostatní se k němu přidali.
„Není nakažený!“ řekl pevným hlasem Bill.
„Má kousanec. Je nakažený,“ hádali se s ním lidi.
„Nakažení ho pokousali včera, ale doteď se nezměnil. Nevím, jak to vysvětlit, ale kdyby se změnil, tak už tu nejsem a přišlo by pro vás jen těch pět za mnou,“ odpověděl Bill a tiskl se na Tomovu hruď. Ten ho konejšivě chytl rukama za boky.
Davem se rozezněl šepot, než se znovu ozval někdo. Byl to starý, unavený hlas a všichni se otočili a tu osobu. Stařec udělal pár kroků k dvojici. Oba chlapci se na něj dívali s trochou strachu v očích. Stařec ale rychle chytil Toma za tu poraněnou ruku a kousanec si začal prohlížet. Bill s Tomem se podívali a sebe a pak na osobu před nimi, ale mlčeli. Nedokázali ze sebe překvapením nic vydat. Po chvíli se stařec narovnal a podíval se na oba chlapce.
„Na tebe jsme všichni čekali, chlapče. Jsi ten lék, který všichni hledají, ale nedokážou najít. Jsi poslední článek, který chyběl k dokončení vakcíny,“ zazněl místností starcův hlas.
Tom jen překrveně koukal na starce před sebou a nezmohl se ani na slovo. Byl zaskočený těmi slovy, ale až když to ten kmet vyslovil, začalo to dávat smysl. Pochopil i příběh, který mu kdysi někdo vyprávěl.
Tom se pak otočil na Billa a rychle, ale pevně ho objal. Pak už Tom zavelel k odchodu a postupně odcházeli z tohohle příšerného místa.
***
Brány hlavního města byly zavřené, ale naši hrdinové už byli uvnitř. Všichni byli rádi, že dorazili už v pořádku. Civilisté byli na registraci a Toma se ujali zdravotníci. Nedovolili Billovi jít s ním, i když si to sám Tom přál. Sice nešlo o víc než jen o odběry krve, ale nechtěli žádnou kontaminaci.
Když odebrali dostatečné množství, aby s ní mohli pracovat, propustili Toma ze svých spárů. Byla pro něj výhoda, když otevřel dveře a uviděl tam svého černovlasého milence.
„Jak ti je?“ zeptal se tiše Bill a posadil ho na židli v čekárně.
„Vycucaně,“ hlesl Tom a zavíraly se mu oči. Byl opravdu vyčerpaný, protože od doby, co dorazili za brány Hlavního města, se nezastavil, aby si odpočinul.
„Pojď. Odvezu tě domů, tam si odpočineš,“ pohladil ho Bill po tváři a opět ho podepřel. Společně se takhle dostali až k autu.
Bill položil Toma na zadní sedadlo a sám si pak sedl za volant. Tom hned zavřel oči, takže už ani nezaznamenal, když Bill nastartoval a jel k jejich domovu. Cesta jim trvala o něco déle než normálně, protože to Bill nijak nehnal. Jel pomalu, aby Toma neprobudil.
***
Velká rozlehlá pláž a na ní spousta zamilovaných párů. Mezi nimi by se našli i Jenn s Tayem nebo taky Nick s Andreasem, kteří se dali dohromady po vývoji léku. Ano léku.
Několikrát byl Tom zavolán na kliniku, aby daroval další a další krev, než přišli na tu látku, která kolovala v Tomových buňkách. Nakonec se jim to podařilo a lék na nákazu byl nalezen. Nakažených moc nezbývalo, a dokonce se podařilo vyléčit i Tomovu rodinu. Byl z toho opravdu nadšený. Konečně měl u sebe všechny, které miloval. Své rodiče, bratry a hlavně Billa.
Teď se stejně jako ostatní páry procházeli po pláži, držíc se za ruce a vyznávajíc lásku tomu druhému. Nikdy nebyli šťastnější. Nákaza byla pomalu potlačena a lidstvo přestalo být na pokraji vyhynutí. Právě naopak. Města byla obnovena a lidé se vraceli do dřívějších domovů. Všichni z Tomova týmu se přestěhovali z hlavního města do města blízko toho Tomova, aby s nimi neztratili žádný kontakt.
Všem se plnily sny a někteří na splnění ještě čekali. Tím myslím Toma s Billem, kteří se rozhodli, že se zeptají nějaké ženy, zda jim neodnosí dítě. Nakonec se jim podařilo takovou najít, a teď se pomalu těšili z rostoucího bříška té dívky. Už se na jejich malý přírůstek tolik těšili a kdo ví. Třeba se rozhodnou pro další děti a kdo ví, kam se až lékařství dostane.
KONEC
autor: T-KAY
betaread: J. :o)
mno..nevím co říct…asi takhle:1 skoda ze tahle povidka konci..mam ji opravdu ráda…
2 páni..andy a nick..já to vedela! 😀
3..jsem strasne dehydratovana XD ale fakt..tolik slz u jedné povídky…
4 tak nejak sem tusila ze je nekdo lék..ale nevedela jsem presne kdo..
5tesím se na dalsí povidky od tebe :))
[1]: Jsem rada že máš tuhle povídku ráda, ale jak se říká všecchno má svůj konec a proto jsem se snaila ho napsat takhle. Nechtěla jsem abys byla dehydratovana…. ale přiznám se že jsem taky plakala 🙂 Jinak se budu snažit abych ukojila tvojí nedočkavost 🙂
Krásně to skončilo.Jsem rada že to Tom přežil a díky němu našli lék.
konečně je tahle fraška u konce.. přinutila jsem se to na doporučení několika holek číst, ale dalo mi to hodně zabrat. nechci teď vyvolávat hádky nebo co, dám ti jen přátelskou radu: nepiš. a když jo, vyber si nenáročné téma, na které máš a zvládneš ho zpracovat. nápad sám o sobě to nebyl tak špatný (minimálně byl neokoukaný), akorát jsi to zkazila stylem psaní a všechno to završila tímhle koncem, který byl naprostý fail. já nevím, třeba se to někomu líbí, ale z tohohle ukapával med tak neskutečně, že by ses mohla vykašlat na školu nebo práci, (nevím co děláš) a živit se prodejem medu, byla bys za vodou. ostatní tvé povídky jsem nečetla, a po tomhle už snad ani nemám odvahu, ale doufám, že příště si vybereš lepší téma a dáš si na tom víc záležet, a třeba to bude čtitelné i pro větší okruh lidí. měj se hezky.
[4]: Nezlob se, že se pletu do toho, co jsi sem právě napsala, ale ráda bych ti k tomu něco řekla. Je rozhodně velmi správné a dobré, že jsi řekla svůj názor, ale myslím, že by sis mohla trošku vybírat slova.
Jak můžeš někomu říct "nepiš" ? Je snad na každém z nás, zda píšeme či ne. Tvá zmínka o medu mě dost pobavila. Nevím, co si o sobě myslíš, nevím, zda sama píšeš, ale tohle bys nikomu říkat neměla.
T-Kay má nějakou snahu, snaží se psát a jedině tím, že bude psát dál, se bude nadále vypracovávat k lepším výsledkům. Proto ji takhle neodrazuj a ani nikoho jiného. Přijde mi to od tebe docela nefér a nehezké.
Nechci se hádat, ale tohle mě skutečně vytočilo.
Tak jo…tenhle díl jsem zhltla jedním dechem! Páni. Ty nervy! 😀 To bylo fakt hustý..jsem ale neskonale ráda za ten štastný konec. Andy a Nick..aspon že jsou štastní i oni no a Bill s Tomem? Co k tomu dodat? BOže jak já se bála že se Tom promění a on je zatím ten lék? No paráda :)* Jen je škoda že je už konec. Tvé povídky opravdu zbožnuju, tak doufám že hodláš psát další :)♥
[4]: Podívej, nestojím o zbytečné hádky, ale tohle? To je trochu přehnané autorům, kteří píšou již dlouho a pravidelně a pořád přicházejí s novými nápady. Opravdu jsem nepochopila co se ti nelíbilo na stylu psaní, ale dobře, každý je jiný. Téma bylo podle mého naprosto vyhovující a originální…a právě naopak. Tak jak píše T-Kay, je to procítěné a krásné. To jak už povídka skončila je jen na autorovi, takže proti tomu už asi nic nezmůžeš. Pokud se ti to nelíbilo neměla jsi to číst, rozhodně ne z donucení. To pak nemá smysl.
[6]: Rozhodne píšu další práv pracuju na Vyvolených které tu uz jsou zverejněné a na Slave který tu taktéž najdeš….. mám ještě hodně projektů tak se je pokusim rychle napsat….
[4]: Nerada bych vyvolala nějakou hádku, ale tvůj komentář mi přišel dost hnusnej. Samozřejmě, že je dobře, když napíšeš nějaký negativní postoj, ale tohle? Zkus si představit, jak by asi bylo tobě, kdyby někdo něco podobnýho napsal pod poslední díl povídky, kterou jsi psala s potěšením a měla si ji ráda. Navíc od tebe jsem s dovolením ještě nikdy nic nečetla a tak si nemyslím, že bys zrovna ty měla právo vyjadřovat se až takhle hrubě vůči T-Kay. Sice si myslím, že zrovna jí je nějakej tvůj komentář úplně ukradejenej, protože podle mě ona píše moc dobře, a kdyby tady nebyla, tak by celej twincest blog už dávno nebyl v provozu.
A ještě s dovolením musím poznamenat, že tím "Konečně je tahle fraška u konce" přímo na začátku komentu, jsi shodila jedině tak sama sebe. Protože nutil tě snad někdo, abys to četla? Kromě tebe samotné, ne. Navíc, jak si sama hned v další větě napsala, tuhle povídku ti doporučilo hned několik holek… takže pokud to dobře chápu Danger měl úspěch. A T-Kay tvůj koment může s klidem přehlídnout a jen se nad ním pousmát 🙂
Povídka byla úžasná… Miluju témata "Zombies" a duchovno, a z téhle povídky jsem fakt unešená.. Je sice škoda, že už nebude pokračování, ale co víc tam psát..? Vážně se ti moc povedla..! 🙂
[7]:Nechtěla jsem se do tohohle zapojit, ale musím, LilRose píše perfektně, uz jsem toho od ní spoustu četla a tu povídku jí nedoporučovali lidi v dobré, ale naopak, sama to moc dobře vím. I bez T-KAY by celej twincest jel dál, je tu spousta autorů více i méně zodpovědných, ale twc rozhodně nestojí na T-KAY! Už jenom proto, že ona rozjede deset povídek a pak nepíše nic, to je od ní strašně nefér! Tím končím, můj názor, už mě tohle prostě nebaví. mám stejný názor jako LilRose a nejhorší na tom všem je, že ona se své psaní ani zlepšit nesnaží! Pořád jí nic neříká pravopis nebo slovosled, skládání souvětí nebo čárky.
[4]:Vravíš med? a ja som to nečítala pretože nemám rada zoombie tému ale teraz si ma navnadila, len čo budem mať čas idem na to. Niekoľko vecí od T-Kay som čítala a páčili sa mi, takže Tvoj koment ma mrzí. Ale zároveň si si urobila reklamu, keďže Alex píše, že píšeš pekne. Rada by som si od Teba niečo prečítala. Asi budem trochu googliť 🙂
[11]:
[4]: Jen srabi a slaboši se skrývají za jména a pomlouvají místo aby se přiznali. Pokud jde o mé psaní, je jen na mě jak co píšu a jestli se to někomu líbí nebo ne není už moje starost. Mě psát baví a pokud jde o rozepisování jak bylo řečeno deseti povídek tak to je trochu přehnané pokud vím o svém psaní tak jich mám rozjeto méně a pokouším se je napsat, ale nedokážu šlapat jako stroj a denně napsat u každé povídky dvacet stránek. S pozdravem T-KAY. Nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat, ale tohle už nešlo přehlížet.
Mne sa táto poviedka medová nezdala a aj keď tému zombie nemám rada, prečítala som ju jedným dychom. Bola písaná krásne a som rada, že tak aj skončila. Chýbalo mi len jedno, a to vysvetlenie toho spojenia Billa a Toma, keď sa Billovi snívalo ako Toma zranil a potom mal na ruke krv a Tom na bruchu modrinu. Okrem toho sa mi to neskutočne páčilo.