autor: GossipGirl
Hey, hey, díky za všechny komentáře :-). Budu se snažit posílat díly často. Tohle téma je pro mě docela blízký, v povídce vystupují i skutečný postavy ze světa freeskiingu, soutěž je taky skutečná. Jen info. Díky za podporu a doufám, že příběh nezklame :-). GG
Ze zahájení si Tom nepamatoval jedno jediné slovo. Matně slyšel svoje jméno, plno dalších jmen. Věděl, že ty kluky zná, ale jeho mozek ochromený z šoku si nevybavil jejich obličeje. Stále svíral Andreasovu bundu, jako by to byla poslední naděje. Záchytný bod, než… než vypukne ta apokalypsa, která tu tak jasně započala. Zvedal se mu žaludek.
Andreas nevěděl, co s ním. Bezradně těkal pohledem mezi vůdcem skupinky, vysokým klukem v bílo-zelených hadrech, a bledým Tomem, který se silou vůle snažil zůstat stát. Andreas vážně nevěděl, co dělat. Proto strčil botou do Kaye a bradou trhnul k dredaté sklopené hlavě.
„Co se kurva děje?“ syknul Kay, naklánějíc se blíž k Andreasovi. „Já nevěděl, že chlastal, obvykle to nedělá.“
„Koukni se za mě, bílá bunda, zelený kalhoty,“ odpověděl Andreas. „Já ho vezmu pryč.“
Kay se zkusil nenápadně rozhlédnout. Jeho mozek musel trochu zapracovat, ale jakmile ho uvedl do chodu, taky viditelně pobledl.
„Co tu kurva dělají?“ syknul, jakmile došli za hlavní iglú, kde už nebylo tolik lidí.
Tom se sesunul do nakupeného sněhu, který posloužil jako celkem dobré křeslo. Pokrčil rameny neschopný Kayovi odpovědět. V hlavě mu blikala jediná myšlenka. Tohleto není pravda. Tohle byly moje závody…
Andreas vydal zvuk podobný smíchu. „Řekl bych, že to sem přišli vyhrát.“
„To je ironie, doufám. Tuhle partu hic by nenechali na nějaký pořádný soutěži ani zapsat.“
Tom zvednul hlavu a zadíval se na bílou stěnu iglú před nimi. Kay i Andreas okamžitě zmlkli.
„Řekněte, že se mi to zdálo.“
U večeře seděli déle než obvykle. Andreas i Kay se snažili vymyslet, co udělají s Tomem. Už několikrát ho zkoušeli uklidnit, že až předvedou to nejlepší, nebudou proti nim mít vetřelci žádnou šanci. Ale to nezabíralo a všichni věděli proč.
„No tak, Tome, jestli to vzdáš, akorát potvrdíš to, co ti tenkrát řekli.“ Kay nasadil svůj úpěnlivý výraz. Věděl moc dobře, že ačkoli je Tom strašný frajer a machr, ve skutečnosti je to obyčejný melancholik zkřížený s cholerikem.
Andreas naopak zvolil soucitný obličej. „A sám víš, co sem ti říkal.“
„Že na mě nemají…“ zamumlal Tom a podíval se do Andreasovy ostře řezané tváře.
Andreas se usmál. „No, ale teď to vypadá, že tě to úplně zničilo. Sakra, seber se. Zvedni hlavu, když už jí jednou máš, a předveď to nejlepší, čeho jsi na týhle lajně schopnej!“
Tom chvilku jen zíral do prázdna, ale potom pomalu kývnul. „Pokusím se.“ Vstal a svým typickým houpavým krokem se beze slova odebral do pokoje.
Andreas si povzdechnul. „Asi ho zabiju.“
„Toma?“
„Ne… Joshe.“
„Jo tohohle…“ Kay si vybavil ten namyšlený postoj vůdce celé skupinky. „Má nový hadry, ale jinak se asi nezměnil, co?“
„Jestli se aspoň trochu změnil – k lepšímu – hodím svoje lyže z Kitzsteinhornu. A za nima poletí ta jeho bílá bunda.“
„Viděl jsi Billa?“
„Koho?“ Andreas zvednul tázavý pohled od desky stolu.
Kay se zasmál. „Černý vlasy, make-up… nejezdí závody, jen si občas sjede bednu nebo dá switche, jezdí v černejch riflích, úzkejch, snad nikdy jsem ho neviděl v šusťákách… už víš?“
„Asi jo, matně… počkej, Bill, Bill… to je ta Joshova děvka, jak…“
Kay trhnul hlavou na souhlas a dopil svoji kolu. „Jo, to je přesně on.“
Tom se v noci budil a zase usínal. Pořád dokola. Kolem páté ráno se na to vykašlal, vzal si přes spací trenky svoji dlouhou lyžařskou bundu a vyšel na terasu, průchozí ze všech pokojů celého patra. Všechny chaty v okolí se tak stavěly. Usadil se na židli, která byla skoro omrzlá. Ale necítil zimu. Koukal na vrcholy hor okolo, viděl je skoro panoramaticky. A jak se začínalo rozednívat, vykouknul ze tmy i vrchol Kitzsteinhornu. Miloval tu horu, miloval ten areál, miloval tu soutěž, ale tohle byl rok, kdy by tu raději nebyl. Proč se to muselo tolik posrat? Proč se to posralo už před třemi lety? A proč se z toho pořád nemohl vyhrabat?
„Nad Kitzsteinhornem se stahujou mraky,“ ozval se za ním hlas přibližně v době, kdy minula šestá hodina ranní. Ani se nemusel otáčet.
„A to je dobrý nebo špatný znamení?“
Andreas se zasmál a opřel se o dřevěné lemování terasy. „U nás v Norsku říkají, že je to znamení změny.“
„U vás v Norsku občas říkají pěkný pitomosti.“
„Spíš jde o to, že až se počasí změní, mraky se rozplynou, tak se musí zákonitě vyřešit i to, co s sebou přinesly.“
„Mluvíš jako kniha.“
„A co jinýho si máme vyprávět, když jdeme lyžovat, přijdeme úplně vyflusaný a sedneme si na terasu?“
Tom zůstal chvilku zticha a nechal myšlenky běžet všemi směry. Snažil se nemyslet na nadcházející den spojený s kvalifikací. Ani na včerejšek. Na budoucnost se myslet neodvažoval a minulost byla pořád dost palčivá. „Jednou bych se tam chtěl kouknout.“
„Kam?“
„Do Norska… ne každej si postaví snowpark za barákem.“
Andreas bojoval s úsměvem. „Já nejsem každej.“
„Hele, gájs, mohli bysme ject nahoru dřív, dát si pár cvičných, dokud tam nikdo nebude, co myslíte?“ Kay mumlal, protože si přes hlavu právě přetahoval termotriko.
Andreas se narovnal z předklonu, ve kterém zrovna hledal jakousi součást svého oblečení. „To mám kvůli tobě přijít o možnost se podruhý nasnídat? Tyrane…“
„Mně je to jedno,“ komentoval návrh Tom a posadil se na postel. Chmátnul po ovladači a pustil Kitz-channel. Chvilku sledoval snímky z kamer, které zabíraly aktuální stav nahoře na sjezdovkách, a když viděl vycházející slunce, trošku se pousmál. „Bude hezky.“
Andreas se naklonil zpoza dveří. „Ale zima.“
„Já myslel, že vy ve vidlákově umíte přežít i v mínus třiceti,“ nechal se slyšet Kay a soukal se do lyžařských kalhot.
„Já ti dám vidlákov.“
„Můžeš to zkusit. Teď je mínus patnáct, do odpoledne to bude na sedmi, takže ideální. Přes noc mrzlo, takže se nebudou dělat boule, akorát doskoky budou tvrdší, no. Já fakt nechápu, co vám na tomhle nevyhovuje, taky by mohlo sněžit, nebo dokonce chcát.“
Tom se pousmál a Andreas zakroutil hlavou. „Děkujeme za přednášku, rosničko. A upřímně, už někdy v únoru na Kitzu pršelo? Je to dva tisíce metrů vysoko, magore.“
Tentokrát už se Tom dokonce zasmál. Zatočil si dredy do jakéhosi provizorního copu a nechal ho přes bundu. Do helmy si sbalil kuklu, chránič na pusu, kdyby byl vítr, rukavice, brýle a iPod. Urovnal si páteřák, vzal do ruky lyžáky, co schly pod topením, a došel ke dveřím. „Nevím jak vy, ale já bych dřív docela jel.“
Kay kroutil hlavou a mumlal cosi o globálním oteplování.
Nahoře byli skoro sami, vzhledem k tomu, že oficiálně se otevíralo až v devět. Ale Erik je protáhnul, takže nahoru sice jeli v lanovce s basou Coca Coly, co se vezla do Alpincentra do restaurace, ale jeli. Místo druhé lanovky je vytáhla rolba.
„Čau, Eriku,“ houkli skoro unisono, když si obouvali lyže.
Erik slezl ze skútru a zastínil si oči proti slunci. „No vy to berete nějak vážně.“
„Že tě to překvapuje. Šestka už jezdí?“ ujal se Andreas slova, aby aspoň něco zjistil.
Erik zakroutil hlavou a sundal si rukavice. „Ne, ale dvojka jo, ta je rychlejší.“
Sjeli si párkrát dráhu, kvitovali, že je povedenější než loni, na lanovce se rvali, kdo pojede s kým. Prostě pohoda. Jenže úderem deváté se rozjely všechny lanovky i vleky a Kitzsteinhorn se do půl hodiny naplnil turisty i ridery ze všech možných zemí.
„Kvalifikace začíná v deset, nebo v jedenáct?“ zeptal se Andreas Toma a očekával automatickou odpověď. Jenže neslyšel nic, otočil se. „Tomane!“ strčil do něj. Nic. „Sakra Tome!“ zatřásl mu ramenem a konečně se dočkal reakce.
„C-co?“
„V kolik je kvalifikace?“
„A-asi v deset, ale my jedeme až kolem jedenáctý ne, co plašíš…?“ ošil se Tom a sebral ze sněhu lyže. Spojil je a hodil do stojanu.
„Proč si nepříjemnej?“
Tom si odfrknul a trhnul hlavou. „Protože se mi ten včerejšek bohužel nezdál.“
Odjeli první kluci, Tom mrzutě zjišťoval, že ti, co minulý rok byli za lamy, se zlepšili. O dost. Pár jich popadalo, většina se rychle zvedla a pokračovala. Ač ty pády vypadaly hrozivě, příšerně, smrtelně, říkejte, co chcete … oni uměli padat. Jen občas to nevyšlo, jako třeba u kohosi s číslem osm, kterého museli odtáhnout na skútru.
„Ahoj Kaulitzi, tebe sem vážně dlooouho neviděl,“ ozval se za ním jedovatý hlas s náznakem pobavení. Provokace. Hraná nenucenost. Rádoby vtip.
Tom stisknul víčka a byl rád, že si helmu a zrcadlovky nasadil už předtím. Aspoň mu nebylo vidět z obličeje víc než kousek úst a nos. Neotočil se. Jen trhnul rameny.
„No tak, ani mě nepozdravíš?“
„Vypadni odsud,“ reagoval Tom z čistého reflexu. Ten kluk byl odporný. Krásný zevnějšek maskoval prohnilou osobnost schopnou všeho.
„Krásný pozdrav, díky za něj. Nechtěl bys vidět ostatní?“ Med odkapával z Joshova hlasu po litrech, ale Tom tam poznával i ten dobře smísený jed. Chtěl ho rozhodit? Bál se ho jako soupeře? Nebo tohle dělal jen z dlouhé chvíle pro pobavení?
Tom věděl, že pouhé zakroucení hlavou je ubohé, ale momentálně neměl vnitřní sílu, aby vyhrabal ostřejší slovní zbraně. Jen zíral na kluka s číslem 19, jak skáče celkem čistého doubla.
Josh se opřel o zábradlí a položil svojí ruku na tu Tomovo. Ten se vyškubnul, jako kdyby na něj sáhla sama smrt.
„Jdi do prdele, kurva!“
„Ale… ale… přece by ses mě nebál…“
Tom prudce otočil hlavu. „Hřát si na prsou jedovatý hady si mě odnaučil, pamatuješ?“ Vzápětí se nenáviděl, že to vůbec vyslovil. Nechtěl s ním mluvit! Tak proč mu tu servíruje celý věty, který jen kypí sebestřednou ublížeností? Modlil se za záchranu. Odkudkoli. Ale Josh se nenechal. Jen se rozesmál.
„Ty ses vůbec nezměnil, zlatíčko. Víš, možná jsem se spletl, možná nejsi úplně na odpis. Mohl bys mi ještě chvíli zahřejvat…“
„Tome, za chvíli jede…“ Andreas se zarazil v půlce kroku. Rychle zhodnotil situaci a poznal, že přišel akorát včas. „Co ty tu chceš?“
„Na to samý bych se moh zeptat já,“ opáčil Josh a trochu od Toma odstoupil. Ať chtěl, nebo ne, v přítomnosti Andrease se mu v očích na okamžik zaleskly obavy.
„Tak se zeptej. Ale nepopřeš tím to, že tenhle Open není tvoje liga. Vypadni zpátky na ty maloměstský jamy, kde se neztrapníš. Protože to, co ty předvádíš, dokáže každá holka tady. Tome, jdeme.“
Tom neprotestoval. Odpíchnul se od zábradlí, a kdyby byl v jiném rozpoložení, od srdce by se Joshovi vysmál do ksichtu. Andreas mu podal lyže, vytáhnul mu ze zadní kapsy dres a pomohl mu s jeho oblékáním. Div mu osobně neobouchával sníh z lyžáků a z vázání.
„Andy… já…“ Tom si nadzvednul brýle i helmu, aby mu bylo vidět do očí. „Děkuju ti.“
„Poděkuješ mi, když jim to ukážeš. Co máš vůbec v plánu?“
Tom shrbil ramena a natáhnul si rukavice. „Víš, že si nejsem vůbec jistej?“
Dvacet tři. Dvacet čtyři.
„Dámy a pánové, přivítejte loňského vítěze a jedno z nejznámějších jmen freeski světa! Andreas Hatveit právě teď jede svojí kvalifikaci, podpořte ho, sakra!“
Luggi se opravdu snažil a jeho umění dostávalo lidi na tribunách, i lyžaře, kteří se jen zastavili na vedlejší sjezdovce, aby se podívali, do varu. Zaječeli.
„Come on Andreas!“
Andreas se ve startovní bráně otočil a vyhledal Tomův pohled. „Opovaž se držet zpátky, Kaulitzi!“ A pak vyrazil. První překážku přeskočil jak nic, sérii boxů skoro přeletěl a kink-rail nebyl absolutně problém. Dál mohli jen sledovat sérii perfektních skoků, kdy Andreas dokázal, že tu má pořád co dělat. Že může obhajovat loňský titul.
Dvacet šest.
„Dvacet sedmičku má Tom Kaulitz, dvacetiletý rider původem z Německa. Pojeď, Tome!“
Tom se nerozhlížel. Vypnul všechny myšlenky, co ho trápily, a rozhodl se do toho opřít. První přeskok, pak boxy a slidy. Transfer skok zvládnul s přehledem. Jenže když najížděl na rampu k prvnímu většímu skoku, zvolil nájezd na switch. Pozadu. A taky se omylem podíval nahoru, na tribunu. Uviděl záblesk černých vlasů, uviděl jeho. Černé rifle zastrčené v lyžácích, fialová bunda. Vedle něj stál Josh a majetnicky prozkoumával jeho ústa. Tom se přestal soustředit, zapomněl, že najíždí na skokánek, prostě najednou letěl vzduchem. Ani se nesnažil. Neodrazil se a věděl, že nedopadne na nohy. Tvrdý náraz jen potvrdil jeho domněnku. Ucítil dvojí trhnutí v nohách, jak mu postupně vyply obě lyže, hůlky ani nevěděl, že někdy měl. Svezl se skoro až k nájezdu na další skok. Chvilku zůstal ležet a zpracovával, co se vlastně stalo. Podělal to. Zbýval jen jeden skok a na ten nenabere rychlost.
Asi ležel moc dlouho, protože uslyšel zvuk skútru a uviděl Luggiho, jak běží dolů k němu. Propnul ruku, pak druhou. Zkontroloval, jestli nemá něco s nohama, a potom se rychle vyšvihnul do stoje. Zvednul ruce na znamení, že je v pohodě. Někdo mu hodil jeho lyže a dokonce i hůlky. Rychle se obul a rozbruslil se. Věděl, že už neskočí, ale musel se dostat aspoň dolů.
Jakmile dojel skoro k lanovce, chtěl se vrátit nahoru. Stál tam Andreas, bledý jako mrtvola a očividně dychtivý po vysvětlení.
„Proboha, co si to tam dělal? Málem sem chytil infarkt, ty blázne!“
Tom se nechal obejmout a skrčil rameny. „Já nevím, věř mi.“
„Bylo to, jako bys to prostě najednou vzdal. Kdybys to nedotočil nebo něco, tak to pochopím, ale tohle… sakra, tys mě vyděsil.“
Nastoupili na lanovku a Tom si stáhnul helmu i kuklu. „Podělal sem si to.“
„No… ještě jedna jízda.“
„Asi se na to vykašlu. To už nevytáhnu. Víš, že si stačí přisednout lyži při dopadu a už nemáš jistej postup. Abych tohle zachránil, musel bych si zahrát na slopestyle verzi toho, co předved Schlopy na Olsson’s.“
„Měl bys to aspoň zkusit, jestli teďka odejdeš, akorát si o tobě budou myslet, že si looser, co přišel odněkud z Magdeburskýho jamu.“
„Díky za podporu. A Kayovi to vysvětluješ ty.“
Sjeli dolů ke startovní bráně. Tom si s úlevou uvědomil, že Josh právě odjel. Takže mu tak deset minut minimálně potrvá vrátit se sem nahoru. Jenže jakmile si zul lyže, aby oznámil, že pokračuje druhou jízdou, uviděl ho zase. A šel k němu. Tom nevěděl, co dřív. Přikazoval si, aby se na něj nedíval, zařekl se, že nevzhlédne. Sklonil se k lyžím a s bušícím srdce až někde u hlasivek si je čistil od sněhu. Potom si kleknul a upravoval si vázání. Připadal si jako blázen. Nebyl si jistý, jestli chce… nebo…
„Tome?“
Bez reakce. Ne, ne, odejdi, vypadni, jdi doprdele pryč! Nebo zůstaň a… ne, zmiz.
„Tome!?“
„Hm…?“ Pořád byl sehnutý u lyží, i když už nevěděl, co by s nimi měl ještě dělat.
„Jsi v pohodě? Vypadalo to… hrozně.“
Tom se neochotně zvednul. Zdráhal se, ale nakonec zvednul i oči, aby nevypadal zase tak moc odtažitě. Setkal se s tím dobře známým pohledem a píchlo ho u srdce. Už nikdy… „Jo, žiju.“
„A… jak se pořád máš? Dlouho jsem tě neviděl.“
Tom měl co dělat, aby se jízlivě nezasmál. „Možná si mě nechtěl vidět.“
„Chtěl, ale…“
„To je jedno,“ skočil mu Tom do řeči. „Mám se furt stejně.“
Bill si upravil pramen vlasů za ucho. Byl jenom v barevné mikině a v černých riflích, a vypadal ještě hubenější než před dvěma lety. „To je jak?“
„Tome…“ Kluk s černou bundou pokrytou nápisy Nitro mu poklepal na rameno. „Jestli jedeš i druhej heat, tak by ses měl připravit.“
„Jedu,“ opáčil Tom rychle, vděčný, že se může vzdálit z Billovy přítomnosti. Připadal si divně, když se ohýbal pro lyže, když je rozkládal na zem, a když se je snažil obout. Jenže jedna zastávkovala. Mohl si čtyřikrát obouchat sníh z boty o vázání, ale nešlo to. Zaklel.
„Počkej, pomůžu ti. Půjč mi hůlku.“
Ještě než stihnul protestovat, Bill mu vzal barevně potištěnou tyčku z ruky. Neochotně zvednul problémovou botu a ucítil pár ran do zmrzlé podrážky.
„Zkus to, mělo by to jít.“
Tom si už bez problému lyži zacvaknul, vzal si i svoji hůlku a stáhnul si brýle s helmou na svoje místo. „Díky,“ zahuhlal a vybruslil do brány.
„Nemáš přece zač,“ odpověděl Bill do prázdného místa. Na čele mu vyvstala možná smutná, možná taky ustaraná vráska. Co to dělá?
autor: GossipGirl
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Jé konečně další dílek super tak Bill je toho joshe děvka..kruci a Tom a Bill jsou v týhle povídce asi bráchové že ale doufám že co nejdřív napíšeš proč je Tom tak hnusnej na Billa že by už spolu měli něco před???? á to nevydržím honem další dílek..:))
Ano, konečně Bill (konečně, když tam nebyl pouze jeden díl) 😀 teda, zajímalo by mě, co se mezi nimi stalo, i když to asi tuším… jenom, trochu mě mrzí, že se k němu Tom chová tak odtažitě, když je Bill tak milý a starostlivý… ale snad se to srovná 🙂 pevně doufám 🙂 a už se moc těším na další díl, tahle povídka mě opravdu nadchla 🙂
Som veľmi , zvedavá, čo sa stalo, že sa Tom správal k Billovy tak ako sa správal. Rýchlo ďalej. Krásny diel.
Takže sa na scéne objavil Bill a v Tomovom srdci alebo duši alebo v hlave narobil totálnu paseku. Teším sa na ďalšie kapitoly. Som zvedavá čo sa medzi tými dvomi stalo.
Len tak dalej!! ;>
Vůbec nevím, čím začít! Mám z této povídky tolik pocitů a tolik toho, co říct. Tak nejprve jsem ráda, že jsem tuhle povídku začala číst, protože se mi neskutečně moc líbí! Je tak jiná než ostatní a jelikož miluju zimu, sníh i lyžování, tak mi úplně přirostla k srdci. Andyho, Kaye i Toma mám strašně ráda. Jejich povahy mi naprosto sedí, jsou to normální, pohodoví vtipní kluci. A prostě mám ráda ty chvilky kdy se jen tak nenuceně baví nebo se popichují 🙂 Každý z nich má něco do sebe a dohromady tvoří super trojku 🙂 Jsem ráda, že se Tom nakonec rozhodly, že pojede i podruhé. Doufám, že jim všem ukáže! A jsem strašně zvědavá, co s Billem měl nebo neměl 😀 Je to úplně napínavé a těším se až zjistím, co v tom je 🙂 Josh mi po pravdě taky sedí, je to takový správný záporák 😀 I když ho ještě až tak moc "neznám", ale vážně mi tu sedí 🙂 A taky se mi moc líbí ta představa freeskiingu a Toma jak to provádí 😀 A jsem ráda, že jsem se díky této povídce o tomhle dozvěděla 🙂
Hrozně moc se už těším na další díl a Tobě děkuju, že pro nás tuhle povídku píšeš! :))
Druhý díl perfektní, docela slušně jsi děj roztočila 🙂
Tomovi se z pohodového závodu, na který se vyloženě těšil, stala najednou noční můra. Ať už za to mohl Josh nebo nečekaná přítomnost Billa. Stejně jako ostatní holky by mě zajímalo, co si ti dva udělali a především pak, jestli je Bill Tomův bratr nebo bývalá láska. Popřípadě obojí 😀
Bezvadně se mi to četlo, je to vtipné, svěží a děj plyne jen tak lehce a sám a já se už teď nedočkavě těším na další díly 🙂
Oba dva díly jsem si právě přečetla jedním vrzem a musím říct, že opravdu paráda! 🙂
Tohle prostředí se mi opravdu líbí a i celý námět a taky tvůj styl psaní:) opravdu chválím 🙂
Jsem dost napnuta, fakt by me zajimalo, jak to mezi Tomem a Billem vlastne je, jestli jsou brachove nebo spolu kdysi neco meli.. No uvidime, tesim se na dalsi dil 🙂
Vypadá to vážně parádně! Skvěle se to čte, prostředí a lidi jsou úžasně popsaný, vážně se mi to moc líbí 🙂 Nechci nikoho urazit, ale takhle se mi žádná česká povídka už dlouho nezamlouvala. Moc se těším na další díl 🙂
Jo a ta délka je špičková! :D:))
jsem zvědavá co se stane dál 😀 strašně se mi to líbí 😀 jen tak dál :))
Je to opravdu moc pěkné! Jsem strašně zvědavá co bylo mezi Billem a Tomem 😀 A že Bill dělá děvku? V tom něco bude..:D honem dál, je to nádherné! 🙂
úžasnééé :)…šup dáál 🙂 moc se mi to líbí..je to dost napínavé 🙂
Pěkna povídka jen by mně zajímalo co bylo mezi Jostem Bilem a Tomem.