Never give up 2.

„Svlíkej se, budeš moje kurva!“ slizce se usmál a znovu Billa praštil.

„Prosím ne.“ Vzlykal Bill a snažil se ho ze sebe shodit. Nešlo to, neměl dost síly.

„Tak ty prosíš?“ pohrdavě se na něj zadíval a strhl z něj tričko na spaní. Billova nahá hruď na něj působila jako afrodiziakum.

Bill ležel zamáčknutý do matrace, nemohl se hýbat. Jediné, na co se zmohl, byl zoufalý pláč. Víčka držel křečovitě sevřené. Sem tam mu z nich vyklouzla hořká slza s příchutí strachu a obřího zklamání. Modlil se, aby bylo co nejdřív po všem. Stále doufal, že je to jen nějaký zlý sen, ze kterého se co nejdřív probudí.

Když ucítil jeho ohavný jazyk na své hrudi, chtělo se mu zvracet. Vzepřel se, ale jediný účinek byl ten, že stisk kolem jeho křehkého těla ještě zesílil. Byl zoufalý. Cítil, jak se opilcův jazyk pomalu přibližuje k jeho podbřišku. Zanechával za sebou mokré cestičky. Černovláskovi z toho naskakovala husí kůže, ale ne z toho, že by se mu to snad líbilo, ale spíš z toho, že mu to bylo odporné. Ale nemohl s tím nic udělat. Opilec si začal nemotorně rozepínat opasek. Musel k tomu použít obě ruce, takže povolil svůj stisk. Bill toho využil. Mohla to být totiž jediná šance na záchranu. Podařilo se mu vyprostit ruku. A to mu stačilo.

„Ty svině.“ Zařval jeho otec, když uviděl Billa, jak drží v ruce lampu. Bylo to poslední, co viděl, najednou se kolem něj rozprostřela tma a on upadl do bezvědomí. S velkou ránou dopadl na podlahu. Bill ztěžka dýchal. Pořád v ruce držel stolní lampu, která byla jediná, na kterou dosáhl. Vyděšeně se díval na otce rozpláclého na podlaze a hned zase zpátky na lampu.

„Já ho zabil?“ vyděšeně zamrkal těma nádhernýma očima plnýma čokolády, která byla ještě pořád vlhká od jeho zoufalého pláče.

Pomalu se k němu blížil, lampu svírajíc pořád v ruce. Klekl si vedle něj a přiložil mu ruku před obličej. Pořád dýchal. Žil. Opilec se pohnul. Bill se lekl a hodil po něm lampu. Bill na něj chvíli zíral. Než si uvědomil, co se tu vůbec odehrálo. Vážně mě chtěl znásilnit? Zněla mu v hlavě pořád ta stejná otázka. Nenechal nic náhodě a radši se rychle rozběhl do koupelny pro kartáček na zuby.

Byl už rozhodnutý. Uteče! Chtěl už to udělat tehdy, když ho zmlátil tak moc, že se nemohl ani hnout. Ale měl strach. Velký strach. Bál se, že kdyby ho otec našel, tak by ho zabil. Ale tohle už byla poslední kapka. Tohle ho zlomilo. Už by se mu nedokázal ani podívat do očí. Natož s ním žít v jednom domě. Za půl roku už mu stejně má být osmnáct. Bude dospělý a bude si moct dělat, co bude chtít. Byl si jistý, že se o sebe dokáže postarat.

Měl to dokonale vymyšlené. Oblékl si obři pytlovité kalhoty, XXL mikinu a na hlavu si nasadil kšiltovku. Byli si jistý, že ho nikdo nepozná. Tohle totiž nebyl ani zdaleka jeho styl.

Hodil si batoh přes rameno, naposledy se ohlédl a vyběhl do teplé letní noci. Po tváři mu stékaly slzy. Měl to tady rád. Vyrůstal tady. Prožíval tu své první lásky a křehká dětská přátelství. Ale tohle už bylo nenávratně pryč. Teď to bylo jen místo plné bolesti.

Rozběhl se směrem k autobusové zastávce. Chtěl odtud co nejdřív vypadnout.

Nevěděl kam půjde, ani co tam bude dělat. Byl to pro něj riskantní krok do neznáma, za svobodou. Chtěl se dostat do nějakého velkého města třeba do Berlína, kde lidem záleží jen na sobě, a kde nikoho nebude zajímat mladý kluk na ulici. Ne že by musel spát na ulici, peněz měl dost, ale nevěděl, jestli nebude potřebovat nějaké neočekávané výdaje. Pár nocí v parku zvládne. Je teplo. Aspoň dokud si nenajde nějakou práci, aby si mohl pořídit vlastní byt a postavit se na vlastní nohy.

„Sakra,“ zaklel, když prostudoval všechny jízdní řády. Nejbližší autobus mu jel až v pět ráno a teď bylo něco málo po půlnoci. Nezbývalo mu nic jiného, než se vydat pěšky. Nejbližší město odtud bylo pět kilometrů. To byl první problém v jeho cestě za svobodou, která bude plná nástrah a nebezpečí. Ale i dobrodružství. Potká lidi, kteří mu vstoupí do života, ale zase odejdou, zanechají mu však v srdci stopu, která tam zůstane navždy.

autor: MajKy