I can feel your heartbeat

Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli mám tuhle povídku poslat do světa víc, nebo si ji nechat pro osobní účely a těch pár čtenářů, kteří na ni náhodou narazí na starém blogu. Došla jsem ale k závěru, že na ni virtuální prach padal až příliš dlouho, a že i když není podložená nějakými ultra super lékařskými fakty, je pro mě hrozně důležitá. Navíc, kdybych ji dál nechala ležet tam, kde původně byla, nikdy bych ji nemohla věnovat člověku, který mě vlastně dovedl k tomu, že jsem vůbec něco takového napsala. Už je to dlouho, po nějakém z našich nočních hovorů – pamatuju si, že jsem pak nemohla spát, protože se mi tenhle nápad pořád honil hlavou a byl tam tak dlouho, dokud jsem mu nedala podobu několika strohých hrubých vět. Proto bych tuhle povídku chtěla věnovat právě jemu, našemu milovanému Theovi =) Protože jeho povídky se dotýkají srdce jako jen málokteré =)

Už hodiny jsem stál u dveří do jeho pokoje a okénkem v nich sledoval nehybnou osobu na invalidním vozíku. Jako by ta nehoda vzala nejen jeho schopnost chůze, ale i kus jeho duše. Už nežil, umíral. A já umíral s ním.

„Pane Kaulitzi?“ ozval se mi za zády tichý hlas. Za mnou stála jedna z mnoha mladých zdravotních sestřiček, které Billovi nosily prášky nebo jídlo. Tahle držela podnos s nevábně vypadající večeří. „Mám pro vás vzkaz od primáře.“ Pokýval jsem hlavou, abych ji přiměl pokračovat. Po hodinách mlčenlivého pozorování bratra by můj hlas zajisté zněl hrubě a nepříjemně. „Vzkazuje vám, že se na ranní vizitě shodli, abyste na chvíli navštívil svého bratra. Jeho stav je den ode dne horší, přestává jíst, a dokonce už skoro nespí. Včera v noci usnul až po prášcích na spaní, které jsme mu museli dát. Vypadá, jako by se snažil umřít, když ho nezabila autonehoda,“ vysvětlila mi situaci sestra a já při jejích slovech cítil ještě větší bolest, než když jsem v nevědomosti sledoval, jak Bill krouží prsty po svých stehnech a představuje si lýtka, která mu museli amputovat. Jako by mi až teprve teď došlo, jak špatně je na tom Bill po psychické stránce. „Proto bychom byli všichni rádi, abyste teď šel se mnou a chvíli s bratrem zůstal.“

Než jsem stačil cokoliv říct, sestra prošla kolem mě a vešla do Billova pokoje. Dveře nechala otevřené, abych ji mohl následovat. Já však nebyl schopný udělat jediný krok. Všechno se zdálo být jiné, když se věci odehrávaly za stěnou dveří. Až teď mi docházelo, jak moc odříznutý jsem od Billa byl. Pořádně jsem nevěděl, co přesně se s ním děje, znal jsem jenom to, co mi tvrdili doktoři, kteří o něm nevěděli ani desetinu toho, co vím já. Jako by na mě dopadla tíživá atmosféra nemocničního pokoje, a to jsem stál pouze v jeho dveřích. Ze vzduchu bylo cítit, jak strašně zlomený Bill je, jak těžko prožívá největší porážku ve svém životě. Z ambiciózního sebevědomého mladého zpěváka se díky jediné autonehodě stala naprostá troska bez vůle žít.

Pípání přístrojů zesílilo, když nebylo tlumené dveřmi, a já do pokoje udělal první krok. Sestra už dávno položila podnos s jídlem na stolek v rohu pokoje, a teď se ptala Billa, jestli si nechce jít lehnout. Nereagoval, pouze apaticky poklepával ukazováčkem do opěrky invalidního vozíku a pohled upíral někam do neznáma mezi stromy nemocničního parčíku. Na sestře bylo vidět veškeré úsilí, které vynakládala, avšak Bill stejně nepromluvil. Se svěšenými rameny vzdala svoji snahu a dala se na odchod. Když procházela kolem mě, tichým šeptem mi sdělila slova, na která bych nebyl připravený, i kdyby mě připravovali celý život: „Teď je to na vás.“

Do téhle chvíle jsem byl jen němým pozorovatelem, který nemá právo do léčby jakkoliv zasahovat, dokonce o mně Bill ani nesměl vědět. A najednou po mně chtěli, abych mu řekl, že skoro celé dny po dobu už tří měsíců postávám u dveří jeho pokoje, ale nesmím vejít, protože mi to zakázal psycholog. Připadal jsem si hloupě, že jsem kdy přistoupil na jeho prosby. I kdyby měl s Billem pravidelná sezení celý jeho život, stejně by ho nikdy neznal ani z poloviny tak dobře, jako ho znám já. Jak jen jsem se mohl k něčemu takovému nechat stáhnout?

Nevědomky jsem pomalu přistupoval k němu. Stejně jsem se pár kroků od něj zastavil. Nedokázal jsem snést pohled na jeho zlomenost, na bezbarvost výrazu v jeho obličeji a na přetrvávající slzy v jeho očích. Ale když jsem viděl ty slzy, došlo mi, že jsem se vždycky snažil bojovat o to, abych je v jeho očích neviděl. Ať to mělo znamenat cokoliv, vždycky jsem tu byl pro něj, abych ho chránil před okolním světem a zamezoval jeho smutku.

Nepotřeboval jsem slova, abych vyjádřil všechno, co mi náhle proletělo hlavou a následně kleslo k srdci. Klekl jsem si vedle něj a ruku, kterou neustále bušil do opěrátka, jsem vzal do svých dlaní. Slzy, které se mi nahrnuly do očí, jsem nehodlal brzdit, byly jenom důkazem toho, že konečně dělám správnou věc, takovou, která Billovi pomůže. Palci jsem hladil hřbet jeho ruky, občas se o něj mazlivě otřel tváří nebo na ni vtiskl drobný polibek. Nechával jsem se unášet tou chvílí a absolutně ignoroval slzy, které mi tekly po tvářích. Ani já sám jsem si neuvědomoval, jak moc mi chybí, jak moc mě naše odloučení ubijí. Ta chvíle, kdy jsem jeho ruku konečně držel v těch svých, mi připomínala znovuzrození, doplnění.

„Přišel jsi.“ Bylo to jen tiché zašeptání, něco, co bych snadno přeslechl, kdyby v pokoji kromě neustálého pípání nebylo hrobové ticho. „Proč pláčeš?“ Nedokázal jsem mu na jeho otázku odpovědět, sám jsem tomu nerozuměl. Někde hluboko jsem cítil neskonalé štěstí stejně jako hluboký smutek, který patřil částečně i jemu. Jeho nepřirozeně pohublá ruka vyklouzla z mých dlaní, dlouhé prsty mi váhavě přejely po tváři, jak snaživě stíraly slzy, a já se rozbrečel ještě víc. Po kolenou jsem se přesunul před něj a objal ho kolem pasu. Uchem jsem se tiskl k místům, kde bušilo jeho srdce, to jediné, co dokazovalo, že je stále ještě plně při životě. Hlasitě jsem vzlykal a tiskl si ho k sobě co nejblíže, jako bych se snažil vsáknout do jeho těla a spojit nás dohromady. Matně jsem vnímal, jak se jeho ruce slabě obtáčí kolem mého krku a tahají mě ve vlasech. Všechno jsem nechal zajít až příliš daleko, a teď už bylo pozdě. Mnoho dní jsem čekal na souhlas, o který jsem se měl rvát už od prvního okamžiku. To už bylo ale příliš pozdě.

Od té doby jsem den co den sedával u jeho postele a držel ho za ruku. Už nebyl schopný nechat se přemístit do invalidního vozíku, jeho žaludek odmítal přijímat potravu. Znovu přestal mluvit, dokonce už ani se mnou nemluvil. Přišlo mi, jako bych se já sám nastěhoval do jeho nemocničního pokoje, trávil jsem u něj dny i noci a vyčkával. Čekal jsem, až si pro něj přijde, protože na nic jiného už se v takových chvílích čekat nedalo.

Stalo se to v noci, byla to poslední noc čtvrtého měsíce. Spal jsem částečně opřený o noční stolek vedle jeho postele a jeho ruku stále držel ve svých, když se zničehonic mírně pohnul. Okamžitě jsem byl při vědomí a oplácel mu pohled, který mi věnoval.

Když přístroj začal vydávat jedno dlouhé souvislé pípnutí, stále jsem držel jeho ruku a po tvářích mi tekly slzy. Cítil jsem vinu na jeho smrti, která nikdy nemusela přijít, kdybych věci, jeho duševní stav, nenechal zajít tak daleko. Vzdáleně jsem vnímal, jak do pokoje vběhli doktor se sestrami, kteří měli zrovna noční službu. Jedna ze sester mě odtáhl stranou, aby se ještě pokusili o oživení elektrickými šoky. Avšak z hlubin toho všeho už nebylo návratu.

V den jeho pohřbu jsem stál vedle mámy a tiskl její ruku. Opírala se o mě skoro celou vahou těla a vzlykala mi do ramene. I mně po tvářích tekly slzy, když kněz pronášel poslední řeč a žehnal Billově duši, aby dosáhla zaslouženého pokoje.

Dlouho po obřadu jsem zůstal u jeho velkolepého hrobu. Byl přesně takový, jaký byl Bill sám. Zářivý, majestátný a nepřehlédnutelný. Na chladném mramoru ležela kytice, kterou jsem tam před pár hodinami sám dal. Chtěl jsem říct tolik slov, vykřičet je do celého světa, aby je slyšeli všichni a aby dolehla i k Billovým uším tam někde na druhé straně. Nedokázal jsem však říct nic než tiché: „Miluji tě.“

autor: Helie