Lykara II Stern 1.

„Jestli to takhle půjde dál, za chvíli nebudu mít komu vládnout.“ Povzdechl si víleník a sejmul z hlavy korunu. Ztěžka padl do křesla a prohrábl si tmavé vlasy s lesklými stříbrnými pramínky u spánků.

Za pět let kralování zestárl sotva o polovinu, ostatně víly si stárly pomalu, jak chtěly, ale v očích jako by už měl stovky let za sebou.

Jeden z králů stojících u vysokých oken jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Tak hrozné to není, Trine.“ Pokáral ho mírně.

„Ale je. Už mě i napadá rozdělit nás úplně. Nechat Treemerii, ať si zčerná a všechny ostatní taky. Prostě…“ Luskl prsty, aby naznačil, co má na mysli, a na zem se sneslo trochu popela.

„Ale no tak, přece to nevzdáš tak rychle… Pár víl se přidalo k Temným… Lykara i tak stojí. Podívej se okolo sebe. Všechno je, jak má.“ Dostalo se mu námitky a jeho bývalý král si sedl na křeslo naproti němu. A měl pravdu. Rada se scházela pravidelně a o všem se radili a nikdo už nemohl přijít a diktovat, co má kdo dělat. On i bratr byli ve svém paláci každou volnou chvilku a Lykara jen kvetla. Jistě, vždy se objeví nějaký problém, ale zatím to nebylo nic, co by nevyřešili. Jejich lidé měli kde spát, co jíst a nemuseli se bát válek. Dokonalý ráj, mohl by někdo říct…

„Svěřili jste mi vládnutí, aby ze všech Treemeria neudělala zelený poletuchy, a místo toho zčernaly… Vážně se mi vede.“ Zatvářil se víleník kysele a dloubl do zeleného drahokamu na koruně.

„Pořád ti věříme, na tom se nic nemění. Že jo?“ Ujistil ho Tom, posadil mu korunu zpátky na hlavu a otočil se na bratra stále ještě stojícího u okna, ale Bill nevypadal, že by cokoliv vnímal. Nepřítomně zíral na nádvoří dračího zámku, kde se už hodiny srocovali snad všichni dračí elfové a provolávali slávu svojí královně a budoucímu dědici.

Sotva vnímal, když Trin před chvilkou dorazil a začal si naříkat na kralování a všechno okolo.

Tom se ušklíbl a Trin poslal k Billově koruně pár bublin vody, které se hned roztříštily o ostré hrany a zmáčely mu po ramena dlouhé černé vlasy sčesané dozadu.

„Co…“ Lekl se a černé linky a stíny si okamžitě rozmazal po obličeji, když se pokusil dostat vodu z očí. Pryč byla jeho bezchybná pleť a líčení, které se nikdy nezničilo. Ani za ty roky si na to ale nezvykl a ne jednou se procházel s líčidly všude po obličeji, než ho Tom upozornil.

Vlastně to nebylo na škodu. Tam venku v realitě byl Bill za nesvéprávného podivína, o kterého se musí jeho bratr starat. Když se neobtěžoval hlídat se a začal se s Tomem bavit o Lykaře třeba v kavárně, nikdo se nad tím nepozastavoval. Prostě jen ten divnej týpek, co ho jako děcko unesli a jemu z toho hrabe…

Alespoň měli klid.

„Promiň, ale bavíme se tady o důležitých věcech. A vy máte být našimi rádci, výsosti.“ Vyplázl na něj Trin jazyk a Bill se nacpal na křeslo k Tomovi a vyndal si z kabelky vedle opěradla kapesník.

„Omlouvám se… Ale trvá to tak dlouho… Co když…“ Začal, jako už po několikáté od rána, kdy začala Daria rodit a Skay pro ně nechal poslat skrz portál, který se teď nacházel v každém paláci zástupců krajů, a vedly do duhového paláce dvojčat.

„Všechno je v pořádku. Neboj se.“ Pousmál se Tom na Billa povzbudivě a stiskl mu koleno.

„Zavolají nás.“

„Dobře…“ Přitakal a otočil se na Trina, „to rozdělení je blbost. Udělej to naopak. Drž si ji co nejblíž. Lalitě se nedá věřit, i když je Dariina matka, nenávidí nás, a to, že se paktuje s Treemeriou, musíme hlídat, než je napadne, že rozvrátí celou radu. Ty dvě dohromady… Taky se mi to nelíbí. Ale Tom má pravdu. Nevzdávej to. Věříme ti, jsi nejlepší král, jakého si víly mohou přát.“ Ujistil ho a Trin sklopil pohled k zemi.

„A přitom bych udělal opak toho, co říkáš. Nejsem dobrý král. Jsem moc měkký a ony to ví.“ Koruna mu trochu sklouzla do čela a Bill si uvědomil, že má možná Trin pravdu. Je příliš mladý… Ale to je Daria taky a vede si skvěle. Trin taky. Jen si málo věří, to se poddá. Ozval se mu v duchu argument a Bill neznatelně kývl na souhlas.

„Trine… Snad bys nechtěl taky zčernat, abys je mohl postrašit.“ Rýpl si do něj Tom, aby ho trochu pozlobil, ale Bill jen zavrtěl hlavou a vzal Trina za ruce. Tom vážně uměl povzbudit…

„Trine… Na tom není nic špatného. Učíš se. A my tady pro tebe vždycky budeme. Nejenom my. To ti přísahám.“ Trin se pousmál a Tom mu odpřisáhl stejně jako Bill. Napjaté ticho, které nastalo, přerušil vzhledem k atmosféře až příliš veselý hlas.

„Vážně si vedeš dobře. Já už bych je zapíchnul obě. Už takhle se držím, abych občas nepropíchnul toho zmetka Karana, co nám furt poštvává draky proti nám, ale Daria o tom nechce ani slyšet. Ale co se na to vykašlat alespoň teď. Máme důležitější věci k řešení. A k oslavování.“ Dodal Skay, který je vyrušil, a když Bill s Trinem radostně zapištěli „už?“, jen kývl a nechal se jimi z obou stran obejmout.

„Tak povídej! Holka nebo kluk?“

„Je dráče nebo zimniče?“

„A co Daria, je v pořádku?“

„Jak se jmenuje?“

„Komu je podobné?“ Zasypali ho otázkami.

„Dráče. Ledový drak. Reyn. A Daria je v pořádku. Chce vás všechny vidět.“ Dodal, znovu se nechal mezi ty dva zmáčknout a líbat na tváře a přijímal jejich gratulace. S Tomem se jen rychle objal, a pak je už vedl do Dariiny ložnice.

Tom musel Billa za pas držet u sebe, aby Skaye nepředběhl, jak se těšil, až malé uvidí.

„Nemůžu tomu uvěřit… Ledový drak… Další první svého druhu… Jako Zanthia…“ Švitořil pořád dokolečka a Tom se držel, aby ho krapet neusměrňoval. Uměl si představit, že Daria bude svého rozhodnutí vidět je hned litovat, až Bill s Trinem spustí. Litoval i to malé dráče.

Ještě teď po pěti letech měl jasně v paměti, jak Bill s Trinem vyváděli, když se Elyon a Calebovi narodila Zanthia.

„Jo, svoboda pro celou Lykaru v praxi.“ Zamumlal na půl úst a vysloužil si lehké vražení lokte do žeber.

Daria ležela vypodložená nespočtem polštářů, a i přesto, jak unaveně vypadala, se šťastně usmívala na uzlíček ve svém náručí, a co chvíli těkala pohledem na obrovskou terasu, kde se u jejího draka ve vzduchu nemotorně pokoušelo létat maličké, ocelově modré dráče.

Skay se hned uvelebil k ní, políbil ji na čelo a kývl na ně, aby šli k posteli.

K Tomovu překvapení zůstal Bill po jeho boku a jen se díval, jak Daria opatrně předává maličkého Trinovi, který se na něj zubil.

Skrz pouto Tom zaznamenal náhlou lítost a smutek z Billovy strany, dřív než se ale stihl zeptat, už byl Bill u Trina a slzel nad dráčetem.

Po lítosti a smutku nezůstala žádná stopa. Skoro jako by si to jen představoval…

Stejně mu to zbytek večera vrtalo v hlavě. Ani se pořádně nezapojil do oslav. Ne, že by mu alkohol, co měli draci k dispozici, nechutnal, ale zjistil, že to nebylo jen něco chvilkového, ale že ho Bill blokuje. Ne úplně, ale určitá část pouta byla jako v mlze. Musel se hodně soustředit, aby si toho všiml, a nejspíš na to Bill spoléhal. To on to s poutem uměl líp a Tom přemýšlel, jak dlouho už to tam je. Na tuhle jemnou magii nikdy nebyl. Prostě si vzal svoje zbraně a problém rozsekal na kousky. Už byl v boji dávno lepší než Bill se svojí ledovou čepelí a díky tvrdému tréninku si už konečně mezi elfy nepřipadal jako tintítko. Jeho popruhy se zvětšily o dvě čísla a katary byly daleko těžší. Ty první mu teď přišly směšně lehké a jako pro panenky.

Bill naopak s léty polevoval, a než mečem, začal vládnout diplomacií a zasahoval pokaždé, když se rada neshodla. Vždycky našel řešení a zachraňoval ho před hodinami úmorného tlachání mořanek a lesniček.

Dřív, i když tančil a bavil se, by měl u sebe arzenál zbraní, ale teď ne. Postupně jeho popruhy a dýky mizely, až zůstal jen u meče, a i ten už teď býval víc na podstavci vedle trůnu než u něj.

Změnil se. Všechno se změnilo, ale za celou tu dobu, ať se stalo cokoli, Tom z něj necítil to, co dnes, když vešli do Dariiny ložnice. A za celých těch pět let nebyl den, kdy by před sebou něco tajili. Stálo je to tenkrát až příliš na to, aby to znovu pokoušeli. Alespoň to si myslel…

„A zase doma…“ Zamumlal Bill, sotva se vynořili ze skleníku a zastínil si oči proti prudkému světlu ranního slunce.

„Au.“ Zanaříkal a Tom ho lehce pleskl po zadku.

„Říkal jsem ti, ať tolik nepiješ.“

„Malý Reyn se musel pořádně zapít.“ Argumentoval hned a bez okolků sebou praštil na lavici na terase.

„Kdyby tam vletěla Treemeria ve velikosti Godzilly, ani bys ji tím tvým párátkem netrefil.“ Rýpl si do něj, ale Bill jen Toma nakopl skrz pouto a otočil se zády ke světlu.

Tom ho líbl do vlasů a odběhl dovnitř pro deku a prášek.

Přikryl ho, donutil ho vypít celou sklenici vody a na chvíli si sedl k němu.

„Půjdu nahoru chvíli malovat. Kdybys něco potřeboval, stačí pomyslet.“

„Budu spát. Máš pravdu, neměl jsem tak pít. A tancovat a vůbec…“ Tom se zasmál a vzpomněl si na Billa, jak se mu pak snažil tančit v ložnici, ale sotva se udržel na nohou.

„Až ti bude líp, promluvíme si.“

„Co, proč?“ Tom neodpověděl a jen se v myšlenkách dotkl toho pečlivě skrytého vlákna mezi nimi.

Bill se zatvářil provinile a Tom ho vzal za ruku.

„Nezlobím se. Jen si dělám starosti. Je to kvůli Trinovi a co se děje u víl? Myslíš, že je za tím něco víc? Jestli chceš, můžeme říct, že jedem pryč, a být nějaký čas v Lykaře.“

„Tak to není…“ Namítla Bill a schoulil se, jak jen mu to plocha lavice dovolila.

„Tak co se děje?“

„Je to hloupost. To přejde.“ Zamumlal, zachumlal se do deky, jako by se chtěl schovat, a pustil Toma k sobě bez výhrad.

„Jak říkám, je to blbost. Kdyby něco, zavolám tě. Dobrou.“ Zamumlal a ani se na něj nepodíval, jako by se bál, co v jeho očích uvidí, i když necítil, že by se Tom zlobil nebo ho za to odsuzoval. Místo toho ho jen než odešel, objal a líbl na spánek.

Bill usnul ještě dřív, než Tom vyběhl do podkroví do svého ateliéru, ale po tom, co mu Bill ukázal, se nemohl na malování vůbec soustředit. Po asi hodině, kdy jen zíral na bílé plátno, si vzal skicák, který Bill našel na půdě při generálním úklidu. Byl starý a dal mu ho Bill ještě jako malý na Vánoce těsně před tím, než pak následující rok zmizel do Lykary. Právě v tomhle skicáku Tom maloval první obrázky jejich paláce a země, i když potom pořídili speciální deník, který byl nenávratně pryč.

Tom v něm rád občas jen tak listoval, když nemohl najít inspiraci. Bezděky se natáhl po uhlu, začal na volný papír vedle návrhu trůnního sálu skicovat, jak sál vypadá teď. A najednou věděl, co namalovat. Odložil skicák s nedokončenou kresbou a přesunul se k plátnu.

„Nebudou nadšení. Rada zasedala minulý týden, Trine.“

„To je mi fuk. Budeme zasedat tak často, jak to půjde. Nenechám těm dvěma jezinkám otrávit naší zem.“

„Daria stejně nemůže. A pochybuju, že ji Skay zastoupí. Trine, nech tomu alespoň pár dní… Sotva jsme vstali z postelí…“ Pokoušela se bratra zastavit Aria, ale bylo to zbytečné. Posel ho informoval, že Treemeria se hodlá nějaký čas zabydlet v Temném lese a jemu bylo jasné proč. Nehodlal čekat, až se ty dvě na něčem dohodnou jim za zády.

Prudce rozrazil dveře trůnního sálu a zůstal stát na prahu jako přikovaný.

Mezi stromy ze skla pobíhal malý chlapeček a snažil se chytit duhová světýlka, která se vznášela sálem a osvětlovala ho v noci.

„Co tady děláš? Co jsi zač?“ Houkl na něj, luskl prsty a světla se zastavila.

Kluk se na něj otočil a ruce založil na prsou. Trin před jeho nakvašeným pohledem čokoládových očí málem couvl. A to si v duchu vyčinil, že na něj byl zbytečně příkrý, protože je naštvaný. Chlapce se to evidentně vůbec nedotklo.

„Co by? Bydlím tady přece.“ Odsekl.

„Ty tady bydlíš?“ Zamrkal zmateně Trin a Aria naklonila hlavu, aby si ho lépe prohlédla.

„Někoho mi připomíná… Jsi syn kuchařky, že ano?“ Zkusila a chlapec se zatvářil pobouřeně.

„Jsem syn králů Lykary. Jsem Lykarský princ.“ Vystrčil bradu a našpulil rty.

„Králů Lykary?“

„Billa a Toma přece.“ Zavrtěl hlavou a praštil se do čela, jako by byl Trin snad zaostalý.

autor: Bitter