autor: Lisa
Jedna věc je trpět. Mnohem horší je žít vedle někoho, kdo trpí, a nemoci s tím nic udělat.
*
„Předpokládám, že ještě nic nevíš,“ zamračil se otec a povzdechl si. Bill jen strnule zavrtěl hlavou. Neměl ponětí, o čem to mluví, a pořád byl příliš v šoku na to, aby se zmohl na nějaká slova. Tak tam prostě seděl u stolu, jeho otec naproti němu a Bill na něj jen poulil velké hnědé vyděšené oči. A připadal si zase jako předtím, když ho odvezl k sobě. – Naprosto absurdně.
„Podívej, já vím, že jsem dost věcí pokazil,“ začal jeho otec a natáhl se přes stůl, aby ho mohl chytit za ruku. Bill tu svou rychle stáhnul dolů a položil si ji do klína. Nevěřícně se zadíval do jeho tváře a z úst mu vyšlo jakési ironické uchechtnutí. – Že dost věcí pokazil? Velmi slabě řečeno. „Chtěl bych to napravit, Bille,“ dořekl otec svou původní myšlenku a prosebně se mu zadíval do očí.
„Pořád nevím, o čem to, kurva mluvíš,“ odbyl ho jeho syn. „Nemůžeš napravit to, co´s udělal. To nemůže nikdo.“
„Já – já vím, že některé věci už nemůžu vzít zpátky, i když si to moc přeju, ale mohli bychom začít znovu.“
„Znovu? Proč bych s tebou vůbec měl chtít mít ještě něco společného?“ vyjekl Bill. „Proč bych měl chtít začínat znovu? Copak jsem minule neřekl dost jasně, že tě už nechci nikdy vidět? Co na tom nemůžeš pochopit?“ jeho hlas se postupně zvyšoval, až se přistihl, že na otce řve. Ale nemohl si pomoct. To byl opravdu tak natvrdlý, nebo o co mu, ksakru šlo?
„Vím, co jsi minule řekl, Bille,“ zarazil ho otec, než se stihl nadechnout a pokračovat v jeho seřvávání.
„Pak opravdu nechápu, co tady děláš,“ štěkl po něm Bill.
„Přišel jsem ti pomoct.“ Bill se mu nejdříve zadíval zkoumavě do tváře, jestli opravdu myslí vážně to, co řekl, a potom vyprskl smíchy. Ten ho ale přešel v okamžiku, kdy před něj otec položil na stůl nějaké formuláře.
„Co je to?“ vyplašeně se mu zadíval do očí.
„Našel jsem ti místo v léčebně, Bille.“ Chvíli bylo naprosté ticho. Jeho syn těkal očima od papírů položených na stole k jeho tváři a otvíral naprázdno ústa, ale nic z nich nevyšlo.
„Nemohl jsem to nechat jen tak. Já vím, že si o mně myslíš, že je to všechno moje vina-“ zarazil se jeho otec a lítostivě na něj pohlédl. „A máš pravdu. Je to moje vina. Tak strašně moc to chci napravit, Bille. Nemůžu to vzít zpátky – nic z toho, co se stalo. Ale věř mi, že si nic nepřeju více, než abychom byli zase rodina,“ na chvíli se odmlčel, nebylo pro něj snadné to vyslovit takhle nahlas. Protože když to řekl, bylo to už nezvratné. Nebylo to něco, co se mohlo, ale taky nemuselo kdysi stát. Bylo to tak hmatatelné jako dřevěný stůl, který odděloval prostor mezi nimi. A bylo to tak děsivé. Tak zvrácené, že se toho kdy mohl dopustit. Ale dopustil. A teď až příliš těžce nesl následky svých činů.
„Není to sice úplně to, co jsem chtěl, ale je to aspoň něco. Je to ambulantní léčba. Mohl bys tam pravidelně docházet. Oni ti pomůžou, Bille,“ s nadějí se zadíval svému synovi do očí, ze kterých se snažil vyčíst jeho reakci. Ale kromě upřímného překvapení tam nenašel nic.
Bill tak strašně moc chtěl něco říct. Chtěl toho říct
tolik. Chtěl přímo řvát. A ze všeho nejvíc chtěl zavřít oči, a aby je znovu otevřel, a otec už tam nebyl.
Ale nebyl schopný udělat nic z toho. Jen tam seděl, naprosto konsternovaný a zíral do jeho tváře, jako by tam seděl někdo úplně neznámý. Čekal spousty věcí, když se otec objevil ve dveřích, ale nečekal tohle. Nečekal, že se bude starat. Nevěděl, jak si poradit se starostlivým otcem. A už vůbec nevěděl, jak si poradit s pocity, které se v něm v důsledku jeho gesta, bouřily.
„N-nepotřebuju to,“ zakroutil nakonec hlavou, když konečně našel svůj hlas. „Jsem čistý,“ zašeptal ještě. Bylo to poprvé, co to vyslovil nahlas. Poprvé na jazyku ucítil sladkost těch nejistých slov. Vzdorovitě pohlédl otci do tváře, jako by čekal, že se s ním o tom začne dohadovat.
„Jak?“ vyšlo z teď pro změnu překvapeného staršího muže.
„Tom mi pomohl,“ pokrčil Bill rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc. Teď se cítil o trochu lépe. Jako by tím vzal otci vítr z plachet – už mu zase neměl, co nabídnout. Teď už se Bill nemusel cítit provinile kvůli osamělému pohledu, který byl v otcově tváři. Ale nebyla přece Billova vina, že už nebyli rodina. Nebyla jeho vina, že jejich otec zůstal sám. Sám pouze s výčitkami a nenaplněnými sny. S vědomím, že to, kým byl teď a kde byl teď, si způsobil sám. Se sžírající vinou a neutichajícím smutkem. S nekonečným steskem po jeho synech. Po jeho vlastní krvi. Jako by to Bill všechno v jeho očích mohl přečíst. Jako by mohl nahlédnout do jeho duše, která byla stejně pokroucená jako ta Billova. Zraněná a opuštěná. Hledající, ale neschopna nalézt jakoukoli útěchu. Protože to, co opravdu k uzdravení potřeboval, bylo synovo odpuštění. Bylo to něco, co potřebovali oba.
Polekaně sebou trhli, když uslyšeli kroky na schodech, a pak se jen dívali do Tomova rozzuřeného výrazu.
„Co tady, kurva děláš?!“ zařval na otce, který se postavil, aby mohl čelit svému druhému synovi.
„Přišel jsem za Billem. Dal jsi mi jasně najevo, že mu o tom nehodláš říct.“
„Ty´s to věděl?“ vyjeknul Bill překvapeně a obrátil se na své dvojče, které ho ale ignorovalo.
„Řekl jsem snad jasně, že když tady uvidím tvůj ksicht, tak tě vlastnoručně vyprovodím ven. Nemáš tady co dělat! Nebo je ti to málo? Je ti málo, co všechno jsi udělal? Co jsi udělal Billovi? Myslíš si, že teď ještě něco můžeš napravit? Ale víš co? Už je pozdě něco napravovat! Nepotřebujeme tě! Poradíme si sami! Takže díky za tvou návštěvu, ale teď vypadni, nebo za sebe neručím!“ vztek, který kypěl z jeho slov, byl jako žhavá láva. Pálil a bodal. A s každým slovem v něm ještě více rostl. Třásl se po celém těle a ztěžka oddechoval. Hlas měl ochraptělý ještě od spánku a teď už i od křiku.
„Dobře,“ přikývnul nakonec jejich otec. Nechtěl, aby to zašlo ještě dál. Koneckonců Bill už věděl, proč za ním přišel. Teď už záleželo jen na jeho mladším synovi, jak se rozhodne. „Pokud si to rozmyslíš,“ otočil se na Billa a chytil ho za ruku. „Zavolej mi a domluvíme se, co dál, jo?“ Bill byl tak vykolejený z bratrova křiku a z toho, co se dozvěděl, že jen vzhlédl od své ruky, která byla v té otcově k jeho očím, a nepatrně kývnul. Aniž by mu docházelo, s čím souhlasí. Otec se na něj usmál, věnoval ještě proviněný pohled Tomovi a potom odešel.
„Kurva!“ ulevil si Tom a bouchnul pěstí do stolu.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ zamračil se na něj Bill po chvíli napjatého ticha a ukázal na papíry na stole. Tom po nich vrhl nenávistný pohled a přistoupil ke svému bratrovi, aby ho objal.
„Jsi v pořádku? Omlouvám se, že sis tím musel projít. Myslel jsem, že se neodváží přijít po tom všem, ale-„
„Proč jsi mi nic neřekl?!“ odtáhl se od něj Bill a zopakoval svou otázku tentokrát naléhavěji. Tom se mu zaraženě zadíval do tváře, ale vypadalo to, že bratr bude naléhat tak dlouho, dokud nedostane svou odpověď.
„Nechtěl jsem tě rozrušit,“ pokrčil rameny. „Bylo toho na tebe hodně a tohle bylo to poslední, co´s potřeboval.“
„Jasně, chápu,“ odfrkl si Bill. Najednou byl strašně naštvaný. „Takže všechny ty řeči o tom, jak se musím postavit vlastním problémům a začít je řešit, byly jen kecy, co?“ obořil se na bratra.
„Ale, ale-“ zarazil se překvapeně Tom. To poslední, co čekal, bylo, že na něj bude kvůli tomu Bill naštvaný. Měl by mu děkovat! Chtěl ho přece jen chránit! Vždycky ho chtěl chránit.
„Musíš se naučit problémy řešit, Bille, ne brečet v koutě,“ pitvořil se a napodoboval Toma, jak mu promlouval nejednou do duše. „Je hezké vědět, že mi věříš,“ zašklebil se ironicky. „Že věříš, že se dokážu těmhle věcem postavit. Proč jsi mi vůbec takové věci cpal do hlavy, když si o mně myslíš, že se sesypu při každé příležitosti!“ vyjel na teď už dokonale překvapeného bratra, který na něj zíral s pootevřenými ústy.
„Bille, já…“ zmlknul, když mu došlo, že neví, co říct. Zdálo se, že cokoli, co řekne, bude špatně. Přikročil k němu blíž, ale bratr jen zakroutil hlavou a zasyčel na něj: „Nech mě být!“
Naštvaně vydupal schody do svého pokoje a prásknul za sebou dveřmi.
*
Nebyl si jistý, proč na bratra tak vyjel. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli je to on, na koho je tak naštvaný. Možná byl prostě naštvaný na sebe. Protože se přistihl, že je mu jejich otce líto. Copak jedno takové gesto stačí k tomu, aby mu všechno odpustil? Aby zapomněl na všechno, co se stalo, a radostně vběhl do jeho náruče a ještě mu děkoval?
A co když ano? Co když si druhou šanci zaslouží každý, bez ohledu na to, jak děsivé mohou být věci, které spáchal?
Složil si hlavu do dlaní a zavřel oči. Nechtěl na to myslet. Nechtěl myslet na ten utrápený výraz ve tváři svého otce. Na omluvy a slova lítosti. A už vůbec nechtěl myslet na formuláře, které ležely dole na stole.
Nepotřebuje je.
Je přece čistý! Zvládl to! Nepotřebuje žádnou léčebnu. Nepotřebuje nikoho!
Ale pak si vzpomněl na své sny a sám sobě se vysmál. – Jo, zvládl to všechno naprosto perfektně. Až na to, že při první příležitosti málem podlehl a nebyl schopný se ani normálně vyspat, protože se nedokázal zbavit svých nočních můr.
Frustrovaně zaúpěl a praštil do polštáře vedle sebe. Copak to nikdy neskončí? Vždycky když si bude připadat šťastný, nebo přinejmenším spokojený, se objeví něco, co mu ten pocit zničí? Když se nad tím ale zamyslel, nebylo to
něco, co mu bralo jeho rovnováhu. Bylo to pořád jen to
jedno. – Jeho minulost. Minulost, která ho jako bezcitná děvka pronásledovala, dokud ho nedostane a on se jí nebude muset postavit tváří v tvář. Možná byl už konečně čas, aby se smířil sám se sebou.
Skrčil se na posteli a strčil si hlavu pod peřinu. Musel uznat, že své problémy umí řešit ukázkově. – Zalézt si do postele jako malé dítě, za to by jistě dostal pochvalu. V této chvíli mu chyběla matka víc než kdy jindy. Chyběl mu někdo, komu by se mohl schovat do náruče a kdo by ho utěšoval, že zase bude dobře. Že spolu to zvládnou. Protože ať už si prošel, čím chtěl – pořád byl uvnitř jen malé vystrašené dítě.
Jistě – mohl jít za bratrem. Ale z nějakého důvodu se mu to najednou příčilo. Konečně byl schopný pojmenovat své rozpoložení ohledně toho, že mu bratr nic neřekl. Byl
uražený. Byl uražený a dotčený. A cítil se podceněný. Cítil se jako malomocný. Jako by za něj všechno musel dělat bratr. Teď se dokonce ani nedokázal radovat ze své včerejší výhry. Protože na ni měl největší zásluhu zase Tom. Copak je bez něj opravdu tak neschopný? Připadal si jako pitomá loutka. Nejdříve byl otcova loutka. A teď je loutkou Toma. Kdo vlastně vůbec byl? Kdo byl on sám? Byl vůbec
někdo? Najednou o tom pochyboval.
Čím déle nad tím přemýšlel, tím vzteklejší byl. Byl naštvaný na otce za to, že se tu dneska objevil a naprosto ho vykolejil. Byl naštvaný na Toma a na svou přílišnou závislost na něm. Ale nejvíc byl naštvaný na sebe. Protože nevěděl, co s tím má dělat. Chtěl to nechat všechno být. Chtěl na to zapomenout. Prostě nemyslet a ignorovat to. Ale to by si nejspíš musel utrhnout hlavu a zakopat ji šest metrů hluboko, aby donutil všechny ty myšlenky a pochybnosti zmlknout. Bezmocně se rozhlížel po pokoji, ale nebylo tady nic, co by mu mohlo poskytnout útěchu.
Povzdechl si a pohled mu zabloudil na pomačkanou narozeninovou fotku, kde byli s Tomem. Ještě pořád si ji nedal do nového rámečku, který rozbil tenkrát, když ho bratr poprvé políbil. Bezděčně si prsty přejel po rtech a vzpomněl si na včerejší noc. S očima upřenýma na fotografii, kde byli ještě jako dvě nevinné děti, mu to najednou připadalo ještě více špatné než obvykle. Otřásl se, když se mu vybavil i sen, který se mu v noci zdál. Najednou mu přišlo neuvěřitelné, jak se jeho život zvrtl. Od doby, kdy byla pořízena tahle fotografie, přece neuběhlo tolik let, aby se něčí život mohl tak pokazit.
S fotkou v ruce zamířil k polici na protější stěně a vytáhl své fotoalbum. Zamyšleně se s ním posadil znovu na postel a chvíli otálel, než jej otevřel. V rychlosti si prohlédl fotky, kdy byl ještě mimino, z té doby si stejně nic nepamatoval. Zastavil se až na fotkách z Vánoc, které byly pořízeny jen pár let zpátky. Byly to klasické rodinné fotografie. Všichni měli na tváři přiblblé úsměvy a za nimi svítil vánoční stromek. Zašklebil se, když si všiml, že otec ho objímal kolem ramen.
„Ty zrůdo,“ procedil mezi zuby a naštvaně vyrval fotku z alba, aby ji mohl roztrhat na malé kousky. Zuřivě otáčel stránky a kdykoli našel nějakou fotku, kde byli společně s otcem, vyrval ji ven a rozcupoval ji. Všechny ty jeho falešné úsměvy a rádoby otcovské objetí. Všechno z doby, kdy už mezi nimi nebyl žádný vztah otce a syna. „Zrůdo!“ plivnul na fotku z rodinné dovolené, než ji zničil. „Lháři!“ utrhl mu hlavu na fotce z dalších narozenin. „Pokrytče! Zasraný hajzle! Ty hnusná zvrácená svině!“
V zápalu vzteku a ničení starých fotek si ani nevšiml bratra, který stál ve dveřích. Vzhlédl k němu, až když přišel k jeho posteli a položil mu ruku na rameno.
„Je to v pořádku, Bille. Dostaň to ze sebe. Máš právo ho nenávidět.“ Když Tom dořekl tuhle větu, něco se v něm zlomilo.
„Já už nemůžu!“ zaúpěl zoufale. „Už to nechci cítit!“ Všechna ta nenávist byla jako nějaká hnusná kyselina, která ho rozežírala zevnitř. „Nenáviděl jsem ho tak dlouho – a kam mě to dostalo? Já už to v sobě nechci, Tome!“ zakňučel a zběsile vrtěl hlavou.
„Ty mu chceš odpustit?“ vyjekl jeho bratr překvapeně a sedl si k němu na postel.
Křup! Bylo to tady zase – někde hluboko uvnitř něj něco prasklo.
Protože si uvědomil, že to je přesně to, co
chce. Celou dobu si myslel, že aby byl člověk schopný odpustit, musí k tomu dospět. Musí nastat ta pravá chvíle – nebo prostě něco. Ale najednou mu došlo, že tak to není. Na odpuštění se nedá čekat – pokud chcete někomu odpustit, musíte se k tomu
rozhodnout. Protože je to na vás, jestli to necháte být. Jestli se konečně pohnete z místa a odvážete si od nohy tu obrovskou zátěž, která vás pořád táhne dolů.
Je to vaše volba. A on už byl tak unavený – z celé té nenávisti, kterou měl uvnitř. Už ji
nemohl nést. Protože ať už se snažil jakkoli mířit dopředu, pořád ho táhla zpátky. Dokud ji nenechá jít, nenechá ani ona jeho. A on už se nechtěl rvát.
A tak se mezi všemi těmi pokroucenými tvářemi a kusy roztrhaných úsměvů najednou rozbrečel. Plakal, až se jeho tělo pod náporem vzlyků třáslo. Vzlykal a úpěl, až nemohl dýchat. Až ho plíce pálily, jako by uběhl maraton. Až se mu oči zalily tak, že neviděl vůbec nic, ale nepřestával. Jen cítil bratrovy ruce, jak jej objímají a dodávají mu oporu.
Oh, Bože! Už nikdy nechtěl přestat, protože to bylo tak dobré. Truchlil. Truchlil pro svou minulost. Pro všechny ty noci, kdy si přál umřít, a pro všechny promarněné dny. Pro každou dávku heroinu, která protekla jeho žilami. Pro všechnu nenávist, kterou cítil k otci. A nejvíce truchlil právě pro něj, pro samotu, kterou se musí vykoupit ze svých hříchů, které spáchal.
Otevřel tu Pandořinu skříňku, kterou měl schovanou uvnitř sebe. Ponořil se do ní až po lokty, aby mohl vytáhnout všechen ten hnus, který tam tolik let zahníval. Cáry jeho zničené duše, která se uvnitř rozkládala. Krvavé kusy jeho rozervaného srdce, které sebou při doteku zuřivě škubaly. Kus po kusu pečlivě omýval svými slzami, dokud na nich neulpívala už žádná špína. A potom ty kusy pomalu skládal zpátky k sobě. Neuměle a amatérsky. Roztřeseně a nejistě. Ale světe div se – nakonec držely.
*
Nepamatoval si, že by usnul. Ale když se večer probudil ve své posteli, došlo mu, že se asi ubrečel k spánku. Vzhledem k tomu, jak slepené měl oči, si tím byl téměř jistý. Zazíval a protáhnul se. Toma vedle sebe nenašel. Jen spoustu malých barevných útržků. Cítil se zvláštně. Podivně prázdně, a přitom si připadal celý. Potřásl hlavou a zamířil do koupelny se opláchnout.
Ne, neviděl v zrcadle žádnou změnu. Ale něco s ním bylo definitivně jinak. Mohl to cítit. Sešel dolů do kuchyně, protože mu nepříjemně kručelo v žaludku, a zarazil se, když si všiml bílých papírů, které zůstaly na stole. Chvíli se na ně jen díval a kousal si ret, ale pak si rozhodně sedl ke stolu a přitáhl si papíry k sobě.
Koneckonců nikomu přece neublíží, když se na ně jen podívá, ne?
***
(A/N): Všichni s něčím bojujeme. Skoro každý má nějaký šrám, který si nese v sobě. Mnohdy už tak dlouho, že ho považujeme za svou součást.
Budíme se s ním a zase usínáme, a bojujeme s křivdou, že nám v minulosti někdo ukradl část nás samých. Tu část, bez které se nemůžeme stát člověkem, kterým bychom mohli být. Protože nás to pořád táhne zpátky. A pokud to nenecháme být, nenechá nás to taky.
Trvalo mi dlouho uvědomit si určité věci. A ještě déle, než jsem byla schopná si připustit, že nemá cenu lpět na minulosti. Rozhodnout se nechat to být a konečně danému člověku odpustit není nic snadného. Já nakonec svému otci odpustila. Ale ta nejtěžší část byla rozhodnout se odpustit taky sobě. Přesvědčit tu malou holčičku uvnitř mě, která se krčí v rohu a brečí, že to není její vina. Že ona za to nemohla. Že já za to nemohla. No, teď už to vím a uzdravuju se. Ale vždycky to zabere nějaký čas, než se rány zahojí.
A co vy, dokážete odpustit? Nebo si to závaží táhnete s sebou a snažíte se dohnat ostatní, kterým se jde lehce?
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Dalšípekný a zauímavý diel. Nedivím sa, Billový, že ich otcovy nechcel odpustiť, po tom všetkom čo mu urobil, a ani sa nedivím , že roztrhal tie fotky. Jejo uvedomenie si na konci, je ale ale jedna veľká pravda, , človek musí odpustiť, aby mohol ísť ďalej, aj keď odpúštanie je ťažké, a chce to aj svoj čas kým je toho človek schopný a odhodlá sa to urobiť. Som zvedavá na pokračovane.
Tebe obdivuju. A Tvou povídku miluju.
Dnešní díl byl absolutně neskutečný…
Byl naprosto úžasně napsaný a hlavně ve mně vyvolal obrovské dilema. Vím, že mi nepřísluší rozhodovat za Billa, ale s jeho rozhodnutím otci odpustit prostě nemůžu souhlasit. Jsou věci, které se odpustit nedají a hlavně se ani odpustit nesmějí a čin Billova otce k nim jednoznačně patří.
Bill nepotřebuje odpouštět jemu, ale sobě. Myslím, že v sobě až doteď dusil jistý pocit viny, že za to všechno co se stalo, nějakým způsobem může on sám, že otce nějak vyprovokoval, zlákal, že se dostatečně nebránil. Ale tak to není, Bill byl vždy jen pouhou obětí, bezbranným dítětem a teď přišel čas, aby se toho pocitu definitivně zbavil a začal svůj nový život s čistým štítem, už ne s cejchem oběti, ani s cejchem viny, ale se zdviženou hlavou, jako svobodný člověk s čistou duší a já doufám, že se mu to právě podařilo. Pokud Bill otci odpustit potřebuje, tak to akceptuju, ale já osobně bych to nedokázala. Jsem typický zadubený Býk s pamětí slona a i dnes, když jsem 25 let pryč ze základní školy, nedokážu zapomenout a odpustit, čemu jsem tam byla vystavena. A zdaleka to nebylo tak závažné jako u Billa.
Ale zpátky k povídce. Odstavec, kde jsi Billovu duši přirovnávala k Pandořině skříňce, byl excelentní. Bolestné a zraňující emoce, to je to, co zvládáš vylíčit opravdu mistrně, v tom mi hodně připomínáš Raiju.
Každý díl strašně moc prožívám a jenom nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak dokonale jsi celý příběh se všemi těmi emocemi vymyslela a následně převedla "na papír".
Ať už povídka dopadne jakkoliv, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co se vůbec na blogu nachází a já ji vždycky budu obdivovat. Pro všechnu tu sílu a lásku, kterou v sobě má…♥
Ta povídka je nádherna.Odpouštět se má ,ale jde to těžko.
Ach, Lisa… si skvelá.
Máš pravdu, odpúšťať je príliš ťažké. Mne to moc v živote nefunguje, ale ani som až takéto veľké veci našťastie odpúšťať nemusela, ale sú veci ktoré nosím v sebe.
Myslím,že Bill teraz urobil obrovský krok vpred, len dúfam, že sa ho bude snažiť Tom podporovať a pochopí ho. Myslím, že aj on by potreboval odpustiť.
Táto kapitola je strašne silná. Teda, ona je taká celá poviedka, ale tá poznámka autorky…
Tento díl mě přiměl se zamyslet nad celou tou situací, které musí Bill čelit. Popravdě- nedovolím si předpovídat, jestli mu odpustí nebo ne. Je to hrozně individuální věc. Každopádně; jestli to dokáže, prokáže svojí neskutečně silnou osobnost, kterou už dal na odiv tím, že se dokázal vyhrabat z toho nejhoršího, z čeho mohl…
Neskutečně emotivní. Nesmírně obdivuji ten způsob, jak hraješ na city 🙂 !
[5]: Zase aby to někdo nepochopil špatně – já si nemusela procházet tím, co náš drahý Bill v této povídce.
Naneštěstí je mnohem více věcí, které dokáží člověku ublížit a zdeformovat ho na celý život. Ale co si budeme povídat. Všichni jsme tak trochu pokažení, hm?
[5]: S Tomem máš úplnou pravdu, Zuzanko. Vlastně se tady všichni zaobíráme hlavně Billem a na Toma a jeho pocity trošku pozapomínáme. Přitom i on musí mít strašné výčitky svědomí, že si ničeho nevšiml, že Billa neochránil a možná má i pocit viny za to, že se tou obětí stal Bill a ne on. Tom touží odpustit…a zároveň aby bylo odpuštěno jemu.
[7]: Přiznávám, že jsem si to myslela a opravdu se mi skoro zastavil dech.
[7]:to je dobre. Vážne som si myslela niečo podobné. A áno všetci máme svoje súkromné peklá, menšie alebo väčšie…
[8]: Presne, on okrem toho môže mať aj výčitky svedomia z toho akou láskou miluje svojho brata. Majú to všetci zložité aj ich otec, ale jemu nedokážem odpustiť, našťastie ja nemusím.
Dneska jsem celý díl přečetla a vyvolal ve mě hrozně pestré emoce. Na jednu stranu jsem ráda, že byl dospěl k názoru otci odpustit, protože já sama otci asi nikdy odpustit nedokážu. Sice mě nikdy nezneužíval ale stal se z něj feťák a na všechny kolem sebe se vysral..přesné důvody, které ho k tomu vedli vážně netuším, ale jsem si jistá, že byli zcela sobecké. nesnáším, když se lidi litují, a proto jsem ráda, že to Bill nedělá. Na druhou stranu je hrozné , jak moc sám sebe nesnáší a já doufám, že jednou z něj všechen vztek přejde a on bude volný a konečně šťastný. Už to, že se na ty papíry podíval je celkem velký krok! A myslím, že i když je "čistý", někdo by mu měl pomoct co s těmi sny dělat, protože ho to musí užírat zevnitř! Moc mě mrzelo, že se s Tomem pohádal. A nemyslím si, že udělal něco špatného, chtěl ho chránit a to by měl Bill alespoň chtít pochopit. Jasně, že se cítil ukřivděně, a já nevím co psát, všechno je to tak moc komplikované, a každý má zčásti pravdu. Toma je mi také hrozně líto. Udělal by pro Billa cokoliv a přitom mu moc pomoct nemůže, protože Bill se musí rozhodovat sám za sebe. nedokážu si představit, jaké to je žít vedle někoho, koho bych tam moc milovala a nemohla mu pořádně pomoct. Vždy když se Bill zmíní, jak mu přijde jeho "vztah" s bratrem odporný. Bodně mě u srdce a myslím na Toma. Já vím, že za to zčásti můžou ty noční můry, jeho svědomí a to co se stalo s jeho otcem, ale doufám, doufám, že jednou se se vším vyrovná a spolu to zvládnou! Hlavně spolu, navždy spolu….♥ Tahle povídka je vážně dokonalá, nikdy nebudu litovat, že jsem se do ní pustila, tolik hlubokých emocí při čtení některých povídek nemám. přeji si, aby ta povídka, byla ještě hodně dlouhá, ale zároveň se nemůžu dočkat, až to utrpení skončí, jestli skončí.. ale přála bych jim šťastný konec…
[1]: Děkuji. Máš pravdu, odpuštění někdy vyžaduje až nadlidské úsilí. Ale nést tu nenávist a hořkost v sobě vlastně taky.
[2]: Děkuji 🙂 Je krásné číst taková slova.
[3]: Mám pocit, že i kdybych tisíckrát napsala děkuji, tak by to stejně nedokázalo dostatečně vyjádřit vděčnost za tvé komentáře. Ačkoli se naše myšlenkové základny třeba v některých věcech rozcházejí. O to je to lepší, protože získávám více náhledů na věc, než je jen ten můj.
Co se týče Billa a jeho odpuštění otci, není to vůbec tak, že by snad to, co mu otec udělal, schvaloval. Odpustit neznamená zapomenout. Ani to neznamená, že se ty věci nikdy nestaly a že nebolely a nenapáchaly škodu. Ale jak dlouho člověk tu zatvrzelost v sobě může mít? Jak dlouho, aby ho to nezničilo? Všechny ty křivdy, se kterými se neumíme vypořádat, jsou jako jed, který otravuje vzduch, který dýcháme. Pomalu nás to užírá a zabíjí to Něco v nás, které nám dovoluje normálně žít. Svazuje nás to k minulosti, ve které už nechceme být.
A navíc je tady taky druhá část odpuštění – Bill otci sice odpustil. Ale bude to samé schopný udělat i jeho otec? Odpustit sám sobě? I když ho Bill propustil, pořád má svázané ruce. Provazy, které si utahuje sám. Navíc Bill zdaleka nebyl už dítě, když se to dělo. A zdaleka nebyl bezbranný. I když, kdy se vlastně člověk stává dospělým?
Tvé přirovnání k Raiju je velice lichotivé, ale žel Bohu nemyslím si, že bych kdy mohla dosáhnout její úrovně. Nebo někdo jiný. Naposledy jsem měla tu čest si přečíst její Rumors about angels. A pravděpodobně na to jen tak nezapomenu.
[4]: Děkuji 🙂
[5]: Díky 🙂 No jo, máte s Jančou pravdu, Tom je poněkud opomíjený. Ale bohužel jsem vždycky tíhla více k Billovi, tak mi to snad prominete. Taky by se mu určitě nesmírně ulevilo, kdyby se zbavil všeho, co ho žere. Ale bohužel ještě nedospěl do bodu, kde je jeho bratr.
[6]: Díky 😀 Haha, jo, hraní na city je moje. Hezky jsi to řekla. Prokoukla jsi moje chabé metody, jak se vetřít pod kůži.
[10]: Díky za tvůj komentář 🙂 Jak se říká – člověk si své rodiče nevybírá. Ale co se týče rodičů a jejich dětí, to je zcela odlišná situace. Proto mě vždycky vytáčí rodiče, kteří by evidentně dítě mít nikdy neměli. Protože veškerá jejich rozhodnutí už nejsou pouze o nich. A rozhodnout se správně mnohdy vyžaduje nesmírnou dávku nesobeckosti, kterou v sobě prostě nemá každý.
Navíc člověk je nesmírně křehké stvoření. Je jako plastelína. Tam si šťouchne jeden, tam zase druhý a dohromady z vás vytvarují dílo k obrazu svému. Ale jste to vy, kdo je v tom patvaru uvězněný. A pokud nemáte dost síly na to, abyste zahladili rýhy, které vám byly uštědřeny, a přeplácali si zdeformované části, tak z vás zůstane jen polotovar. Některé části vám budou chybět. Jiných zase bude příliš mnoho. Stane se z vás jen neprodejné zboží.
Někteří z nás mají ale to neuvěřitelné štěstí, že na opravu a zahlazení vlastních ran někdy nemusí používat jen vlastní ruce. Cizí ruce osoby, která nás miluje, mnohdy dokážou vyléčit rány a spravit naše nedostatky tak dobře, že ani nepoznáte, že tam kdy byly.
Ale dost už řečí. Jediné, co jsem chtěla vlastně říct, bylo obrovské dík. Takže ještě jednou: DĚKUJI 🙂
[11]: Za komentáře děkovat nemusíš, protože si je plně zasloužíš, za celou nádhernou povídku, kterou pro nás píšeš 🙂 Jsem ráda, když ti udělají radost, vlastně jsou takovým mým poděkováním 🙂
Odpuštění je strašně těžká věc. Možná se mi budeš smát, ale vzpomněla jsem si na "V zámku a podzámčí", kde hraběnka v podání Jany Brejchové celá léta trpěla a užírala se ponížením a nenávistí, že měl její manžel nemanželské dítě se služebnou. Když mu potom odpustila a dítě přijala, ptala se doktora, jak je možné, že je teď tolik šťastná. A on jí odpověděl:"Protože jste dokázala odpustit…"
Věřím, že někdy má odpuštění smysl a opravdu může přinést úlevu, ale někdy to prostě nejde. Jak už jsem říkala, je to nesmírně těžké a složité a záleží na každém z nás, jak se se svými kostlivci ve skříni popereme.
Ohledně Toma jsem neměla na mysli tebe, ale nás, co komentujeme 🙂 Taky jsem vždycky byla fixovaná na Billa, takže i v komentářích mám tendenci se zaměřovat spíše na něj, na jeho chování a pocity.
No a Raiju? To je moje nejoblíbenější autorka a její Obloquy moje nejmilovanější povídka. Raiju píše úžasně, myslím, že nikdo jiný nedokáže tak skloubit krutost a bolest s krásou a ještě do toho vložit tolik lásky a citu 🙂 Rumors jsme už tady probíraly pod Rozhovorem s Modrozelenkou a ani se ti nedivím, že na ni jen tak nezapomeneš, to se totiž ani nedá. Ta povídka je šílená, ale taky nějak zvráceně krásná a rozhodně je nezapomenutelná 🙂
Genialni dil.
Vic k tomu nereknu, protoze by to skoncilo jen zredenym odvarem cehosi, co se stejne ani dost dobre vyjadrit neda. Ten, kdo si neco podobneho zazil, pochopi…..
Genialni dil.
P.S. A opovaz se to uspechat! Klidne si na te veselce kralovno Alzbeto pekne zvolna uzijte:-)
Tohle není jen tak ledajaká povídka… To je geniální povídka! 🙂 Fakt krásně napsané. Každý díl si umím vychutnat a nezáleží mi na tom, kdy přijde další. Já si na tohle ráda počkám 🙂
Lízinko, Lízinko, mám největší chuť tě uškrtit. Teda ne že by to bylo kvůli dílu samotnému, ten byl naopak velmi poučný, ale spíš kvůli tomu, že v nejbližší době neplánuješ další. Popravdě nejsem až tak zvědavá na to, jestli Bill bude zkoušet tu léčebnu, nebo jak to dopadne, dokonce nejsem ani zvědavá, jestli bude mluvit s tátou a nějak si to mezi sebou vyjasní. A dokonce nejsem ani zvědavá, jestli se konečně začne alespoň trochu zlepšovat vztah mezi Billem a Tomem. Ne, nejvíc ze všeho jsem zvědavá na to, jestli tohle všechno, celý tenhle díl vedl k tomu, že Billa konečně přestanou zlobit jeho sny. Z toho všeho mi totiž přijde, že přesně k tomuhle to má vést. Bill má nejdřív ze všeho upustit od minulosti, konečně zapomenout na to všechno, co se k ní váže. Tahá ji za sebou jako vězeňskou kouli a je jasné, že to právě všechno v něm, co je spjaté s minulostí, v něm vyvolává noční můry. Pochybuju, že by za to mohlo nějaký absťák, vypadá to, že už se vyrovnal s tím, že k heroinu se už jen tak nedostane, a soudě podle toho, že dokázal odmítnout dluženou dávku, už s tím ani nechce mít nic společného.
Jen to místo, které dřív leptal a tišil heroin, teď zaplavila vlna nenávisti, smutku, ponížení a neskutečných útrap. Ale jak se zdá, v tomhle díle se v Billovi všechno změnilo… a já doufám, že právě tahle změna povede k tomu, že konečně dojde toho, co teď nejvíc potřebuje – šťastný život bez větších starostí a komplikací. Život každého druhého člověka, který se sice později stane obyčejným stereotypem, ale je důležité, že je obyčejný.
Tenhle díl jsem sice přečetla už včera, ale neměla jsem nejmenší tušení, co bych k tomu měla dopsat. Ale teď se mi to konečně nějak rozleželo v hlavě a začíná mi (snad :D) konečně docházet, k čemu tohle všechno trápení vede. A upřímně doufám, že už ho nebude moc. Srdce mi krvácí pro rozpadající se vztah dvojčat. Tolik doufám, že tohle všechno povede ke šťastnému konci, ke společnému životu v míru, protože to si oba zaslouží. Mrzí mě, jak moc Bill bojkotuje Tomovu pomoc, jak moc bojuje proti jeho lásce. I když s tím, co si prožil, je to samozřejmě pochopitelné, ale kdo jiný by jeho temné vzpomínky mohl nahradit lepšími a láskyplnějšími, než Tom?
… A k závěru, tebe i Billa obdivuju za to, že jste tátovi dokázali odpustit. Protože já asi nikdy nenajdu tu sílu, kterou jsi našla ty a kterou jsi pak dala i Billovi, a nedokážu mu odpustit. Ale určitě to musí být… nadlehčující.
Nuže, těším se na další díl a pevně doufám, že se k tomu dostaneš co nejdřív, nebo tě k tomu vlastnoručně dokopu ^_^ 😀 Teď, když už mi to připitomělé ICQ konečně zase funguje :DD