Poslední svého druhu 11.

Tom měl pocit, že se mu zastavilo srdce, rychle zamrkal a vymanil se z prvotního šoku. „C-Cože…? To není pravda, nemůže být mrtvý!“

„Proč si myslíš, že by nemohl, vojáčku?“ zasmál se znovu faraon a pokynul strážím, aby Toma chytli, stalo se tak. „Všechny vaše drahocenné lodě jsou v plamenech.“ Šel na balkon, ze kterého byl perfektní výhled do přístaviště, stráž společně s Tomem ho následovala. Měl pravdu, Tomovi se podlomila kolena. Přesně tak jak říkal, jeho lodě, v plamenech. Zbledl a snažil se nenechat slzám průchod.

„Určitě utekl.“ Hlesl generál, kterému se dělal knedlík v krku.

„Moji vojáci se postarali o to, aby ho našli, neboj, neuhořel. Ne, to ne. Vojáci se o něj sami postarali. A abych byl upřímný, je to jen skvadra neukojených násilníků, jestli chápeš, co tím chci říct.“ Zlý úsměv se rozprostíral po jeho obličeji jako mor, když zasáhne město. „Odveďte toho ubožáka!“ zahřměl. „Nechte ho žít,“ zasmál se. „Vždyť on si nic jiného nezaslouží, náš velký hrdina.“

Stráž přikývla a odvlekla Toma pryč, když vešli znovu do korunního sálu, na zemi leželi Tomovi spolubojovníci, mrtví. Nechápal to, nechápal, co se stalo. Nechápal už vůbec nic.

Tom nohama spočinul na horkém písku na jednom z nádvoří u chrámu, písek ho pálil, stejně jako slzy v očích. Jeho srdce pukalo na kousky.

***

„Psst…“ ozval se tichý hlásek zpoza zdi, Adam, který zrovna donášel vodu do kuchyně, se zasekl, zastavil se a nakrčil obočí. „Adame…“ váza, kterou držel v rukou, se odporoučela k zemi.

„Princi?“ vydechl roztřeseným hlasem a zpozorněl, když mladý princ vystoupil zpoza sloupu, úsměv na tváři. „Princi, co tady děláte? Já myslel, myslel jsem, že jste mrtvý!“

„Na tom nezáleží, Adame, poslouchej. Musíš najít Toma, najdi ho a přiveď ho do chrámu Isis, rozumíš?“ sluha přikývl. „Dobře, budu tam čekat.“ Usmál se mladík a zmizel tak rychle, jak se objevil.

***

Tom neviděl jinou možnost, nebylo jiné východisko, nebyl jiný způsob, jak se setkat se svým milencem. Měl všechno, konečně se dostal tak vysoko, jak si jen vždycky přál, konečně byli zase spolu, všechno vycházelo, a nejednou… najednou o všechno přišel, z nebeských výšin padal k zemi nezkrotnou rychlostí. Byl sám.

Kdyby měl tak trochu štěstí, vše by se podařilo. Setnul by falešného faraonovi hlavu, odvezl svůj úlovek zpátky do Říma, a kdo ví, třeba se stal i novým vládcem říše, vždyť Císař k němu měl vždycky tak blízko, nejednou ho zval k sobě, nejednou s ním večeřel. Vždyť velel jeho vojsku, vojsku, které teď leželo v prachu, v Nilu, připravené na to, až si na něm pochutnají krokodýli.

Nemohl se vrátit domů, věděl, co by ho čekalo za takovou prohru, za takové bláznovství, byl vyhnanec, neměl kam jít, byl nepřítel své vlastní země, všeho, co miloval. Neměl nikoho, byl jen on sám a nikdo jiný. Sláva byla zákeřná mrcha, nikdy netrvala tak dlouho, jak by si člověk přál. Měl jen svůj meč, na nikoho jiného se nemohl spolehnout.

„Azi…“ vzlykl a kolena se mu podlomila, dopadl na prašnou zem. „Miluji tě…“ šeptal do tiché noci a po tvářích mu tekly slzy. Miloval ho nade vše, nemohl bez něj žít, ne. Slíbili si, že budou navždy spolu, že je ani smrt nerozdělí. A princ měl tolik síly a odvahy, aby se k němu dostal, mohl zemřít, ale zvládl to. Až odsud, k němu domů, mezi otroky. Jeho hrdost nikdy ani o kousek nezeslábla, a co byl Tom? Jen slaboch. Slaboch, který neměl kam jít, ke komu se vrátit.

Vytáhl meč z pouzdra a se slzami v očích se na něj podíval. „Přísahám ti…“ zašeptal a dlaní přejel po jeho ostré hraně, cítil, jak se mu chladná ocel zarývá do kůže, jak štípe, jak se krev z rány žene ven, stéká po jeho dlani.

Adam utíkal chodbami paláce, zahlédl Toma z jednoho z oken, snažil se být co nejrychlejší, vběhl na nádvoří. Zastavil se, vydechl. Tohle snad nemohla být pravda. Tom, opojený představou toho, jak na něj jeho princ čeká na lepším místě, jak čeká na měkkých polštářích, oděný jen ve špercích, jak popíjí mimózu; zvedl meč a připravený to všechno skončit se snažil narvat si ho přes brnění k hrudníku. Adam se znovu rozeběhl. „Tome, ne!“ skočil po něm, přirazil ho k zemi, meč se od nich odvezl o pár metrů pryč.

„Co to děláš?!!“ rozkřikl se na něj přes vzlyky Tom. „Nech mě být!“ hrabal se zpátky ke svému meči. Adam se vyhrabal na nohy.

„Poslouchej mě! Co to děláš? Čeho tím chceš docílit!?“ generál zvedl meč ze země a postavil se na nohy.

„Čeho asi! Nebudu tady, nebudu tu bez něj! Nemám pro co žít! Azizi je mrtvý, copak to nechápeš?!“ strčil do něj vší silou, sluha zakopl o svůj plášť a při pádu na zem se uhodil o kamenný schod do hlavy. Byl v bezvědomí. Tom se od něj otočil zpátky ke svému meči. Všechno prohrál. Naprosto všechno.

Zadíval se na nebe, jeho konec byl blízko, jeho svíčka, nit osudu, všechno už se tenčilo. Princ tu nebyl, nebyl tu, aby ho objal, aby mu řekl, že bude dobře, že všechno bude v pořádku, ne. Byl tu jen on, jeho meč a slzy v očích.

Tom ze sebe sundal brnění, nemělo cenu pokoušet se o nemožné, odhodil ho s řinčením na zem a zavřel oči. Na jeho rtech hrál slabý úsměv. Už brzy budou spolu. „Lásko…“ vydechl, po špinavé tváři mu stekla poslední horká slza. Pevně uchopil svůj meč a s čistým svědomím s ním přirazil do svého hrudníku. Ústa se mu otevřela v tichém výkřiku, nohy se podlomily a jeho tělo se skácelo k zemi. Na nebi zhasla dohořívající hvězda, Bohové si to tak přáli. Nemělo cenu snažit se vyhnout jejich vůli.

***

Adam vešel se sklopenou hlavou do chrámu Bohyně, kde měl princ čekat na svého vyvoleného.

„Kde je?“ ozvalo se okamžitě, jak se dveře za sluhou zavřely. Adam se hluboce poklonil a podíval se princi do tváře. „Ne…“ vydechl princ a zavrtěl hlavou. „Ne. Ne. NE!!“

„Je mi to líto…“ vydechl sluha a položil před něj Tomův meč, potřísněný ještě nezaschnutou krví. „Váš bratr… Řekl mu, že jste mrtvý a on… Myslel si, že… Chtěl za vámi.“ Díval se na svého prince skelným pohledem, snažil se udržet klidný hlas. „Jdou sem Faraonovi vojáci, můj pane, chtějí vás zabít.“

Azizi přikývl a posadil se na koberec vedle mísy s ovocem. Se sklopenou hlavou vydechl. „Víš, co udělat, Adame.“ Bylo to jediné, co mu na to řekl. Sluha odešel.

Tohle byl konec, byl rozhodnutý. Byl čas odejít, nebrečel, muselo to tak být. Nemělo smysl prolévat slzy nad něčím, co už bylo vytesáno do kamene. Jeho bratr si udrží trůn, jeho země bude v rukou někoho, kdo může za smrt jeho srdce.

Druhý břeh Nilu už na něj čekal, západní země, tam se s Tomem zase setká. Dřív než na nebe vyjdou první sluneční paprsky. Jeho láska nad ním bděla, tam vysoko na nebi, tam v nedohledných končinách, kam mohli jen Bohové. A on se k nim brzy přidá. Nehodlal se svému bratrovi vzdát, nehodlal mu udělat tu radost zabít ho, ne. Rozhodl se zemřít s hrdostí a s bradou vysoko vztyčenou.

„Můj princi…“ sklonil se před ním sluha a posadil se na zem vedle něj, podával mu polštářek, na kterém ležela lahvička s průhlednou tekutinou. „Jste si jistý?“ princ přikývl a mlčky vzal lahvičku mezi prsty. Až v deltě začne svítat, až jeho zem zahřejí sluneční paprsky, až pyramidy vrhnou stín na květiny a rákosí, do které vplouvaly lodě přivážející jeho tělo, on už bude se svou láskou. Adam ho pevně chytil za druhou ruku a sledoval, jak skončí osud jeho pána.

Azizi zavřel oči a nejistou rukou si přiložil lahvičku ke rtům, byla plná smrtelného jedu, jedu vytaženého ze zubů kobry královské. Pevně ampuli stiskl a obsah si vylil do úst, pevně stiskl víčka a polkl. V ústech měl hořko, tělem se mu vmžiku rozlila nesnesitelná bolest, křeč, měl pocit, že se mu rozskočí hlava, že všechno, co je v něm, opouští své místo. Adam mu tiskl ruku. Princi se v krku zadrhl dech, párkrát roztřeseně vydechl a jeho tělo se svezlo na polštáře. Adam vzlykl a odvrátil pohled.

Dveře do chrámu se rozrazily, na nosítkách byl dovnitř přinesen Faraon v doprovodu svých vojáků. Sluha se na něj podíval pohledem plným nenávisti.

„Je mrtev.“ Vydechl a Besamon se doširoka usmál. Už nebyl nikdo, kdo by ho mohl ohrozit.

***

Tom cítil palčivou bolest v oblasti čela a spánků, země ho studila, tělo ho bolelo, překulil se na záda a promnul si čelo.

„Do hajzlu…“ tohle bylo jako ta nejhorší kocovina na světě. Pak ale rychle zamrkal, vymrštil se do sedu a ohmatával si hrudník tam, kde by měla být díra. Nic. Jen jeho triko špinavé od kamenné podlahy. S úlevou si promnul obličej. „Byl to jen sen…“ vydechl. „Díky bohu, sakra…“ vyškrábal se na nohy a podíval se nahoru nad sebe. „Skvěle…“ neměl šanci, že by se odsud dostal stejně, jako se dostal sem. Naštěstí si všiml, že vedle něj jsou dřevěná dvířka. Neváhal a otevřel je, jako zázrakem povolily a on zamžoural do denního světa univerzitního prostoru.

autor: LilKatie