autor: Lisa
Je snadné být
. Začít žít vyžaduje pravou odvahu.
***
„Nemusíme nikam jít, pokud se na to ještě necítíš,“ otočil se Tom na bratra, když mu už potřetí spadly klíče na zem z roztřesených prstů.
„Ne, ne! To je v pohodě. Jsem v pohodě. Opravdu,“ snažil se Bill přesvědčit zároveň i sebe, a konečně si zastrčil klíče do kapsy. Zhluboka vydechl a pousmál se na bratra, než vyšli ven.
Chtěl to udělat. Bylo to něco, co ho mezi vším ostatním taky strašilo. – Jestli je opravdu schopný normálně fungovat i někde jinde, než jen v bezpečí domova. Někde, kde na něj nebudou brát ohledy. Kde nebude mít na čele napsáno: Pozor! Narkoman na odvykačce! Držte se s fetem dál!
Bylo snadné zůstat čistý, když vás nemělo, co ohrozit. Když o vás bylo postaráno a vy jste se nemuseli soustředit na nic z toho, co bylo s heroinem spojeného. V jeho denním režimu jednoduše na střílení háčka do žíly už nebylo místo. Žádnou takovou kolonku ve svém plánu vyhrazenou neměl. Ale už dávno nebyl naivní a hloupý. Věděl, že je snadné myslet si, že vyhráváte válku, když si v poklidu hrajete karty se svými spolu-válečníky v zákopu. Kde na vás sice trochu prší, ale útok od nepřítele k vám nedolehne tak, jako na otevřeném bitevním poli.
Takže to bylo něco, co musel udělat. Byl to další krok k tomu, aby se dostal tam, kde chtěl být. Nebo kde si myslel, že chce být. A navíc cítil, že to dluží i bratrovi. Tom mu obětoval každou svou volnou minutu. A co z toho vlastně měl? – Nedokázal přijít na nic kromě žaludečních vředů a neklidného spaní.
Měli v plánu zajít si jen do malého baru, který byl nedaleko jejich domu. Nic velkého, jak Tom slíbil. Ale bylo to něco, co Tom potřeboval, i když se to snažil nedávat tak najevo. Prostě chtěl na moment zapomenout na všechno to absurdno, které se kolem vás kupilo, když jste byli
spoluzávislí. Závislost a boj proti ní, měly tu krásnou schopnost, že dokázaly přetvořit realitu na jednu velkou bublinu nereálna. Alespoň tak si Tom někdy připadal. Jako chycený v nějakém pokřiveném snu, kde slova a činy nabírají úplně jiný význam, než v normálním světě. Kde mohl vidět, jak se charakter jeho nejbližšího člověka dá spláchnout obsahem toho, co je v té prťavé stříkačce, a všechno, na čem mu kdy záleželo, dokáže lehnout popelem ve vteřině. A jak v takovém prostředí mohl vědět, že není zdeformovaný už i on sám? Neměl jistotu v ničem. Všechno okolo Billovy abstinence bylo tak křehké a velmi snadno zničitelné. To, na čem pracovali celou tu dobu, mohlo dnes skončit. Po všech těch měsících usilovné práce mohli zjistit, že to všechno byla jen iluze – lež. A stejně byli odhodlaní to risknout. Tom měl v plánu bratra nespustit z pohledu a Bill byl rozhodnutý udělat všechno pro to, aby to neposral. Ale ani jeden z nich neměl tušení, jestli to opravdu bude stačit.
*
„Tak, co to bude, pánové?“ otočil se k nim mladý barman s unaveným obličejem.
„Hm… já si dám vodu, neperlivou. Děkuji,“ vymáčkl ze sebe po chvíli rozmýšlení Bill.
„A ty?“ obrátil se znuděně na Toma.
„To samé, díky.“ Barman se bez zájmu otočil zády k nim, aby z lednice mohl vytáhnout dvě lahve neperlivé minerálky.
„Hodláte to dnes rozjet, co?“ ušklíbl se, když jim je podával a Tom vytahoval peněženku. Chtěl mu oplatit taky nějakou jízlivou poznámkou, ale rozptýlilo ho, když mu někdo položil ruku na rameno a otočil ho k sobě.
„Tome?“
„Patriku? Ježiš, nazdar chlape!“ vykulil překvapeně oči na mladíka, který se na něj zubil od ucha k uchu.
„Kde ses celé ty měsíce flákal, brácho? Chyběl jsi nám na zdi!“
„Měl jsem nějakou práci,“ odpověděl Tom neurčitě. Bill se při téhle větě zamračil. Jo, měl plné ruce práce se svým malým závislým bratrem.
„Pamatuješ si Billa? Moje dvojče?“ otočil Patrika ke svému bratrovi.
„Hmm, no jo, jasně. Vypadáš dobře, Bille,“ přikývnul Patrik a poplácal ho po zádech, až se Bill zakuckal svojí vodou. Jasně – vypadal dobře na narkomana na odvykačce. Pomyslel si Bill hořce, překvapený, kde se v něm ta otrávenost bere. Najednou si nebyl jistý, jestli dnešní večer byl dobrý nápad. Jestli byl opravdu připravený na další lidi.
„Tak povídej, co je nového?“ zadíval se na Patrika dychtivě Tom. Připadal si, jako by byl zavřený někde snad staletí a ne pár měsíců.
„Ani nemluv. Hromada věcí! Hele, proč se nepřipojíte dneska k nám? Kluci budou mít určitě radost. Máme se za půl hodiny sejít v Elku.“ Elko – zkrácený název pro klub, který se jmenoval Lolita. Už jen když Bill slyšel ten název, udělalo se mu špatně. Nebylo to zrovna místo, kam by jakožto abstinující závislý chtěl jít. V klubech takového typu se fet dal sehnat ještě rychleji než pivo. Tedy pokud jste věděli, na koho se obrátit. A Bill věděl.
„Patriku, neber si to nijak osobně, nebo tak, ale chtěli jsme si udělat večer jen ve dvou,“ zakroutil Tom hlavou, i když výraz jeho tváře říkal něco úplně jiného.
„Ale no tak!“ zakňučel jeho kamarád na protest. „Jak dlouho jsme se neviděli, Tome, co? No řekni! Jeden večer vás přece nezabije, nebo jo?“ střelil pohledem na Billa, který si nervózně okusoval ret a sváděl uvnitř sebe zuřivou bitvu. Nechtěl být ten, kdo odepře Tomovi jednu z mála dobrých věcí, která se mu za poslední dobu stala. Stačilo mu podívat se do bratrových očí a viděl, jak moc mu scházela přítomnost dalších lidí. Ale nemohl přece riskovat jít do toho klubu. Nemohl to takhle pokoušet hned napoprvé! Potřeboval čas. Potřeboval si zase na všechno zvyknout. Potřeboval mít v sobě aspoň trochu jistoty a vědomí, že se na svou vůli může spolehnout a že se v prvním okamžiku nezhroutí jako domeček z karet. Takže jít do Elka byl opravdu špatný, špatný nápad.
„To je v pohodě, Tome. Vážně. Jestli chceš jít, půjdeme. Patrik má pravdu. Jeden večer nás přece nezabije,“ otočil se na bratra, který na něj nevěřícně zíral.
„Cože? Co to-“ zakoktal se Tom a naklonil se k Billovi, aby je Patrik neslyšel. „Myslel jsem, že na to půjdeme zlehka. Že to dneska jen tak vyzkoušíme. Co když-“ zarazil se a úpěnlivě se mu zadíval do očí.
„Budeš mě hlídat, nebo ne? Zatím jsem v pohodě. Věř mi, Tome. To zvládnem,“ pousmál se na něj a loknul si ze své vody. Tom na něj pořád upíral nedůvěřivý pohled a nevypadal s bratrovou reakcí příliš spokojený. Zato Patrik byl s výsledkem debaty spokojený náramně.
„No super! Tak jdem!“ zazubil se na ně a zamířil k východu. Bill jen pokrčil rameny a následoval ho. V hlavě absolutní chaos.
To, co řekl, se vůbec neshodovalo s tím, co ve skutečnosti chtěl říct. Měl přece říct, že se na to dneska ještě necítí a že by raději zůstal tady, a oni dva se můžou domluvit na kdykoli jindy, jen ať to proboha není dnes a včetně něj! A namísto toho řekl naprostý opak. Nebo to, co řekl, ve skutečnosti, říct chtěl? Opravdu chtěl jít do toho zatraceného klubu s nimi? – Samozřejmě, že chtěl. Chtěl to udělat přece pro svého bratra. Ukázat mu, že je schopný se o sebe postarat a že nemusí pořád brát jen ohledy na něj. Není už přece malý.
Nebo v tom bylo ještě něco jiného?
*
„No tak, Bille! Dej si přece něco s námi. Snad tu opravdu nechceš sedět celý večer o té hnusné vodě!“ popichovali ho Tomovi kamarádi a snažili se do něj nalít panáka něčeho ostřejšího.
„Ne, díky. Já fakt nepiju,“ kroutil hlavou a odstrkoval od sebe nabízené pití. Ani si nebyl jistý, kdy přesně se rozhodl, že nebude pít ani alkohol, ale opít se mu dnes opravdu nepřišlo jako dobrý nápad. Tom už v sobě sice něco měl, ale stačil to zastavit dřív, než bude doopravdy opilý. Věděl, že dnes si to nemůže dovolit, i když by si nějaké to pivo klidně ještě dal. Po dlouhé době byl zase aspoň trochu uvolněný a cítil se víceméně normálně. A tomuhle pocitu se nemohlo nic rovnat.
Celou dobu, co seděli v klubu, byl Bill jako na jehlách. Neustále se ošíval a rozhlížel se kolem sebe, aniž by tušil, co vlastně hledá. A pak jako by v jeho mozku něco cvaklo, když v davu zahlédl kštici nagelovaných blond vlasů.
„Musím na záchod, z té vody se mi chce akorát chcát,“ ušklíbl se Bill a ukázal směrem k toaletám, kam právě zapadla i blonďatá hlava, která ho přitahovala jako magnet.
„Půjdu s tebou,“ začal se zvedat Tom.
„To je dobrý, Tome,“ zakroutil hlavou. „Hned jsem zpátky.“ Bratr po něm střelil dalším nedůvěřivým pohledem, ale než se stačil doopravdy zvednout i přes jeho protest, Patrik ho stáhl za rukáv dolů a začal mu něco vyprávět.
*
Čím víc se blížil k záchodkům, tím víc mohl slyšet, jak mu buší srdce.
Šel se jen přesvědčit, jestli je to opravdu
on. A kdyby ano, šel ho
jen pozdravit. Nic víc.
Tak proč se potom cítil tak provinile?
Vešel na pánské záchodky a do nosu ho uhodil čpějící pach moči. Znechuceně se zamračil a zaměřil se na osobu, která se skláněla nad umyvadlem.
„Fabiane?“ zkusil dotyčného oslovit.
„Hm?“ zvedl mladík hlavu a věnoval mu rozhořčený pohled kvůli tomu, že ho vyrušil od jeho práce. – Zrovna si vymýval injekční stříkačku. „Bille!“ zvolal překvapeně, když ho poznal. Bill jen rozpačitě přikývl a usmál se na něj.
„Wow, teda! Je to dlouho, co jsem tě viděl naposled. Už jsem myslel, že jsi skončil jako Dan.“
„Jo,“ ušklíbl se Bill. „Teda ne – neskončil. Ale jo, je to už dlouho.“ Chvíli jen mlčeli a vzájemně se měřili pohledem.
„Vypadáš jinak,“ podotkl Fabian.
„Vážně? Ani nevím,“ pokrčil rameny. „Ale to ty taky,“ až když to řekl, uvědomil si, že je to pravda. Fabian byl jeden z těch, které potkával na place. Nebyli si nijak zvlášť blízcí, ale to si vlastně nebyli žádní feťáci. A Fabian, kterého si pamatoval, vypadal rozhodně jinak než tenhle týpek s hubeným obličejem a špinavou pletí.
„Hele, jestli ti to nebude vadit, potřebuju si už dát, takže-“ poukázal na stříkačku, kterou měl pořád jen napůl vymytou.
„J-jasně, v pohodě,“ přikývnul Bill a pozoroval Fabiana, jak si vytahuje i zbytek nádobíčka. Ani si nevšiml jak, ale najednou stál těsně za ním a pozoroval jeho roztřesené prsty, jak pracují na malém balíčku.
Fabian se na něj otočil a věnoval mu nechápavý pohled. Potom si povzdechl a pokýval hlavou.
„No jo, promiň. Zapomněl jsem na tu dávku, co jsi mi předtím dal. Asi ji chceš zpátky, co?“
Bill na něj chvíli jen nevěřícně zíral. Už dávno zapomněl na malou solidární službu, kterou tenkrát Fabianovi prokázal. Byl na tom tehdy dost špatně a neměl dost peněz, aby si mohl koupit dávku. A Bill, který měl obzvlášť úspěšný den a vydělal dvakrát tolik než obvykle, měl shodou okolností dávku navíc. Takže se podělil, a Fabian mu slíbil, že mu to při nejbližší příležitosti vrátí. Ale taková příležitost už nepřišla.
Až doteď.
Cítil, jak se mu zase začínají potit dlaně. Opravdu to mohl udělat? Co by se stalo, kdyby si dal jen prťavou dávku? To by přece nemohlo být tak hrozné, nebo ano?
Přinejmenším by mu to pomohlo zahnat ty děsivé sny a on by se konečně mohl spokojeně vyspat. Mohl by se přestat trápit tím, jak mrhá čas a marní své dny. Jedna dávka mu přece nemůže ublížit. A když už dokázal přestat jednou, nebude tak složité přestat znova. Aspoň teď bude vědět, do čeho jde.
„Vlastně by se mi teď docela hodila,“ slyšel se říkat, jako by to ani nebyl jeho hlas.
„Tak fajn, nechám ti. Nevadí, když si dám první? Už to fakt potřebuju.“ Bylo zajímavé, jak tahle „výpomoc“ mezi narkomany fungovala. Obvykle to bylo tak, že pokud jste někomu jen šáhli na fet, tak z vás byla pomalu chodící mrtvola. Ale v případě krajní nouze, jakou tenkrát měl Fabian, se většinou vždycky někdo slitoval a pomohl vám. Ale tyhle služby se nezapomínaly. Dřív nebo později jste je museli oplatit. A většinou to bylo vyžadováno dřív, protože nebylo nikdy jisté, jak dlouho ještě budete naživu. A v rámci splacení takového dluhu nebyla smrt dostatečně polehčující okolností.
„Jo, žádný problém,“ souhlasil Bill a založil si ruce na prsou, protože se mu samou nedočkavostí roztřásly. Už jen chvíli a zase si dá. Skoro ani nemohl dýchat, jak se na svou dávku těšil. Představoval si ten pocit, jak se mu heroin rozlévá tělem a zahřívá každou jeho buňku. Jak vytlačuje z jeho hlavy všechno to, s čím se nechtěl a neuměl vypořádat. Ještě chvíli a bude to pryč. Ještě chvíli a bude zase v pořádku. Ve svém nedotknutelném vakuu.
Dychtivě se zadíval na Fabiana, který si stahoval ruku, a ze zvyku přelétl pohledem po místnosti, aby ji zkontroloval. Jeho pohled se zastavil v zrcadle, kde zůstal zírat do svých očí. Do očí plných chtíče a zuřivé touhy. Zděšeně pootevřel ústa a odtrhl se od svého vlastního pohledu. Jako by na něj někdo vylil kbelík ledové vody a probral ho z transu.
„Děje se něco?“ zeptal se Fabian, když od něj začal Bill couvat.
„N-ne, jen, já jen musím, musím jen… Musím jít,“ vykoktal ze sebe, otočil se na patě a vystřelil ze dveří.
Zatímco se prodíral ven z klubu, neohlížel se napravo ani nalevo. Srdce v hrudi mu zběsile poskakovalo a v uších mu hučelo. Když se konečně dostal ven, rozběhl se směrem domů tak rychle, jak jen byl schopný. Bylo mu fuk, že si v klubu nechal bundu, a tím pádem i klíče, ale potřeboval se odtamtud dostat.
Ach Bože! To bylo tak zatraceně těsně!
„Hej!“ nějaký hlas na něj volal. „Bille! Doprdele, zpomal!“ Nemínil zpomalit. A už vůbec nemínil zastavit, ani kdyby ho prosil sám Papež.
S chrčivými nádechy a výdechy se konečně zastavil až na rohu ulice, kde byl jejich dům, protože už dál nedokázal běžet. Za pár vteřin ho doběhl i Tom, který se držel za hrudník, ve kterém ho bolestivě píchalo. V ruce držel Billovu bundu.
„Co-se-kurva-děje?“ vysoukal ze sebe Tom namáhavě a zadíval se do bratrovy zrudlé tváře.
„Měl jsi mě hlídat!“ vyjel na něj Bill bezmyšlenkovitě, aniž by to bylo to, co původně plánoval říct. Zdálo se, že dneska jeho pusa funguje nezávisle na jeho mozku.
„Co? Vždyť jsem tě hlídal!“ zamračil se nechápavě Tom. A pak mu to došlo. „Ty jsi – ty-“ jeho hlas se zlomil v jakémsi podivném vyjeknutí. Popadl bratrovu tvář do dlaní a zadíval se mu do očí.
„NE!“ vyškubl se mu Bill, protože věděl, že zkoumá jeho zorničky. „Ale málem se to všechno posralo, Tome. Málem jsem si, kurva, dal! Proč jsi mě, doprdele nehlídal, jak jsi sliboval?!“
„Ale já jsem tě HLÍDAL!“ zařval mu bratr do tváře. „Ty jsi mi říkal, že jsi v pohodě a že to zvládneš! Ty jsi říkal, že je to, kurva DOBRÝ!“ věděl, že začíná být hysterický, ale nemohl si pomoct.
„Ježiši! Jako bych vždycky říkal jenom pravdu!“ štěknul na něj Bill. Na tohle už Tom neodpověděl. Takže tam jen tak stáli a snažili se trochu uklidnit.
„Co se stalo?“ zeptal se po chvíli Tom, když byl schopný zase mluvit normálně.
„Byl tam Fabian,“ řekl Bill potichu.
„Kdo je Fabian?“ zamračil se netrpělivě Tom.
„Je to jeden z heráků z placu,“ pokračoval Bill, jako by se Tom ani nezeptal. „Dlužil mi dávku a chtěl mi ji splatit,“ roztržitě si prohrábl rukou vlasy. „Nejdříve si měl dát on a část dávky mi nechal. Už jsem si ji skoro dal.“
„Ale – ale nakonec sis ji nedal, nebo-“ Tom byl zmatený. Vždyť přece říkal, že si nic nedal, tak proč potom tak vyšiloval?
„Ne, utekl jsem,“ hlesnul jeho bratr a zadíval se mu do tváře. „Ale bylo to tak těsné, Tome.“ Objal se pažemi kolem těla, protože mu začínala být zima, a bázlivě sledoval reakci jeho dvojčete. „Proč se směješ?“ zamračil se na něj nechápavě, když se Tomovi po tváři začal rozlévat široký úsměv.
„Copak to nechápeš?“ zašklebil se na něj bratr pobaveně. „Utekl jsi.“
„No a?“ pořád na tom neviděl nic, co by jej mělo snad nutit se usmívat.
„Utekl jsi pryč, i když říkáš, že stačilo jen málo a mohl sis dát. Utekl! Zvládl jsi to, Bille. Dokázal jsi před tím utéct! Víš, co to znamená?“ Tom ho vzal za ruce a zadíval se mu do očí, ve kterých se pomalu začalo objevovat pochopení.
„No jo, máš pravdu,“ teď se i na jeho tváři začal objevovat úsměv.
Jasně, sice jeho způsob odolání pokušení nebyl zrovna nejelegantnější, ale jak říkal Tom – zvládl to. Zvládl se k heroinu otočit zády a vypadnout, než bylo opravdu příliš pozdě. Sice to byla jen jedna vyhraná bitva, ale co na tom. Třeba se mu podaří utéct i příště. Teď se aspoň byl schopný přesvědčit, že to je možné. Ačkoli neměl tušení, co vlastně zapříčinilo jeho úprk, ale tím se mohl zabývat později. Teď myslel na jiné věci. Když se pohledem znovu setkal s bratrovým, neudržel se a nahlas se rozesmál. Netrvalo dlouho a už se oba prohýbali smíchy, vzájemně se podpírali a klopýtali těch pár zbývajících metrů domů.
Nepřestávali se smát, ani když se za nimi zavřely dveře a Bill přitiskl svého bratra na zeď v předsíni, aby ho mohl políbit. Cítil se tak uvolněně, že by přísahal, že může létat.
„Jsi úžasný,“ vydechl Tom do jeho úst, když se od něj Bill nakonec odtáhl. Bylo to tak dlouho, co mu bratr dovolil, aby se ho dotýkal, že se teď oba málem zajíkali touhou, která je naplňovala.
„Pojď,“ vzal Toma za ruku a táhl ho po schodech nahoru. Dneska nechtěl myslet na to, že je to špatné. Musel se podělit o to, co se v něm bouřilo. Nepamatoval si, kdy naposledy tak potřeboval něčí dotek. Možná bylo hloupé myslet si, že odteď zvládne všechno, ale chtěl zapomenout na všechny strachy, které ho pořád pronásledovaly a pro jednou chtěl prostě udělat to, co potřeboval.
„Bille,“ zakňučel Tom zoufale do jeho krku, když ho horlivě líbal a svlékal z něj tričko. Ach bože, tak strašně mu bratr chyběl! V další vteřině z něj serval i kalhoty a sám ze sebe sundal přebytečné oblečení, až oba skončili propletení v jeho posteli jen ve spodním prádle. Nevěděl, proč tak spěchá, možná se bál, že si to Bill rozmyslí a zase ho odežene, a on tak strašně bratra potřeboval cítit blízko sebe. Znovu a znovu ho prudce líbal a hladil po celém těle. Tiskl ho k sobě tak těsně, že by mezi nimi neproklouzl ani vlásek. Ztěžka dýchali a sténali nad slastí, kterou jim způsobovala nahá kůže toho druhého.
„Vezmi si mě,“ zašeptal mu Bill do ucha a políbil ho na krk, zatímco jeho ruka zamířila do Tomova rozkroku.
„Umpf,“ kníknul jen Tom, protože bratrova ruka se právě probojovala pod látku jeho boxerek a pevně obemkla jeho penis.
„Budu to brát jako ano,“ pousmál se Bill a stiskl ho ještě pevněji. Tom už na nic dalšího nečekal a svlékl z nich i ten poslední kousek oblečení, který jim už spíše jen překážel.
„Co je?“ zarazil se Bill, když se Tom nad ním jen skláněl a upřeně se mu díval do očí. A v tom mu to došlo. – V Tomově pohledu našel odpověď na to, co ho přinutilo utéct před Fabianem a jeho kouzelným balíčkem.
„Jsi nádherný,“ řekl prostě Tom. „Jsi nádherný a úžasný a já tě miluju.“ – Když se na něj tak díval, zračila se v bratrových očích ta samá touha a chtíč, kterou zahlédl ve svém pohledu v tom odraze. Ale v Tomově podání tam bylo ještě cosi láskyplného, co ho nutilo téměř před tím přivírat oči. Protože to bylo něco, co jeho srdce nedokázalo unést. Přemýšlel, jestli se tenkrát měl vracet. Možná byl bratrův cit něco, co nemohl zvládnout. A možná to byl lék a odpověď na všechno.
Možná byl Tom opravdu to jediné, co potřeboval.
Bratr se k němu sklonil, aby mu mohl vtisknout polibek na krk a hrudník, a pak pokračoval stále dál. A čím níž se dostával, tím méně myšlenek zbývalo v Billově hlavě, až tam nezůstalo vůbec nic. Nic, kromě čistého potěšení z bratrových měkkých polibků.
Bill táhle zasténal, když se Tomovy rty dotkly špičky jeho penisu. Tom ho začal důkladně olizovat, až musel pevně stisknout víčka a zuby k sobě, aby nezačal kvílet, jak mu jeho počínaní, dělalo dobře.
Nezdržovali se příliš dlouho s předehrou. Ačkoli, když ho bratrova vlhká ústa opustila, měl Bill pocit, že už dlouho nevydrží. Tom se rychle naklonil k nočnímu stolku, aby vytáhl ten stejný krém, který použili už minule, a trochu jim to oběma usnadnil. A pak už nebyla chvíle na to, aby se drželi zpátky.
Bylo to horlivé a vášnivé a bylo to tak živé! Poprvé po dlouhých měsících mohl Bill cítit, jak mu krev proudí v žilách. Jak pohání jeho srdce. Jak zběsile pracují jeho plíce, aby mohl popadnout dech. A on se tohohle nového pocitu nechtěl vzdát.
S každým dalším přírazem se jejich dech zrychloval a jejich těla brázdily kapky potu. Vzdychali a sténali si do ucha, vzájemně si vycházeli vstříc a jeden druhého nehodlal šetřit. Protože kdo ví, kdy si budou takhle blízko zase příště?
„Pojď blíž,“ zaprosil Bill a přitáhnul si bratra k sobě, i když mu to znemožňovalo svobodně dýchat. Tom se jen usmál a s radostí splnil jeho přání. Byl šťastný, že Bill žadonil o jeho přítomnost, a nic na světě by mu nezabránilo mu ji nedat.
Stačilo ještě pár hlubokých polibků a přírazů, než se jejich těla finálně roztřásla a vybouchla v rozkoši.
„Ještě počkej,“ zarazil Bill bratra, když se od něj chtěl odtáhnout a lehnout si vedle. „Pojď blíž,“ zopakoval svou prosbu.
„Dobře,“ přikývnul Tom a objal jej, aby se k němu mohl přitisknout.
Leželi takhle dlouhé minuty. Tom bratra hladil ve vlasech a potichu mu broukal do ucha a Bill se vznášel někde na hranici opojení a únavy.
„Byl jsi to ty,“ zamumlal potichu Bill.
„Hm?“ přestal Tom broukat a zadíval se mu do očí.
„Byl jsi to ty, co mě přinutilo dneska utéct,“ vysvětlil Bill.
„Jak to myslíš?“ zamračil se jeho bratr nechápavě. On tam přece nebyl, když k tomu došlo.
„Byla tam jedna chvíle, kdy jsem se zahlédl v zrcadle – a jako by ses na mě díval ty. Nemohl jsem to udělat,“ zavrtěl Bill hlavou.
„Mrzí mě, že jsem to dneska tak pokazil. Slíbil jsem, že tě budu hlídat a nebyl jsem tam.“ Jak bylo možné, že vždycky selhal v tom nejdůležitějším?
„To není pravda, Tome. Hlídal jsi mě.
Byl jsi tam. Vždycky tady pro mě jsi. Jsem rád, že se to stalo, víš. Pomohlo mi to uvědomit si pár věcí.“
Byla to pravda. Najednou jako by viděl opravdovou podstatu svého vztahu k heroinu. – Nebylo na něm nic upřímného. Vlastně to ani nebyl vztah, jak si celou dobu myslel. Pořád měl za to, že mu heroin něco dává – a on, že na oplátku dává něco heroinu. Bylo to skoro jako láska. Ale najednou si uvědomil, že to s láskou nemá nic společného. Ani se vztahem. Bylo to prostě vykořisťování. On heroinu dával sebe, ale zpátky nedostal nic než prázdno. Které se sice ze začátku mohlo tvářit jako spokojenost nebo štěstí, ale nebylo. Byla to jen prázdná iluze. Nic. Jen prach, který rozfouká sebemenší závan větru. Ale bratrova láska – tu nemohla odvát ani vichřice. Pro jednou si přál, aby nebyli bratři. Aby bylo všechno jednodušší. Aby to mohlo být správné.
Povzdychl si a přitulil se k Tomovu krku. Byl unavený, ale bál se usnout, protože nevěděl, co ho čeká. Modlil se za bezesný spánek, ale uvědomoval si, že pro dnešek měl štěstí až dost. – A taky, že jo.
*
Prudce se posadil a zalapal po dechu. Vytřeštěné oči kolem sebe slepě tápaly, dokud jeho ruce nenahmataly spící tělo vedle něj. Dnes naštěstí Toma nevzbudil. Úlevně stiskl jeho ruku a v duchu děkoval za to, že se probral.
Jako by ten hrůzný sen, který se mu zdál, byl daň za noc strávenou s bratrem. Znovu a znovu se mu vracely vybledlé obrazy jejich matky a jejího rozpadajícího se obličeje. Jako by se rána na její hlavě zvětšovala jeho proviněním. Tlumeně vzlykl do dlaní a odkopal ze sebe peřinu. Stejně by už neusnul a nepřišlo mu správné být teď blízko Toma. Vždyť to oni mamce tak ubližovali!
*
Zarputile seděl na kuchyňské židli a zíral na svůj plán na ledničce. Už dvě hodiny. Byla mu zima a bolely ho záda, ale stejně se nijak nepřesunul. Protože takhle měl alespoň jistotu, že zase neusne. Navíc Tom bude za chvíli vstávat. Potřásl hlavou a zvedl se, aby si dolil hrnek s kávou. V půli cesty ho ale zastavilo zaklepání na dveře.
Překvapeně nakrčil obočí. Kdo po nich mohl něco chtít takhle brzo? S prázdným hrnek pořád v ruce zamířil k domovním dveřím, a aniž by se podíval, kdo je za nimi, otevřel.
„Bille.“
„Ty?“ slyšel se vyjeknout, když mu hrníček vyklouzl z prstů a roztříštil se o zem.
„Přišel jsem si promluvit,“ vysvětlil jeho otec a protáhl se kolem něj dovnitř do domu.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Sice jsem na tuhle povídku přišla poměrně "pozdě", ale chytla mě a nepustila..
Tolik emocí vtěsnat do písmen a řádků, to umí málokdo…
Nádhera!
Skvělá povídka… 🙂
Dnešní díl byl naprosto úžasný.
Jsem na Billa tak strašně pyšná, protože dneska konečně dokázal heroinu poprvé říct rázně a nahlas NE! Je pravda, že moc nechybělo a všechno to mučení a odříkání mohlo být úplně zbytečné, ale Bill to nakonec dokázal a za to má můj veliký obdiv.
Navíc si uvědomil, PROČ si drogu nevzal a to bylo opravdu krásně vylíčené a jeho přiznání Tomovi, že on tam vlastně na tom wecku BYL s ním, aby ho pohlídal a zachránil, mě úplně dojalo, to jsi napsala opravdu nádherně.
Stejně jako Billovo polemizování o Tomovi a jejich vzájemném vztahu, to bylo téměř shakespearovské. Když Bill přemýšlel, jestli je pro něj Tomova láska požehnáním nebo naopak prokletím, bylo mi ho až líto a chápu, že je to pro něj strašlivě těžké dilema. Ale na lásce nemůže být nic špatného a já doufám, že si to Bill časem uvědomí a konečně přijme Tomovu lásku bez výčitek a černého svědomí.
Když už jsem si libovala, jak se všechno zase obrací k lepšímu, dočetla jsem k návštěvě jejich otce a málem by se ve mě krve nedořezal, jak jsem se lekla. Nejdříve jsem si říkala, že by se Bill měl sebrat a odejít, ale potom jsem si uvědomila, že to naopak udělat nesmí. On se musí své noční můře jednou provždy postavit čelem a navždycky ji vyhnat ze svých snů i ze svého života. Protože útěk nic nevyřeší a Bill nemůže po celý zbytek života jen utíkat, on musí bojovat, bojovat za sebe a své vlastní štěstí.
A doufám, že se mu to podaří…
Úžasné ♥
Vždycky se těším na každý nový díl. Tuhle povídku mám moc ráda.
Jsem rada že Bill začína vyhravat,díky braškovy,ale ten otec to byl šok.
Tak to bylo něco! Celý díl jsem zhltla najednou, jak to bylo dokonale napsané!… Nemůžu uvěřit, že to byl dokázal! jsem neskutečně šťastná že se mu to povedlo a on si nedal!… Taky je báječné, že si uvědomil svůj "vztah" s heroinem a že se natolik sblížil se svým bráškou!.. Ty hrozné sny si chudinka vůbec nezaslouží! Láskou mamince prostě nemůžou ubližovat… a ještě jak se tam objevil jeho otec! Jsem tak zvědavá, co bude dál! ale neskutečně jsem si tenhle díl užila! byl tak krásně dlouhý a bravůrně napsaný!opravdu moc děkuju! :3
[1]: Děkuju, jsem vždycky nesmírně ráda, když se přidá někdo nový 🙂 A to, co píšeš, je pro mě obrovská pochvala.
[2]: Děkuji 🙂 Vážím si toho.
[3]: Já vím, že byl úžasný 😀 Proto tady je taky tak brzo, protože jsem si ho nemohla nechat ujít 😀
Máš pravdu, na lásce jako takové určitě nic špatného být nemůže. Jen okolnosti můžou býti nedobré. A pokud si člověk není jistý správností svého rozhodnutí, je to jako červ, který vás hlodá a hlodá, dokud z toho citu nezbude nic. Pokud se tedy toho červa včas nezbavíte.
A Bill už před otcem utíkat nebude. Přichází čas zúčtování.
[4]: Děkuji 🙂 Jsem velmi potěšena.
[5]: Bill je šikovný chlap, co si budem povídat. Ale co znamená jedna vyhraná bitva proti válce? Málo a zároveň moc. Protože dokáže dodat naději a rozehřát srdce novým odhodláním. A přece dokáže člověka znejistit, protože už ví, jak těžké to pro něj pokaždé bude.
[6]: Já moc děkuji! Ty hrozné sny jsou jen odrazem svědomí, takže si je svým způsobem zaslouží. Dokud se neobhájí před sebou, je jedno před kým dalším se o to pokusí. A můžu říct, že bude možná ještě chvíli trvat, než si to uvědomí. Ale takový je život.
Nejlepší díl :)) Byla jsem překvapená jak jsem viděla povídku už takhle brzo po té minulé 😀 jsi šikulka 😀 část na záchodkách v klubu mi zastavila dech málem 😀
[7]: Je od tebe hrozně hezký, že jsi mi takhle celou tu věc se sny ujasnila.. já vím, že to tam skvěle popisuješ, ale abych pravdu řekla, pochopila jsem jejich smysl až z tvého komentáře! 🙂 No nic nemůže být hned a cesta ke štěstí byla a bude vždycky dlouhá a trnitá…
Jak ja jsem rada, ze se dalsi dil tehle povidky objevil opet takhle relativne brzy. Diky, diky, diky:-)
Tuhle povidku ctu s neskutecnym gustem Liso. Zasnu nad vyzralosti, se kterou to pises a taky ocenuji tvou "kazen" a "dricstvi" co se tyce dejove linie. Nepises na efekt, netlachas o nicem, kazde slovo ma sve misto a kazda myslenka, kterou tu vnasis, se da analogicky propojit s myslenkou jinou, ktera tu uz byla, nebo ktera teprve pribyde. Tva povidka je prosta fantasmagorii a schixofrenie, coz ja osobne asi ocenuji ze vsecho nejvice. Jak Tom, tak Bill jsou v tehle povidce realni (az neskutecne realni) a ja, ackoliv jsem se v podobne situaci nikdy neocitla, se s nimi dokazi naprosto ztotoznit. Taky se mi libi, jak jsou postavy pekne propracovane a ackoliv ti nevidim do srdce ani do hlavy, vypada to, ze jim obema jakozto autorka davas stejny ferovy prostoj k rozvoji, k rozkvetu, ze neuprednostnujes a nikoho zbrkle jen tak "neobetujes" aby se ti to, jak se tak rika, hodilo do kramu. Jinymi slovy, tva povidka dava smysl, je veruhodna a posouva se kupredu logicky a vyvazenym tempem, ktere je naprosto dokonale. Zadny spech, zadna zbrklost, zadne zvraty, ze kterych exploduje mozek, zadne loudani se a masteni si "spisovatelskeho pera", zadne okolky a bezduvodne nastavovani deje.
Vypada to, ze vis, o cem pices a kam se chces touhle povidkou dostat. Vsechno je vyvaznee jak na lekarenskych vahach, davkovane naprosto genialnim zpusobem. To, ze to se ctenarem netriska od mantinelu k mantinelu je obrovska deviza a ja si po kazdem docteni dalsi kapitoly jen spokojene povzdechnu a rikam si, ze tahhle dobre psat by melo byt zakazano:-)
Mozna na tom tvrde makas, mozna mas jen neskutecny talent, mozna je to vsechno nahoda:-) Ja vsak smekam klobouk. Ostravsky popilek tvuj pisatelsky kumst pohnojil nadmiru:-DDDD
[8]: Díky 😀 Popravdě – já byla taky překvapená, že to šlo tak rychle 😀
[9]: To víš, jsem dobrota sama 😀 Co se mě týče, u některých povídek bych taky ocenila občas manuál 😀
[10]: Hohohoo, díky! Na tvůj komentář se vždycky nesmírně těším, i když mám občas pocit, že ses mi musela nabourat buď do hlavy, nebo do počítače, jinak to není možné 😀
Každopádně jsem docela zvědavá, jestli se tě potěšení ze čtení Kemříku bude držet i nadále. Protože po tomhle díle vlastně přijde takový zlom, a abych pravdu řekla, nevím, jestli to někomu právě nebude připadat jako nastavování děje a maštění spisovatelského péra, jak píšeš 😀 Občas si říkám, že mi někdo do komentářů už určitě musí napsat: Pohni s tím, kurva! Loudáš se, jak královna Alžběta na veselce!
Ale já prostě určité scény vypustit nemůžu, musí ze mě ven 😀 A že jich ještě je 😀 Ale budiž mi omluvou – mají své opodstatnění. Tedy alespoň v mé hlavě.
Možná jsem se tak narodila, možná je to ostravský popílek 😀
Ja som z tejto kapitoly vyšťavená akoby som bežala maratón. Toľko pocitov… hlavne strachu v tom bare, potom aj malá zlosť na Toma, že nechal ísť Billa samého na záchod keď je jasné čo sa na takom mieste deje, aj obrovská radosť keď Bill utiekol a láska pri milovaní sa…
a potom akoby ma niekto ovalil kladivom na záver!!! Neznášam useknuté kapitoly:DDDDD
toto bude hrozné čakanie. Mám strach z tej návštevy, ale Billovi by to mohlo pomôcť keď sa začne na tú "vec" pozerať triezvymi očami a uvedomí si, že ten odporný vinník je jeho otec a Bill nenesie na skaze ich rodiny žiadnu vinu. Možno by po tom uvedomení si, mohli prestať tie hnusné sny.
Ďakujem za všetky emócie aj tie boľavé.
jejich otec? v žádným případě vykopla bych ho hned šmejda!
jinak jsem moc ráda že povídka pokračuje 🙂
Som na Billa tak hrda ! oh ! 😀 … j-ja tak strasne milujem tuto poviedku TwT .. .:D
[12]: Děkuji za komentář. Ach jo, Zuzanko, já si ale vždycky připadám tak strašně provinile, když píšeš o té bolavosti emocí. A můžu říct, že ani v budoucnu se to nejspíš příliš nezlepší 😀 Když já se na celou povídku dívám úplně jinak, když vím, jak to skončí 😀
A zlost na Toma bych neměla. Sice už s Billem zažil pár věcí, takže by se od něj dalo čekat, že bude obezřetnější, ale jako člověk, který předtím neměl s drogou nic společného, ho to jednoduše nenapadlo.
[13]: Díky 🙂 Samo sebou, že povídka pokračuje 😀 A bude pokračovat tak dlouho, dokud nebude konec.
Ha 😀 Nevím, jestli Bill bude vůči svému otci tak rázný. Uvidíme.
[14]: Díky 🙂 Já jsem na něj taky hrdá. Je to frajer.
tak som sa konečne konečne konečne dokopala k čítaniu tejto poviedky. celý čas som sa od nej nevedela odtrhnúť, bolo to úplne ako droga, kvôli nej som v škole skoro zaspávala, lebo som ju čítala dlho do noci xD ale ani v najmenšom neľutujem, aj keď ešte nie je celá, už teraz môžem povedať, že je to jedna z najlepších poviedok aké som kedy čítala, vždy ma táto téma dosť zaujímala, čo už vo forme poviedky, knihy alebo filmu. a teraz k tomuto dielu. v momente keď Bill stretol Fabiana som tušila že sa niečo zlé stane.. a keď mu mal dať tú dávku, nemohla som ďalej čítať, musela som sa pýtať ľudí na FB či to urobí, lebo inak nečítam ďalej xD no a keď som sa dozvedela že to neurobil, s obrovskou úľavou som pokračovala v čítaní. a ten koniec.. na ten som pozerala s otvorenými ústami… keď ho tam uvidí Tom, myslím že to dobre nedopadne. uff neviem sa dočkať pokračovania!! 🙂
[16]: Díky moc 🙂 Jsem ráda, že ses rozhodla povídku přečíst.
Jo, tohle téma je pro dost lidí nepochopitelně přitažlivé 🙂
:D:D Haha, s tím facebookem jsi mě pobavila. Popravdě – uvažovala jsem, že ho to nechám udělat, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo 😀