autor: xblindmag
Se mnou uvíznutý
Černovlasý mladík se s trhnutím probudil, ale jinak se v náruči jisté panenky příliš hýbat nemohl. Ne že by se snad hýbat chtěl, opravdu. Bylo tam tak teplo a příjemně.
Bylo to už téměř týden od incidentu se strašidelným filmem, při kterém se Bill opravdu potřeboval k někomu tisknout, aby usnul. Od té doby Tomovi dovoloval jej ve spánku držet každou noc. Bill si neustále říkal, že to bylo proto, že se toho filmu stále bál, což byla napůl pravda, ale druhým důvodem bylo, že prostě miloval cítit se v bezpečí a v teple Tomovy náruče.
Ne že by to snad někdy přiznal, dokonce ani sobě ne.
Mladík se právě chystal opět usnout, když jej hlasité bušení na dveře přinutilo sebou znovu trhnout. Zasténal a napůl se otočil, aby zkontroloval hodiny. Devět hodin v neděli ráno. Pro něj definitivně příliš brzy.
„Cooo?“ Zavolal lenivě, když jeho matka za dveřmi znovu cosi zakřičela. Bill byl rád, že si na spaní vždy zamykal dveře.
„Už jsi vzhůru? Potřebuju, abys mi s něčím pomohl.“
Bill ze sebe vydal kňouravý zvuk a snažil se přitulit zpátky k teplu své oživlé panenky, ale dokonce i Tom se už začal probouzet. Bill si povzdechl a odtáhl se. Posadil se a promnul si oči, zatímco skryl zívnutí.
„Bille, prosím?“
„Dobře, dobře! Jsem vzhůru! Jen se rychle osprchuju.“
Jakmile zaslechl matčiny vzdalující se kroky, Bill pohlédl na Toma, který si protahoval ztuhlé svaly. Dredáč se na něj zazubil, než jej nečekaně stáhl zpátky na matraci. Bill vyjekl a lehce zčervenal, zatímco vzhlížel k Tomovi, který jej uvěznil na místě.
„Takže, měl bych počkat tady, anebo venku, můj příteli?“ Zeptala se panenka s úšklebkem.
Bill protočil oči. Andreas si pustil pusu na špacír a navykládal Billovým rodičům, že je Tom jeho přítel. Jistě, všechno to tak bylo jednodušší a on si tak musel dělat starosti jen se skrýváním Toma přes noc, ale Billovi se nelíbilo být každým popichován kvůli někomu, kdo ani nebyl jeho skutečný přítel. Bill byl hlavně rád, že to Andreas ještě neřekl nikomu ve škole, protože to by jim definitivně tak trochu zničilo plány. Vtipné bylo, že ani jeho rodiče a ani Andreas neviděli nic špatného na tom, že ´ randil´ tak brzy poté, co se rozešel s Jessicou. Opravdu byla tak špatná?
„Venku,“ odpověděl Bill, už se naučil panence dostatečně věřit, že dokáže vylézt oknem a nezabít se u toho. „Mám pocit, že mě máma bude nutit k nějaké práci, takže by ses rozhodně měl objevit a trochu pomoct nebo něco.“
Bill se zpod Toma vykroutil a připravil si do sprchy čisté oblečení. Jakmile měl všechno a byl připravený zamířit do koupelny, zastavil se po zaslechnutí Toma volajícího jeho jméno.
„Co takhle pusu na rozloučenou pro svého přítele?“ Tom zahýbal obočím a našpulil rty.
Bill znovu protočil oči. „Na tvoje T.K. kecy je ještě příliš brzo, Tomi.“
Když se dredáč té přezdívce zašklebil, Bill se vítězně ušklíbl a sladce na něj zamával, než opustil pokoj.
***
Bill dokončil svou přípravu na nový den a poté sledoval panenku šplhající z okna, aby se ujistil, že se dostane až k zemi v jednom kuse. Tom už to dělal několikrát, když Billa u něj doma ´navštívil´, přesto si Bill stále nemohl pomoct a dával pozor, aby si panenka neublížila. Jakmile se Tom dotkl nohama země a zůstal stát před domem, Bill sešel po schodech dolů za svou matkou.
Po obývacím pokoji byly rozesety krabice a dřív, než Bill dostal šanci se zeptat, jeho matka mu podala dvě krabice a pokynula mu, aby ji následoval ven. Mladík bez námitek poslechl. Nakoukl do krabice ve svém náručí a všiml si, že je plná starého oblečení. Když vyšel ze vstupních dveří, uvědomil si, že jeho rodiče pořádají garážový výprodej, aby se zbavili nějakých starých věcí.
Bill odložil krabice na prázdný stůl a začal na něj aranžovat oblečení, jak mu matka nařídila. Už měl téměř hotovo, když v tu chvíli se objevil Tom.
„Hej,“ Bill předstíral překvapení. „Co tady děláš?“
„Jen jsem tě prostě chtěl vidět, samozřejmě,“ řekl Tom se svým příznačným T.K. úšklebkem a lehce svého vlastníka objal, aby předvedli jejich ´chování přítelů´. Poté se otočil k Billovým rodičům. „Dobrý den, pane a paní Trümperovi.“
Oba rodiče se usmáli, zatímco pokračovali ve vybalování rozličných věcí. „Ahoj Tome, vždy je moc milé tě vidět,“ odpověděla Simone.
„Takže, co to je tohle všechno?“ Zeptal se dredáč a ukázal ke stolům s různými věcmi. Bill nepostřehl, jak napjatě obživlá panenka vypadala.
„Máma pořádá garážový výprodej,“ vysvětlil Bill a pečlivě poskládal fialovou halenku, než ji položil na stůl. „Chtěl bys pomoct?“
„Jasně,“ Tom se lehce zasmál a popadl posledních pár triček z krabice. Jakmile si Bill všiml prázdných krabic, znovu se otočil ke své matce.
„Mami, je tam ještě víc krabic, které mám přinést?“
„Ano,“ odpověděla Simone, aniž by vzhlédla od skládání oblečení na stůl, u kterého stála. „Prostě vezmi jakoukoliv krabici z obývacího pokoje nebo kuchyně.“
Bill přikývl a otočil se směrem k domu.
„Chceš, abych ti pomohl?“ Zeptal se Tom.
„To je v pohodě, nemělo by to trvat dlouho. Můžeš zatím dodělat tohle?“
„J-jo, jasně…“
„Dobře, hned jsem zpátky.“
Tom nervózně polkl, když sledoval, jak jeho vlastník zmizel v domě. Bill šel pro další krabice, každou vteřinou bude zpátky. S chvějícíma se rukama Tom skládal a rovnal zbývající oblečení. Malátně se rozhlížel kolem na všechny ty staré předměty, které byly určeny k prodeji. Poté pohlédl zpátky na dveře, ze kterých se Bill stále ještě nevrátil.
Dredáč se pokoušel uklidnit své nervy, ale stání uprostřed garážového výprodeje způsobovalo, že byl cokoliv, jen ne klidný. Nenáviděl garážové výprodeje. Jistě, za svůj život byl jen na jednom, ale právě díky tomu jednomu je tak moc nenáviděl.
Tom znova pohlédl na dům. Kolik času uplynulo od chvíle, co Bill odešel? Vrátí se, že ano?
Ale ne, pomyslel si Tom, jak se snažil zpomalit svůj nyní zběsilý dech. Ne, už ne znovu. Bill je jiný. On se vrátí. Tohle už se znovu nestane. Bill se rozhodně vrátí. On je…
Tom si rychle zakryl ústa, aby potlačil vzlyk.
„Snoopyho taky?!“ Bill našpulil rty, zatímco oprašoval docela starou a odrbanou plyšovou hračku. Bill chtěl jen popadnout první krabice, které uviděl, ale poté klopýtl o krabici naplněnou jeho starými hračkami a plyšáky. Byl zděšený, že jeho matka chtěla dát pryč takové věci z jeho dětství. Jistě, nyní už mu opravdu k ničemu nebyly a očividně už byly schované velmi dlouho, ale Bill prostě nedokázal unést se s nimi rozloučit.
Poté, co prošel zbytek krabic, aby se ujistil, že nic dalšího a pro něj drahocenného nebude prodáno, vyběhl s krabicemi se svými vzpomínkami na dětství do schodů, a protože je v tu chvíli neměl kam uklidit, položil je na podlahu ve svém pokoji. Pokud si jeho matka všimne, že chybí, a bude se ptát, kam se poděly, Bill řekne, že nemá ani tušení. Nedělal si příliš starosti s tím, že by je musel někam doopravdy schovat, Simone mu v pokoji nikdy neslídila, pokud v něm Bill nebyl. Bill se sám pro sebe usmál, byl rád, že mohl schovat všechny své staré poklady.
Nejspíš vyplýtval tak deset minut vyšilováním a zachraňováním svých starých hraček. Rychle popadl další dvě krabice starého oblečení a spěchal ven, aby jeho matka neměla řeči, že mu to trvá tak dlouho. První věc, které si všiml, byla Tomova nepřítomnost.
„To ti to trvalo,“ řekla Simone a vzala od něj jednu z krabic.
„Promiň,“ odpověděl Bill roztržitě a uvažoval, kde je Tom. Neviděl, že by se dredáč vrátil zpátky do domu, a přesto nebyl nikde v dohledu.
„Je Tom nějak nemocný? Astma? Záchvaty úzkosti? Nebo něco takového?“ Zeptala se Simone dřív, než měl Bill šanci promluvit.
Mladík zmateně nakrčil obočí a položil krabici, kterou stále držel. „Cože… astma? Ne, nemyslím si, že má něco takového. Proč? Kde je?“
Žena pokrčila rameny. „Zničehonic začal před nějakou chvílí vyšilovat. Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku a on prostě utekl, nejspíš šel domů nebo tak.“
Bill se neobtěžoval svým rodičům cokoliv říct a okamžitě se rozběhl. Spěchal okolo domu až k zadní brance, k té, kterou Tom používal, aby se dostal z domu a objevil se u hlavních dveří, anebo aby se vplížil dovnitř a do Billova pokoje. Prudce branku otevřel a to, co uviděl, jej opravdu vystrašilo.
Tom ležel schoulený na trávě, tvář měl zabořenou v dlaních a celé tělo se mu otřásalo vzlyky. Bill vykulil oči a poklesla mu čelist. Nikdy neviděl dredáče vypadat tak zlomeně. Bylo to vážně srdce-lámající a Bill už nikdy nechtěl Toma znovu vidět dokonce ani se slzami v očích.
Rychle se rozešel a poklekl vedle něj. „Hej,“ zabroukal a položil ruku na Tomovo rameno. Panenka okamžitě střelila hlavou vzhůru, a pohled na její uslzenou tvář Billa nutil chtít se taky rozplakat. Avšak bojoval, aby zůstal silný. „Co se stalo? Proč jsi tady? Co–„
„Bille,“ dredáč popotáhl a posadil se, smutnýma očima vzhlížel ke svému vlastníkovi. „Ty ses vrátil.“
„Já jsem se vrátil?“ Zopakoval Bill zmateně. „Odkud jsem se vrátil?“
„Omlouvám se,“ řekl Tom najednou. „Bille, já se tak moc omlouvám, už tě znovu nebudu otravovat. Budu spát na zemi. Už tě nebudu škádlit kvůli té věci s přítelem. Přestanu se chovat jako T.K., abych tě rozčílil. Já–„
„Hej, hej, hej, zpomal!“ Přerušil ho Bill. Konejšivě panenku hladil po zádech. „O čem to vlastně mluvíš?“
„Omlouvám se!“ Řekl Tom znovu, více slz se mu rozkutálelo po tvářích. „My… urychlíme to a uděláme cokoliv, abychom se pomstili tvojí ex, a pak ze mě bude zase normální panenka a už ti nebudu lézt na nervy. Ale Bille, prosím, prosím, neprodávej mě. Prosím, jen mě takhle neopouštěj.“
„Co to… prodat tě? Proč bych…“ Bill se odmlčel, konečně tomu porozuměl. „Panebože, je to kvůli tomu garážovému výprodeji?“
Tom popotáhl, otřel si několik slz. „Není to snad důvod, proč jsi mě tam nechal?“
„Ach Tome, já jsem tě tam nenechal. Šel jsem pro krabice, ale trochu jsem se zdržel, protože jsem našel hromadu svých starých věcí a nechtěl jsem, aby je máma prodala. Přísahám, že jsem se nechystal tě tam prostě jen tak nechat.“
Tom na mladíka jednoduše nějakou chvíli zíral, než mu z očí vytryskla nová vlna slz. Hlavu měl sklopenou a téměř zoufale svíral jednu z Billových dlaní. Mezi vzlyky neustále opakoval znovu a znovu: „Promiň, já se tak omlouvám… Prosím, nezbavuj se mě, prosím, neopouštěj mě, prosím…“
Černovlasý mladík si povzdychl. Jelikož už to bylo dlouho od chvíle, kdy na Toma opravdu vyjel, zapomněl na tu chvíli, kdy jej Tom prosil, aby ho nevyhodil. Stále neznal příběh za panenčiným strachem z opuštění, ale dal si dvě a dvě dohromady a pochopil, že nechat jej samotného na garážovém výprodeji nebylo něco, co měl udělat.
Hleděl na stále plačící panenku a svíraly se mu vnitřnosti. Opravdu se kvůli tomu cítil příšerně. Se snahou panenku uklidnit se natáhl a pevně ji objal. Myslel na to, že panenky milují mazlení a teplo a doufal, že poskytuje dostatek obojího. Bylo to to nejmenší, co mohl udělat, jelikož Tom byl vždy ten, kdo na něj dohlížel.
„No tak, Tomi,“ promluvil jemně. „Už jsem ti řekl, že se nechystám se tě zbavit. Neprodal bych svého lidského méďu, svůj ohřívač. Navíc jsem si docela jistý, že je protizákonné prodávat lidskou bytost…“
Bill se usmál, když zaslechl tichá zasmání. Tomův pláč začal pomalu ustávat a lehce se odtáhl, aby svému vlastníkovi pohlédl do tváře.
„Opravdu se mě nechceš zbavit?“ Popotáhl dredáč.
Bill se znovu usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, Tomi, nechci se tě zbavit. Jsi se mnou uvíznutý.“
Tom se zasmál a znovu si položil hlavu na Billovu hruď. Všiml si, jak se k němu tisknul téměř zoufale, v rukách svíral látku Billova tenkého trička. Bill však o týrání jednoho ze svých oblíbených triček neřekl nic, pouze svou panenku nadále držel, zatímco slzy pomalu ustupovaly.
Bill Tomovi nedůvěřoval v tom, aby se k němu do okna vyšplhal, dokonce i když dredáčovy slzy už dávno vyschly. Vzal panenku dovnitř hlavními dveřmi, ignoroval otázky rodičů a zamumlal cosi o tom, že Tomovi není dobře. Nyní oba leželi v Billově posteli. Černovlasý mladík si panenku pevně držel u sebe a konejšivě ji hladil po zádech a vlasech. Tom, stále trochu popotahující a škytající, se k němu přitulil, jak nejblíže jen mohl, a přijímal a užíval si teplo, které jej obklopovalo.
Bill byl ztracen ve svých vlastních myšlenkách, pokoušel se porozumět Tomově situaci. Nebyl pryč déle než deset minut, a panenka začala vyšilovat. Nyní bylo zřejmé, že Tomův předchozí majitel jej opustil na garážovém výprodeji. Počkat, znamenalo to, že měl už použitou panenku? Ale tyto T.K. panenky byly zbrusu nové a on tu svou koupil hned první den.
„Vím, že se chceš zeptat, tak jdi na to.“
Mladík byl překvapený. Několikrát zamrkal, aby se znovu začal soustředit, a pohlédl na dredáče, který k němu nyní vzhlížel. Tom se malinko usmál.
„Snažíš se pochopit celý ten můj strach, i když jsou T.K. panenky úplně nové,“ řekl Tom vědoucně.
Bill pozvedl obočí. „Bylo to na mně tak vidět?“
Dredatý mladík pokrčil rameny, zdánlivě zaujatý designem Billova trička. Byl to jen okamžik, než znovu promluvil. „Nebyl jsem vždycky T.K. panenka.“
Bill nebyl příliš překvapený, opravdu. Zdálo se, že to dává daleko větší smysl, a přesto byl zároveň i trochu zmatený. Než se mohl na cokoliv zeptat, Tom pokračoval.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že panenky mají duše?“ Bill pokusně přikývl a dredáč pokračoval. „Nejsme tak úplně… narozeni do těl panenek. Tak nějak se do nich ´přesuneme´, je to něco jako stěhování do nového domu nebo tak.“
Bill zmateně nakrčil obočí. „Já to nechápu. Takže jsi byl předtím jen toulavá duše nebo něco takového?“
Tom se zasmál. „Nebyl jsem mrtvý, pokud si myslíš něco takového. Nikdy ve své životě jsem až do této chvíle nebyl člověkem. Nejsem si moc jistý, co my panenky opravdu jsme, jelikož se můžeme v podstatě přesunout do jakéhokoliv těla, pokud už není obsazené. Panenky se však příliš často nestěhují, protože obvykle první tělo, které si vyberou, je pro ně jako domov, který nikdy nechtějí opustit.“
„Ale tys to udělal?“
Tom se smutné usmál. „Obvykle vždy nastane čas, kdy už začnou svého vlastníka nudit. U mě se to stalo příliš rychle. Neuběhl dokonce ani rok a už jsem ho nudil. Byl jsem nacpaný do krabice na půdě, dokud neuběhl nejspíše celý další rok a já byl prodán v garážovém výprodeji. Hádám, že bys dokázal říct, že během celé té chvíle o samotě jsem doufal, že se pro mě můj vlastník vrátí. Dalo by se říct, že jsem byl příliš ´mladý´, abych porozuměl, že můj čas už byl u konce. Byla to sběratelka panenek, která si mě koupila. No, sběratelka a tvořitelka, opravdu. Starala se o mě opravdu dobře, pořád si dávala pozor, abych byl čistý a dobře vypadal, stejně, jako se starala i o ostatní panenky. Problémem byl, že jsem nechtěl strávit zbytek svého času ve skleněné vitríně. Jistě, bylo hezké vidět příležitostné návštěvníky a jejich úžas nad její sbírkou panenek, které jsem byl součástí, ale já chtěl znovu cítit ten přímý vztah s dalším člověkem.“
Tom vzhlédl a trochu se zamračil, když viděl Billův chvějící se ret a skelné oči. Natáhl ruku a lehce otřel slzu připravenou k vyklouznutí. Bill si až do té chvíle neuvědomil, že vlastně plakal. Rychle si protřel oči a doufal, že se mu přitom nerozmazal make-up. Zamumlal, že je mu fajn a požádal Toma, aby pokračoval.
„Už není moc co říct,“ řekl Tom. „Byla součástí společnosti vyrábějící T.K. panenky, a jednou se stalo, že si jednu přinesla domů, aby na ní dokončila nějakou práci. Viděl jsem příležitost k novému životu a skočil jsem po ní.“
„Prostě ses jen tak přestěhoval do těla jiné panenky?“
„Věř mi, nebyl to jen tak jednoduchý přesun, zvláště když už jsem byl v těle jiné panenky,“ zasmál se Tom.
Bill znovu nakrčil obočí. „Počkat… ale jak jsi–„
„Očima.“
„… Cože?“
„Duše vcházejí očima,“ vysvětlil Tom nonšalantně. „A no, hádám, že kdybys chtěl opravdu zabít panenku i její duši, udělal bys to taky očima. Tím, že zničíš panenčiny oči, panenka zemře.“
„Panenka?“
„No, ta panenka už nejspíš nikdy nebude schopná bez očí udržet duši, takže ano, panenka i duše zemřou.“
Tom znovu pohlédl na svého majitele a spatřil na jeho tváři výraz zděšení. Tom si nemohl pomoct a rozesmál se. Bill zmateně zamrkal.
„Počkat, ty lžeš?“
„Ne ne, definitivně je to pravda. Jen ten pohled na tvé tváři byl opravdu legrační a roztomilý.“
„Tome! Tohle je vážné!“ Zabručel Bill. „Zabít panenku tímhle způsobem, to je… to je strašné!“
„Opravdu se tak moc staráš o zničení plastu?“
„Plast-ach…“ Bill lehce zčervenal, uvědomil si, že si celou tu věc představoval, jako by panenky byly lidé jako Tom. Ty představy v jeho hlavě byly rozhodně méně krvavé, když je nahradil plastovými panenkami, ale stále to bylo strašné. „Na tom nezáleží! Pořád je to hrozné! Je to jako bodnout člověka přímo do srdce!“
Tom se znovu smutně pousmál. „Ano, hádám, že takové by to bylo.“
Bill vzdychl a zavřel oči, přitiskl si panenku k sobě blíž. „Tome, já… Sakra, cítím se hrozně. Prošel sis tímhle vším a skončil jsi s někým tak příšerným, jako jsem já.“
Tom zavrtěl hlavou. „Neříkal jsem ti už snad, že jsi dobrý majitel?“
„Jen proto, že jsem se tě ještě nezbavil?“ Bill protočil oči. „Tome, vážně, oba víme, že se k tobě chovám hrozně a–„
„Možná zezačátku,“ přerušil jej Tom. „Možná v těch prvních společných dnech jsi byl trochu nepříjemný. Ale v poslední době jsem si to s tebou opravdu užíval.“
„… O čem to sakra mluvíš? Mám tě teprve asi týden!“
Tom si odfrkl. Naklonil hlavu a přitulil se k Billovu krku. „No, pak jsem musel tvé srdce vyhrát opravdu rychle, protože jsi své chování kolem mě rozhodně změnil.“
„Přísahám, že bych tě od sebe hned teď odstrčil, kdybych se nebál, že se znovu zhroutíš.“
„Ha! Takže se staráš!“
„Změň se zpátky na panenku. Hned teď tě zabiju.“
„No, do prdele, ehm, au.“ Tom předstíral popotáhnutí a Bill začal vyšilovat.
„Omlouvám se! Dělal jsem si legraci! Já bych nikdy–„
„Uklidni se,“ rozesmál se Tom. „Jen tě škádlím.“
Dredáč se musel kousnout do jazyka, aby potlačil smích, když na něj Bill zavrčel a zazíral.
„Do prdele s čekáním, zabiju tě hned teď,“ řekl Bill, ukazováčkem a prostředníčkem vytvořil V a předstíral, že je připravený Tomovi vypíchnout oči. Tom vybouchl smíchy a pokoušel se odvalit, ale Bill jej druhou rukou držel. Pevně zavřel oči a dlaněmi si přikryl tvář, zatímco se stále smál a pokoušel se vykroutit ze sevření. Bill se zubil a pokračoval ve svých škádlících výhrůžkách.
V určitém okamžiku měl Tom náhle navrch. Přetočil je, takže ležel na Billovi, a chytil mu jednou rukou obě zápěstí nad hlavou, zatímco druhou měl nastavenou ve známé V pozici. Tom se ušklíbl a Bill vykulil oči, než je pevně zavřel. Hystericky se rozhihňal a házel sebou, jak se snažil uvolnit.
Po chvíli dalšího vtipkování Tom náhle poklesl a hlavu si položil na Billovu hruď. Rukama vklouzl kolem Billova pasu a pevně jej stiskl.
„Tome?“ Zeptal se černovlasý mladík, myslel si, že je něco špatně. „Jsi v pořádku?“
„Mm hmm,“ panenka se neobtěžovala povolit své sevření. „Děkuju, že ses mě nezbavil.“
Bill se tiše zasmál a pažemi objal dredáče kolem zad. „Už jsem ti říkal, jsi se mnou uvíznutý, Tomi.“
Tom se zamračil, ale ze své pohodlné polohy se nepohnul. „Vážně, myslím, že bys mi tak měl přestat říkat.“
„Můžu ti říkat Barbie?“
„Bille…“
„Aww, s tebou není žádná sranda.“ Bill našpulil rty a hravě zatahal za jeden dred.
Tom se rozesmál, neschopný přestat, zatímco se přitulil blíže ke svému vlastníkovi.
autor: xblindmag
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Chudák Tom ale je vidět že Billovi na něm záleží.
Ja ked citam tuto poviedku (na ktoru sa mimochodom velmi tesim stale ked tu pribudne nova cast) tak sa vo mne miesia vsetky pocity. Stastie, ze Bill si nasiel niekoho kto ho ma uprimne rad. Smutok, z toho ze zivot panenky nie je az taky jednoduchy. Radost, z toho ze Tom uz je oficialne predstaveny rodicom ako priatel. Obavy, z toho ze sa nieco pokazi a Bill sa z nervov Toma zbavi. Smiech, lebo sceny s Tomom su skvele. Rozveselia den. Proste sa musis chechat ako blazon. Nadej, z toho ze urcite niekde tam v panenkovskom svete existuje nejaka vyssia moc a z Toma sa stane plnohodnotny zivy clovek. Nikdy uz babika.
Dakujem za krasny preklad. Je krasne vidiet ze chlapci si k sebe nachadzaju spolocnu cestu. A chvalabohu ze su spolu uviaznuty 🙂
[2]: Nevyjádřila bych svoje myšlenky při čtení této povídky lépe. Ztotožnuji se s tímto komentářem. Díky za překlad.
Tato cast bola skutocne sladka. Dokonca aj niekde v strede, kde sa Tom zrutil zo strachu, ze by ho mohol Bill opustit, hoci tu si nie som ista, ci by mu chybal Bill ako Bill, alebo len ako majitel. Tak ci tak, Bill sa onho prikladne postaral a to bolo krasne. Dakujem za dalsiu skvelu cast.