Wenn es manchmal regnet 22.

Zdravím všechny přeživší :-p Vím, že tenhle díl je kraťoučký, ale vzhledem k tomu, že je u mě dost nejisté, kdy si zase ukradnu kus času na psaní, rozhodla jsem se, že pošlu aspoň takový předvoj toho, co jsem původně s dnešním dílem zamýšlela. Takže tady je taková ochutnávka, která vás má navnadit na to, co přijde příště. Víte, jak to je. Lepší, než drátem do oka 😀

***

Když jste byli na heroinu, čas nic neznamenal. Byla to jen veličina, která kolem vás proplouvala, jako byste ani nebyli její součástí.

Nebylo žádné co kdyby. Žádné jiné možnosti. Protože tahle byla ze všech nejlepší. A přitom nešlo o žádné halucinace ani pocity přihlouplé rozjařenosti, které vám daly jiné drogy. Ne, heroin ve vás jen vzbudil pocit absolutního vnitřního sebeuspokojení a smíření. Rovnováhu, které jste nikdy jinak nemohli dosáhnout.

Ale teď to bylo jiné. Měl pořád tak neodbytný pocit, že mu něco utíká. Možná to byl jeho celý život. Měl by přece něco dělat. Ale co mohl dělat? Kromě toho, že pořád bojoval sám se sebou a čím dál častěji také se svým bratrem, tady nebylo nic, co by zaplnilo jeho den. Samozřejmě s Tomem pořád dodržovali ten směšný plán, ale bylo to spíše z toho důvodu, že ani jeden nevěděl, co si počít dál.

A tak pořád čekal na ten okamžik, kdy si bude moct říct, že je rád, že žije. Ale ten pořád nepřicházel. Nebylo to ale ani tak, že by už nechtěl žít. Byl prostě ve slepé uličce, ze které nevěděl, jak se dostat ven.

Dvojčata-milenci? Byl si jistý, že by tohle spojení nikde v literatuře nenašel. A to ho trápilo většinu času, co proseděl někde v domě, mučený svými vlastními myšlenkami.

Proč se tenkrát vrátil? Z velké části to bylo z vděčnosti a ne z lásky. A taky z pohodlnosti. A když Toma potom požádal, aby se s ním miloval? – Taky nemohl říct, že to bylo z lásky. Potřeboval naprostou jistotu ve svém bratrovi. Potřeboval vědět, že mu může věřit a že tady pro něj bude bezezbytku. Takže ne, ani tady to nebylo kvůli tomu, že by jej doopravdy a vroucně miloval. I když mu to možná párkrát říkal.

Ale přesto, když se na bratra někdy díval, srdce se mu zvláštním způsobem svíralo. Nevěděl, co to je, možná to byla jednoduše vděčnost a jistý druh oddanosti, ale nebylo to nepříjemné.

Najednou, jako by měl strach z toho, co je venku. Nemohl si bezstarostně vyjít jen tak ven a procházet se, protože si byl téměř jistý, kam ho jeho nohy zavedou. A on pořád nevěděl, jestli má dost síly na to, aby odolal v přímé konfrontaci.

Tom říkal, že to chce jen čas a Bill se mu snažil věřit, ale někdy měl pochybnosti.

Ale zdálo se, že někde museli udělat chybu. – Pořád mysleli na to, až přestane, a mluvili o tom pořád dokola, jak pak všechno bude dobré, a teď to tady bylo – a nic.

Naštvaně cákal kolem sebe a třískal s nádobím. Odfoukl si ofinu z očí a věnoval talíři v dřezu podmračený pohled. Byl podrážděný a tak zasraně unavený! V noci ho vzbudila jedna z nekonečného seznamu jeho nočních můr a on už potom nemohl usnout. Bylo to tak typické. Už si ani nevzpomínal, kdy se naposledy bez problémů vyspal. A věděl, že to leze na nervy i Tomovi, i když se neodvážil nic říct. Vždycky se snažil ho povzbudit a zůstával s ním vzhůru, což udělal i včera, a to byl nejspíš důvod, proč teď jeho bratr ležel stočený do klubíčka na gauči v obýváku a spal. A Bill mu neodpustitelně ten nevinný spánek záviděl.

Zamračil se ještě více, když zaslechl z obýváku lehké zachrápání. Věděl, že to není bratrova vina, že není schopný se vyrovnat s těmi špatnými sny, ale stejně jeho příšernou náladu kvůli únavě vždycky odnesl Tom. Stejně jako jeho nedůtklivost, která se u něj projevovala pokaždé, když se ho chtěl bratr dotknout. Nedovolil mu už téměř žádný fyzický kontakt, protože si vzal do hlavy, že když se dokáže vyvarovat všech intimností, které mezi sebou měli – zmizí i ty sny plné výčitek jeho rodičů. Jak by se před nimi mohl obhájit, kdyby si přes den užíval s bratrem? Nemohl jim přece lhát do očí a tvrdit, že se mezi nimi nic neděje! Co na tom, že to byly jen sny? Možná když se ospravedlní v nich, bude všechno dobré. A potom se konečně bude moct vyspat tak dlouho, jak jen bude chtít.

„Doprdele!“ zaklel, když mu z mokrých rukou vyklouzla sklenice a roztříštila se o podlahu. Odevzdaně si klekl na zem a začal sbírat střepy, když do kuchyně vešel rozespalý Tom.

Nechtěl, aby Bill viděl, jak moc ho zarazila jeho reakce. Věděl, že v poslední době se s bratrem něco děje, ale pořád si říkal, že to chce jen čas. Že jeho bratr prostě potřebuje prostor. Ale pro Krista, copak na něj už opravdu nemůže ani sáhnout? Dokázal se smířit s tím, že ho bratr už tolik nevyhledává – přece jen, z toho nejhoršího se dostal. Byl schopný se o sebe dost dobře postarat sám. Už nepotřeboval Toma proto, aby ho obskakoval. Ale pocit, že už ho bratr ani nevyhledává, aby si s ním povídal, nebo s ním prostě jen byl – nechtěl si to přiznat, ale neskutečně ho to bolelo. Neustále v hlavě probíral krok za krokem a hledal, kde udělal chybu. V čem selhal? Proč už Bill nechce být v jeho přítomnosti? Nebyl přece hloupý. Věděl, co všechno to jeho mlčení a odtažitost znamená.

Ale byla tady možnost, že by se přece jen mýlil? Bylo toho přece tolik, čím si jeho bratr procházel. Možná, když mu dá ještě trochu více času. – Ano, to bude určitě nejlepší řešení. A mezitím zkusí vymyslet něco, co by zaměstnalo je oba. Měl pocit, že z každodenního stereotypu snad zešílí. Potřeboval na vzduch. Potřeboval mezi lidi. Potřeboval se přesvědčit, že svět venku normálně funguje, když měl pocit, že v tom jejich nefunguje nic.

„Bille?“ zaklepal na dveře koupelny, kam si bratr šel ošetřit své zranění.

„Myslím, že bychom to měli zkusit,“ namítl Tom a vpíjel se pohledem do zrcadla do bratrových očí.

autor: Lisa