Bill na to neměl co víc říct. Raději by zůstal tady, než šel domů a čelil tomu místu samotný. Jen by mu vrátilo zpět myšlenky na to, jak tichým a chladným místem bez Toma je. Zase by zůstal opuštěný a izolovaný od okolního světa, tak jako byl předtím. A to nechtěl – nechtěl se vrátit domů sám. Ale samozřejmě také nechtěl zůstat navždy v tomhle sterilním nemocničním pokoji.
„Zkuste se trochu víc prospat. Budete mít opravdu nabité ráno.“ Mladík Billovi lehce poklepal na ruku, otočil se a tiše místnost opustil.
Zpěvák zavřel oči, opatrně se pohnul – aby se v posteli víc uvelebil. Byla tak tvrdá a opotřebená, že cítil každou pružinu. Cítil z ní i zvláštní zápach, ale určitě to bylo mnohem lepší, než ležet na studeném kovovém chirurgickém stole. Úroveň komfortu, na kterou byl Bill zvyklý, dostávala na frak každou další fází jeho zotavování. Teď byl prostě vděčný za cokoliv.
Zaposlouchal se do ticha, do svého pomalého, pravidelného dýchání, do tlumených zvuků z hlavní chodby. A kdesi v tom hlubokém tichu se neslo jemné broukání, tak tiché, že nenarušilo ani proudění vzduchu. Když teď měl pryč i krční ortézu, lépe se mu dýchalo, mluvilo, broukalo, lépe se dokázal zabavit. Ale dělal to, jen když nebyl nikdo poblíž – už nebude žádné další zpívání pro publikum – ani pro jediného člověka.
Pomalu hlavu natočil na stranu, snažil se zachytit jakousi přítomnost, kterou odtud vždy cítil. Časem ale jaksi slábla – bylo těžší ji jakkoliv zachytit, jako kdyby tam někdo byl, a najednou opustil pokoj. Jeho oči prohledávaly prázdný prostor kolem jeho postele, kolem nočního stolku, kde po nocích sedával Bushido, kolem elektronických zařízení… nikde nic. Bylo to již tak slabé, třeba si začíná něco v hlavě vymýšlet. Tohle s lidmi bolest udělá, ne?
„Prostě… jdi. Tady, běž.“ Rulička bankovek dopadla na druhý konec postele, když se Tom rozčarovaně zadíval do podlahy.
Černovlasá dívka na něj s doširoka otevřenýma očima zírala, v šoku, že jí jen tak nechal a chce, aby odešla, aniž by spolu měli sex, pro který ji sem zavolal. Chybělo jí jen tričko, po kterém chvatně sáhla a přetáhla si ho přes svá malá prsa a drobné boky. „Ale já tvoje peníze nechtěla před…“
„Tak si je neber. Jen… vypadni. Promiň, ale už běž.“
„Tome, když ty vypadáš tak smutně! Já… já jen chci, aby ses zase usmál! Co pro to mám udělat? Je tu něco, co bych mohla? Můžu naslouchat…“ Vlezla na postel, přisunula se blíž a dotkla se kytaristova ramene, po kterém následně sjela prsty a pak dolů po ruce, aby ho trochu utěšila. Vypadal tak bezmocně, a jelikož byla jednou z tisíce holek, které na té show mohl požádat o společnost, nepřišlo jí správné, aby si vzala jeho peníze a odešla, aniž by mu předtím nepomohla s uvolněním té frustrace. Objekt jejích myšlenek se necítil dobře…
Mladý chlapec se na kraji postele napřímil, sáhl po svém triku a přetáhl si ho přes hlavu. „Tvoje jméno… jakže…?“ Kruci, úplně ho zapomněl.
„Illya.“
„Illya,“ zopakoval Tom, postavil se a ohlédl po dívce – nebo se spíše podíval kamsi k jejím ramenům, přes které jí spadaly vlasy. V jistém smyslu byli stejní, ale ona by nikdy… ne, nikdy by nebyla on. „Tak mi tu napiš číslo svého telefonu. Později ti zavolám. Necítím se právě moc dobře.“
Stál tam, dokud konečně po troše toho vyhánění neodešla. Dokonce i styl její chůze mu připomínal tu jedinou osobu, kterou nemůže mít – tu, která jediná by ho dokázala zcelistvit. Jeho tmavé oči se zadívaly na konec postele, kde zůstaly ony nedotčené peníze – opravdu sem nejspíš přišla kvůli
němu, ne kvůli penězům nebo možná nějakému vychloubání.Byly tři ráno, určitě už nemohl být vzhůru. Ale přesto Tom najednou stál u dveří do Billova pokoje a kloubky prstů rytmicky vyklepával jejich znamení. Po prvním zaklepání vyčkával skoro pět minut, než to zkusil podruhé, a rozespalý Bill mu konečně otevřel.
Jeho oči byly sotva otevřené, dech stále mělký a jeho čelist pevně semknutá tak, jak ji míval, když se mu zdálo něco zvláštního. „Nemám žádný kondomy navíc.“ Zamumlal Bill, sotva se jeho rty pohnuly. Musel být nejspíš v hodně hlubokém spánku, než sem přišel jeho bratr klepat.
„Mohl bych tady dneska spát? Mám rozbitý topení.“
Bill několikrát zamrkal, snažil se tu žádost ve své hlavě nějak zpracovat předtím, než kývl. „Jo, jo samozřejmě. Pojď.“ Ustoupil stranou a nechal své starší dvojče vejít do svého vyhřátého pokoje, než za ním zavřel. I přesto, že byla všechna světla v místnosti zhasnuta, byl pokoj dostatečně osvětlen pouličními lampami a oba se tedy rozešli k posteli. Když se Bill dostal opět pod peřinu, okamžitě by býval zase usnul – ale chtěl se předtím ještě ujistit, že i Tom bude mít dostatek přikrývky. Sledoval, jak ze sebe jeho bratr shodil džíny a triko, než se zachumlal pod deku – vždycky mu to tak děsně trvalo. „Lepší?“
„Moc.“ Zašeptal Tom v odpověď, přitáhl si přikrývku výš až k ramenům a nechtěně tak strčil do Billovy ruky. „Ach, promiň.“
Bill zavřel oči a nepatrně se usmál. „Dobrou noc.“ Prostě to přešel. Za pár hodin musejí vstávat na vystoupení v rádiu.
Ale na rozdíl od svého bratra, Tom nedokázal usnout. Jeho oči zůstaly otevřené a sledovaly, jak Bill spí. Srdce mu zběsile tlouklo a čím více přemýšlel o tom, že by se přisunul blíž, tím silněji naráželo do jeho hrudi. Nikdy takový pocit nepoznal. I přesto, s kolika dívkami už byl, i přesto, kolikrát byl ‚zamilovaný‘, nikdy
tenhle pocit nezažil. Věděl, co to je, a právě proto ho to tolik děsilo.Billův dech se znovu prohloubil – byl pomalý a těžký, jeho tělo uvolněné, a dokonce začal s každým nádechem trochu pochrupovat. Starší chlapec si nemohl pomoct – když viděl Billa takhle spát, chtěl ho držet, být mu co nejvíce na blízku, ochraňovat ho, cítit ho a vědět, že ho ráno neopustí.
Posunul se tak pomalu, aby nevydal žádný zvuk, zrušil tu krátkou vzdálenost k jeho bratrovi a ujistil se, že skutečně spí, než se dotkl Billova pasu. Podržel tam svou ruku, poslouchal Billův dech a cítil, jak se jeho plíce rozpínají a opět smršťují, když vydechoval – takový malý zázrak, který mu dával vědět, že je Bill stále naživu.
V soustředění semkl svou čelist, když si jeho prsty nacházely cestu k Billově triku a vkrádaly se pod onu látku. Směřoval jimi vzhůru po jemné kůži na straně jeho pasu. Položil tam na krátký moment téměř majetnicky svou dlaň, chtěl ho držet za obě strany a ukázat mu, jak se stará, jak se cítí. Pokračoval s rukou pomalu výš, cítil každý drobný pór, každý neviditelný chloupek na jeho pokožce, když se posouval po jeho páteři. Zastavil se, když už nemohl udělat žádný další pohyb bez toho, aby se ještě víc přisunul – ten pohyb by mohl Billa definitivně vzbudit. Ale i s tímhle byl spokojený – začal pomalu hladit palcem místečko mezi bratrovými lopatkami.
„Na to, že máš rozbitý topení, jsou tvoje ruce dost teplé, Tome.“ Zašeptal Bill.
Kytarista zalapal po dechu a zíral do bratrova obličeje v naprostém zděšení – nachytal ho. Měl by svou ruku ihned stáhnout? Nebo ji tam nechat? Třeba se Billovi jen něco zdá?
Pohled jeho očí, které Bill pomalu otevřel, mu pokládal stejnou otázku. Nevypadal polekaný nebo podrážděný, ani rozčilený nebo smutný – prostě jen zvědavý. Vyčkával.
„Omlouvám se… Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Tom se nadechl a přisunul se na matraci blíž, až do sebe jejich kolena pod peřinou narazila, a ruku stále nechával na bratrových zádech.
Billovy oči nikterak nezměnily výraz. Jako nikdy nedotčený, když najednou zažívá své poprvé a není si jistý, co dělat, jak reagovat. Tom mohl pod svými prsty cítit jeho rozbušené srdce – nenechávalo ho to chladným.
Dredatý chlapec si olízl rty, zadíval se Billovi do očí tak jako nikdy předtím, a přisunul se ještě blíž…
Aniž by si Bill uvědomil, co dělá, přisouval se i on k němu, zastavili se jen milimetr od toho druhého, než se jejich rty setkaly – rozum definitivně uletěl. Tohle bylo špatné, nemorální, je to jeho bratr, je to…
„Promiň…“ Pěstěná ruka našla Tomovo koleno, přejela po jeho noze a usídlila se mu na boku, kde ho jemně začala hladit, když se Bill naklonil blíž, aby spojil jejich rty v prvním polibku. Čas se zastavil a jiskry se roztančily po jejich rtech, ani jeden z nich nedokázal chytit dech – z toho krátkého spojení. Když se od sebe odtáhli, aby si mohli pohlédnout do očí, něco jako kdyby mezi nimi proběhlo – svolení. Bylo to špatné, bylo to nechutné, bylo to nelegální, nemorální… a tak… vzrušující! Bylo to osvěžující. Osvobozující!
„Bille, ach bože…“ Tentokrát si ho Tomova ruka přitáhla blíž, když se znovu políbili. Tímhle si uvědomil, co všechno to spaní s holkami postrádalo. Čekal tak dlouho, a dnes v noci se mu díky dívce, která tolik vypadala jako jeho bratr, konečně utřídila mysl. Nyní má ve svých rukou tu pravou osobu a šelma uvnitř něj, kterou se tak moc snažil ukrýt a utišit – řinčela ve své kleci, cloumala mřížemi, probojovávala si cestu ven…
autor: Raiju
Doufám že se Bill uzdravy aspoň fizicky. Psichycky mu pomůže Anis.
Je to nádherné čtení ♥
Ten flashback byl naprosto úžasný, díky těmto vsuvkám vlastně máme možnost přečíst si celý jejich příběh, projít si celý jejich vztah a díky tomu je tento příběh stále twincestem, i když už jeden z jeho aktérů není mezi živými…
Bill se pomalounku uzdravuje a je jasné, čeho se bojí nejvíce.
Návratu domů.
Protože tam bude sám, jen se svými myšlenkami, protože mu tam každá každičká, i sebeobyčejnější věc, bude připomínat milovaného bratra…
Ještě, že bude mí vedle sebe oporu, která mu pomůže zmírnit tu neustálou bodavou bolest v srdci. Záměrně říkám slovo zmírnit, protože ta bolest už Billa nikdy v životě neopustí, jenom se s ní naučí žít…
Krásný díl, stejně jako všechny ty předešlé ♥♥♥
A děkuju za perfektní překlad.
Krásny diel. Flashbeck bol veľmi pekný . Billovim pocitom rozumiem a nedivim sa mu. Dakujem za preklad.
Nádherné… Ale ak sa raz k tejto poviedke vrátim, tak si prečítam len flashbacky, pretože tie ostatné veci nezvládnem. Ale vzťah Billa a Toma… to môžem čítať dokola.
Ten flashback :O! To je tak krásný 🙁 Drž se, Bille, určitě teď na nic nebudeš sám a na to se moc těšim 🙂 Skvělej překlad 🙂
Aspon se nam osvetluje ja kse vlastne dali dohromady, kdyz uz tedkom Tom neni s billem 🙁
A ja t iverim Bille, ze se uzdravis a ze vseho te dostane Anis .. Musi ..