The treasure from Philippine​s 16.

Stále jsem tak nějak nemohl uvěřit tomu, co se během pár posledních minut událo. Že jsem ještě cítil na rtech Toma, i když před chvílí odkráčel do obýváku, mumlajíc si u toho nějaká slova, která jsem neslyšel. Dobrých 5 minut jsem jen šokovaně stál u zdi a prstem přejížděl po rtech, snažíc se v nich vyčíst, co tenhle manévr měl znamenat. Celý měsíc se tu utápím ve vlastní depresi a ignoraci, aby mě pak přišel seřvat, a ještě mi pomotat hlavu víc, když to byl vlastně jeho důvod, proč jsme se rozešli? Lehce jsem se zamračil, oblíknul na sebe něco normálnějšího, a hlavně čistšího, než jsem se vydal za ním, odhodlaný mu to pěkně vyčíst.

„Hele, co to mělo-ty mi tu uklízíš?!“ překvapeně jsem ho sledoval, jak házel jednotlivé odpadky do obrovského koše a jeho obličej značil lehké znechucení. Donutilo mě to se zastydět, přesto jsem ale nasadil opět rozhněvanou tvář. Nikdo se ho přece o uklízecí služby neprosil.

„Ano, uklízím ti, nebo v takovém prostředí chytíš nějakou infekci přinejmenším.“ Zamručel odměřeně a chvíli jsem ho jen sledoval. „Mohl by sis vzít třeba taky pytel a trochu mi pomoci? Kdybych to měl uklízet jen já, můžu si tu rovnou ustlat, protože během jednoho odpoledne se tohle nedá stihnout. Ne, pokud mi nepomůžeš.“ Dodal po chvíli, když si všimnul mého solného postoje.

„Neprosil jsem se tě.“ Jednoduše jsem pokrčil rameny, ale přesto jsem se vydal do kuchyně, odtrhnout si pytel na odpadky. Můj hněv a má silná slova, která jsem mu chtěl uštědřit, najednou prostě vymizela, když jsem ho viděl ve snaze mi pomoct. Mlčky jsem sbíral prázdné láhve od nejrůznějšího alkoholu, včetně silné vodky, několik pytlíků a krabiček od dovezených jídel, pytlíky od polotovarů a krabičky od cigaret, z kterých bych si mohl klidně postavit prázdninový dům – cigarety jsem pokoušel, aby mě alespoň trochu uklidnily, proto jsem kouřil více, než obvykle. A že jsem normálně kouřil jako fabrika, tohle musel být extrém.

„Seber se, Kayi.“ Zastavil se po chvíli Tom s povzdychem, když jsem se akorát skláněl pro další krabičku. Kouknul jsem na něj a pozvedl obočí. „Nenastal přeci konec světa, stále se můžeme bavit a být v kontaktu, nemusíme mezi nás stavět silné zdi. Já se s tebou chci dál bavit, dál být s tebou v kontaktu a občas s tebou trávit čas.“ Odložil na chvíli téměř plný pytel a přešel blíž ke mně. Trošku jsem se zamračil, ale mlčel jsem. „Já vím, že to nedopadlo zrovna tak, jak jsme si představovali, ale musíš pochopit, že já si nechci od někoho nechat diktovat, jak mám se svým životem nakládat. Chci dělat to, co chci, na co jsem zvyklý. Byl jsem k tobě jen upřímný, doufal jsem, že to naopak oceníš, ne, že mě takhle potupíš, a tím vlastně zahodíš to naše něco, co je mezi námi, do propasti. Rozumíš mi?“ sledoval mě očima, do kterých jsem měl chuť se maximálně vpít, ale odolával jsem.

„Takže teď s Billem něco jako chodíš, jo?“

„Ano. On tu pro mne byl ve chvíli, kdy ses na mne parádně vykašlal. On mi slíbil důvěru, POCHOPENÍ a věrnost ve vztahu.“

„Takže já vlastně nesplnil podmínku pochopení, chápu to dobře?“

„Zřejmě.“

„Absurdní.“ Odfrkl jsem, odložil ledabyle pytel a zamířil k oknu, které jsem pootevřel, a hned jsem si zapálil cigaretu, abych zase trošku umírnil své rozrušení z jeho slov a vůbec Toma samého. „Omlouvám se, že mi prostě nepřijde hezký vztah mezi dvojčaty. Vlastně se neomlouvám, nemám za co.“ Ušklíbl jsem se pro sebe a dlouze potáhl. „Ale prostě jsem myslel, že potom, co jsem ti naznačil, že se mi to nelíbí, se nad tím zamyslíš a potlačíš to alespoň přede mnou. A pak tě najdu, jak…“ odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou.

„Jak spím s Billem. Bylo to hloupé, to uznávám. Ale teď už s tím stejně nic nevyřešíme, teď už jsou zase věci jinak, Kayi, nehodlám je zase měnit a ublížit tak Billovi, sobě.“

„Jasně, tak neubližuj.“ Zamumlal jsem, sledujíc z okna ten život tam dole a v tichosti jsem dokuřoval. Přemýšlel jsem, jestli by vůbec mělo nějakou šanci to mezi námi ještě urovnat. Nemyslím si, že z Tomovy strany to bude nějaká velká slabost pro Billa. Možná to byla pro něj taková malá útěcha, aby stále měl někoho po svém boku a vyrovnával se tak s naším rozchodem a možná to taky byla taková malá pomsta proti mně. Na druhou stranu jsem se cítil mnohem klidnější, když jsme opět navázali jakýsi kontakt. Alespoň jako přátelé. Za ty tři týdny, co jsem tu živořil, mi vlastně došlo, že jsem si na něj zvykl takovým způsobem, že jsem si nedovedl představit delší dobu, kdybych ho neměl vidět, slyšet, nebo třeba jen cítit.

„Jo.“ Hlesnul nakonec, což byl jasný povel pro ukončení debaty. Odhodil jsem nedopalek a vrhnul se zase do práce. Ani jeden jsme se ke slovu neměli, tak jsem alespoň zapnul rádio na své hifi věži. Během dvou hodin, kdy jsme se spolu bavili jen o nejnutnějších věcech, konečně byt vypadal celkem čistě a slušně. Odnesl jsem asi dohromady 4 pytle naproti baráku do popelnic, a konečně se trochu nadechnul čerstvého vzduchu, který jsem si dlouhou dobu odepíral.

„Takže, myslím, že už to zvládneš.“ Rozhlídnul se Tom, když jsem se vrátil nahoru.

„Vždycky to zvládám.“ Zamumlal jsem na půl úst, zavírajíc za sebou dveře.

„To je vidět.“ Ušklíbl se a popadl svou mikinu, přehozenou přes židli. „Tak já půjdu, chtěl jsem se především ujistit, jestli ještě žiješ.“ Zapnul zip a já zhypnotizovaně pozoroval jeho ruce, zahloubán ve svých myšlenkách. „Kdybys chtěl, můžeme se třeba zase sejít, stačí mi napsat.“ Dodal ještě opatrně, než zamířil kolem mne pomalu pryč.

„Počkej.“ Vzpamatoval jsem se a otočil se k němu. „Vlastně příští týden odjíždím. Tak na tři týdny, mimo Německo.“ Oznámím mu klidně a opřu se o zeď.

„Kam?“

„Do Filipín, za zbytkem rodiny. Možná tam budu dýl, záleží na tom, jak se mi bude chtít jet zpátky.“ Pokrčil jsem rameny a sledoval jeho nechápavý pohled.

„Ah tak. Takže… budeš dlouho pryč, jo? Daleko?“ ujišťoval se pomalu. Musel jsem se pro sebe usmát, protože na to, jak byl před chvílí ještě rázný a odhodlaný, s touhle informací absolutně pookřál, snad ho to úplně zarazilo. „Tak to se zřejmě neuvidíme delší dobu, protože my pokračujeme pak v turné, tentokrát po Americe.“ Hlesnul s hlasem na úrovni zklamání, nebo snad zdrcení. Samozřejmě, že se tón snažil potlačit, ale absolutně se mu to nedařilo. Tyhle tři týdny byly, podlé mého uvážení, pro nás oba dost těžké, další týdny by možná mohly být přímo katastrofální, byl jsem si toho moc dobře vědom.

„Kdy odjíždíte?“ zeptal jsem se jednoduše.

„Za dva a půl týdne.“

„Aha, tak.“ Přikývnul jsem a promnul krk. „Víš, vlastně bych tě mohl vzít s sebou, kdybys měl zájem.“ Nabídl jsem mu tedy, i když jsem věděl, že to byl dost odvážný krok, neboť podmínky, ve kterých jsme se momentálně nacházeli, nebyly zrovna příznivé. Už jsem viděl, jak Bill Toma pouští s úsměvem na dva týdny se mnou, když už ho konečně získal pro sebe.

„Opravdu bych mohl?!“ zamrkal překvapeně a přešlápnul. Vypadal přesně jako dítě, kterému jste po hodinovém přemlouvání dovolili jít na dětské hřiště mezi další děti. „Chci říct, je to hodně narychlo a nevím, jak by na to reagovala tvoje rodina a tak.“

„S mojí rodinou si nedělej vůbec starosti, mají rádi velkou společnost, byli by nadšeni, kdyby poznali někoho nového, kdo je mi blízký. Navíc, ještě když jsme tak nějak byli spolu, říkal jsem jim o tobě. Už tenkrát říkali, že tě mám přivézt a ukázat tě. Tak o čem je řeč? Mám jen obavy, jak se bude tvářit tvé dvojče… teda pardon, tvůj přítel?“ odfrkl jsem trochu ironicky, ač jsem nechtěl. Ale neodpustil jsem si rýpnutí.

„S Billem to nějak zvládnu, jel bych totiž strašně rád.“ Přikývnul a nejistě přešlápnul. Usmál jsem se nad jeho nadšením, a především té představě, že bychom spolu trávili takovou dobu o samotě ve Filipínách, kde to místo považuju za absolutně kouzelné, bezkonkurenční. Vyrůstal jsem na tom místě, a nedokážu si ani představit hezčí místo při západu slunce, nebo i při východu. Škoda jen, že…

„Ok.“ Přikývnu po chvíli, když se vrátím myšlenkami zpět na zem. „Tak já ještě zařídím letenky a během večera se ti ještě ozvu, dobře?“ navrhnu a přejdu s ním ke dveřím, které mu zdvořile otevřu a lehce se o ně opřu. Počkal jsem, než si venku nazul boty a pozoroval jsem ho.

„Pak se vyrovnáme finančně, dobře? Počítám, že takový lístek do Filipín nebude zrovna nejlevnější.“ Narovnal se a pousmál se. Protočil jsem lehce očima a sklonil se k němu.

„O peníze se vůbec nestarej, celý tenhle měsíc jsem šetřil ve velkém stylu, vzhledem k tomu, že jsem si nechával dovážet akorát levná restaurační jídla, polotovary a víceméně pil jen vodu. Jen se starej o to, aby s tvým bratrem nebyl problém. Mám pocit, že to bude to nejsložitější, co budeš pro to muset podstoupit.“ Ušklíbl jsem se a viděl jsem, ač jsem asi neměl, podobný výraz v jeho tváři.

„To zvládnu.“

„Dobře, tak… se zatím měj, Tome, ozvu se.“

„Skvěle.“ Zasmál se. Čekal jsem, kdy se otočí a vykročí směrem dolů a pryč. Jenže jsem byl chvíli svědkem toho, jak postával, občas sebou lehce cuknul, jako kdyby se rozhodoval, zda mě má, nebo nemá obejmout. Vsadím se, že nad něčím podobným uvažoval. Pozvedl jsem obočí a trochu si odkašlal, abych ho dostal zpátky do reality. „Oh, tak čau.“ Pronesl nakonec omluvně a opravdu se vydal směrem pryč z mého bytu. Zasmál jsem se tiše pro sebe a zavřel za ním dveře. Spokojeně jsem vydechl a rozhlídl jsem se bytem, ve kterém se dalo už rozhodně lépe dýchat – a co bylo hlavní, stále se tu táhla vůně Toma.

*

(z pohledu vypravěče)

Bill si akorát užíval horkou vanu, jejíž voda dosahovala snad smrtelných stupňů. Spokojeně se ponořil hlouběji do vody, přivírajíc oči, a střelil pohledem po telefonu, který měl položený na malém stolečku vedle vany. Usmál se pro sebe, chvíli jej ještě nechal vibrovat, než s povzdychem utřel ruce do ručníku a natáhl se pro něj, přijímajíc hovor.

„Anisi.“ Zamručel do telefonu zcela automaticky a odfouknul oblak pěny, který se mu tvořil u obličeje. „Co potřebuješ?“ usmál se a zase se spokojeně uvelebil.

„Potkal jsem Toma v posilovně, tak mi došlo, že budeš asi doma sám a zavolám ti, abych se tě zeptal, jak se vlastně máš? Od té doby, co jste s Tomem ták spolu, se moc nevídáme, nebavíme se tolik.“ Povzdychnul naoko zdrceně Bushido do telefonu a Bill protočil očima.

„Jasně, že s ním budu víc teď, když s ním chodím, pitomče.“

„Hele, nebuď hned agresivní.“ Anis se zamračil, ale vzápětí dosedl na své křeslo, uvelebujíc se. „A co děláš takhle sám doma?“

„Přijeď se podívat, ne?“

„Nebudu to riskovat.“

„Srabe.“ Rozesmál se Bill a zavřel oči se zafuněním. „Zrovna si dávám smrtelně horkou vanu s pěnou. Mám zapálenou akorát jednu svíčku a relaxuju v tichu. Sám. Nahý ve vaně, nikým neobletovaný, víš.“ Mumlal provokativně a Bushido odfrkl.

„Určitě bys nechtěl být rušen mou maličkostí.“

„Ale zní to docela lákavě, že?“ pousmál se mladší z dvojčat a promnul krk. „Vlastně by se mi líbila představa mít tě tady. S tebou je to vždycky taková… zábava.“

„Zábava?“ Anis pozvedl pobaveně obočí a nepříjemně se ošil v křesle. Tolik mu chyběl fyzický kontakt s chlapcem. Od doby, co byl s Tomem, se opravdu nesešli ani pro ukojení svých potřeb, což bylo u nich dvou celkem zachovalým zvykem. V posteli si rozuměli víc než perfektně, proto ho Anis postrádal. Bylo to absolutně něco jiného než dívky.

„Jo.“ Zafuněl Bill přiostřeným hlasem. Otevřel pusu, aby mu pověděl ještě něco milého, dráždivého, ale uslyšel bouchnutí dveří. „Musím končit, Tom je doma, měj se.“ Rychle ukončil hovor, mobil pokládajíc zpět na stolek a zabořil se až nosem do vody, vyčkávajíc, až ho Tom najde. Nemusel čekat dlouho, protože chvíli na to se otevřely dveře a Tom nahlídnul do koupelny.

„Ahoj, co to tady zkoušíš?“ pozvedl obočí pobaveně a pohlédl na jednu chudou svíčku, svítící v rohu koupelny.

„Nic, jen jsem se rozhodl udělat si takový odpočinkový večer ve vaně.“ Usmál se Bill nevinně a posadil se. „Jak bylo v posilovně?“ opřel se o okraj vany rukama a Tom přešel k němu, přidřepujíc si k němu. S úsměvem ho krátce políbil.

„Docela fajn.“ Zalhal Tom, přemýšlejíc nad tím ještě, jak šetrně oznámit Billovi, že se vlastně viděl s Kayem, že s ním mluvil a že se s ním domluvil, že pojede několik set kilometrů s ním za Německo. „Šel jsem se pak ještě projít trochu.“

„Chceš jít ke mně?“ usmál se Bill a posunul se trochu. Tom přikývnul, narovnal se a začal ze sebe shazovat oblečení, odhazujíc ho do rohu místnosti. Jednou nohou vkročil do té vařící lázně a usykl potichu.

„Už zase?“

„Víš, že jinak koupel nevedu.“ Zasmál se Bill a nechal ho, ať se pomalu posadí naproti němu. Trvalo to dobrých 5 minut, než se Tom odhodlal potopit se do vody celý, až po hlavu. Bill neotálel. Ihned se přesunul a svou váhu položil na svého bratra. „Teď to bude mnohem lepší, když tu nebudu sám.“ Uculil se a zatahal Toma za jeden z copánků.

„No jasně.“ Ušklíbnul se. „Dneska jsem mluvil s Kayem.“ Pronesl nakonec jednoduše.

Bill sebou lehce cuknul a nakrčil obočí. „Ten hajzl se tě ještě opovážil oslovit?“

„Vlastně jsem začal já, víš. Rozhodl jsem se, že s ním budu držet alespoň přátelský kontakt, nechci, abychom se rozcházeli ve zlém. Tak souhlasil.“ Pokrčil Tom rameny a odvážil se pohlédnout na Billův zamračený výraz. „Oh, neboj, s ním už je konec, teď mám tohle, přece!“ zatřásl Billem trochu za boky a usmál se povzbudivě.

„Já vím, ale nelíbí se mi to.“

„No tak, něco jsme si přeci slíbili, ne?“

„Jo, slíbili.“ Přikývnul nakonec. Musel se přemáhat, aby nezačal křičet, ale tím by všechno pokazil. Všechno, co se mu doteď dařilo.

„A je tu ještě jedna věc. Chci jet na dva týdny s kamarádem pryč. Myslíš, že bys to tu beze mne vydržel?“

„Cože?!“ osopil se na něj Bill a odtáhl se. „Co tady mám asi tak dva týdny dělat? Proč nemůžu jet s tebou, Tome?“

„Chtěl jsem to mít jako pánskou jízdu, víš, než zase vyjedeme do Ameriky. Ty si zatím můžeš užívat své nákupy s Natálií, dělat si pohodlné večery plné kosmetiky a všeho možného. Budu ti psát a volat každý den, prosím.“ Zasténal Tom prosebně a tiskl ho na sebe. Bill zavrčel. „Prosím. Budeme se na sebe pak tak těšit!“ líbnul jej pod ucho, na spánek a lehce skousnul ucho. Bill zasténal a zavřel oči.

„Co je to za kamaráda?“

„Kay.“

„Tome!“

„Prosím, něco jsme si slíbili, prosím.“ Pohladil jej prosebně po zadečku a klínem se otřel o jeho, aby trošku odlehčil situaci.

„Jo, slíbili.“ Odpověděl Bil stejně jako před tím a lehce zasténal, roztahujíc automaticky nohy pro své dvojče.

„Věř mi, chci si tam s ním jen vše vyříkat, poznat jeho rodinu, protože oni mě chtěli už kdysi poznat. Ale mezi mnou a jím je KONEC, teď mám tebe a tak to zůstane. Budu pak s tebou denně, každou minutu, včetně nocí. Nebude ti to vadit, viď?“ drmolil dál Tom, zatímco pomalu vstupoval do jeho úzkého těla. Bill zalapal po dechu a absolutně omámený jejich spojením jen vztekle bouchnul do jeho ramene.

„Týden, víc ne. A chci denně alespoň tři hovory.“

„Dva týdny.“

„Týden.“

„Týden a půl?“

„Deset dní.“

„Ok, jsi skvělý.“ Vydechnul a jal se ho za puštění sladce odměnit.

autor: PeTiŠka & Saline A.