Transemotions 5.

Ráno se Betty probudila do pokoje osvíceného neodbytnými slunečními paprsky, které se dovnitř dostávaly skrz staré průsvitné závěsy. Zamžourala očima a chvíli ještě jen tak ležela, než si uvědomila, co se dělo v poslední dny. Když jí do hlavy skočila myšlenka na polonahého Toma, okamžitě se bleskurychle posadila a stočila pohled na druhou postel.

Toma nebylo pod peřinou skoro vidět, jen na jedné straně trčely ven prsty na nohou a na druhé straně byly po polštáři rozházené jeho dredy. Využila času, kdy Tom spal, a provedla svoji ranní rutinní hygienu, oblékla se do dalších hezkých šatiček a obula si pohodlnější sandály. Stihla ještě i zabalit, než se Tom začal převalovat s mručením v jeho posteli.

„Děláte rámus… chci ještě spát.“ Zavrčel Tom ostře a schoval se znovu celý pod peřinu. Betty jako by jeho slova neslyšela a jeho tón hlasu už vůbec ne. Nechtěla si dnešní den nijak pokazit, doufala, že do večera stihnou přijet domů, vysadí Toma na ulici v Mnichově a všechno bude jako předtím. I když už teď o tom lehce pochybovala…

„Dobré ráno, Tome. Vstávej, za deset minut vyjíždíme…“ Usmívala se Betty a posledních pár věcí nacpala do své tašky. Na to Tom slyšel, nechtěl, aby mu ujela, a proto neochotně vstal a rozešel se do koupelny. Bettyina očka chtě-nechtě sledovala jeho tělo, a hlavně jeho trenky, zrovna se jí naskytl pohled zezadu a vší silou se snažila nečervenat, než Tom za sebou zavře dveře do koupelny.

***

Auto ujíždělo po starší užší cestě ne příliš velkou rychlostí, Betty si tiše prozpěvovala písničku z rádia a Tom nepřítomně zíral z okna s podepřenou hlavou. Betty na něho pokukovala už dobrých dvacet minut, ten jindy neposedný kluk nepromluvil za celou dobu jediné slovo.

Projeli zrovna okolo louky, kde se pásly krávy, a Betty se nadšeně s úsměvem otočila na Toma.

„Věděl jsi, že v jednom městečku v Kanadě mají krávy zakázáno bučet blíž než 300 metrů od nějakého obydlí?“ Zachichotala se Betty a nadějně Toma sledovala. Ten ještě chvíli sledoval něco až příliš zajímavého z okna a potom se na Betty otočil se znechuceným výrazem v obličeji. Než promluvil, pomlaskl.

„Už tam budem?“ Řekl znuděně, jako by ani neslyšel, co mu Betty vyprávěla. Černovláska si povzdychla a zase začala sledovat cestu před autem.

„Fajn, nebudu ti už nic říkat, když se nechceš nic zajímavého dozvědět… a ne, nebudeme.“

Tom si po chvilce uvědomil, že se možná zachoval až moc hnusně a kouknul na dívku za volantem. „Omlouvám se… jsem unavený.“

„Klidně si ještě zdřímni, dneska asi stejně do Mnichova nedorazíme. Tyhle cesty jsou až moc rozbité a nebezpečné, pojedeme pomalu.“ Tom jenom protočil očima.

„Kdybysme jeli po dálnici a ne někde polem, mohli jsme tam dávno být.“

„Kdybychom s tímhle autem najeli na dálnici, skončili bychom cestu po půl kilometru…“ Odsekla Betty a usmála se svému vlastnímu vtipu. Tom jenom zakroutil hlavou a začal hrabat ve svém batůžku.

Betty po chvilce nakoukla, co tam provádí, a když uviděla, jak si na hřbet ruky sype z pytlíčku nějaký bílý prášek, vyvalila oči, a první, co ji napadlo, bylo stočit volant na stranu ke krajnici, a plácla Toma po ruce.

„Do prdele, co to děláte!“ Křikl Tom, když se mu prášek z ruky sesypal na kalhoty a na zem, vrhl na Betty zlý pohled.

„Jestli si chceš zničit svůj život, fajn, ale nebudeš to dělat přede mnou a v mém autě.“

„Je to vaše auto dva dny!“

Betty povzdychla, vypnula motor a dala hlavu do dlaní. „Buď zticha…“ na chvíli se odmlčela. „Jestli si po tu dobu, co budeš se mnou, vezmeš jen trochu nějakého toho svinstva, vyhodím tě odsud a bude mi úplně jedno, kde s tebou bude konec, rozumíš?“

Tom ji jen chvíli sledoval, roztěkaně přejížděl očima po jejím těle, jak vypadala unaveně a zničeně. „Dobře,“ šeptnul a nějaké zbytečky v pytlíčku znovu schoval do batohu. „Jedeme dál?“

„Jo,“ vydechla Betty tichým hlasem a pomalu se znovu rozjela dál.

***

Už ujeli dlouhou cestu, venku se stmívalo a byla už skoro tma, již bylo vidět na obloze pár hvězd. Betty jela velmi pomalu, snažila se s přivírajícíma očima dál soustředit na cestu před sebou, několikrát se přistihla, že měla oči na malý moment zavřené. Sice zastavili na oběd, ale Betty ze zeleninového salátu příliš energie nepobrala. Když už jí hlava pomalu padala až na volant, najednou se probral Tom a strčil jí silně do ramene.

„Hej, vy spíte…“ zavrčel naštvaně. „Budu řídit já, můžete si zdřímnout.“ Frajersky se usmál.

Betty sebou trhla a zadívala se na Toma. „Copak máš řidičák?“

„Nemám, ale řídit umím… no tak, nic se nestane, s tímhle autem jsem jezdil skoro půl roku.“

„Může se cokoliv stát, co když to nezvládneš a vybouráme se?“ Dívka razantně zakroutila hlavou, až jí pramínky vlasů začaly poletovat kolem obličeje.

„Když vy budete u řízení spát, tak se vybouráme určitě…“ Tom založil vítězně ruce na hrudi a čekal, jestli Betty zastaví. A opravdu po pár metrech zastavila, ale nejistě si Toma prohlížela.

„U nejbližšího motelu zastavíme.“ Šeptnula a vysedla, vyměnili si s Tomem místa.

Uběhlo jen pár minut, Betty se začala na sedadle spolujezdce kroutit.

„Můžeš zastavit? Musím si odskočit…“ Vydechla tiše, lehce se začervenala. Tom mlčky zastavil a koukl na ni s podezřele milým úsměvem. Betty se taky lehce pousmála, s kabelky vytáhla papírové kapesníčky a vyskočila ven z auta. Hned když zavřela dveře, ozvaly se z lesa kousek odtud nějaké divné skřeky. Rozhlídla se vyděšeně okolo sebe a místo toho, aby šla dál od auta k lesu, rozhodla se, že se schová jen za auto. Ještě jednou se pro jistotu porozhlédla kolem dokola, když nikde nebylo nikoho vidět, zpod šatů ze sebe začala soukat stahovací kalhotky. Poté si dřepla vedle auta, lehce se přidržela za nárazník a spokojeně vydechla, když se mohla konečně uvolnit.

Tom uvnitř auta měl různé myšlenky, olízl si spokojeně rty, když si nastavil zrcátko tak, aby na Betty mohl vidět. Uculil se a sledoval dění vedle auta, když se ale ozvalo nějaké zavytí a Betty se najednou leknutím zvedla na nohy, Tom šokovaně zamrkal, když uviděl, co ta úžasná černovlasá dívka drží v ruce mezi svýma nohama. Rychle uhnul pohledem pryč a snažil se uklidnit svůj dech. Po chvilce Betty nasedla do auta se spokojeným úsměvem a oči jí jen zářily.

„Tak rychle jeďme, je to tady strašidelné a já…“ odmlčela se, když se na ni Tom podíval s neidentifikovatelným výrazem ve tváři, párkrát zamrkal. „Děje se něco?“ Betty taky trochu znervózněla, když ale Tom po chvíli zavrtěl hlavou a rozjel se, dál to neřešila.

***

Byli už třetí den na cestě, venku krásně svítilo sluníčko a v autě bylo opravdu vedro. Tom měl svlečené tričko a odpočíval na sedadle vedle Betty, která se musela přemáhat, aby se na něj pořád nedívala. Snažila se soustředit na řízení, jela od rána už několik hodin v kuse. Když sama ucítila, jak mezi jejími malými prsy sjela kapička potu, zastavila na nejbližším parkovišti u malého obchůdku.

Nikde nebyla ani noha, Betty se nadechla, aby na Toma promluvila, ale ten beze slov vyběhl ven z auta rovnou do obchodu. Co se to s ním stalo? Od včerejška s Betty promluvil jen pár slov, a to jen těch nejnutnějších.

Vystoupila z auta, a jakmile vešla do obchodu, Tom zase vyběhl ven a ještě do ní prudce vrazil ramenem. Smutně si ho promnula a nakoupila nějaké jídlo a pití. Když vyšla ven, Tom seděl na lavičce a zíral před sebe.

„Koupila jsem ti bagetu… s kuřecím masem, tu máš rád, ne?“ Usmála se a přistrčila ji Tomovi před obličej, ten ale jen otočil hlavu stranou.

„No tak, Tome, co to s tebou je? Vem si tu bagetu, nebo ti ji sním.“ Zachichotala se tiše Betty a stoupla si před Toma.

„Sežer si ji sama!“ Křikl Tom a naštvaně se zvedl před štíhlounkou dívku s výhružným postojem, a dokonce napřaženou rukou. Betty šokovaně uskočila kousek stranou, vyděšeně se přikrčila a nechápavě se na Toma dívala bojácnýma očima.

„Mladíku, takhle by ses ke svojí sestře chovat neměl…“ ozval se chlápek z obchodu, který vyšel ven, aby Betty případně ochránil.

„Není to moje sestra! Dokonce to ani není ženská, je to chlap, má péro!“ Zakřičel Tom hlasitě do širokého okolí, v Betty trhlo a chlápek s kroucením hlavy zase zašel dovnitř.

„Pochlub se, ty nádhero! Viděl jsem tě, máš tam péro, jsi nechutná prolhaná zrůda, slyšíš!“ Křičel Tom naštvaně, a když odcházel pryč, zase do Betty strčil silně ramenem, skoro upadla.

Tom dupal vzteklými kroky zpátky k autu, když ale uslyšel vzlyky za sebou, otočil se.

Betty stála pořád na místě, zády k němu, ramena svěšená a lehce se otřásala pod svými vzlyky, které se snažila dusit v dlaních. Tom ji zasáhl přímo na místě, kde to bolelo nejvíc, a ještě to vykřičel do celého okolí. Slzy se jí spouštěly po tvářích jako vodopády, snažila se svůj pláč zadržet, ale nešlo to. Popošla pár kroků, zničeně se posadila na lavičku, hlavu znovu zabořila do dlaní a snažila se aspoň pravidelně popadat dech.

„Hej,“ šeptnul Tom přímo nad ní, když se k ní po chvilce přiblížil. Betty nereagovala, zkusil ji lehce chytit za rameno.

„Nechej mě…“ vydechla Betty, její vzlyky se už trochu uklidnily.

„Nechtěl jsem to, já… takhle… omlouvám se.“ Tom si kleknul na zem před Betty, se smutnýma očima jí položil ruce na kolena a snažil se udělat aspoň něco, nechtěl jí tolik ublížit. Betty se trochu odtáhla a shora se uplakaná zadívala na Toma, protřela si oči.

„Chtěla jsem ti jenom pomoct,“ šeptla a popotáhla, věnovala Tomovi upřímně zklamaný pohled. „Jak přijedeme do Mnichova, půjdeš si svou cestou, už tě nechci nikdy vidět.“ Dodala a vstala, obešla Toma, a i když se jí trochu zvrtla noha, nakonec nasedla do auta se zlomeným srdcem.

autor: Clarrkys
betaread: J. :o)