autor: LilKatie
Na hlavní třídě v Berlíně bylo rušno jako obvykle. Spousta turistů, spousta lidí, co šlo z práce nebo do práce, spousta lidí, co se jen tak mimoděk poflakovala. Mezi nimi i dva mladíci, přibližně stejně staří, mohlo jim být něco málo přes dvacet let.
Každý šel jiným směrem, každý žil svůj život, jenže pak najednou… Jejich oči se střetly. Zastavili se, jako by do nich uhodil blesk. První promluvil černovlasý s dredy.
„No to snad ne!“
Na šedo obarvený se pousmál, nebyl si jistý, ale když na něj mladík promluvil, všechna nejistota byla pryč. „Nevěřím svým očím!“ vydechl a vykročil k němu blíž.
„Benjamin Müller!“
„Mathias Richter!“ usmíval se mladší z nich od ucha k uchu.
„Vlastně se jmenuju Tom, Tom Trümper.“ Odkašlal si nervózně černovlasý a promnul si nervózně ruku.
„A já Bill Kaulitz.“ Ušklíbl se druhý a sundal si z očí sluneční brýle.
„Bill Kaulitz! No jasně! Promiň, moje chyba…“
„Bill Kaulitz! No jasně! Promiň, moje chyba…“
„V pořádku Tome, nejsem na tom se jmény o nic líp…“ stáli tam, uprostřed chodníku, lidi kolem nich procházeli. Na chvilku nastala chvíle ticha, ani jeden z nich nevěděl, kde začít.
„No a jak se vůbec máš?“ nadhodil Tom a uhnul trochu ke straně, opřel se o zeď domu vedle nich, aby nepřekáželi v cestě.
„Fajn, fajn. Jak se má Max, hm?“
„Max?“
„Ano, Max… tvůj bratr, nebo ne?“
„Jmenuje se Karl.“
„No joo, promiň. Karl Richter.“ Zasmál se Bill.
„Trümper.“
„Máte dvě příjmení?“
„Ne, jmenuje se Karl Trümper.“
„Proboha!“ plácl se Bill do čela a rozesmál se.
„A jak se má… eer…“
„Andreas?“
„Jo, Andreas, to jsem chtěl přesně říct, tvůj přítel.“
„Má se dobře, rozešli jsme se.“
„Oh…“
Nastala další chvíle ticha, Bill nejistě přežvykoval žvýkačku a rozhlížel se kolem.
„Je to úžasný, že jo? Že jsme se takhle potkali, Bene…“ začal znovu Tom, který se z nějakého neznámého důvodu stále snažil udržet poněkud váznoucí konverzaci.
„Bille.“
„Bille, ano. Je to jako včera, co jsme…-„
„Jo, to opravdu je.“
„-spolu byli v tý šílený škole.“ Dokončil Tom myšlenku.
„Škole?“ nakrčil Bill své propíchnuté obočí.
„Jo, je to už hrozně dávno.“
„Nechodili jsme spolu do školy.“ Nakrčil mladší z nich nos.
„Pamatuješ si na toho šílenýho němčináře, co mu chyběly přední zuby?“
„Nechodili jsme spolu do školy.“ Zopakoval.
„Ne?“
„Ne. Byli jsme spolu na vejšce.“
„Nebyli.“ Zavrtěl Tom hlavou.
„Nebyli?“
„Nechodil jsem na vysokou…“ Zabručel černovlasý a dal si ruce do kapes.
„Oh…“
Kolem proběhla paní se psem, který ji vláčel pryč.
„Eh, Bille- chci říct, Bene…“
„Ne, ne. Jmenuju se Bill.“ Protočil oči.
„Er, jo… Bille, jak my se vůbec známe?“
„Zrovna jsem přemýšlel nad tím samým, eem…“ Odfrkl si.
„Tome.“
„Ano. Tome. Neprodáváš v hudebninách?“
„Ano! Ano! Ty taky, že jo?“ zeptal se s nadějí v hlase Tom.
„Vlastně ne, jsem agent, jako… jako pro slavný lidi. Víš?“
„Výborný!“
„Máš rád umění?“
„Ne, ani ne.“
„Aha.“ Přikývl Bill a zapálil si cigaretu.
„Chodíš na koncerty?“
„No, byl jsem… jednou, asi před rokem, myslím. Málem mě ušlapali. Strašný, povím ti. Ty holky byly jak šílený…“ povzdychl si.
„Oh, to taky nebude ono… Nejezdíš v létě na Rujánu?“
„Ne, nikdy jsem tam nebyl.“
„Hmm…“ zabručel Tom a promnul si čelist.
„Nehraješ golf?“
„Na golf nemám čas ani peníze…“ zasmál se.
„Tak já opravdu nevím, Tome.“ Zavrtěl Bill hlavou, trochu zoufale se při tom zasmál.
„Víš, Bille, myslím, že jsme se nikdy nepotkali.“ Pousmál se nejistě.
„Taky mám ten pocit.“
„No tak, já jsem Tom Trümper.“ Podal mu černovlasý ruku-
„Bill Kaulitz, těší mě.“ Usmál se.
„Moc se mi líbíš, Bille, opravdu, měl jsem dojem, že jsem tě někde viděl, ale zas… takovýho hezkýho kluka bych si pamatoval…“
„Takže, co navrhuješ?“ nakrčil Bill hravě obočí, někdo do něj zezadu strčil a on dopadl přímo na Toma, přirazil ho ke zdi, omluvně se podíval. Tom mu stiskl zadek.
„Vyzvednu tě v osm…“ pošeptal mu do ucha a zmizel do davu.
Bill zamrkal, vždyť neví, kde bydlí!
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
tohle už jsem četla u tebe na blogu, ale byla jsem na mobilu a tam mi blog.cz blbne ještě víc než na počítači "-.- 😀
tohle je úžasnej nápad 🙂 kolikrát se něco takového opravdu stane a tohle je perfektně popsaný 😀 docela jsem se tlemila, když se opravovali v těch jménech a nakonec zjistili, že se vlastně neznají xD
Tomova spontánnost na konci mě opravdu mile překvapila 🙂
už se těším na druhou část 🙂
ohohohohooooooo teda sakra to je paráda!:D pecka nápad! :DDD musela sem se zasmmát 😀 to prostě nešlo 😀 paráááda no sem zvědavá jak to bude dál xP
Úžasné 🙂 to je geniálny spôsob na zoznámenie sa v dave. Teraz som ale úplne a strašne moc zvedavá ako sa stretnú 🙂 kde ho vyzdvihne?
strašně moc zajímavý nápad. 🙂 upoutal mě už začátek..představa rušných přelidněných berlínských ulic a já hned věděla, že nebudu litovat. 🙂 skutečně by se mi líbilo najít svou polovinu srdce v davu takhle jednodušše.
jsem zvědavá, jestli v tom je něco víc a nebo necháš prostě jen zapůsobit osud. 🙂
I kdyz uz sem to cetla, tak proc to neokomentovat i tady ze jo 🙂
BIlle treba nahoda a potkate se znovu, co ty vis? 🙂
Tak u tohohle jsem se skvěle zasmála 😀 Chudáci, jak se pořád pletli se jménama 😀 😀 A nakonec ještě zjistili, že se vlastně vůbec neznají 😀 Už se nemůžu dočkat pokračování 🙂 Úžásný nápad! :))
Občas se to stane i v reálu pěkně napsané.