Side by side 24. (1/2)

TOM

Abych byl upřímný, tak mě Billova otázka vážně zaskočila. V tu chvíli, kdy ji vyslovil, jsem absolutně nevěděl, která bije, natož co mu mám odpovědět. Nechtěl jsem ho rozhodně zklamat, ale ani jsem mu nechtěl lhát. Opravdu bylo těžké rozumně odpovědět. Ale… Proč? Všechno s Billem se mi nesmírně líbí, je to úplně jiné než s Alexem. Jsem v roli lovce, ne loveného. A pozoruji, že se mi to tak líbí mnohem víc. Tak proč jsem sakra nevěděl, co mám odpovědět? Kdybych řekl, že spolu chodíme, mohl jsem mít zase vztah a všechno, co k tomu patří. Možná jsem ho odmítl právě kvůli tomu. Nejsem ještě na nový vztah tak úplně připravený… Navíc… Dá se tady mluvit o odmítnutí jako takovém? Nemyslím si to, protože jsem neřekl přímo ne. S tím, co jsem řekl… Nechci znít egoisticky nebo nějak podobně… ale měl jsem pravdu. Bude lepší pro nás oba, když se teď poznáme dobře, než abychom později litovali toho, že jsme se do vztahu hrnuli tak rychle. Já vím dost dobře, o čem mluvím. Nechci už vztah s člověkem, o kterém nevím téměř nic – přesně tak, jak tomu bylo s Alexem. Dvakrát stejnou chybu udělat nehodlám.

Ozvalo se klepání na dveře. Vydechl jsem. To bude určitě mamka. Bude chtít, abych šel s něčím pomoct dolů. Ani se jí nedivím, protože jsem v pokoji zalezlý už minimálně hodinu od doby, co jsem přišel od Billa. Normálně bych šel rovnou domů, ale když jsou svátky… Nechtěl jsem být sám. A myslím si, že naši jsou také rádi, že jsem s nimi.

„Tome…“ znovu to klepání.

„Ano? Pojď dál,“ posadil jsem se a opřel se zády o stěnu. Ne, že bych měl zrovna náladu na něčí společnost, ale je to mamka, takže s tím nenadělám nic. Dveře se otevřely a mamka do nich vešla – nemýlil jsem se.

„Děkuju,“ usmála se a šla ke mně. Dal jsem peřiny pryč, abych jí tak uvolnil místo, ale ona jenom zakroutila hlavou a přisunula si židli od psacího stolu.

„Nemusela jsi. Já bych tě klidně pustil k sobě na postel,“ pokrčil jsem rameny. Nechápu to, vždyť jsem pro ni uvolnil i místo, aby si mohla ke mně přisednout. Určitě by to měla na měkké posteli pohodlnější, ale tak… Její rozhodnutí.

„To není potřeba, zlato,“ pousmála se, „jsem tu jenom na skok, hned půjdu,“ dokončila myšlenku a zaklesla do sebe ruce v klíně.

„Dobře… Tak o co jde?“

„No, víš…“ skousnula si ret. O co může jít, když takhle váhá?

„Nevím,“ zakroutil jsem hlavou. I bych se zasmál, ale myslím si, že se to nehodí, když nevím, o co jde a ona je taková rozpačitá.

„Myslela jsem si, že když tady jsi, tak zda bys mi mohl pomoct v kuchyni… Připravit stůl na večeři a dopřipravit jídlo. Ale…“

„Žádný ale,“ zastavil jsem jí zakroucením hlavy, „pomůžu ti s tím moc rád,“ pousmál jsem se. Vážně… Bude to stejné, jako když jsem byl ještě malý. Připomene mi to jednu z nádherných částí dětství.

„Dobře, zlato… Jen jsem chtěla říct, že jestli máš něco vlastního, tak nemusíš.“

„A kdy mám jít?“

„Když jdeš pomáhat, tak hned,“ zasmála se a začala se zvedat, „šup.“

*

Stál jsem u kuchyňské linky a spokojeně jsem se díval na připravenou slavnostní tabuli. Hrudník se mi dmul pýchou. Tak dlouho jsem se nezabýval estetickou úpravou stolu a jídla, a přesto se mi to takhle povedlo. Myslím si, že jsem na sebe pyšný oprávněně.

„Tak co tomu říkáš, maminko?“ pohlédl jsem na mamku, když vešla do kuchyně, „mimochodem… Sluší ti to. Vážně… Strašně moc,“ usmál jsem se. Říkal jsem jí pravdu, vážně se mi líbila. Byla oblečená v dlouhých černých šatech, které se na hrudníku trochu třpytily. Vždycky se uměla obléct tak, aby vypadalo oblečení sexy, ale přesto elegantně a úměrně jejímu věku.

„Říkám tomu… wow, vážně se ti to povedlo. A ke zbytku tvojí věty… Děkuju za lichotku.“

„Nemáš vůbec zač, byla oprávněná, jsi vážně kočka,“ líbnul jsem ji na pravou tvář, „já se taky půjdu převlíct, i když vážně nevím do čeho,“ nakrčil jsem nos. Nechtěl jsem ale být oblečený takhle, když má na sobě mamka společenské šaty. Táta si určitě také vezme oblek nebo něco podobného. Nebylo by to slušné jak vůči nim, tak ani já bych se necítil dobře.

„Tome, zůstaň klidně v tomhle, vždyť na tom nesejde,“ pousmála se na mě a mrkla jedním okem. Zakroutil jsem hlavou. Musím se sebou něco udělat. Vážně si k večeři o Vánocích nesednu v oblečení, ve kterém chodím normálně přes rok.

„Sejde, nechci tady sedět jak nějakej vandrák, kterej se přišel z ulice akorát najíst,“ nakrčil jsem nos, „horší je, že tady prostě nic nemám, všechny věci, které by se hodily, mám doma. Nějak jsem na to nepomyslel,“ svraštil jsem čelo a chvilku jsem přemýšlel. Co bych si tak mohl na sebe vzít jiného? Tátovy věci by mi byly mnohonásobně větší… A něco, co jsem nosil ve věku, když jsem ještě bydlel s rodiči, také nepřichází v úvahu, protože jsem měl úplně jinou velikost, než jakou mám teď.

„Co zkusit něco staršího?“

„Mami, vyrostl jsem,“ zasmál jsem se a zakroutil jsem hlavou, „nejsem už tvůj malej prcek, ale tvůj velkej chlap. Víš to?“ objal jsem ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Kde jsou ty doby, kdy byla větší ona a já jsem jí objímal nohy… Už nějakej ten pátek je to naopak, a ten velkej jsem já.

„Samozřejmě, že vím. Myslela jsem, že bys mohl zkusit ten oblek, co jsi měl mít do tanečních, před kterýma jsi utekl…“ A to se mi diví, že jsem utekl? Nebudu chodit jak největší idiot v bílých rukavičkách.

„Neutekl, byl jsem nemocný a potřeboval jsem se léčit na čerstvým vzduchu u babi na venkově,“ nevinně jsem zamrkal.

„Je mi to naprosto jasný,“ zasmála se, „ten oblek by ti podle mě byl, protože ti byl volnější, když jsme ho kupovali. Můžeš ho zkusit, hm? Za to vůbec nic nedáš…“

„Dobře, mám ho pořád ve skříni?“

„Samozřejmě, máš tam všechny svoje věci, které sis nevzal, když ses od nás stěhoval,“ pohladila mě po hlavě a jemně mě líbla na čelo. V tu ránu se ale začala rychle omlouvat.

„Tome, promiň, já si neuvědomila, že mám rtěnku… Cestou se stav v koupelně a umyj si to,“ smála se. Zakroutil jsem hlavou a taktéž jsem se musel zasmát. Přejel jsem si po čele prsty a podíval se na ně. Opravdu… Zůstalo mi na prstech trošku červené růže. Takže další bod na seznam – umýt si znovu obličej.

„V pořádku. Ty si jdi přemalovat pusu… A já se jdu převléknout a umýt se,“ mrkl jsem na ni a úplně se od ní odtáhnul. Najednou se cítím takový prázdný… Když nejsem v jejím objetí. Mám uvnitř sebe úplně jiný pocit, než jaký jsem měl před chvílí. Sice jsem už dospělý, ale s mamkou se cítím pořád tak dobře, jako když mi bylo pět. Jsou věci, které se ani postupem času nezmění…

Jakmile jsem vešel do místnosti, která bývala mým dětským pokojem, vzal jsem z postele svůj mobil. Jedna přijatá zpráva? Beztak to bude nějaké přání k Vánocům, co jiného by to dnes mohlo být. Přesto jsem ale zvědavý, od koho to je. Posadil jsem se na postel a zprávu jsem otevřel. Nasucho jsem polkl, když jsem si všiml jména. Alex.

PŘEJU TI PEKNY SVATKY. UZIJ SI JE.

Nevěřícně jsem si ještě jednou přečetl jméno odesílatele. Vážně je to Alex? On si ještě vzpomněl, že existuji? A co víc… Obtěžoval se s tím, aby mi napsal esemesku? Skousl jsem si ret. Mám mu odepsat… Nebo to mám nechat být? Vydechl jsem a stiskl tlačítko pro odpověď. Jedna zpráva mě nezabije a víc v plánu nemám.

TOBE TAKY.

Jak jednoduchá zpráva… Možná bych se za ni měl i stydět, ale proč? Nemám žádný důvod, abych psal něco víc. A ani mu nemám co napsat, když mezi námi všechno skončilo. Hodil jsem telefon zpátky na polštář. Nemyslím si, že by odepsal, ale pokud ano, tak to vážně nebudu chtít číst. Nebudu si kazit jeho zprávami náladu.

Zvedl jsem se zase z postele a udělal pár kroků k šatní skříni. Otevřel jsem dveře té části, ve které byly věci, které musí být pověšené na ramínku. A vážně… Oblek tam visel tak, jak pamatuji. Donutilo mě to k úsměvu. Přejel jsem po látce prsty a až poté jsem ramínko vyndal. To by mi mohlo být – zhodnotil jsem velikost v hlavě. Odložil jsem oblečení na postel a svlékl ze sebe to, které jsem měl na sobě. Navlékl jsem si na sebe kalhoty, zapnul košili a přes ní si dal sako. Vážně… Je mi to. Hodně mě to překvapilo. Stoupl jsem si před zrcadlo, abych se na sebe podíval. Jsem na takové věci už zvyklý, díky svému pracovnímu místu, ale přesto jsem se potřeboval vidět, jak vypadám. Přeci jenom… Byl to oblek z dávných dob. Ve své době jsem v tom mohl vypadat možná dobře, ale teď už třeba ne. Stejně bych s tím vůbec nic neudělal, ale stejně. Potřeboval jsem to udělat pro svůj osobní klid.

„Sluší ti to, Tome,“ uznal jsem nahlas, „teda až na ten obtisk rtěnky, to musí pryč,“ zasmál jsem se. V zrcadle jsem si ale mimo obtisku rtěnky na svém čele všiml hodin, které ukazovaly, že je šest. Měl bych jít dolů, když jsem byl dítě, tak jsme už většinou seděli pod vánočním stromečkem a já kolem sebe rozhazoval balicí papír. Teď když jsem starší, tak už na tom tolik nesejde… Ale přesto nechci naše od večeře zdržovat. Určitě se čeká už jenom na mě.

Mávl jsem tedy na sebe naposled do zrcadla a odešel jsem z pokoje. Cestou do kuchyně jsem ještě navštívil koupelnu, kde jsem si smyl z čela rudou rtěnku.

„Zlatíčko? Čekáme na tebe,“ slyšel jsem matčin hlas z kuchyně. Říkal jsem to, čekají na mě, zdržuju je. Vypnul jsem proud vody a otřel si čelo do ručníku.

„Jo… Já už jdu,“ houkl jsem dolů a ještě jsem se raději jednou ujistil, zda na čele nemám žádné stopy po rtěnce. Nikde nic, takže můžu jít dolů.

Vyšel jsem z koupelny a dveře jsem za sebou zavřel. Schody dolů jsem bral po dvou, abych nezdržoval ještě víc než doteď. Výsledkem bylo, že jsem se usadil sice ke stolu, ale byl jsem tak udýchaný, jako kdybych právě uběhl maraton.

„Běžet jsi nemusel,“ zakroutila mamka hlavou a postavila se. Stejně tak udělal i táta, řada byla už jen na mně, a tak jsem si taktéž stoupl.

Chytli jsme se všichni za ruce a dívali se na sebe. Tohle se nikdy nezměnilo, bude to stejné napořád. Věta, kterou si říkáme pokaždé o Vánocích.

„Přejeme si, abychom se tady takhle sešli příští rok znovu…“ vyslovili jsme jednohlasně a stiskli jsme si ruce. Poté jsme si vyměnili letmý polibek a znovu se usadili. Táta zapálil svíčku na vánočním věnci, když se v tom rozezvonil domovní zvonek.

autor: Catherine