Slave 2.

V pracovně zůstal až dlouho do noci a až teprve potom si šel lehnout. Měl nehoráznou chuť dolů za jeho pokušením dojít a pokochat se jeho utrpením, ale ovládl se a místo toho si dal horkou sprchu na uklidnění. Hned potom navštívil postel, rozvalil se a rázem usnul.

Další den ráno se vzbudil docela pozdě. V domě bylo ticho, což vypovídalo, že ostatní asi už odjeli po svých povinnostech. Bushido měl veškerou práci tady, tak nemusel nikam spěchat.

Oblékl se, něco posnídal a sešel dolů do sklepa. Pomalu odemkl dveře a vešel do potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo akorát slabé světlo lampičky na stole. Ušklíbl se a se zaskřípáním za sebou dveře zase zavřel.

„Tak co, Kaulitzi? Jak se ti u nás spalo, hm?“ zeptal se posměšně Bu a sedl si na židli vedle připoutaného Toma. Ten vypadal, že snad ještě napůl spí. Nebylo tomu ale tak. Byl jenom vyčerpaný z toho, jak se skoro celou noc snažil dostat z pout ven.

„Neodpovídat je neslušné, to tě doma neučili?“ zasmál se a sjel ho pohledem.

„Jdi do hajzlu, Anisi,“ odfrkl si Tom a odvrátil od něj pohled. Neměl náladu se s ním bavit. Byl tu jenom proto, aby ochránil bratra, a byl pro to schopen vytrpět téměř cokoliv. Nenáviděl za to celý svět, ale Billovo bezpečí bylo pro něj prvotní.

„Špatná odpověď,“ ušklíbl se Anis a zvedl se ze židle. Začal přecházet sem a tam.

„Víš… na někoho, kdo je připoutanej k posteli, si docela vyskakuješ,“ pronesl posměšným hlasem Anis a zpražil Toma pohledem.

Ten sebou až cukl, jak ho zamrazilo v zádech.

„Promiň, ale čeho chceš docílit tím, že mě tu budeš držet?“ snažil se rasta o klidný tón hlasu. Ale moc se nedařilo. Bushido byl přeci jenom větší korba než on, a navíc ve výhodě volného pohybu na rozdíl od něj. Nasucho polkl, když se k němu Anis na milimetry přiblížil.

„Trochu si pohrajeme, co ty na to,“ skousl si provokativně ret a cukl s páskem u kalhot, který se rozepl.

V Tomovi v tu chvíli hrklo. Měl z toho strach. Navíc věděl moc dobře, že Bushido je surovec. Aspoň podle toho, co mu holubi na střeše vyštěbetali.

„Počkej, to snad,“ snažil se o protest, ale schytal facku. Nechal hlavu stranou, jak mu skončila, a zavřel oči.

„Děláš to pro Billa,“ opakoval si celou dobu a snažil se na to myslet i tehdy, když cítil, jak mu mizí oblečení a následná bolest v zadní části těla. Prohnul se a vykřikl. Bolelo to jako čert a Anis se s ním nijak nepáral. Konečně dosáhl toho, čeho chtěl dosáhnout a byl spokojený.

„Nevyplácí se být ošklivý na lidi, co jsou nad tebou,“ odfrkl si Anis, když bylo po všem. Nechal Toma s jeho myšlenkami a odešel do pracovny.

Tom jenom ležel a snažil se neomdlít z nastalé bolesti, kterou prožil. Radši snad už bude sekat latinu, než aby tohle zažil znovu. Zacloumal pouty a povzdechl si. Pořád si opakoval tu jednu věc dokola a soustředil se na to. Z toho také potom usnul.

***

Na druhé straně Berlína se schylovalo ke schůzi. Billovi už bylo nadevšechno jasné, kde jeho bratr je. Vyměnil se za něj. Pro jeho zdraví. O něj tu vlastně vůbec nešlo. Naštvaně zatnul ruku v pěst a čekal, až se v místnosti všichni sejdou.

Jak očekával, všichni už byli v obraze. Každý, kdo alespoň trochu dělal do téhle branže, o tomhle všem mluvil. Tudíž byl Bill rád, že nemusel nic vysvětlovat.

„Kde je, ať ho můžem zabít!“ zahřímal černovlasý mladík sedící kousek od Billa. Ten jenom pokrčil rameny.

„Vlastně může být kdekoliv… co já vím, jestli zůstává na jednom místě. Ale i kdyby… jednoduché to nebude,“ povzdechl a zavřel oči. Hned se mu vyjasnily ty nejhroznější scénáře, co se Tomovi mohly stát. Zatřepal hlavou, aby je zahnal, a zadíval se po ostatních. Pobídl je, aby něco vymysleli. Tak dali všichni hlavy dohromady a spřádali plán.

***

Tom se zrovinka probudil, ale hned litoval, že to dopustil. Při když malém pohybu se ozvala neuvěřitelná bolest, která mu vystřelila do celého těla.

„Sakra, ta svině,“ šeptl si sám pro sebe a radši jenom v klidu ležel a čekal, co bude. To ale netušil, že ho během toho všeho sledují tři oči ze stěn v podobě malých webkamerek, které byly napojeny na Anisův notebook v pracovně.

Ten si zrovna pokuřoval a se zájmem sledoval, jak Tom trpí. Líbilo se mu to, že ho má ve své moci. Konečně. Aspoň jednou v životě měl nějakou děvku, o kterou stál tak hrozně dlouho. Věděl ale, že ten jeho bratříček, nebo co to bylo, to nenechá jen tak, a možná už teď spřádá plány na pomstu. Bylo jich ale početně méně, tudíž se Anis moc obávat nemusel.

Dokouřil cigaretu a zvedl se z křesla. Zatočil si spokojeně klíčema na prstě a s tichým pískáním sešel schody až dolů do sklepa. Odemkl a vešel dovnitř. To hned upoutalo zajatcovu pozornost.

„Ale ale… ty už nespíš?“ ušklíbl se Bushido a obešel postel, aby si k němu sedl.

Tom ihned instinktivně couvl kousek dál od něj, jen co mu síly a bolest dovolily. Radši odvracel pohled jinam. Mimo jeho oči, aby neviděl jeho slabost.

Bushido ho ale vzal za bradu a násilím ho k sobě otočil čelem. Tom ale klopil oči, aby nebyl vidět ten strach, který se v nich usadil. To ale bylo Anisovi jasné. Vyžíval se v jeho strachu a ještě přiléval olej do ohně.

Rukou sjel na Tomův krk a stiskl. Ale ne tak, že by ho chtěl udusit. Jen pohrozit. Svým tělem se přemístil mezi Tomovy nohy a sledoval chlapce pod sebou. Tom při stisknutí krku zalapal po dechu a sledoval, co hodlá Bushido dělat. I když mu to bylo jasné. Zase si ho vezme násilím.

Bushido ale udělal to, co Tom nečekal. Vytáhl z kapsy u kalhot malý nožík a přejížděl špičkou po Tomově břiše. Tom vytřeštil oči, když ucítil na kůži studenou plochu nože. Zavřel oči, zatajil dech a modlil se, aby Anis neudělal to, čeho se Tom bál.

Ale bohužel. Bushido zatlačil proti Tomově kůži a trhnul rukou. Hned začala rána na Tomově břiše krvácet. Ten ještě pevněji stiskl víčka, a i když nechtěl, zaskučel. Na to se Bushido usmál a znovu říznul. Nechtěl ale, aby ho tímhle vysílil, tak nůž opět položil. Pustil Tomův krk a jal se rozepínání svých kalhot.

Tom pootevřel oči a se strachem sledoval, co se bude dít. I když někde v koutku duše věděl co. Bushido si akorát stahoval spodní prádlo, vzal Tomovy nohy pod koleny a roztáhl je od sebe. Nato do něj prudce vnikl, až Tom vykřikl bolestí. Věděl, že tohle nebude naposledy, co tohle zažívá, ale i tak se snažil zabránit slzám bolesti, které se tlačily ven. Ale nezadržel je. Začaly stékat zpod víček na matraci pod ním.

Bushido se vůbec nekrotil. Proč taky, když měl to, co chtěl, právě pod sebou. Prudce přirážel do Tomova těla, který se snažil nedávat vzlyky najevo svou bolest. Ale i to mu nešlo. Pro Toma to bylo utrpení. V duchu se modlil, aby to rychle skončilo, ale marně. Bushido měl opravdu výdrž, a tak Tom div neomdlíval bolestí. Ale po nějaké chvíli se Bushidovy přírazy začaly zkracovat a přitvrzovat. Jenže to už Tom nevydržel tu bolest a omdlel.

Bushido si opravdu užíval celý akt. Takže hned po vyvrcholení vystoupil z Tomova těla a podíval se na něj. Trochu se zděsil, a hned začal hledat na jeho krční tepně puls. Naštěstí ho našel, a tak tam nechal Toma v bezvědomí ležet, připoutaného a naprosto pokořeného.

***

Zato na druhém konci města se Bill nepříjemně ošil. Měl takový hnusný pocit, že Tom není až tak v pořádku, jak si všichni myslí. Jen Bill věděl o Bushidově slabosti pro Toma a teď ho měl u sebe. Kdo ví, co tam s ním prováděl, ale nic příjemného to asi nebylo. Protože kdyby bylo, neměl by ten nepříjemný pocit.

„Myslíš, že je Tom v pořádku?“ ozval se za Billovými zády hlas jejich kamaráda Georga.

Bill jen nesouhlasně zakroutil hlavou, aniž by se na něj otočil.

„Dostanem ho z toho. Ostatní už vymýšlí, jak se do toho baráku dostat,“ Georg k němu přešel a objal ho kolem ramen. Bill se o něj opřel.

„Jenže, co když má Bushido víc takových domů. Kdo ví, jestli se mezi nimi nepřemisťují. Sakra, je to můj brácha a Bushido ho chtěl. Mě ne, ale jeho, a tohle byl plán, jak ho dostat. Měl mě tam nechat,“ šeptl Bill a po tváři mu steklo pár slz.

„Bille, ty víš, že by tě v tom Tom nenechal. Pořád tě chránil. Bylo jasný, že nasadí svůj krk za ten tvůj,“ povzdychl si brunet.

„Mám strach. Děsím se toho, co Tomovi dělá. Mám takový nepříjemný pocit, že se mu něco stalo. Proč sakra on?“ teď se Bill naplno rozvzlykal.

Georg ho pevně objal a nechal ho brečet. Věděl, jak jsou na sebe dvojčata fixovaná, a občas měl tu šanci poznat, jak funguje jejich bratrské pouto, když se tomu druhému něco stalo. Proto teď Billovi věřil, že nejspíš není tak v pořádku, jak si všichni myslí.

„Neříkej nikomu o tom, co jsem ti řekl. Musí si myslet, že je Tom v pohodě. Tohle by nebylo dobrý pro nikoho. Stačí, že jsem v hajzlu já. Sám to zvládnu,“ žádal ho Bill.

„Nejsi sám. Já to vím taky. Teď jsi mi to prozradil, ale neboj. Nikomu nic neřeknu. Tom je silnej. Zvládne to,“ ujišťoval ho hnědovlasý kamarád.

„Tím si nejsem jistý. Bojím se toho, v jakém stavu ho najdeme,“ hlesl Bill, zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit.

autor: T-KAY & Iveth Biersack