Side by side 23.

BILL

Zamrkal jsem a pohlédl na Toma. Nabídku, abych s ním šel do obchodu, nemůžu přirozeně odmítnout, ale nechci, aby mi kupoval vánoční dárek. Vždyť to nemá vůbec žádnou cenu, ne? A pokud mi chce udělat radost, tak ať je prostě jenom se mnou… To je ten úplně největší dar, který mi může dát. Budu nejšťastnější.

„Půjdu s tebou moc rád… Ale mám jednu podmínku,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho prsty po hřbetu dlaně.

„A to?“

„Nebudeš mi kupovat žádný vánoční dárek… Protože já vůbec nic nechci. Jsem šťastný takhle… S tebou. To je pro mě ten nejlepší dárek,“ podíval jsem se mu do očí. Nemůžu chtít, aby za mě vyhazoval takhle zbytečně peníze. Nepotřebuji žádné dárky, stačí mi Tomova společnost. To je… Mnohem lepší než všechny dárky světa, vážně. A hlavně mě udělá mnohem šťastnějším, než nějaký balíček…

„Chci ti ho koupit, Billy, jsou Vánoce. Musím ti nějak udělat radost,“ zakroutil hlavou, „dovol mi to, prosím,“ pohladil mě jemně po tváři. Přivřel jsem oči a potichu jsem vydechl. Tomovy dotyky… Jsou tak moc příjemné. Celé mé tělo se pod tím dotykem zachvělo. Cítím, že se mi do tváří hrne červeň. Ale proč? Vždyť… Jenom se mě dotkl. Na tom není nic, abych se za to snad musel stydět… Nebo snad ano?

„Vánoce ale nejsou o dárkách,“ oponoval jsem po chvíli, kdy jsem už byl schopný slova. Tom jemně chytil moji bradu a mlčel. Díval se mi hluboce do očí a pouze se jemně usmíval. Palcem mě po bradě pohladil a přitáhl si mě ještě blíž.

„Já vím, pro mě je největší dárek být teď s tebou…“ zašeptal, „ale chci ti dát dárek, aby sis na dnešek pamatoval,“ vydechl mi na rty a jemně mi je polaskal těmi svými. Opět mým tělem projel výboj, jako při každém jeho polibku. Pohladil jsem ho po tváři a oplatil jsem mu to. Snažil jsem se, abych si mohl jeho perfektně tvarované rty vychutnat co nejdéle.

„Nápodobně…“ uculil jsem se a opřel si své čelo o jeho. Pohladil mě po paži, prsty sjel až k mojí dlani, kterou taktéž obdařil jemným dotykem svých prstů.

„Takže říkáš, že se mnou nepůjdeš do obchoďáku, abych ti koupil dárek?“

„Přesně tak,“ přitakal jsem, „to radši zůstaneme tady… A podíváme se na pohádku.“

„V tom případě můžeš pustit televizi, nic jiného v obchoďáku nepotřebuju,“ zakroutil hlavou.

*

Ležím v posteli vedle Toma, jsem přitulený k jeho tělu a hladím ho po břiše. On mi tento dotyk také oplácí, akorát s tím rozdílem, že jeho dlaň přejíždí po mém boku. Musím se usmívat, je mi totiž vážně hodně příjemně. Takhle dobré pocity… Necítil jsem je s nikým. Položil jsem si hlavu na levou část Tomovy hrudi a zavřel jsem oči. Chci poslouchat tlukot jeho srdce. Všichni zamilovaní říkají, že tlukot srdce protějšku je ta nejkrásnější hudba… Ale jsem já do Toma vůbec zamilovaný? Cítím u něj všechny krásné pocity, je mi s ním tak hrozně příjemně, ale dá se tady hovořit o zamilovanosti? Třeba je to jenom pobláznění, ale… Bylo by pobláznění takhle hodně silné? Tahle myšlenka má hodně svých ale. Štve mě to. Proč nemůže být všechno jednodušší a člověk nemůže vědět hned? Ušetřilo by se tolik zbytečných otázek, myšlenek… A hlavně tolik omylných pocitů. Ani nemyslím na to, kolik by se tímhle vším ušetřilo ztroskotaných vztahů.

Přivřel jsem oči a dlaní jsem přejel po Tomově podbřišku. Ucítil jsem, jak najednou strnul. Nešlo si toho nevšimnout. Pohladil mě po zádech a vydechl.

„Copak to děláš, Billy?“ zašeptal potichu a vtiskl mi do vlásků malou pusinku.

„Poslouchám tvoje srdce…“ kouknul jsem na něj, „je na tom něco špatně?“

„Rozhodně ne, ale… Myslel jsem tam dole, víš,“ skousnul si ret, „protože… Jestli tak budeš pokračovat, mohl bych mít za chvilku trošku větší problém. Tvoje dotyky jsou totiž nesmírně příjemné, víš?“ zakroutil hlavou. Já jsem nasucho polknul. Myslí ten problém, který myslím i já? Problém s…? To by mi mělo ale asi lichotit, ne? Protože to znamená, že se mu líbím a je mu to doopravdy příjemné. Kdybych se mu nelíbil, tak ho nevzruším. Ovšem asi není dobré, abych ho vzrušoval právě teď. Rodiče jsou dole, nehledě na to, že spolu vlastně ani… Nechodíme. Jsme pouze přátelé. To jsi byl ale i s Fabiánem, a stalo se to, co se stalo. Nemusíte být přátelé k tomu, abyste se spolu vyspali. Semknul jsem víčka, můj vnitřní hlas ke mně zase promlouval. Vždyť… Já se nechci s Tomem vyspat. Chci si s ním pouze užívat náš volný čas!

„Jo, tak já… Nebudu to dělat, ano?“ pousměji se a pohladím ho jenom po břiše.

„Nezlob se,“ prohrábnul mi vlasy a pár pramínků si namotal na prst. Spokojeně jsem zavrněl, já totiž miluji, když si někdo s mými vlasy takhle hraje. Je to vážně nádherný pocit, který u toho můžu cítit.

„Vždyť já se na tebe nezlobím, to ani nejde,“ zakroutil jsem hlavou a prsty mu přejel po celém boku. Změnil jsem polohu své hlavy – dal jsem si ji na jeho rameno. Nos jsem mu zabořil do krku a zhluboka se nadechl. Do nosních dírek se mi okamžitě dostalo Tomovo příjemné pižmo a celého mě omámilo. Kdybych neležel, určitě bych měl dost práce s tím, abych se udržel… I když jenom vsedě. Musel jsem se chytit Tomovy paže, abych se myšlenkami nepropadl až kdoví kam. Ten se začal jenom potichu smát. Nakrčil jsem nos. Vážně… Co mu na tomhle přišlo tak vtipného? Leda, že by si vzpomněl na něco starého – to jediné by ho omlouvalo.

„Čemu se směješ?“ jemně jsem ho do boku šťouchl, když toho ani po chvíli nenechal. Zakroutil hlavou a pohladil mě po tváři. Trošku jsem se mu do dotyku dlaně opřel, bylo to tak… Příjemné!

„Vůbec ničemu, maličký…“ kývl hlavou, aby dodal svým slovům na větší vážnosti. Já jsem mu to přesto neuvěřil, protože se ještě před chvilkou smál.

„Něčemu ano,“ nakrčil jsem nos, „pověz mi čemu. Směješ se mně?“

„Ne, to bych nemohl…“

„Vážně ne?“

Tom rozhodně zakroutil hlavou a trošku se vyhoupl do sedu. Přitáhl si mě na klín, ruku mi dal kolem pasu. Položil jsem si hlavu na jeho hrudník a vydechl jsem. Oči jsem trošku přivřel. Cítil jsem se najednou tak… strašně moc bezpečně. Takhle v bezpečí jsem se necítil už hodně dlouho. Bylo to takové, jako kdyby byl opičí máma a já jeho malé miminko. Znovu jsem si dovolil zavřít oči, protože jak jsem už poznal dřív, víc jsem si to vychutnával. Nechával jsem se hladit po boku pod tričkem a tál jsem pod Tomovými dotyky. Občas jsem se i trošku zachvěl – to když sjel trošku níž a pohladil mě těsně nad lemem kalhot. Takový dotyk jsem opět cítil naprosto rozdílně, než když mě hladil pod žebry. Čím níže mě hladil, tím intenzivnější pocit jsem cítil uvnitř svého těla. Spokojeně jsem potichu zavrněl a dlaň položil na jeho hrudník. Prsty jsem roztáhl od sebe a podíval se na mezery mezi nimi. Tom udělal to stejné, nejenže jsem to viděl, ale i jsem jeho pohled na své ruce cítil. Co tím asi tak může sledovat? Proč se mi dívá zrovna na ruku…? Nechápu to.

„Ptáčátko?“ zašeptal. Zamrkal jsem a podíval se mu do očí. Celý dnešek pro mě hledá jakékoliv zdrobněliny a oslovuje mě jimi. Myslím si, že je to vážně roztomilé a je mi z toho opravdu příjemně.

„Ano?“ pohladil jsem ho po hrudi. Nestihl jsem už sjet ale na bříško, protože Tom moji ruku zastavil stiskem zápěstí. Trošku jsem se lekl. Napadala mě ohromná spousta otázek. Co chce asi tak dělat? Proč mi tu ruku tiskne? Není to zrovna příjemné, svůj stisk necítí… A tiskne mi ji trochu silněji, než by asi měl. Hlavně, aby mi tam nezůstala modřina, protože ta by se tam zrovna nevyjímala nějak extra…

„Víš k čemu jsou mezery mezi prsty?“ pustil mé zápěstí. Ale jen na chvíli, protože hned na to uchopil moji ruku oběma svými dlaněmi a líbnul mě na každý prst.

„Nevím…“ zakroutil jsem hlavou. Rozpuštěné vlasy se mi okamžitě rozlétaly po celé hlavě a on se začal zase potichu smát. Tentokrát byl ale rozdíl v tom, že jsem mu na to nic neřekl. Proč taky? Dokážu si představit, jak vtipně to muselo vypadat, a to se ani u toho nevidím.

„K tomu, aby je mohl někdo jiný vyplnit,“ pousmál se a propletl své prsty s těmi mými. Ruku mi jemně stiskl a vytáhl si ji ke svým rtům. Políbil mě na hřbet dlaně, tak, jak je to vidět v pohádkách. Zamrkal jsem. K vyplnění mezer? To je tak… Romantické. Určitě se zase červenám. Nejsem zvyklý na žádná taková slova, a tak mi stačí málo, abych byl v obličeji rudý jako rak.

„Vážně?“ podíval jsem se mu do očí, „chtěl bys být ten, kdo vyplní mezery mezi mými prsty?“

„A ty bys chtěl vyplnit mezery mezi mými?“ odpověděl mi otázkou.

„No…“ skousnul jsem si ret, „chtěl,“ odpověděl jsem pevným hlasem a díval se mu u toho do očí. Pohladil mě druhou rukou po tváři a opřel si čelo o moje.

„Tak já ty tvoje vyplním moc rád, maličký,“ líbnul mě něžně na rty a usmál se na mě. Spokojeně jsem vydechnul a díval se mu do očí. Užíval jsem si tento okamžik naplno všemi doušky. Byl mezi námi naprostý klid, ani jeden jsme nic neříkali. Přemýšleli jsme o té situaci, která právě nastala.

Tom řekl, že chce vyplnit mezery mezi mými prsty. Jak to mám brát? Mám to brát snad tak, že chce se mnou chodit… Nebo co? Neřekl tak úplně jasně, co tím chce říct. Možná to ale naznačil v té větě o mezerách a prstech. Mám se ho snad zeptat sám? Nebude to ale hloupý? Nechci vypadat jako idiot, když bych se ho ptal, jestli spolu chodíme a ve skutečnosti bychom mezi sebou neměli víc než jen přátelství. Zase ale… Pokud se nezeptám, nic nezjistím. Je to tak moc složité! Takže… Jediná šance, pokud chci vědět, na čem jsem, je zeptat se. Fajn, Bille, zhluboka se nadechni, ono to půjde – uklidňoval jsem sám sebe.

„Tome?“ skousnul jsem si ret a jemně mu stisknul ruku.

„Mhhh?“ zamručel potichu. Obtěžuji ho snad? To snad… ne.

„My teď spolu chodíme… Nebo tak něco?“ zamrkal jsem a posadil jsem se. Musel jsem se tak sice odtáhnout od Toma, ale… chci mít v tom naprosto jasno. Chci vidět jeho reakci a nijak ho svým tělem neovlivňovat. Myslím si, že když budu posazený takhle, tak bude reakce rozhodně jiná, než kdybych se k němu tulil. A asi jsem se nemýlil. Nervózně zamrkal a skousnul si ret, začal těkat očima. Já jsem nasucho polykal. Takže… Spolu nic víc nemáme? Kdyby ano, určitě by odpověděl hned, bez rozmýšlení. Navíc by na něm nebyla tak znát nervóza, jako je znát teď.

„No… My spolu…“ dostával ze sebe pomalu jedno slovo za druhým. Pořád jsem z toho ale nebyl nijak moudrý. Nevěděl jsem, na čem jsem.

„Tome…“ pobídl jsem ho k pokračování.

„Myslím si, maličký, že… na vztah se známe ještě málo. Já… chtěl bych tě nejdřív vážně poznat. A pak si s tebou začít něco víc. Nechci, abys byl zklamaný. Taky mě neznáš. Třeba… by se ti postupem času moje osobnost nelíbila… A pro nás oba by byl pak rozchod těžší.“

„Ale já tě mám vážně rád. Jsi podle mě strašně skvělý člověk, hodný… A tak všechno…“ nechápavě jsem se na něj podíval. Co tím chce říct? Vykroutit se ode mě? Nebo… Proč tohle všechno říká? Chytil mě jemně za bradu a zadíval se mi hluboce do očí.

„Vidíš… Máš mě rád. Já tě mám taky moc rád, Bille. Ale… Vážně si myslím, že bude lepší mluvit o vztahu, až ten cit bude ještě silnější… Nebo až se víc poznáme. Ano? Vím, o čem mluvím, a nechci tě zklamat,“ pohladil mě po tváři.

Sklopil jsem pohled a kývl. Co jiného jsem měl taky udělat? Měl jsem se radovat z toho, co mi řekl? A to jsem si vážně myslel, jak pěkně se to vyvíjí. Možná se to vyvíjí, ale asi jiným směrem, než si já sám představuji. Chtěl bych být s Tomem mnohem víc než kamarád… Nevidí to snad? Všechny ty polibky, pohledy, dotyky… Nic to pro něj neznamená? Nedokážu si to vysvětlit. Možná má vážně pravdu, že bude rozumnější ještě chvilku počkat, ale… Já se tím cítím trošku zklamaný a podvedený. Vlastně ani nevím proč, nemůžu Toma do ničeho nutit. A už vůbec ne do vztahu. Ale doufat nepřestanu, protože naděje umírá poslední. A já udělám cokoliv pro to, abych byl s Tomem… A oba jsme byli šťastní.

autor: Catherine