Cítí lidé ještě nějaké emoce poté, co zemřou? Byl Tom smutný? Opuštěný? Byl naštvaný?
Když o tom tak víc přemýšlel… proč by vlastně nemohl být všechno najednou? Bill by se tak určitě cítil. Byl by naprosto v depresi… kvůli těm stejným důvodům, jako je teď. Byl by tak naštvaný z toho, že ho Tom nemůže slyšet ani vidět, když jediné, co by chtěl, by bylo své starší dvojče držet v náručí a říkat mu, jak moc ho miluje a že bude vše dobré.
„Tohle sám nezvládnu. Nemůžu prostě… ignorovat vše, co jsme spolu měli. Vše, čeho jsme dosáhli… tohle se nemělo stát! My… ty a já… my… jsme měli být spolu! Měli jsme spolu zestárnout a starat se jeden o druhého, a každé ráno a večer vzpomínat na to, jak jsme byli členy jedné z nejúspěšnějších skupin na světě… jak jsme spolu bojovali proti celému světu. Tohle se nemělo stát…“ Zpěvákovy oči se na krátký okamžik zavřely. „Nemůžu… zvládnout to sám…“
Jeho stisk kolem volantu začal ochabovat a noha zatlačila víc do plynového pedálu. Bylo to tak jednoduché spustit své ruce do klína a nechat osud převzít kontrolu nad jeho životem…
„Bille! Bille, co to děláš? Vrať svoje pitomý ruce na volant! BILLE!“ Tom na něj křičel z místa spolujezdce. Uchopil druhého chlapce za zápěstí a snažil se mu ruce zvednout – alespoň s nimi pohnout, ale nešlo to. Nedokázal ho chytit. „Bille! Bože, prosím, tohle nedělej… nedělej to! BILLE!“
„Bille! Sakra, tohle nedělej!“ Zakňoural zoufale kytarista, opět se snažil svého bratra chytit za ruce a vrátit mu je k volantu. „Neodpustím ti to! PŘÍSAHÁM, tohle ti neodpustím!“
„Promiň mi to… Vím, že je to ode mě sobecké, ale… Bez tebe to nezvládnu…“
Před ním se začala silnice prudce stáčet a Billovy ruce se ani v nejmenším neměly k tomu, aby se zvedly k volantu.
„Neodpustím. Promiň…“
Čas jako by se znovu zpomalil, stejně jako tu noc, co se Tomovo auto střetlo s kamionem na křižovatce. Billova noha došlápla na plyn a ze 150km/h se rychlost vyšplhala ještě výš, že za sebou zanechal spršku vody, která vystříkla, když dostal smyk na kaluži. Stalo se to vše v mžiku oka, ozval se hlasitý, téměř skřípavě pískající náraz, když bok jeho auta narazil do kovových svodidel, porazil několik sloupků a zase vše jako by utichlo. Zmatek skončil a zvuk motoru utichl, když se kov a dráty zabořily do kmene jednoho z větších stromů, jako kdyby se do něj opřel igelitový sáček vlající ve větru.
Všude po zemi a vnitřku auta bylo vymlácené a rozdrcené sklo, které se třpytilo v kapkách deště a prořezalo se koženými sedačkami a křehkou lidskou kůží.
Brzdy černého BMW zaskřípaly, když Bushido zastavil u auta. Téměř si zapomněl odepnout pás, jak rychle se snažil dostat ven ze dveří. Pevně se ke dveřím přitiskl, než z nich vyběhl, aby se snažil na nohách stabilizovat, protože na něj dopadl šok. Klopýtal k druhému autu, zrychleně dýchal, mnul si obličej a třásl se – nedokázal odtrhnout oči od vší té krve, střepů a pokroucené kapoty. Cítil, jako by se mu zastavilo srdce. Nemohl dýchat, nemohl myslet.
„Do-do prdele… a kurva… kurva…“ Rapper rukou uchopil pootevřené dveře řidiče a prudce zatáhl. Byly tak pomačkané, že se nedaly otevřít – musel se zapřít nohou vedle o auto a táhnout silněji – když se auto pohnulo a zaskřípalo, snažil se je otevřít, co to dalo.
Bill uvnitř nehnutě ležel, obličejem zborceným krví se opíral o volant, vlasy mu zakrývaly většinu tváře. Ruce položené v klíně dávaly jasně najevo, že se nesnažil jakkoliv zastavit. Vypadal tak klidně… a přes zvuk neutuchajícího deště by Bushido ani nemyslel, že uslyší zpěvákovo dýchání – ale byl si docela jistý, že nesní. Z pohledu na to vše se cítil bezmocný a slabý. Nemohl s Billem nijak hýbat, ani kdyby chtěl. Chlapec byl v autě zaklíněný, a pokud žije, mohl by být ochrnutý. Z toho, co viděl, nemohl ani říct, jestli má to ubohý děcko ještě vůbec nohy. Sáhl pod spadané vlasy a dotkl se prsty Billova krku – tak slabý puls, ale byl tam. Zázrak nad zázraky, byl tam.
„Vydrž tady… oh… kruci, jenom vydrž, maličký…“ Bushido o krok ustoupil, pak o další dva, až se nakonec otočil a rozeběhl ke svému autu, které nechal na druhé straně silnice. Natáhl se dovnitř ke svému mobilu, který měl připevněný na palubce. Bill potřebuje pomoc – potřebuje ji okamžitě.
„Bille…“ Starší muž přišel blíž k druhému autu, připadal si jak v nějakém filmu – jako kdyby to nebylo skutečné, jako kdyby ten, kterého tak dlouho tajně miloval, neseděl uvnitř toho auta, ať už mrtvý nebo sotva přežívající. Klekl si na zem, bylo mu jedno, jak moc mokrý a špinavý bude. Jeho ruka se dotkla Billovy, sotva ji držel. „Pomoc už je na cestě. Zůstaň tu se mnou. Neodcházej, Bille… zů-zůstaň tady.“ Začínal se uklidňovat, zdálky již byly slyšet sirény. V nezištném gestu si sundal svou koženou bundu a přehodil ji Billovi přes ramena, aby ho alespoň trochu udržel v teple a suchu. „Ach Bože, zůstaň se mnou…“
„Nevěřím, žes to udělal…“ vzlyknul Tom, objímal se rukama a v očích ho pálily slzy. Srdce ho bolelo tak příšerně, tak silně. Natáhnul se přes opěrátko mezi sedačkami a dotkl se bratrovy bílé tváře, ulepené od krve a deště. Ani jediný pohyb mu však nebyl odpovědí na jeho dotyk. „Bille, zůstaň tady. Zůstaň tu… ty-ty nemůžeš umřít. Nemůžeš. Ach Bože… Bože, neber si ho. Neber si ho…“
Píp.
Píp.
Píp.
Píp.
Rytmické ozvěny mu rezonovaly uvnitř hlavy, dunění se stávalo hluboké a více bolestivé. Pořádněji se zaposlouchal – tlumené hlasy, šoupavá chůze, zvonění telefonů, slabé oddechování vedle něj. Nedokázal své oči otevřít, jako kdyby byly zalepené a on až příliš slabý na to s nimi trochu pohnout. Možná, že zapomněl jak?
Cítil konečky prstů na rukou a nohou jakoby zmrazené, kůži těžkou jako kdyby se týdny neumyl. Vzduch, který zavál po jeho tváři a rukou, byl chladný. Co se stalo?
Píp píp.
Píp píp.
Vedle něj zašustilo oblečení a najednou pocítil větší chlad, když ho opustilo jakési teplo. Dech, který slyšel, začal být hlasitější a rozechvělý. Cítil, že tam někdo je, sleduje ho a někdo další od něj taky nebyl daleko, ale nemohl tu osobu nijak slyšet.
Když se jeho víčka začala zvedat, tlumené světlo se začalo drát do jeho očí. Znovu své oči zavřel, řasy se mu zachvěly, když se je snažil otevřít znovu a víc – uvítán korkovým stropem a slabým světlem prosvítajícím skrze okna a přes plně zatažené závěsy.
Píp píp.
Píp píp.
Píp píp.
„Bille?“
Jeho oči se za hlasem neotočily – zůstaly fixované na strop, na jeho vzor, když se mu věci začaly dávat dohromady. To kroucení a skřípění kovu, jako když se kousek hliníkové fólie zmuchlá o něčí pěst, tříštění a drcení skla, náraz na volant, který se mu vtlačil do hrudi – zastavil jeho dech a dusil ho, studené kapky deště, které uvízly v jeho vlasech, zápach spálené gumy, benzínu, oleje, Bushidovo naříkání a těžké oddechování, když běžel k jeho autu.
Zpěvák znovu mrknul, a znovu – přestal, když v očích ucítil teplo, strop se mu začínal rozmazávat, až celý zešednul a rozpil se. Když se první slza rozutekla po spáncích dolů k jeho uchu a vsákla se mu do vlasů a do polštáře, oči zavřel a ruce sevřel pevně v pěst – roztřásl se, téměř sebou zmítal, jak se snažil přemoci vzlyky, které se držely v jeho hrdle. „Nééé… ne. NE! NE!“ Rukama chytil prostěradlo a zatáhl, když se jeho hněv a pláč prohluboval a začal křičet, jak nejvíc dokázal. „NÉÉÉÉ!“
„Bille! Bille, uklidněte se! Uklidněte se!“ Dvě velké dlaně uchopily zpěváka za ramena a snažily se ho udržet na posteli, na jednom místě. Ostrá bolest ho zasáhla u krční páteře a v bedrech – se zalapáním po dechu dopadl zpátky na postel a rozšířeným pohledem se zadíval do neznámých hnědých očí nad ním. „Nesmíte se hýbat, Bille. Měl jste nehodu. Poranil jste si krk, záda a polámal žebra, musíte zůstat v klidu, co nejvíc to půjde.“
Světle zelený oděv mu napověděl, že ten muž je ošetřovatel.
„Měl jsem… Já ne-“ Tělo se mu začalo opět silně otřásat, když se z něj vydralo další zaúpění a slzy se mu opět spustily po stranách tváře. „Nechte mě umřít. Zabijte mě. Měl jsem umřít!“ Snažil se zvednout ruce, ale zvedl je jen o pár centimetrů a chtělo se mu začít křičet víc, bolestí – to ho hystericky rozbrečelo ještě víc a vysíleně praštil do matrace. „Měl jsem…“
„Taky že ano, několikrát, na operačním sále. Nikdo si nebyl jistý, jestli to s tolika zraněními přežijete…“
„Neměli jste mě zachraňovat! PROČ JSTE MĚ ZACHRÁNILI? Nechte mě umřít! JÁ CHCI UMŘÍT!“ zakřičel Bill na ošetřovatele a pak zase zavřel pevně oči.
Přežil.
autor: Raiju
Krátký, ale tak zatraceně dobrý díl. Tentokrát jsem výjimečně nebrečela, dokonce ani u traileru ne, ale srdce mi buší tak rychle, že se až bojím, aby mi náhodou neuteklo z těla. ♥
Děkuji za překlad. ♥
netuším, jak dlouho to zvládnu číst
::((( je to tak depresivní…smutné….
Fakt neviem, čo mám k tomuto dielu povedať. Keď dal Bill ruky z volantu moja pva myšlienka bola, že je toblbec a nemože to urobiť, ale na strane druhej ho úplne chápem, v tom zúfalsve, smútku, a túžbe po Tomovy nevidel inú cestu. V Tomto diele, mi bolo neuveriťeľne ľúto Toma, všetko to videl nemohol s tým nič urobiť iba robiť to čo robil posiť Boha aby si ho nezobral. Aj pre Bushida to muselo byť hrozné a nedokážem si predstaviť ako sa cítil. A aj keď sa to tochto dielu netýka som veľmi zvedavá, či sa na Billovu strnu okrem Bushida niekto postavý a pomôže mu tútpo stratu prekonať. Krásny diel.
Ďakujem za peklad.
Dnešního dílu jsem se obávala a bylo proč…
Abych pravdu řekla, tak absolutně nemám slova, kterými bych popsala, co teď, po přečtení cítím, na to jednoduše žádná slova nestačí.
Tak se alespoň pokusím. Cítím bolest, cítím smutek a hlavně cítím bezmoc. Stejnou bezmoc, jakou cítil Tom, když chtěl Billovy ruce vrátit zpátky na volant, stejnou, jako když Anis viděl, že Billovo auto zrychluje a oni nemohli udělat vůbec nic, aby tomu nějakým způsobem zabránili.
Stejnou, jako když se Bill v nemocnici probral a zjistil, že stále ještě žije…
Bill se rozhodl odejít za Tomem a netušil, že Tom je celou tu dobu s ním…
Tohle byla emocionální smršť, krutá a zoufalá a znovu mě silně zasáhla. Pokaždé, když povídku čtu, je tahle část ta nejtěžší…
Billa je mi neskutečně líto, tohle je to nejhlubší dno, na které se mohl dostat a vrátit se zpátky do života bude téměř nemožné. Ale pořád má dva lidi, na jejíchž podporu a lásku se může spolehnout a i když zatím to ještě neví.
Stejně tak líto je mi i Toma, který se jen bezmocně díval, jak se jeho bratr, jeho láska, zabíjí a jestli až doteď nevěděl, jestli mrtví můžou mít city, tak teď už to ví…
Stejně tak soucítím i s Anisem, musel být opravdu v šoku, když se stal svědkem Billovy sebevražedné jízdy, viděl Billa polomrtvého, v tratolišti krve a viděl, jak jeho láska umírá…
Jeho gesto, kdy Billa přikryl před deštěm svou bundou, mi vehnala slzy do očí.
Billovo probuzení…to prostě nejde komentovat žádnými slovy, to by musely mluvit moje slzy…to se prostě nedá…
Tohle byl strašně silný díl, krutý a zoufalý.
A úžasně napsaný, miluju tuhle povídku, celým srdcem ♥♥♥
A za fantastický překlad děkuju 🙂
Tohle je prvni dil u ktereho jsme nebrecela a vedela sem, ze Tom mu nedovoli umrit :')
Opravdu nadherny dilek 🙂 a sem rada, ze Bushido ho zachranil .. :')
Krásně jsi to napsala(4)nemam slov.Jen doufám že Anis přinuti Billa dál žít i bez Toma.
Ja som asi divná, ale chcela som aby umrel. Vždy si myslím, že ani jeden z nich by nedokázali žiť šťastný život s jednou polovicou duše. Možno som príliš patetická, ale ja chápem jeho zlosť, že ho zachránili aj jeho túžbu odísť, nezostať tu a necítiť viac bolesť. Vraví sa, že všetko raz prebolí. Neverím tomu. Viem, že veľa vecí určite áno, ale niečo takéto… Neviem. Tom a Bill patria k sebe a nemôže ich rozdeliť nič. Táto poviedka sa mi číta neskutočne ťažko, je mi celý čas boľavo smutno, ale je písaná tak krásne, že ma neodradí ani Bulshido, aj keď mi k Billovi absolútne nesedí.
Chysta se okomentovat druha divna, protoze ja Zuzaninu komentari velice dobre rozumim. Taky jsem jeste asi divna v tom, ze prvnich pet dilu, ktere vetsina probulila, me ponechalo bez slz. Byla jsem smutna, to ano, ale teprve ted, kdy se to zacina opravdu anergeticky hybat a vsechen ten zmar zacina vychazet napovrch, me to dohani k slzam. To, jak se Bill probudil po operaci a zjistil, ze zije a zacal kricel zoufasltvim a zklamanim, to bylo tak prevelice silne. Podobne tak jsem ronila slzy, kdyz Tom sedel vedle Billa v aute a Billovu pokusu o sebevrazdu nedokazal jak zabranit, tak mu stejne tak ani nemohl pomoci posleze, kdyz vedle nej lezel raneny a umiral. V tomhle ohledu je Tomova postava psana po emocni strance docela krute, protoze on sice po Billove boku "neustale je", ale Bill s nim primy kontakt mit nedokaze a Tom Billovi pomoci taky nemuze. V podstate je tyran tim, jak musi bezmocne prihlizet souzeni a smutku sveho bratra a taky je nucen pomalu se naucit smirovat s myslenkou toho, ze pomoci, utechy a nove lasky se Billovi nakonec dostane odjinud. To bych ja na Tomove miste nedala ani nahodou. To si klidne priznam. Proto je to pro me tak tezke cist. Jenze pokud clovek toho druheho bezmecne a nezjistne miluje, tak to dat holt musi.
Obloguy ja jako ocistec.
[7]:Predem se omlouvam za spamovy komentar, ktery sem asi nepatri, ale diky tomu, ze to flixik stejne prekladat nemusi a Raiju sem nechodi, tak to mozna zas az tak nikomu vadit nebude.
K tvemu komentari Zuzko, ze vsechno jednou preboli/ nepreboli, a jake ze je to u dvojcat v tomhle pripade.
Pred ukrutansky dlouhou dobou jsem jako mala holka cetla fascinujici clanek ve 100+1 o lidech, co prezili koncentrak za druhe svetove. Delal se s nimi rozhovor a oni se delili o sve zazitky. Jednou z mnoha byla polska zidovka, ktera v koncentraku zratila celou svou rodinu (oba rodice, sourozence, sveho manzela a obe deti, no proste uplne vsechny). Prezila to z rodiny jako jedina a po valce odjela do Holandska, kde se znovu provdala a zalozila si novou rodinu. Dalo by se rict, ze se z toho dostala, zapomnela a zila nakonec pomerne stastny a plnohodnotny zivot. Kdyz se ji ptali, jestli na sve mile zesnule vzpomina a jestli by chtela nekoho z nich treba jen jeden den vratit zpatky, tak se ta staricka pani strasne rozplakala a nechtela na tu otazku nejdriv odpovedet, protoze se bala, ze by ji pry ctenari povazovali za divnou. Nakonec se ale rozpovidala a vypadlo z ni, ze ta jedina osoba, s jejiz smrti se nikdy nevyrovnala, byla jeji sestra Anja (dodnes si pamatuji jeji jmeno). Ne manzel, ne deti, s jejichz ztratou se jako matka musela vyrovnavat sakra tezko, ne rodice, ale jeji jednovajecne dvojce Anja, o kterem se ji pry po cely zbytek zivota neustale zdava, jejiz smrt si o svych vlastnich narozeninach kazdy rok proplace a kterou by si bez rozmysleni vybrala, kdyby nekoho mohla vratit z mrtvych.
Fascinujici.
[9]:Och tak toto je presne to ako si ja predstavujem vzťah jednovaječných dvojčiat. Oni to bez seba môžu prežiť a môžu zažiť aj niečo pekné, ale keby som bola na ich mieste, a odvážim sa urobiť to čo urobil Bill a oni ma z toho vysekajú tiež by som bola zúfalá a naštvaná a hlavne tá beznádej a strata… On môže žiť, môže mať vzťah, ale aj tak bude mať len polku duše a verím, že neprejde deň aby si nespomenul a niekde vnútri netrpel. A Tom? Ak niečo po živote existuje, bude trpieť a čakať kým jeho brat príde a ich duša sa znovu spojí tak ako bola spojená pri ich vzniku.
Pri tejto poviedke trpím, vyslovene boľavo a kruto. Ale nedokážem prestať čítať. Raiju musí byť čarodejnica a vložila do poviedky nejakú mágiu. Nedá sa od nej odtrhnúť a nedá sa nad ňou prestať premýšľať.
Ani nevím proč jsem se do čtení téhle povídky nepustila dřív, možná jsem měla jenom strach a pocit zvláštní úzkosti při představě, že jeden z nich zemře , ale …
O_O ještě ted tomu nerozumím.
Je mi do pláče, bouří se ve mě tolik emocí ,Příběh mi přijde neuvěřitelně skutečný a napsán přímo dokonalým způsobem 🙂
Trailer dokáže tolko urobiť… určite to začnem čítať!!! 🙂