The Little Merman 10.

Bylo brzké ráno, budík zapípal na první hodinu odpolední a dva mladíci v posteli stále ještě podřimovali. Pro oba dva to byla dlouhá noc a pro Billa ještě víc vyčerpávají den. Dlouho už ale vyspávat nemohli, protože do pokoje vběhla šedo-bílá chlupatá obří koule, která jim skočila do postele a s odhodláním probudit je, se dala do svého momentálního životního cíle.

Tom nespokojeně zabručel, převalil se na druhý bok a skopnul ho dolů. Dog se ale nevzdával, vyskočil zpátky nahoru a tentokrát to vzal z druhé strany. Bill zavrněl o poznání jemněji než Tom, ohnal se rukou a schoval si hlavu pod polštář. Dog se posadil, odfrknul si a naštvaně se na ně dva podíval. Tohle mělo být zřejmě těžší, než si myslel. Vzal do zubů jejich jednu společnou peřinu, a co nejrychleji s ní utekl z pokoje.

Tom, kterého to nečekané chladno zasáhlo jako kulový blesk, vyskočil z postele na nohy, málem se přerazil o svoje rozkopané oblečení na zemi a běžel za psem. „Dogu! Ihned se sem vrať s tou peřinou! Zabiju tě!“ křičel za ním.

Billa ten křik probudil, zazíval, promnul si oči a vykoukl zpod polštáře. Toma nikde neviděl, ale když uslyšel jeho křičící hlas na ubohého psa, musel přiznat, že měl o to chlupaté stvoření trochu strach. Vylezl zpod peřiny a přehodil nohy z postele, promnul si oči a zazíval. Podlaha byla chladná a jemu naskočila po celém těle husí kůži. Ne že by na zimu nebyl zvyklý, přeci jen žil na dně oceánu, kde byla voda pod nulou, ale tohle bylo jiné. Tohle byla jiná zima. Povzdychl si a postavil se. Přešel k velkému oknu a stiskl kliku, dveře se otevřely a on vyšel na balkon.

Venku bylo krásně, od vody sem vál vánek a lehce si pohrával s jeho vlasy. Bill zavřel oči a zaposlouchal se do zvuku vln rozbíjejících se o kamenné útesy na břehu. Miloval zvuk moře, miloval jeho vůni, miloval tu volnost a nekonečný prostor, které moře a oceán dával, když jste si bezmyšlenkovitě plavali v jeho hlubinách, miloval… hrdlo se mu sevřelo. Odmítal otevřít oči, protože by věděl, že by mu z nich začaly téct slzy. A tak tam jen stál, zhluboka dýchal, poslouchal a snažil se vzpomenout na všechno zlé, co by ho v oceánu čekalo. Nepovedlo se.

Ucítil, jak ho někdo zezadu objal kolem pasu, a vzápětí ucítil horké rty na krku, malinko se zachvěl a uvolněně vydechl.

„Dobré ráno, malá mořská vílo…“ zamumlal mu do kůže Tom a znovu ho motýlím polibkem políbil na rozpálenou kůži. „Nevzbudil jsem tě, že ne?“ Bill zavrtěl hlavou a svěsil ramena. „Tebe něco trápí?“ otočil si ho čelem k sobě a snažil se mu podívat do očí, které Bill otevřel, koukal se však do země a sledoval, jak se jejich prsty u nohou jemně dotýkaly.

„Ne,“ zlomil se mu hlas, to byla poslední kapka k tomu, aby dal slzám pokyn k volnosti a hráz se přetrhla. Nebe se zatáhlo, vítr zrychlil a zesílil, z nebe se začal snášet první déšť. „Já jen… Já… Omlouvám se, nechtěl jsem…“

„Co si nechtěl?“ Nechápavě se na něj Tom koukal, hladil ho po ramenou a pažích. Snažil se ho alespoň tak uklidnit. „Nic jsi neudělal, Bille, nemusíš se za nic omlouvat…“

„Ale co Adriana?“

„Rozešel jsem se s ní…“

„Cože jsi udělal?“

„Rozešel jsem se s ní, už tu s námi nebude a nám dvěma už nic nebrání, tedy… Pokud samozřejmě chceš…“

Bill malinko přikývl a slabě se pousmál, silně Toma objal kolem hrudníku a položil si na něj hlavu, na rtech se mu tvořil úsměv. Konečně měl pocit, že je zase všechno tak jak má, konečně zapomenul na všechny pocity, které ještě před chvílí měl. Konečně měl pocit, že někam patří.

Mezi mraky na nebi vysvitlo slunce a nad mořskou hladinou se zatřpytila duha.

Tom Billa nechal v Adrianině pokoji s tím, že to všechno teď patří jemu. Všechno. Bill se odvážil nakouknout do jejího šatníku a na tváři se mu vykouzlil úsměv. Sice nebyl zvyklý na něco takového, ale nemohl tu přeci chodit v tom, co měl na sobě včera celý večer. Bylo to cítit po kouři z cigaret a alkoholu, a to mu bylo víc než nepříjemné. Vešel tedy do šatníku a začal se činit.

Mezitím se Tom u sebe také převlíkl, a pak sešel dolů do přízemního patra a vešel do kuchyně, nahlásil, že by s Billem rád něco pojedl a ať tedy uvaří něco k obědu. Něco málo. Něco málo u Toma obvykle znamenalo celý stůl plný jídla. Když zařídil toto, pustil Doga ven z domu, aby se šel proběhnout ven na pláž. Když ale otevřel dveře ven, na příjezdovou cestu zrovna zaparkovalo auto, ze kterého vystoupil jeho nejlepší kamarád.

„Georgu, co tady děláš?“ zeptal se udiveně.

„Říkal jsem si, že se tady u tebe zastavím, když tady máš konečně čerstvý vzduch, který tu nikdo neotravuje výpary stupidity. Tedy, ne že bych si o tobě myslel, že jsi bůhvíjak inteligentní, ale pořád máš větší iq než tvá ex přítelkyně.“

Tom se tiše zasmál a zavrtěl hlavou. „Pojď dál, prosím tebe, za chvíli bude oběd.“

„Chceš říct snídaně.“

„Jo, jak jinak…“

Georg vyběhl schody nahoru a vešel společně s Tomem dovnitř domu. „Kde máš Billa?“

„Bill je nahoře… Nechal jsem mu Adriany pokoj.“

„Takže tady s tebou bude bydlet?“ nakrčil Georg obočí a vševědoucně se ušklíbl.

„Jo, asi…“

„Asi? A na jak dlouho, Tome, hm? Měl jsem dojem, že se za týden vracíš domů…“

„Jo, to máš pravdu. Ale Billovi to nevadí.“

„Nevadí mu to? Takže on tu bude bydlet i bez tebe?“

„Ne, to asi ne.“

„A kde bude?“

„Pojede se mnou, přece. Nemá kam jít.“

„Nemá kam jít? Jak to myslíš? Je sirotek? Utekl z domova? Zjevil se z čistého nebe? Vystoupil z oceánu se slovy ‚Ahoj Tome, jsem tvůj nový kamarád, můžu u tebe bydlet a být láskou tvého života, dokud si nenajdeš nějakou novou prsatici, která je blbější než mořský hovno?'“

„Co je panebože mořský hovno?“

„Taková ta hnědá věc, co je v moři a vypadá jako hovno, nevím, neřeš to… Tak jak to bylo?“

„To je jedno, Georgu, to je naprosto jedno, Bill proti tomu prostě nic nemá.“

„Jinými slovy, Bill o tom nemá ani páru, co?“

Tom si povzdychl, sklopil hlavu a zavrtěl hlavou. „Nemá ani tušení.“

„Proč mu to neřekneš, Tome? Jestli ten kluk nemá kam jít, tak bys mu měl zřejmě tuhle nepatrnou informaci povědět, nemyslíš?“

„Možná…“

„Možná?“

„No jo, no jo, řeknu mu to….“

„Hodnej kluk,“ poplácal ho brunet po hlavě jako psa, „zajímá mě už jen jedna věc.“

„Poslouchám.“

„Kde máš tu novou kytaru, o které jsi mi vyprávěl?“

***

„Bille? Jsi tu?“ nakoukl Georg do pokoje, ve kterém se měl Bill nacházet, a následně vešel dovnitř. Oběd už byl na stole a Tom ho pro něj poslal, protože si musel odskočit. Černovlasý vyšel zpoza rohu a usmál se. „Oh, tady jsi. Páni. My jdeme na karneval?“

Bill nechápavě zamrkal. „Ahoj. Já… karneval? Co je to… karneval?“

„Vážně? Ty nevíš, co je- no nic. To je prostě událost, na které se lidi převlíknou za nejrůznější bytosti nebo věci nebo šlapky nebo co a prostě se baví. Ale… když neznáš karneval, tak sis asi nemohl myslet, že na něj jdeme. V tom případě, zajímavá volba oblečení, Bille. Opravdu zajímavá.“

„Děkuji.“ Usmál se Bill a malinko se poklonil.

„Nech toho, prosím tebe, pojď, už je jídlo na stole… Určitě máš hlad.“ Vyšel na chodbu, Bill ho následoval. „Mimochodem, odkud jsi? Tom mi říkal, že tu s ním teď budeš bydlet, a že nemáš kam jít a nějak mi nechce říct, odkud vlastně jsi… „

„Slibuješ, že to nikomu neřekneš?“

„Jasně že jo, cajk, nic nikomu neřeknu, mlčím jak hrob.“ Mrknul na něj Georg. A myslel to vážně.

„Dobře… Jsem z Atlantiky.“

„Myslíš Atlantu?“

„Co je to ta Atlanta, o které pořád všichni mluvíte? Ne, nejsem z Atlanty, jsem z Atlantiky!“

„A to je kde? Je dost možný, že to existuje a nevím o tom, na zemák jsem byl vždycky debil.“

„To je… To je…“ Billovi došla slova, nevěděl, jak popsat, kde se jeho rodné království nachází. „Naše království se nachází blíž, než si vy lidé dokážete představit, a dál než vaše oko dosáhne…“ řekl nakonec.

Georg na něj chvíli zíral s podivným výrazem a nakrčeným obočím, pak jen přikývl, zavrtěl trochu hlavou a krátce se uchechtl. „Jasně. No jo, o tom už jsem slyšel.“ Přikývl a dělal, že strašně moc ví, o čem je řeč.

„Opravdu?!“ vypískl Bill s hororem v očích.

„Jo, jasně… Co se tak divíš? Vždyť to zná přece každý…“

„Oh…“ kvíkl Bill. „To je ale špatné.“

„Špatné?“ podíval se na Billa, který byl teď bílý jako stěna a vypadal, že se každou chvílí sesype. „Dělal jsem si legraci. Nikdo o tom místě neví, to je ty, já a Tom, hm?“

„Dobře… dobře…“ přikývl Bill. „Teď pojďme jíst, mám hrozný hlad.“ Rozešel se sám ke schodům. Georg ho chvíli pozoroval a pak také vyšel. Ten kluk měl v sobě něco opravdu zvláštního, něco fascinujícího, jako by vypadl z pohádky.

„Ahoj Bille…“ usmál se Tom, když černovlasý s brunetem vešli do jídelny. „Páni, vypadáš…“ Bill se rozjařeně usmál od ucha k uchu, nemohl mu říct nic jiného, než „pohádkově, překrásně, opravdu…“

„Děkuji.“ Usmál se Bill ještě víc a posadil se na židli vedle něj, Tomův vychovatel mu židli přisunul ke stolu. Georg si sedl sám.

„Já to zvládnu, dědo, to je dobrý.“ Přisunul se sám a natáhl se po jídle.

„Dobrou chuť, mládeži.“ Řekl Alfréd a odešel si po svém.

„Takže…“ zvedl Georg pohled od jídla. „Kdyže to Tome odjíždíš?“

autor: LilKatie