autor: Lisa
Má cenu se omlouvat, že to tak trvalo?
Jsme, co jsme
Toma vzbudilo, když se mu Billův loket bolestivě zarazil do zad.
„Au-“ usykl a otevřel překvapeně oči. Jeho bratr se vedle něj převaloval zamotaný v přikrývkách a mumlal ze spaní. Nebylo to poprvé, co Toma vzbudily špatné sny jeho dvojčete. V posledních dnech to ale bylo horší než jindy.
„Ne, prosím!“ zakňučel Bill a ohnal se kolem sebe rukou, jako by chtěl někoho odstrčit.
„Tati, prosím-“ To byl signál pro Toma, aby ho probudil.
„Bille,“ jemně zatřásl s jeho ramenem. Bill se vymrštil do sedu a prudce lapal po dechu, tmavé oči vytřeštěné do okolní černoty. „Bille,“ zopakoval Tom a pohladil ho po paži. Bratr tlumeně vykřikl a odtáhl se na posteli, až z ní málem spadl. Tom se rychle natáhl k lampičce a rozsvítil.
„To jsem jen já,“ šeptl měkce ke svému dvojčeti, které zmateně mžouralo v náhlé záplavě žlutého světla, které zalilo pokoj.
„Už je dobře, pššt,“ přisunul se k němu a objal ho kolem ramen. Bill strnule přikývl a nechal ho, ať mu odhrne zpocené vlasy z čela.
„Řekni mi, o čem se ti zdálo. Uleví se ti.“ I když si Tom sám nebyl jistý, jestli chce slyšet, o čem jeho sen byl. Dokázal si udělat mlhavou představu a jen z toho se mu dělalo špatně.
Bill se zahleděl na své třesoucí se ruce, když odpovídal.
„O – o Danovi,“ hlesl po chvíli. Tomovi zklamaně pokleslo srdce až do žaludku, když si uvědomil, že mu bratr zase lže. Vydechl a na vteřinu zavřel oči, aby potlačil iracionální nával vzteku, který mu olizoval hrdlo.
V duchu si opakoval, že tohle je něco zcela jiného, než když mu předtím lhal o svých dávkách a dalších věcech. – Třeba se mu zdálo jen něco, o čem prostě nemohl mluvit. Některé věci potřebují spoustu času a odvahy, abyste je mohli vyslovit.
I když se snažil uklidnit a bratra obhájit, stejně se nemohl zbavit hořké pachuti zklamání, která se mu usadila v ústech.
„Myslíš, že ještě usneš?“ zachraptěl a odtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. Zamrazilo ho z prázdnoty, která se zračila v bratrových očích.
„Nic mi není,“ pokýval Bill hlavou, pomalu se uklidňoval.
„Třeseš se,“ podotkl Tom jemně.
„Byl to jen sen,“ zamumlal jeho bratr spíše pro sebe než pro něj. „Běž spát, Tome. Jsem v pohodě.“
„Zůstanu vzhůru, jestli chceš,“ nabídl se Tom, ale Bill zavrtěl hlavou.
„Je mi fajn, vážně,“ snažil se znít tak přesvědčivě, jak jen to bylo možné, přes všechnu tu paniku, která mu nafukovala hrudník a nutila jeho srdce bít jako splašené.
„Myslím, že si půjdu jen uvařit čaj a pak zase přijdu. Nemá smysl, abychom byli oba vzhůru.“
Tom chtěl ještě něco namítnout, ale jeho bratr už se zvedal z postele a nechal za sebou jen chladnoucí přikrývku. S povzdechem se přitulil k jeho polštáři a přemýšlel, kdy mezi nimi konečně nebudou žádná tajemství.
*
Nechal studenou vodu, ať smyje z jeho tváře pot a poslední zbytky hrůzy z jeho snu. Nebylo to poprvé, co se mu něco takového zdálo, ale naštěstí ho Tom vzbudil ještě dřív, než to začalo být opravdu děsivé. Věděl, co by následovalo potom.
Ležel v posteli a cítil se tak akorát unavený, aby v příští chvíli usnul. V jeho pokoji byla konejšivá tma, až na proužek světla, který se rozšiřoval, jak někdo otevřel dveře a vešel dovnitř. Než se stihl podívat, kdo přišel, pokoj se znovu ponořil do tmy a za chvíli cítil, jak se postel vedle něj prohnula.
„Hmm?“ zamručel překvapeně, jak ho čísi ruka začala laskat po tváři. Horká dlaň se přesouvala z jeho líce přes krk a hruď, až spočinula v jeho rozkroku, kde ho začala hladit. Bill jemně vydechnul a zabořil hlavu do polštáře. Cítil tíhu druhého těla, jak se na něj pokládá, a dech, který mu ovanul krk.
„Bille,“ chraptivý výdech těsně vedle jeho ucha mu způsobil zástavu srdce.
„Ne, prosím,“ snažil se odtáhnout pryč. – Dál od svého otce.
„Pšššt, no tak, udělám ti to, jak to máš rád,“ zašeptal muž nad ním a jeho ruka jej stiskla ještě pevněji.
„Tati, prosím!“kroutil se pod ním, až se mu podařilo vysmeknout. Natáhl se po vypínači a rozsvítil. Jeho otec klečel na posteli, ve tváři nespokojený výraz. Ale pohled na spící Tomovo tělo, zachumlané v přikrývce na druhé straně postele, vyrazilo na okamžik Billovi dech. Nechápal jak to, že se jeho bratr neprobudí? A jak to, že si neuvědomoval, že spí vedle něj?
„Co-?“ zmateně zakroutil hlavou a pohledem těkal od otcova zamračeného pohledu k bratrovu pravidelně se zvedajícímu hrudníku.
„Pojď sem!“ přikázal mu otec a natáhl ruku.
„Ne!“ zády se natiskl ke zdi tak těsně, jak jen to šlo.
„Ty malá čubko!“ jeho otec se vymrštil na nohy a smýknul s ním zpátky. Přehnul Billa přes okraj postele a hlavu mu zarazil do peřin, až nemohl dýchat. „S vlastním bratrem vlezeš do postele dobrovolně a se mnou máš problém? Copak jsem tě za celou tu dobu nic nenaučil?“ zakroutil nesouhlasně hlavou, zatímco se dobýval do jeho spodního prádla. Bill zalapal po dechu, když mu otec konečně přestal tisknout tvář do peřin, a zděšeně sledoval každý bratrův nádech a výdech. V duchu se modlil, ať se za nic na světě Tom neprobudí.
Když do něj otec vstoupil, z úst mu bezděčně uniklo bolestné zakňučení. Potom mohl už jen s hrůzou sledovat, jak se tělo jeho bratra zachvělo, a Tom se začal probouzet.
Neotáčej se! Prosím, hlavně se neotáčej!
Drmolil si v duchu a doufal, že se Tom neprobere úplně.
Pozdě. Příliš pozdě.
Uvědomoval si, že když se jeho bratr otočil a zadíval se do jeho očí, nemohl zděšením nic dělat. Tam, kde mělo mít jeho dvojče ústa, nebylo nic. Jen holá, neporušená kůže, která nenesla ani náznak úst. Bratr na něj celou dobu jen poulil velké hnědé oči plné výčitek, aniž by mohl cokoli říct.
„Aahhh!“ jeho otec do něj naposledy přirazil, než se z něj konečně svalil na postel vedle Toma. Přejel pohledem z němého syna na druhého, který byl paralyzovaný šokem, a ušklíbl se.
„Vždycky jsem říkal, že to zůstane mezi námi. Zůstane to v rodině
.“
Bill ze sebe vyrazil nevěřícný vzlyk a vyškrábal se na nohy. Rozbolavělý a roztřesený rozrazil dveře bez jediného ohlédnutí na teď už chechtajícího se otce a bratra, jehož němý pohled už nemohl déle snést.
Vykročil do chodby a dveře od pokoje se za ním zabouchly. Obklopila ho tma, ačkoli předtím se na chodbě svítilo. Srdce se mu sevřelo strachem, a ať se snažil, jak chtěl, neviděl si na špičku nosu. Slepě kolem sebe tápal a rukama se přidržoval stěn. Neměl tušení, kam jde, jen se snažil dostat co nejdál od otce.
Šel pořád dál, chodba se mu zdála nekonečná a všudypřítomná tma mu tlačila na oči, až to způsobovalo bolest. Konečně na konci uviděl proužek světla, který prosvítal zpod pootevřených dveří pokoje, ze kterého se ozývaly tlumené vzlyky. Pomalu se připlížil až ke dveřím a nahlédl dovnitř.
„Mami?“ hlesl překvapeně, když poznal shrbenou siluetu, která seděla zády v křesle před oknem. „Mami,“ vydechl a rozběhl se k ní. V očích ho štípaly slzy. Klekl si před ní na zem a vzal její dlaně do svých.
„Co mi to děláš, Bille?“ zaskřehotala hlasem, který k ní vůbec nepatřil. Syn k ní vzhlédl a s výkřikem odskočil pryč. Na spánku měla hlubokou tržnou ránu, ze které odlézalo maso, a tekla krev. Vlasy v tom místě měla zacuchané a slepené, na zemi pod křeslem se tvořila rudá louže zasychající krve, která jí stékala po tváři dolů. „Proč mi tak ubližuješ?“ skřehotala dál a plakala ještě víc než předtím.
„Já-já…“ zakoktal se a nebyl schopný odtrhnout se od té rány. Nebyl schopný se jí zadívat do očí.
„Co to děláš? Co mi to děláš?!“ začala křičet a vytrhávala si chomáče zakrvácených vlasů z poraněné hlavy. „Ty zrůdo! Jsi zrůda!“
„Ne, mami! Prosím, mami! Odpusť mi, je mi to líto! Je mi to tak strašně líto! Omlouvám se!“ jeho tvář zmáčely vlastní slzy, jak se k ní natáhl, aby ji mohl sevřít v náruči. Oba plakali, zatímco ji Bill kolébal v náručí a její krev se mu vsakovala do trika.
***
Utřel si obličej a chvíli jen opětoval pohled svému odrazu. Všechny ty obrazy v jeho hlavě byly tak živé, že si nebyl jistý, jestli to byl opravdu sen. Málem mohl na prstech cítit matčinu krev a v nose ho dráždil ten kovový zápach. Zapřel se o umyvadlo, protože se mu roztřásly nohy, a najednou bylo těžké i jen stát. V uších měl pořád ten příšerný jekot, který ho obviňoval a on věděl, že oprávněně.
Naposledy se zadíval do vlastních vyděšených očí, než z koupelny odešel. Zamířil dolů do kuchyně a po cestě si rozsvítil každé světlo, tak aby se v žádném stínu nemohla schovat jeho plačící matka nebo nespokojený otec.
Uvařil si čaj a posadil se s ním do obývacího pokoje na pohovku. Nebyl schopný dělat nic jiného, než zírat upřeně před sebe na míhající se vidiny, které tam doopravdy nebyly, a tisknout v prochladlých prstech hrnek.
Položil se na gauč a přikryl se dekou, aby trochu zmírnil třes, který prostupoval celým jeho tělem. Až později mu došlo, že to nebylo jen zimou. Konečně se i u něj dostavily účinky z vysazení subutexu a najel u něj mírný absťák. Odvykání na subutexu bylo pravděpodobně nejméně bolestné a nejjednodušší, jestli vůbec něco jako jednoduché odvykání existovalo. Umožňoval totiž člověku zbavit se toho nejsilnějšího návyku – střílet si několikrát denně do žíly. Umožňoval člověku zbořit tu bariéru mezi utlumenou psychikou tak, aby pro něj bylo možné zase reálně uvažovat. Nebo alespoň vůbec uvažovat. Ale subutex byl návykový, ať už se tvářil jako lék, nebo ne. Po dlouhodobějším užívání se po jeho vysazení dostavil stejný efekt jako u každé jiné drogy, u které vznikala fyzická závislost. Ale v porovnání s tím, jaké absťáky zažil na heroinu, byl tenhle stav zanedbatelný.
Zavřel oči a snažil se znovu usnout. Necítil se na to, že by se měl vrátit zpátky nahoru k Tomovi. Ne po tom, co se mu zdálo. Ne po tom, co říkal v těch snech jeho otec.
Zůstane to v rodině. – Kdyby jen jeho otec tušil, jakou má pravdu.
Copak jsem tě za celou tu dobu nic nenaučil? Když mu hlavou proběhla tahle věta, začal se nekontrolovatelně smát. Zdá se, že něco z otcovy výchovy v něm opravdu zůstalo, ušklíbl se, když pomyslel na Toma. Na Toma a na sebe. A na to, co mezi sebou stvořili.
Než si to stačil uvědomit, přešel jeho smích do hysterického pláče.
Pro Boha, copak se z něj opravdu stával blázen?
***
Ráno ho probraly kroky jeho bratra.
„Nepřišel jsi,“ odtušil Tom a zamířil k pohovce, kde ležel schoulený Bill. Za celou noc toho Bill příliš nenaspal a jeho stav se moc nezměnil. Stále s ním lomcovala zimnice, ale pořád to nebylo nic, co by jej znepokojovalo. Věděl, že se tenhle stav možná dostaví, a taky věděl, že to není nic, s čím by si musel lámat hlavu. Poleží si ještě pár dní a bude jako rybička. Naprosto čistý.
Znovuzrozený.
Buď tahle možnost, nebo za pár dní bude polomrtvý šílenstvím. Zaostřil na bratra a přemýšlel, odkud mohla vyjít ta věta, když neviděl žádná ústa. Byla tam jen hladká kůže bez jediného náznaku rtů, které ho tak často líbaly – stejně jako v jeho snu.
„Bille! Je ti dobře?“ zamračil se jeho bratr a přiklekl si k němu, když mu neodpovídal a mžoural na něj nepřítomným pohledem.
„Jsem v pohodě, brácha,“ zachechtal se, protože mu to oslovení přišlo nepatřičně vtipné. A nepatřičně nepatřičné.
„Máš horečku,“ konstatoval Tom suše, když mu přiložil ruku na čelo.
„A ty nemáš ústa!“ vyjeknul Bill a odstrčil jeho ruku pryč.
„Co to povídáš? Proč bych neměl mít ústa?“ teď se mračil ještě víc.
„Abys nemohl nic říct. Protože to musí zůstat mezi námi.
Musí to zůstat v rodině, Tome,“ drmolil jeho bratr potichu a přiložil si prst na ústa.
„O čem to mluvíš, Bille?“ zadíval se mu Tom do očí a konejšivě ho pohladil po vlasech. Bylo mu více než jasné, že jeho bratr není při smyslech.
„Hlavně to neříkej mamce, Tome,“ pokračoval Bill, aniž by nějak reagoval na jeho otázku. „Máma se to nikdy nesmí dozvědět. Nikdy!“ zakroutil zběsile hlavou, a když se zase trochu uklidnil, všiml si jeho bratr mokrých stop od slz, které mu stékaly po tváři.
„Dobře,“ přikývnul Tom. „Slibuju, že jí to nikdy neřeknu. Teď pojď, potřebuješ si odpočinout,“ zvedl ho z gauče do náruče a zamířil s ním zpátky nahoru do svého pokoje. Měl v plánu dát mu nějaký obklad, aby trochu zmírnil horečku. Nic víc pro něj udělat nemohl. Tomuhle se vyhnout nedalo. Pokud se měl zbavit všech drog, které v jeho těle ještě zbývaly, bylo potřeba, aby si tímhle jeho bratr prošel.
Poprvé za celou dobu pocítil osten pochybnosti nad celým jejich plánem. Nad tím, jestli opravdu bylo rozumné, že se bratrovi podvolil a souhlasil s celým tímhle domácím odvykáním, bez odborné pomoci zvenčí. Jistě, na první pohled to vypadalo, že si vedou více než dobře. Bill přeci za celou tu dobu nic neměl – úspěšně se zbavoval heroinu za pomocí subutexu, a teď se vzdal i toho. Co ho ale znepokojovalo, nebyl fyzický stav jeho bratra. Ale všechny ty neklidné sny a věci, které křičel ze spaní. Jako by se v noci všechno to špatné, co se přes den snažili ubít vařením a procházkami, probouzelo, aby mohlo jeho bratra trýznit a připomínat, proč s heroinem v první řadě vlastně začal. A čím déle byl Bill bez heroinu, tím více vzpomínek a vzápětí výčitek se dostavovalo. Neboť jednou věcí je se vzdát svého života pro drogu. Druhou věcí je vzdát se drog a vzkřísit svůj život, když už vás ostatní pohřbili. Když už jste se vy sami pohřbili. Vyhrabat své zničené já z mokré hlíny, která páchne sebelítostí a obviňováním, že jste nebyli dost silní. Snažit se slepit zpátky to, co z vás zbylo, i když je toho o polovinu méně a pořád se vám to drolí pod rukama. Snažit se najít nějaký smysl. Protože pokud ho co nevidět nenajdete, víte, že to zase všechno vzdáte. Protože vám nezbude nic. Vůbec nic.
***
Následující dny probíhaly u Billa v oparu blouznění. Prolínaly se u něj sny s realitou a on byl příliš unavený a vyděšený na to, aby rozlišil, co je skutečnost a co ne.
Roztržitě si okusoval nehty a nohama klepal o zem do nesouvislého rytmu. Mladík naproti u stolu si jeho neposednosti nevšímal. Byl na tyhle stavy zvyklý, a navíc ho z jeho činnosti a soustředění nemohlo nic vyrušit.
„No tak, Miku!“ zakňučel Bill a netrpělivě si poposedl. Věděl, že nakonec přece jen dávku dostane, ale nesnášel, když musel čekat, až jeho kamarád zabalí všechna psaníčka, a teprve potom mu dá zbytek k našlehnutí. Bylo to jejich nepsané pravidlo. Kdoví proč si Mike Billa oblíbil a tohle privilegium měl jen on. Pokaždé, když dostal Mike od Anise nový balík k rozdělení do dávek, Bill byl u něj a nadšeně čekal na svůj příděl zbytků.
„Buď přece trochu trpělivý. Nechceš snad, abych to špatně rozdělil a Anis mě pak někde odprásknul, ne?“ ušklíbl se dealer pobaveně.
„Ten si tě cení natolik, že bys mu mohl ztratit fet za milion a nezkřivil by ti vlásek,“ odsekl Bill, ale pousmál se.
„Milé, ale zkoušet to nebudu,“ odvětil Mike.
„Tobě se prostě líbí mě trápit až do konce,“ obvinil ho Bill, a když mu neodpovídal, věděl, že uhodil na správnou strunu. Nakrčil obočí a ohrnul nos. „Ty zmetku. Podívej se na sebe, jak si to užíváš! Tobě se líbí, že se málem plazím po stole a slintám ti do klína, jen abys mi už trochu dal.“ Mike jen pokrčil nic neříkajíc rameny a dál se věnoval své práci. Nelíbilo se mu, kam ten hovor směřoval, ale nehodlal Billovi nic vyvracet. Koneckonců, hádat se se závislým, když jste zodpovědní za kopu heroinu na stole mezi vámi, rozhodně nebylo rozumné.
„Dokážu to vydržet, když chci!“ ohradil se Bill, jako by to snad někoho zajímalo. – Jako by to snad byla pravda. Ale to uvědomění, že ho má Mike v hrsti, ho dráždilo. Nechtěl se cítit tak bezmocný. Vadilo mu pomyšlení, že mu dealer mohl říct cokoli, a on by skákal přesně podle něj, jen aby svou dávku dostal. Většinu času nad touhle stránkou závislosti nepřemýšlel, protože pro takové myšlenky v jeho heroinem zaplaveném mozku nebylo místo, ale ve světlejších chvílích, těsně před tím, než u něj začne absťák, se mu občas stávalo, že si uvědomoval plnou sílu své závislosti. Ať už na droze, nebo na lidech, kteří mu ji dodávali.
„Bille, na, napij se,“ Tom nadzvedl bratra, ať se o něj může zapřít a napít se. Pořád měl horečku a Tom se snažil, aby aspoň nebyl dehydratovaný.
„Miku?“ zachraptěl Bill potichu, než začal hltavě pít ze sklenice, až mu pramínek vody stékal po bradě.
„To jsem já, Bille. Tom.“
„Hmmh,“ vydechl jen jeho bratr, než znovu upadl do neklidného spánku.
„Bille, můžeš laskavě vypadnout z té koupelny?“ zabušil už potřetí Tom na dveře a začínal být čím dál více naštvaný. Za půl hodiny se měl sejít s partou, a potom šli na zeď a on se potřeboval ještě osprchovat a převlíknout. Stíhal by v pohodě, kdyby jeho bratr nebyl už tři čtvrtě hodiny zavřený v koupelně. Kdyby se aspoň sprchoval, ale když se Tom snažil poslouchat za dveřmi, neslyšel, že by měl puštěnou vodu. Co tam, ksakru, tak dlouho dělá?
Stepoval před dveřmi ještě pár minut, než konečně uslyšel cvaknout zámek.
„No koneč-“ zarazil se v půlce slova, když zahlédl bratrovu tvář. „Jsi v pořádku?“
„Co? Nic mi není,“ zakroutil Bill nepřítomně hlavou, ale ani v nejmenším Toma nepřesvědčil. Vypadal opravdu nemocně a unaveně.
„Vážně ti není špatně?“ zamračil se Tom a chytil jeho tvář do dlaní, aby se mu bratr musel podívat do tváře.
„Nesahej na mě!“ zasyčel Bill a vykroutil se mu. Ten krátký pohled do očí jeho dvojčete ale Tomovi stačil.
„Říkal jsi, že s tím přestaneš,“ vyčetl mu šeptem. Nechtěl, aby je rodiče slyšeli, kdyby šli náhodou nahoru.
„Mám to pod kontrolou,“ odsekl Bill a zadíval se do země.
„Tohle nemůžeš mít nikdy pod kontrolou!“ chytil ho bratr za ruku a naléhavě mu ji stiskl.
„Přestaň se do toho plést, Tome! Celou dobu se nestaráš, tak s tím teď laskavě nezačínej!“ vytrhl se mu Bill a prosmýknul se kolem něj, aby mohl jít do svého pokoje.
Tom se za ním otočil, aby mu ještě něco řekl, ale po schodech zrovna vycházel otec, a tak zůstal zticha.
„Někam se chystáš?“ zadíval se na něj otec zkoumavě.
„Jo, jdu s klukama ven,“ přikývl Tom.
„Aha,“ zamručel starší muž zamyšleně. „Tak to hádám, že tady dnes zůstaneme s Billem sami, když je Simone pryč. Kdy dorazíš?“
„Ježiš, doufám, že mi nechceš dávat večerku, tati!“ ušklíbl se Tom.
„Jen se ptám – orientačně, ať vím, kdy tě čekat.“
„Ne dřív, jak po půlnoci.“
„Fajn, tak si to užij,“ přikývl otec a zamířil pryč. Tom na něj chvíli zůstal vytřeštěně zírat – obvykle totiž opravdu následovala přednáška o tom, že bude doma maximálně do jedenácté, a pokud chce pořád mít střechu nad hlavou, tak to dodrží. Sám pro sebe se uchechtl, a konečně zamířil do koupelny.
*
Billa vytrhl ze spaní bratrův naštvaný hlas. Konečně se cítil víc při sobě a byl schopný vnímat, co se kolem něj děje. Zamžoural na pootevřené dveře pokoje a špicoval uši, aby zachytil co nejvíce z bratrova hovoru.
„Ne! To teda neuděláš! Varuju tě, jestli se tady jen zkusíš objevit, tak tě vlastnoručně zabiju!“
Potom slyšel Bill už jen, jak bratr naštvaně přechází po pokoji a nadává. Pak bylo chvíli ticho a po několika minutách se z vedlejšího pokoje začala ozývat tichá melodie, jak Tom začal hrát na kytaru. Bill se pro sebe musel usmát – tak to bylo vždycky, když byl jeho bratr naštvaný a potřeboval se uklidnit. A nic to nesvedlo tak dobře, jako hraní na kytaru. Bill se vyškrábal na nohy a zamířil za bratrem. Chtěl vědět, co ho tak naštvalo. A taky se chtěl konečně aspoň trochu protáhnout. Po všem tom ležení byl rozbolavělý a otupený.
Tom překvapeně vzhlédl od strun, když slyšel bratra, jak vchází do pokoje.
„Jsi vzhůru!“ usmál se a vyskočil na nohy, aby mu pomohl. „Jak se cítíš?“
„Unaveně,“ ušklíbl se Bill, protože jen dojít sem ho připravilo snad o všechny síly.
„Vypadáš líp.“
„Jo, myslím, že už mi není tak špatně,“ zachraptěl.
„Měl bys spát,“ pohladil ho Tom po tváři a odhrnul mu vlasy z očí, když mu pomáhal do postele.
„S kým jsi to mluvil?“ zadíval se na něj bratr, protože už málem zapomněl, na co se chtěl zeptat.
„S nikým. Jedním blbcem,“ odpověděl Tom vyhýbavě. „Teď spi.“
„Budeš mi hrát?“
„Jestli chceš.“
„Jo,“ zahuhňal jeho bratr už napůl ze spánku. A konečně to byl plnohodnotný spánek bez děsivých snů a vzpomínek, který mu z hlavy vymazal aspoň na pár hodin všechno špatné. Když se potom zase probudil, cítil se už téměř v pořádku, a úplně zapomněl na rozhovor, který jeho bratr s někým vedl.
autor: Lisa
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Billove spomienky, spojené s halucináciami, boli desivé a Billa ale aj Toma mi bolo veľmi ľúto. Som veľmi zvedavá s kím sa Tom rozprával aj keď mám svoj typ.
Hádám dobře, že mu volal otec? :/ Hlavně ať se nestane nic špatného..
Z té osoby, se kterou Tom telefonoval, mám strach, buď je to jejich otec nebo nějaký bývalý Billův kamarád z heroinových dob. Každopádně, ať je to kdo je, doufám, že se neukáže.
Minulý díl mi přišel plný optimismu a dneska se zase všechno otočilo k horšímu. Billovy stavy jsou opravdu úděsné, musí být strašné, něco takového prožívat, znovu a znovu. Oba se při přípravě svého "plánu" zaměřili hlavně na fyzickou stránku odvykání a vůbec si neuvědomili, jak obrovskou zátěž to znamená pro psychiku, zvláště v Billově případě.
Ta noční můra byla strašlivá, ale nejhorší bylo, když za ním potom Tom přišel a Bill si myslel, že Tom nemá ústa, stejně jako v tom snu. Realita mu splynula se vzpomínkami v opravdu děsivou věc…
Je mi jich obou hrozně líto a strašně jim fandím, věřím, že dokud mají jeden druhého, tak už se bude všechno jenom zlepšovat 🙂
Chvilka při kytaře byla úžasná ♥
A omlouvat se nemusíš, hlavně, že tady ten díl máme 😀
Je to strašně těško se Bill z toho dostane,ale mněl by Tomovy říc co se mu zda určitě by se mu ulevilo.
Lízinko moje, víš, že mi děláš jenom radost? 😀 Prvně ten krásný dopis (o hadovi :D) a teď Wemr, i když jsi mi psala, že bude, samozřejmě jsem to zase úspěšně zapomněla 😀 A nový díl mi sice udělal radost velikou, ale to, co se děje v něm, vůbec. Nelíbí se mi stav, ve kterém se Bill nachází, protože to dopadá snad ještě hůř, než když by byl pod vlivem. Jeho vlastní mozek stojí proti němu, a když konečně dostal svolení a není ničím svazován, předhazuje Billovi jen to nejhorší – to, co se jen marně snažil zastrčit do hlubin podvědomí, aby to už nikdy nenašlo cesty zpět.
Pokud znovu nepropadne drogám, což bude myslím takový malý velký zázrak, minimálně by měl vsadit na pomoc terapeuta, psychologa, hypnotizéra, nebo prostě někoho, kdo by dokázal vytáhnout hluboko zakopané vzpomínky zpátky na povrch a Bill se s nimi mohl náležitě vypořádat, aniž by ho mohly znovu začít požírat zevnitř. A i kdyby byl po tělesné stránce naprosto v pořádku a naprosto zdraví, jeho duše nenajde v těle klid, pokud nedostane patřičnou pomoc.
Odhadovat, s kým si Tom volal, je naprosto zbytečné, i když se myslím myšlenky nás všech upřely téměř okamžitě na jejich otce. Ale pokud se do toho zaplete on, bude jedině zle, i kdyby se Billovi tisíckrát omluvil, promarněné mládí mu už nevrátí.
Těším se na další díl, ani nevíš, jak moc… tak doufám, že bude co nejdřív =)
Pááni tohle byl tak trochu hororový díl.. pro mě.. živě jsem si ty sny představovala… všechny byly nechutné.. a nejvíc nechutný tam byl jeho otec! 🙁 Chápu proč Bill začal brát… nesnáším toho tátu! je nechutný že dokázal tolikrát znásilnit SVÉHO SYNA a to jeho snové "zůstane to v rodině"… je pěkně nepřesný, protože mezi Billem a Tomem je čistá láska.. a né nějaký znásilňování! Fujky!.. Tak to jsem si ulevila a teď jdu na chválu!..
Bylo to úžasně napsané a stálo to za to čekání! dokonce se mi to zdálo delší než předchozí díly!.. A to jak mu Tom ke spánku hrál na kytaru bylo vážně uklidňující! Jsem moc moc ráda, že se konečně dobře vyspal! A taky je podle mě dobře, že zapomněl na ten Tomův rozhovor s tím "neznámým"! doufám, že se tam už víckrát neobjeví.. a že se budou Billovi stavy jen a jen zlepšovat! 😉 Nemůžu se dočkat dalšího dílu! a doufám, že tu bude co nejdřív!.. Ale chápu, že ti do psaní něco vlezlo.. poslední dobou je toho na všechny nějak moc 😉
na tuhle povídku se vždycky těším jak dítě na vánoce:)) při každém dílu se ale bojím že bude poslední když ho tu přidáš jednou za měsíc 🙂
Páni! Díky, děvčata!
Moc si vážím toho, že jste na Wemr nezanevřely, když jsou mezi díly takové prodlevy. Bohužel život vyžaduje mnohem víc, než jen dělat to, co člověk chce a psát, kdy se mu zachce. Nebudu slibovat, že příští díl bude brzy, protože to nevím. Ale rozhodně není třeba strachu, že bych s povídkou sekla. Ta mrcha se až příliš zaklínila uvnitř mě a nezbavím se jí, dokud nebude kompletně celá na papíře. Jsem do ní zamilovaná. Stejně jako do vašich komentářů.
Tak veľmi som na túto kapitolu čakala 🙂 Je úžasná. Trpela som s Billom. Je mi ho neskutočne ľúto. Hlavne toho, že Tom ho nedokáže od tých vidín a hlavne od minulosti zachrániť. Tá halucinácia s otcom a Tomom bez úst je desivá. Ale som rada, že ani teraz si Bill neutekal niečo zohnať. Kto bol na návšteve? Som zvedavá. Dúfam, že nie otec?
Vcera jsem se nejak nezmohla na komentar, jak me ten dil vyflusnul. Kazdopadne to bylo opet pekne, i kdyz moc smutne pocteni. Nikdy jsem sama v podobne situaci nebyla, tak nedokazi posoudit, jake to musi byt, ale srdce se mi svira a hrdlo mi vysycha, jenom kdyz to ctu – kdyz ten jeden se musi divat, jak ten druhy stridave udatne i mene udatne bojuje, jak mu chce podat pomocnou ruku, ktera ne vzdy je prijata s povdekem, jak ten druhy trpi a zaroven si porad jeste ponechava komurku sveho nitra tajemnou a nedotcenou, ktera ho nici, ale nikoho k ni nepusti – a ten druhy zase musi opakovane prekousavat pocit obcasneho zmaru, skepse a smutku z toho, ze timhle svym "prokletim" zatezuje, drasa a vysava i srdce a dusi toho prvniho, ktery se s nim do toho boje dal taky. No, cesta to jeste bude dlouha (jak jen hadam). Jsem strasne rada, ze se tahle uzasna povidka nezvrhla v klisovitou happy end bombu, kde Tom jedinou pusou Billa vylecia spasi…. mas moje diky.
Myslim, ze co Bill opravdu potrebuje, je poradne si pobrecet. V Tomove naruci. Zatim pocituje jen uzkost, stud, vztek, frustraci, strach a tak podobne, ale ten plac tam bude nekde schovany taky. Ne plac nad tim, ze byl slaboch, ze se nedokazal branit, nad tim koho zklamal a komu snad mohl i ublizit, jak se Bill mylne domniva (jako sve matce v tom snu), ale plac ocistny, plac nad tim, co se to stalo jemu jako malemu diteti, kdyz pritom nemelo…..
Kazdopadne moc pekny dilek. Ja si klidne na dalsi prispevecek pockam. Jenom aby to bylo jeste letos Lisetko:-)
super! těšim se na pokračování;)