Obloquy 6.

Ve zbytku noci už neusnul. Stál u okna a za záclonami sledoval příjezdovou cestu – vyhlížel bratrovo černé Escalade, až na ni opět vjede. Co mu trvalo tak dlouho?

Noc postupně vybledla v ráno, a když se první paprsky slunce dotkly cesty, zpěvákovy oči se konečně odtrhly od toho pohledu a stočily se k prázdné místnosti. Měl by se připravit, ať už se mu to líbí nebo ne. Neměl by zmeškat pohřeb svého bratra. Možná to bude to, co Bill potřebuje, aby to celé uzavřel – něco, co mu potvrdí, že je jeho dvojče mrtvé. Poté… by věci mohly začít dávat konečně nějaký smysl.

—

Bill navštívil kostel jen několikrát ve svém životě. Vyhýbal se tomu, protože se mu tato místa zdála odstrašující, podmaňující a příliš tichá na to, aby se zde cítil příjemně. Tento kostel ale nebyl špatný, to musel připustit. I přestože byl tím, kdo ho vybral, neviděl ho zevnitř – byl prostě jen jedním z těch, které navrhl Bushido.

Lavice, které zabíraly většinu hlavního prostoru, se rychle plnily, a lidé se brzy začali tísnit i kolem zdí. Byli to hlavně ti, kteří navštívili rozloučení: přátelé (no… především bývalí přátelé, pokud se týkalo Billa), rodina a blízcí spolupracovníci, ale stále to vypadalo, jako kdyby se sem snažila vmáčknout alespoň půlka celého Německa. Byl tu dnes i značný počet celebrit – včetně Tomových oblíbených hudebníků, celých skupin, které s nimi v minulosti vystupovaly, a byznys manažerů, kteří Tokio Hotel obdivovali ještě předtím, než nadobro zmizeli.

Přímo před nimi byla rakev – tentokrát úplně uzavřená a v obležení kytic a věnců, které voněly tak sladce a silně, že to bylo prakticky to jediné, co Bill mohl cítit – i přes všechny ostatní vůně kolem něj. Snažil se k té vůni přilnout – jako kdyby se měla stát Tomem.

Na lehce vyvýšeném pódijku za rakví stál kněz – hřímající a vzývající Boha, který stvořil to a zase tamto, z knihy, která ležela na pultě před ním. Mladý zpěvák ho ale neposlouchal – jediné, co ho zaujalo, bylo, když vzdáleně zaslechl ‚Tom‘ a pak se řeč zase stočila zpět k Bohu a Bill zase vypnul. Jak může mít někdo tu drzost naprosto ignorovat celou nastalou situaci – že by měli říct své poslední sbohem osobě, která byla v rakvi – a místo toho mlít stále dokola o Bohu? V téhle chvíli byl nějaký Bůh Billovi zcela ukradený. A co jeho bratr?! Bůh přeci pár podělaných minut počká, teď byl čas věnovat pozornost Tomovi.

Černovlasý chlapec se deprimovaně kousal do rtu, zatínal pěsti v klíně, aby udržel pozornost na to, kdy se knězova řeč konečně stočí k jeho bratrovi – a k tomu, co Bill napsal a chtěl, aby bylo přečteno. Jeho hrdost mu nedovolila přečíst to nahlas – jediné, co teď chtěl dělat, bylo plakat, a to by před všemi těmi lidmi, před fanoušky, kteří hlučně postávali venku a nakukovali okny dovnitř, nedokázal.

Tmavé oči staršího z dvojčat se rozhlédly po lidech v lavicích – tolik lidí, co znal. Dokonce i Samy Deluxe tam seděl, dvě řady za Billem. Byly tam herečky, které měl rád, a skupiny mladých děvčat a kluků, které obdivoval a se kterými spolupracoval. Proč tu všichni ti lidé byli? Tohle určitě nebylo žádné předávání cen… a navíc, Tom nikdy neviděl tolik lidí, kteří by na sobě měli formální oděv a všichni společně věnovali pozornost jediné mluvící osobě.

Jeho oči se přesunuly do řady, která byla přímo před ním, okamžitě zachytil Billa a zaměřil na něj pohled. Celý v černém, s uhlazenými vlasy a sklopenýma očima vypadal mladší chlapec tak drobně. Tím, jak měl lehce skloněnou hlavu, vypadal jako dítě, kterému někdo vyhuboval. Ale Billovy oči se soustředily na něco za Tomem – sotva mrkly, jak moc se na to dívaly, a Tom se otočil, aby zjistil, co tolik zachytilo Billovu pozornost.

Rakev.

Někdo umřel?

Tom zalapal po dechu a rychle se otočil zpět, zavrávoral a málem upadl na koberec, když se jeho oči stočily ke květinové výzdobě, která se táhla od zlatem roubené černé rakve dolů podél vozíku, na kterém stála. Ach Bože, uvnitř ležel někdo mrtvý. Přímo před ním, schovaná pod víkem, ležela nějaká mrtvola. Už jenom to pomyšlení donutilo kytaristu se roztřást a obejmout se rukama, když uvnitř sebe pocítil jakýsi chlad.

Tom měl ze smrti strach. Nedokázal se s ní vypořádat – nedokázal se na ni dívat ani ve filmech, aniž by ho to rozbrečelo, nebo v něm vzbudilo strašlivou nejistotu. Při každém připomenutí mu hlavou problesklo ‚co kdyby tím někým byl Bill?‘ a slzy se mu začaly tlačit do očí. Nemohl by Billa nikdy ztratit. Nedokázal by bez něj žít…

Tomova pozornost se přesunula ke knězi, když si pomalu sedal na volné místo vedle Billa. Vyhledal jeho ruku a položil na ni tu svou. Cítil, jak se Bill pod jeho dotekem zachvěl, ale mladší chlapec svou rukou neuhnul – vlastně se choval, jako kdyby ho ani nepocítil.

„Tom znamenal hodně pro ty, jejichž životů se dotkl, a bude všem velice chybět.“ Kněz uzavřel svou řeč a vzhlédl k někomu vzadu do davu, aby se o okamžik později rozezněly housle, jež začaly zlehka hrát píseň ‚1000 Meere‘, kterou až doteď skupina nedovolila pustit do světa, a která se začala rozléhat po celém kostele z obrovských reproduktorů rozmístěných po hlavní místnosti.

Tom znamenal hodně pro ty, jejichž životů se dotkl, a bude všem velice chybět. Oči staršího z dvojčat se opět zvedly k rakvi a náhle, když k ní šest mužů v obleku – dva z nich byli Saki a Tobi – přistoupilo a zvedlo, všechny kousky skládačky jako by v Tomově mysli zapadly do sebe.

Billův pláč, jeho vzlykání, probdělé noci a zoufale depresivní chování v poslední době… najednou to vše dávalo smysl. Proč ho to jen nenapadlo?

„Je mi to tak líto, Bille… ach Bože, tolik mě to mrzí…“ Volnou rukou si přikryl ústa, když se mu slzy rozkutálely po tváři. Stočil pohled ke svému bratrovi a pocit viny mu klesl hlouběji do jeho nitra.

On tu nehodu nepřežil.

Po všech těch slibech, které Billovi dal, že ho nikdy neopustí, a že když z nich bude muset jeden odejít, že půjdou spolu – už se nedivil, proč na něj byl Bill tolik rozzlobený. Není divu, že Bill tolik plakal a byl tak ztracený – zůstal tu teď úplně sám. Po tolika ujišťováních, že se tohle nikdy nestane, se tak stalo. Tolik svého malého brášku zklamal…

Konvoj deseti černých limuzín směřoval k branám hřbitova – k takovému, na nějž museli mít lidé pěkný balík peněz, aby zde mohli být pohřbeni. Bill utratil nejméně půlku svých úspor, aby našel pro bratra takové místo, jaké chtěl, a rozhodně to stálo za každý halíř.

Pouze ti, kteří byli v kostele, měli povoleno vstoupit i na hřbitov. Fanoušci byli drženi za betonovou zdí a bránou a snažili se zachytit alespoň zlomek z pohřbu skrze železné tyče, či odkudkoliv, kde bylo alespoň něco málo vidět. Tolik jich stálo kolem zdí a plakalo… výkřiky teď rozhodně nebyly radostné – ale plné hlubokého, upřímného smutku. Tom se dotkl mnohem více životů, než by se mu kdy snilo.

Vítr lehce pofukoval mezi davem lidí, sotva hýbnul něčími vlasy či oblečením. Pouze sušil oči od slz.

Bill se opět postavil do první řady. Sledoval lidi, kteří chodili k rakvi, jež držela na tyčích s řemeny, které měly později dopomoci k jejímu uložení do země. Pokládali na ni květiny, dopisy, či obrázky, líbali ji. Každá činnost mu připadala jakoby prázdná… a ani trochu upřímná. Nic by nedokázalo vyjádřit zármutek z bratrovy ztráty dostatečně.

Billovy oči se na okamžik střetly s Gustavovými, jenž stál na druhé straně rakve. Stál tam tiše již několik chvil, ponořený do svého malého světa, ve kterém byl dostatečně zaneprázdněný na to, aby se nemusel starat o dvojčata či kohokoliv jiného. Bill k němu necítil žádnou zášť. Věděl, že takový Gustav prostě je a… že to je jeho způsob, jak ukázat, že má starost a že u něj měli oba otevřené dveře, kdyby si chtěli popovídat. Tak rychle, jako se jejich oči setkaly, rozpojil zpěvák jejich pohledy a zahleděl se před sebe na rakev. Poklekl do trávy a položil dlaně na víko – na všechny květiny a dopisy – snažil se skrze to vše cokoliv pocítit.

„Tohle není sbohem. To není sbohem.“ Šeptal, kroutil hlavou a tiskl své prsty k víku silněji. „Je to jen malá pauza. Zase se uvidíme. Uvidíme se později. Slibuju.“ A poprvé toho dne mu slzy začaly smáčet tvář – rozpouštěly tuš a řasenku z očí. K čertu se všemi, kteří to viděli – navždy ukládal svou druhou půlku duše do země, a proto má naprosté právo kvůli tomu brečet. Nikdo nemá ani tušení, jaké to je – nikdo.

Měl bys mě TEĎ vidět… Tomovy oči se sklopily k jeho bráškovi, stál vedle něj a skláněl se, aby mu na rameno položil ruku a snažil se skrze ni poslat všechnu sílu, jak jen dokázal. Mohl to Bill alespoň cítit?

Lidé jeden po druhém odcházeli do svých aut a ke svým životům. Ale Bill zůstával. I když obloha ztmavla a těžké mraky už nedovolovaly proniknout slunci, i když se spustil déšť, nedokázal v sobě najít sílu se byť jen pohnout. A k čemu taky?

„Pojď… můžeš se sem vrátit pozdějc, když budeš chtít. On tu počká,“ řekl Bushido jemně, když si vedle něj stoupnul a jeho džíny se ukázaly v Billově zorném poli. „Notak. Musíš ho nechat jít, Bille.“

Zpěvákovy prsty se začaly na víku rakve třást, když se je snažil na lesklý povrch přitisknout silněji. „Nemůžu…“ zašeptal a dovolil rukám staršího muže, aby ho uchopily za ramena a pomohly mu na nohy. I přesto, že nechtěl odejít… co dobrého by přineslo, kdyby zůstal?

„Bude tu v pořádku, Bille. Neopustí tě.“ Bushido ho na rameni pevně stiskl, když se začala rakev pomalu spouštět dolů do země. Nikdy by si nedokázal představit, že tu tak bude stát – bez bratra po svém boku, závisející na šlechetnosti někoho, koho by si s takovými okolnostmi normálně nedokázal spojit.

Kéž bys věděl, že jsem byl přímo tady… Tom si povzdechl a zatřepal hlavou, překřížil si ruce, když sledoval, jak je jeho bratr utěšován někým jiným než jím samotným. Bushidem, ze všech lidí na světě. Rozčilovalo ho to, ale co s tím mohl dělat? Bill už ho cítit nedokázal…

autor: Raiju

original