Pro začátek, děkuju znovu všem ^^ tolik krásných komentářů, trochu mi to připomíná aktivitu před několika lety, kdy tolik komentářů bylo u povídek samozřejmostí ^^ Moc všem děkuju.
Doufám, že Vás nezklamu, jelikož mi jeden důležitý člověk napsal, že inspirace je všude kolem (Ach ano, byla to Syhrael <3). Mé inspirace se skrývají v mé osobě. Všechny problémy, pocity, emoce a zkušenosti ventiluji do povídek. Po dlouhé době píšu smutný příběh, protože život není pohádka a realita je leckdy krutější, než byla prezentována rodiči. Vždy jsem si říkal, proč rodiče uvádějí, jaká by láska měla být, dítě tomu uvěří a žije v tom. Najde svého prince/princeznu, vezmou se a žijí šťastně až do smrti… ale to je jen pohádka, uvědomění, že skutečnost je jiná, je mnohdy šok. Doporučuji více číst mezi řádky, mám rád tajemství a tato povídka je jimi obdařena^^
Pac a pusu Davidoff
Ne každý však má to štěstí… Někteří lidé své blízké už neuvidí, někteří neobejmou své děti, či své rodiče. Zůstali sami. Možná osud a nešťastná náhoda… možná lidská chyba, kterou dotyčný udělal.
Je neskutečné, jak se z minuty na minutu změní celý dosavadní život, který člověk žil. Tyto změny nešly odvrátit. Byly to změny buď k lepšímu, ale mnohdy k horšímu. Vánoce byly snad pro některé utrpením. Samota je to nejhorší, co člověka jako takového může potkat…
Po chladné, ztemnělé a bílé chodbě se procházela meluzína. Z otevřeného okna se dostala dovnitř, aby mohla svým kvílením otravovat všechny nocležníky, kteří v budově spali klidným či neklidným spánkem. Byla již půlnoc. Venku za okny byl silný vítr a okenice otevřeného okna narážely do rámů a pomáhaly tak meluzíně v její strašidelné písni. V této rozlehlé chodbě se ten zvuk odrážel ze strany na stranu a končil neznámo kde…
Blikající lampička na desce starého pultu dopomáhala k tomu, aby chodba vypadala hrůzostrašněji, než ve skutečnosti byla. Z rádia, které stálo blízko lampy, vycházela tichá melodie oldies. Celé toto vzezření vypadalo, jako by bylo vystřiženo z hororového filmu. Bohužel toto byla skutečnost. Chodba byla prázdná a jediné zvuky okolo byly tyto tři věci.
Z jeho úst vyšel přiškrcený bolestný sten. Zuby měl pevně přimknuté k sobě a snažil se je drtit. Psychická bolest byla nesnesitelná, tak moc toužil mít lásku, až skončil bez ní a na osamoceném místě, jako je toto. To že měly být Vánoce, mu na klidu nepřidávalo… Jizvy na těle se zahojí, ale jizvy na duši se nezahojí nikdy. Kde kdo by řekl, že jsou zákeřné. Jen se do nich lehce píchne, zabolí a otevřou bolestivé rány, na které se člověk snaží zapomenout. Emoce bolí. Láska bolí… potřebná však je…
Vždy si myslel, že je divný. Že s ním něco nebylo v pořádku. Zamiloval se nejspíš do nesprávného člověka, a taky za to zaplatil krutou daň. Ne za to, že se zamiloval… ale za to, že byl bláhový a naivní. Uvěřil člověku, který ho jen využil. On slepě věřil. Věřil své lásce, ale ta mu vrazila kudlu do zad. Láska, která je neopětovaná, bolí, ale vědomí, že byl člověk jen využitý od toho, koho miloval, bolí nejvíce…
Skřípění starých železných kol se neslo po oné chodbě. Ten starý kus krámu se pomocí dvou vyhublých paží snažil dostat směrem k otevřenému oknu, za účelem jej zavřít. Skřípot se nesl celým prostorem a po chvilce ustal. Železná kola se již neotáčela a velebila si na svém místečku u okna.
Oči barvy padlých kaštanů směřovaly ke skleněné výplni oken. Parapet pokrytý sněhem se třpytil v lesku stříbřité luně na obloze. Zdálky poletující vločky vypadaly, jako třpytivé jiskřičky, které někdo vysypal shora.
Chlapec přivřel oči a nechal, aby si vítr zatančil s vločkami. Cítil je na svém obličeji. Cítil, jak se roztápí… jak umírají pod návalem tepla chlapcovy kůže… Připomněly mu minulost. Taky občas radostně tančil životem, a teď jen pomalu umírá.
Záviděl vločkám, že to měly rychle za sebou. Přál si být jednou z nich… Konečně zemřít, konečně přestat trpět…
Byl vždy člověkem, který věřil v naději. Vždyť naděje umírá poslední. Jenže jeho naděje zemřela v ten osudný den a byl si jist, že ho čeká jen prázdno a samota. I stín má více možností, než měl nyní on…
Jeho duše se párala ve dví a on to nedokázal zastavit. Ztrácel se… pomalu, ale jistě. Kdyby možná chtěl, tak by v sobě našel nepatrnou jiskru. Našel by v sobě naději… ale otázkou je, zda by to chtěl. Neskonalá touha po osobě jemu nejbližší ho stála tolik slz a utrpení, že si nebyl jist, zda by to vše podstoupil znovu.
Někde v něm však ta naděje stále byla. I když si ji nepřipouštěl, tak malý panáček byl uvnitř něj a udržoval ho. Nedovolil, aby uhasl. Přeci jen, jsou svátky, dny odpuštění, lásky a splněných přání…
Protřel si studenými bříšky oči a zavřel okno. Vítr byl silný a jemu začala být zima. Zkřehle se ošil a uchopil ledová kola. Ucukl, přiložil si ruce k ústům a svým dechem je zahříval. Dotknout se něčeho ledového, je jako se spálit ohněm. Promnul si dlaně a zabalil si je do otrhané mikiny. Odvážil se znovu uchopit ledová kola a jet zpátky do pokoje.
Zastavil se u dřevěného pultu, natáhl se po knoflíku rádia a vypnul ho, pohledem zavadil o sestru, která tiše podřimovala na látkovém gauči. Pousmál se, alespoň někdo klidně spal. S vrzotem kol se vydal zpět do svého pokoje. Zastavil u dveří balkonu a koukal se ven do tmy. Už ani nedoufal, že by dnešek něco změnil…
Chlapec s očima jak smutné padlé kaštany seděl u okna. Venku bylo šero. Bylo již sedm hodin večer a zuřila vánice. Jeho oči sledovaly holé větve stromů, které se poryvem větru ohýbaly napravo a potom nalevo a pořád dokola. Fascinovalo jej to, mohl by to sledovat hodiny a neomrzelo by jej to.
„Bille?“ Uslyšel za sebou známý hlas. Doktor Straiss se opíral o rám dveří a koukal soucitně na chlapce. Věděl, že je tady sám a trochu jej litoval. Celé roky za ním rodina nebyla. Po potyčce s bratrem, kdy ho bratr shodil ze schodů, se ocitl zde v ústavu. Kromě doktora se s nikým nebavil. Možná chtěl, ale neměl k tomu moc příležitostí.
„Nepřijeli…“ Zkonstatoval Bill a očima stále koukal na větve. Tušil to. Slyšel zamručení. Nepřijeli už tolikrát. Tento rok už v to nedoufal. Měli určitě lepší Vánoce, lepší životy. Bez kripla, jako byl on… Když rodiče po nehodě zjistili, co s ním je, nevzali to. Byl to pro ně obrovský problém, i když za to nemohl. Rodiče jej prostě umístili do ústavu a víc se o něj nezajímali. Bill sklopil oči a zadíval se na své prsty, které měl spletené v klíně. Věděl, že nemá budoucnost. A o život v tomto bílém vězení věru nestál.
„Chtěl bych být už dnes sám.“ Hlesl tiše a rozpletl si prsty. Trochu s nimi zahýbal, aby jej ztuhlost opustila.
Na doktora se však ani nepodíval. Uslyšel jen skřípot dveří a klapnutí. Vydechl. Přitisknul si mikinu víc k sobě a zase se zadíval ven. Mikina byla Tomova. Jediná památka a věc, kterou si stihl z domu vzít.
Panáček, co v něm udržoval plamínek ohně, poznal, že už je konec. Bill již nedoufal. Z usměvavého chlapce se stala lidská troska. Jeho psychika byla postupně ničena, až z ní nezbylo nic. Jeho duše byla zničená. Roztrhlá napůl a již se nedala slepit zpátky…
Otevřel dveře na balkon a vyjel ven. Zavřel za sebou.
Venku panoval mráz a vítr, který ochladil jeho kůži. Třásl se. Choulil se do staré Tomovy mikiny a vzpomínal na šťastné dny, které kdysi prožil. Jeho vzpomínky tvořily velkou knihu krásných pohádek. Pohádek o něm, o jeho Tomovi… a o jejich společné lásce… opětované lásce.
Třasot ustával a Bill začal být malátný. Seděl na vozíčku a koukal se do šera. Pozoroval strom, který rostl u jeho balkonu, a poslouchal vítr kvílící smutnou píseň. Jeho tvář bledla a rty chytaly lehce modro fialovou barvu. Oči se mu pomalu zavíraly a dech se zpomaloval. Pomalu usínal. Na své kůži ještě cítil chlad a do jeho ebenových vlasů se vplétal sníh. Jeho řasy byly pokryté krystalky ledu a oči skelné. Do poslední chvíle myslel na něj. Na jeho tvář, hřejivé čokoládové oči, překrásný úsměv a medový hlas. Tak si jej pamatoval. Člověka, který mu slíbil, že jej nikdy neopustí. Opustil…
Smrt není sen. Doufal, že jej nebude pronásledovat. Již se nechtěl zbudit, nechtěl být už osamocen mezi čtyřmi bílými zdmi.
Byl jako ten dřevěný panáček. Bez tváře, bez názorů a bez srdce…
KONEC ^^
autor: Davidoff
Milujem zimu, mám rada depresívne príbehy, ale vedome sa im vyhýbam, pretože pri nich neskutočne trpím. Príliš to prežívam. Pri tomto som si musela dokola opakovať, že je to príbeh, napísaný krásne, ale len príbeh!!! A Tom by to Billovi nikdy neurobil a už vôbec by ho nenechali samého. Je to príliš smutné a boľavé. Ale uznávam, že píšeš krásne, má to silu a zaútočilo to na moju dušu. Hlavne tá stará mikina v ktorej sa rozhodol umrieť. Teba som ochotná čítať aj v takomto prípade. Idem plakať niekam do kúta. Pustím si Mansona nech to má grády 🙂
Kolem mě kvílí meluzína, cítím chlad na těle i na duši a srdce se mi svírá úzkostí…
To jsou moje aktuální pocity z této úchvatné povídky. Už minule jsem říkala, že píšeš krásně snově a dneska se mi to jenom potvrdilo. Vychutnávala jsem si tvůj osobitý a sugestivní styl plnými doušky a na pár chvil jsem se ocitla spolu s Billem v tom chladném bílém vězení. Píšeš nádherně o smutných a ošklivých věcech a i do Billovy smrti se podařilo vnést jistou poetiku a krásu…
Billovi bylo neskutečně ublíženo a ani ten malý panáček, kterého si já představuju jako naději, mu nedokázal pomoci a vzkřísit ho znovu k životu, protože on už v podstatě nežil. Od onoho osudného dne bylo jeho srdce už stejně mrtvé a žilo jen jeho tělo, kterého ho nyní následovalo.
Byla to přerásná povídka a já ti děkuju za úžasný zážitek ♥
Ještě teď cítím ten zvláštní pocit naprostého zmaru a mrazivé atmosféry, který mě při čtení provázel…
Krásna povídka,ale moc smutnej konec.
Toto bolo veľmi smutné, a Billa mi bolo ľúto, je hrozné že bol tak dlho sám. Krásny príbeh.
Já jsem si pořád lámala hlavu, kde se tady ten Davidoff vlastně vzal a navíc pořád mele o starých twincestních časech a právě jsem zjistila, že je to náš starý dobrý Theodor xD
Dokonalost jako vždy..víc k tomu nemám co říct;)
[5]: Janča.. :D:D:D Dobře ty!… A jinak z téhle povídky mi není dobře.. :/ Asi vážě nemůžu číst tak moc smutné příběhy 🙁
Velectene diky vsem. U make my day. 😀 Komentare me velice potesily a probraly me z nudne prednasky dejin fyziky 😀 zasnu nad tim jak nekteri umi precist vse co bylo skryte mezi radky *uzivatel zase spi* . Jeste bych si dovolil oznamit…dalsi ff bude nejspise pristi tyden a s happy endem. Pac a pusu Davidoff :*
Myslím, že je načase překousnout svojí nevoli vůči psaní komentářů alespoň kvůli téhle povídce, už jenom kvůli tomu, že se bojím, že kdybych komentář nenapsala, už další povídku nedostanu předem :D:D
Víš, že miluju tvůj styl psaní, tvoje povídky a jejich zápletky, ať už mají smutný nebo dobrý konec. Dokonce bych řekla, že právě v tobě spočívá inspirace, po které už takovou dobu tápám a pořád ji nejsem schopná udržet, i když po většině rozhovorů s tebou nebo po přečtení nějaké z tvých povídek nějaký ten nápad přijde.
Tahle povídka pro mě byla utrpením i radostí zároveň, byla jsem ráda, že mám možnost nahlédnout znovu pod pokličku tvých pocitů v další z překrásných povídek, i přestože byla tak strastiplná. Doteď mě bolí, jak smutný byl její průběh, i když jsi jako vždycky mistrně vedl dějovou linku přesně tam, kde měla skončit.
Z celé téhle povídky jsem měla pocit, že její konec není špatný a čím víc se nad tím zamýšlím, tím víc mi dochází, že svým zvráceným a smutným způsobem to byl dokonce happy end. Však proč se trápit na tak bídném místě, jako je náš život, když jeho světlo pohaslo, když z něj zmizel člověk, který byl důležitý pro každý úsměv, každý nádech, každé probuzení do nového dne… Věřím tomu, že Billovi by bylo daleko líp po smrti než v tak bídném životě, jaký měl.
Na závěr bych chtěla napsat svůj velký dík za tvoji tvorbu a celkově za to, že tě máme ♥ 😉 Už se těším na další kousek =))
Ohhh, =( ..I had to translate it into English, very beautiful and heart touching, I couldn't stop my tears!! I'm still crying! I loved it :')