Jen jeho – navždycky

autor: Kiki

Tak jo, jsem tady tenokrát s jednodílkou a s povídkou Wish you were here nemá nic společnýho, takže se nic z tady toho nestalo 😀 Je to pouze vymyšlený, když jsem se dneska dopoledne procházela se svým psem…:D No nic, dejte se do čtení a děkuju za jakýkoli komentář!:)) K.

Nevnímal. Vlastně vnímal, ale jen jednu jedinou věc, kterou měl v tomto ročním období více než rád. Miloval ji – přírodu. Procházel se tichým parkem, kde nikdo nebyl, protože bylo docela chladno, ale jemu to nezabránilo se odprostit od každodenního městského života a trošku se projít, pročistit si hlavu, popřemýšlet, odreagovat se. Což se mu dařilo. Jeho nohy jej vedly na jedno jediné místo, které docela často navštěvoval.

Zastavil se na chvíli a zaklonil hlavu, aby mohl zhlédnout k trošku zamračené obloze. Pár ptáků odlétalo pryč a několik suchých listů spadlo na zem, aniž by zafoukal vítr. To bylo přesně to, co miloval. Tu volnost, kterou tahle příroda měla. Tohle roční období – podzim. Po pár sekundách se koukl opět před sebe a pokračoval v cestě. Stáhl si pletenou čepici více do čela a svou mikinu zase k tělu, protože bylo vážně docela chladno i na něj. Poslouchal jen tu tichost kolem sebe a to, jak mu pod nohama křupe spadlé listí. Tohle byla ta nejkrásnější hudba ze všech.

Došel na místo, kam chtěl, a rozhlédl se kolem sebe. Nic se tu za těch pár dnů nezměnilo. Moc lidí o této lavičce nevědělo, kdo by se taky o to zajímal, byla to jen kupa opuštěných dřevěných desek na samém kraji parku za městem. Pro něj to ale znamenalo mnohem více. Mohl tady dělat cokoliv. Plakat, smát se, přemýšlet, vzpomínat… a nic mu nebylo zakázáno, nikdo jej za to neodsuzoval, že projevil svou slabost. Mohl tu být sám sebou.

Posadil se na dvě desky přibité k sobě a opřel se. Byl to ten nekrásnější pohled, jaký se mu mohl za jeho celý život naskytnout před očima. Možná druhý… První byl a je jeho přítel… Před ním se však rozprostírala vodní hladina, do které zasahovalo pár větví ze stromu, který zde býval. Pousmál se. Tak rád by si na jednu z větví sedl a nechal by nohy viset dolů a máchal jimi ve vodě. Tohle rád dělal v létě. V každém ročním období se tu našlo něco, co by se dalo dělat. Ovšem kvůli tomu tu nebyl… byl tu kvůli kráse, která tady byla… už se nemusel koukat na samý beton, domy, auta… tady nic takového neexistovalo.

Ohnul se a ze země sebral jeden jediný lístek. Sledoval, jak se postupně zabarvoval. Tahle hra s barvami se mu moc líbila. Z hnědé se stávala oranžová a z té postupně žlutá, nebo naopak červená. Jeho to inspiroval k nakreslení nějakého obrázku, či k psaní básní… Nebo čemukoli jinému. Vítr si začal pohrávat s jeho černými vlasy a způsobil i to, že kolem černovláska začalo poletovat listí, které už nemělo sílu se udržet u své matky.

Ani si nevšiml, že jej už nějakou dobu někdo pozoruje. Ten někdo se konečně rozhodl vyjít ze svého úkrytu a posadil se vedle osoby, která už tu nějakou dobu seděla a nevnímala okolní svět, co se kde děje.

„Věděl jsem, že tady budeš,“ Pousmál se a stáhl si do čela svou baseballovou čepici. „Vždycky jsi tady.“ Chytil jeho vyhublou ruku do své a koukl mu do jeho čokoládových očí. „Jsi studený, musí ti být zima, pojď,“ postavil se opět na nohy. Musel sám uznat, že je to tu krásné, ale dnes nebylo počasí na to tady prosedět několik hodin jako vždy. Ještě k tomu se začínalo stmívat.

Černovlásek se beze slova postavil taktéž na nohy a následoval svého přítele k němu domů. Na rtech mu pohrával šťastný úsměv. V tuhle chvíli mu nic nechybělo.

Chlapec s kšiltovkou na hlavě pomohl tomu druhému se dostat až do trička, následně se také sám svlékl do domácího. Zatopil v krbu a udělal dvě horké čokolády, načež jednu z nich podal právě černovláskovi, který seděl u ohně, snažíc se ohřát.

Hrníček s tichým „Děkuji,“ přijal a opět zasněně koukal na místo, kde plamínky tančily v divokém spojení. V dlaních držel svou pochoutku, kterou taktéž moc miloval a i okamžitě zahřála.

Za pár minut už bohužel nebyla. Černovlásek se pak ještě nějakou chvíli olizoval po té sladké dobrůtce se šlehačkou. Položil hrníček na stolek, který byl poblíž, a v tureckém sedu koukal před sebe. Ne však na dlouho. Zavřel oči a vnímal jen to teplo, které sálalo z krbu, a to, že je jeho přítel vedle něj a nikde jinde. Jen s ním.

„Pojď, půjdeme si už lehnout a spát, dobře?“ rozhodl kluk ve velkém triku, když se vrátil z kuchyně, kde umýval dva hrnečky od čokoládové dobroty. Bylo už i docela pozdě a viděl na černovláskovi únavu. Na nic nečekal, vzal ho do náruče a odnesl si jej do svého pokoje, kde jej uložil do velké postele a lehl si vedle něj. Oba je přikryl jednou peřinou, aby si mohli být blíž, a hladil černovláska po vlasech, které mu lemovaly obličej.

„Dobrou noc, Tommy,“ ukradl si ještě před tím, než zavřel oči, malý polibek, a potom se už vydal do svého vlastního světa.
„Dobrou noc, Billy,“ zopakovala i druhá osoba a napodobila svého přítele, tisknouc si ho k sobě. Nikdo mu jej neukradne… Nikomu jej nedá. Je jen jeho… Navždycky.

autor: Kiki