Your love over the sex 18.

Barvy. Všude kolem mě se to hemžilo divokými odstíny barev, neviděl jsem nic jiného. Ruce jsem měl těžké, nešlo mi s nimi vůbec hýbat, ostatně ani s ničím jiným na těle. Jen matně jsem si uvědomoval, že jsem po operaci nádoru na mozku, a že by tohle tedy měly být následky anestezie. Stejně jsem měl strach, a když se mi konečně podařilo otevřít oči, jen jsem vyděšeně zíral před sebe.

„Pane Kaulitzi, jsem rád, že jste vzhůru,“ postavil se nade mě doktor. „Máte za sebou úspěšnou operaci, při níž jsme z vaší hlavy odstranili nádor, tudíž nyní ve vás odeznívají poslední zbytky anestezie. Zatím nemůžete mluvit, ale během několika minut by se to mělo vrátit do normálu. Zatím ale se vás zeptám na pár otázek. Ano bude jedno mrknutí a dvě ne, rozumíte?“ Jedno mrknutí. „Výborně, takže… Cítíte se malátný?“ Jedno. „Je vám špatně?“ Dvě mrknutí. „Bolí vás něco?“ Dvě. „Cítíte tlak v hlavě nebo bolest?“ dvě. „Můžete hýbat rukama a nohama?“ Dvě. „Vidíte dobře?“ Jedno. „Dobře. Teď vás nechám ještě odpočívat, ale do hodiny přijde někdo, kdo vám masážemi pomůže končetiny rozpohybovat. Chcete sem poslat přítele a bratra?“ Jedno zoufalé mrknutí. „Dobře, hned tedy přijdou. Zkuste zatím pomalu mluvit, vaše pusa už by měla být pohyblivější,“ povzbudivě se usmál, načež už se rozešel pryč.

Jen se za ním zavřely dveře, ozkoušel jsem pohyblivost pusy a hlavy, a skutečně už to šlo trochu lépe, takže jsem rovnou zkoušel mluvit, přestože jsem byl unavený a tohle mě akorát vyčerpávalo ještě víc. Po úspěšném vyslovení Tomova jména jsem chtěl přejít k Anisovu, ale akorát se otevřely dveře a on vstoupil s Tomem po boku. Blaženě jsem se usmál, do očí se mi nahrnuly slzy. Asi nikdy jsem nebyl radši, že je vidím.

„Bille,“ jednohlasně vyslovili mé jméno, a hned se ke mně hnali. Tom se posadil na postel, zatímco Anis se postavil k mé hlavě a pohladil mě po tváři.

„Jak se cítíš?“ chytil mě Tom za ruku.

„Unavený,“ zašeptal jsem, ale drobně se usmál.

„Doktor říkal, že všechno probíhalo dobře, nebyly žádné komplikace. Pokud to všechno půjde dobře, dvacátého už bys mohl být doma,“ ozval se tentokrát Anis.

„Dobře,“ s kývnutím jsem k němu vzhlédl. „Asi usnu.“

„Klidně spi,“ s úsměvem mě Anis krátce políbil.

„Budeme tu, až se vzbudíš,“ Tom mi stiskl dlaň. Oběma jsem věnoval mdlý úsměv, načež jsem vyčerpáním znovu usnul. Spal jsem opravdu tvrdě, dokonce mě nevzbudila ani sestra na masáže, kterými jsem měl rozpohybovat končetiny. Nevím, jestli to bylo tím nebo dlouhým spánkem, ale druhý den po probuzení jsem se cítil o moc lépe. Sice jsem mluvil ještě o trochu hůř, ale už mě to neunavovalo, a navíc už jsem se i trochu ztěžkle hýbal. Hned po probuzení jsem spatřil Toma spícího, v nepřirozené poloze, opřeného o mou postel.

„Tomi,“ zašeptal jsem, rukou ho hladíc po tváři. „Tomi.“

„Co?! Co je, co se děje?!“ prudce vystřelil ze svého místa s široce otevřenýma očima.

„Běž domů,“ s úsměvem jsem k němu vzhlédl. „Potřebuješ se pořádně vyspat.“

„Ne, ne, v pohodě, zůstanu tady,“ roztržitě se ke mně posadil. „Alespoň než přijde Bushido, nemilosrdně ho vyhodili, tak jsem ho poslal domů vyspat.“

„Jsem si jistý, že tu bude co nevidět. Právě z toho důvodu chci, abys šel domů, Tomi. Než přijde Anis, budou tu sestřičky, kdybych něco potřeboval. Nemusíš se bát, budu v pořádku,“ povzbudivě jsem ho chytl za ruku a stiskl.

„Jsi si opravdu jistý, že tu nemám zůstat?“ starostlivě mi upravil pár pramínků vlasů.

„Ano, jsem. Běž, budu tu, až se vzbudíš,“ pobaveně jsem se usmál. „A buď opatrný po cestě.“

„Za pár hodin budu zpět,“ s povzdechem mě políbil na čelo, načež se zvedl a šouravým krokem odešel.

Jen co jsem měl jistotu, že už není v mé bezprostřední blízkosti, opravdu opatrně jsem se posadil, pověsil kapačku na stojánek, který mi zároveň posloužil i jako berle, a kraťoučkými krůčky jsem se rozešel ke koupelně, jež byla součástí mého pokoje. Prostě jsem musel vidět, jak moc zle vypadám. Čekal jsem od pohledu do zrcadla hodně zlé věci, ale to, co jsem spatřil ve skutečnosti, mi nedovolilo nic jiného, než vypustit z hrdla zoufalý vzlyk.

Fakt, že jsem byl celý oteklý a měl kruhy pod očima, jsem víceméně přešel, nebylo to nic zas tak neobvyklého, stávalo se mi to v jednom kuse. Co mě opravdu vyděsilo, byly mé vlasy. Po straně se hrozivě vyjímalo vyholené místo, které křičelo do světa: „Tady byl nádor, jen se podívejte!“, nyní však ještě trochu zalepené jakousi náplastí nebo něčím takovým. Byl jsem neuvěřitelně zvědavý, jak vypadá jizva, ale znechucení nad sebou samým mě přinutilo mezi vzlyky otočit se zády k zrcadlu a odšourat se znovu do postele, kde jsem se stulil do klubíčka a tiše si brečel do dlaní. Tohle se Natalie nikdy nepodaří zachránit.

*

Začaly mi rehabilitace, jak je nazval doktor. Hned druhý den po operaci mě zavedli do „tělocvičny“, kde mi nejrůznějšími speciálními cviky pomáhali pořádně rozpohybovat končetiny. Aby to splnilo stoprocentní účinek, ještě večer mě odvedli do místnosti s vířivkou, kde jsem seděl asi dvě hodiny a nechával se masírovat proudy vody.

Další den, když už jsem se pohyboval sám, jen s malinkou pomocí v podobě držení za ruku, jsem si došel za logopedem. Mučil mě asi tři hodiny vyslovováním snad těch nejsložitějších německých slov, která jsem kdy slyšel, ale když jsem si pak dokázal tiše zazpívat, byl jsem mu víc než vděčný, protože jak je známo – zpěv je můj život.

Hned po logopedii mě čekal psychiatr, který byl paradoxně nejrychlejší – prozkoumal, jestli netrpím poruchou paměti, jestli rozeznávám správně tvary a podobně. Zkrátka a jasně zjišťoval, jestli se ze mě po operaci nestal úplný dement. Málem mě zastřelil, když jsem mu při rozpoznávání barev deset minut tvrdil, že místo barev, které mi ukazoval, vidím jen šedou, ale pak jsem se smíchy neudržel, když nahodil opravdu zoufalý výraz. Oznámil mi, že jsem zcela v pořádku, když dokážu žertovat o tak hloupé věci.

Po dalších asi milionech testů, jež naštěstí všechny vyšly dobře a já sám se cítil skvěle, lékaři usoudili, že bych mohl jít domů. Předepsali mi léky, které se měly stát nedílnou součástí mého života, a rozloučili se.

Z toho důvodu jsem teď, s čepkou naraženou na hlavě, brýlemi na očích a zachumlaný ve své tokio mikině čekal na Anise. Měl mě vyzvednout, protože Tom nemohl a mě odmítali pustit za volant. Pitomci! Jako bych ten kousek nezvládl odřídit sám. Mnohem horší ale bylo, že novináři věděli, že jsem byl na zákroku. Nevěděli sice na jakém, takže David i s lékařem jim namluvili, že šlo o hlasivky, ale i tak…

„Ahoj, omlouvám se za zpoždění, ale je tu snad tisícovka novinářů, nemohl jsem se protlačit,“ vpadl dovnitř Anis.

„V pohodě,“ pousmál jsem se a okamžitě vstal. Potřeboval jsem odtud vypadnout, i kdybych měl ty novináře mlátit.

„Jak se cítíš?“ přešel ke mně, objímajíc mě kolem pasu a líbajíc na spánek.

„Dobře,“ přitiskl jsem se k němu. „Už se opravdu těším domů, tohle prostředí mě neskutečně deprimuje. Potřebuju domů, do své postele a hlavně, za svou Natalie, která mi musí na hlavě vykouzlit zázrak,“ netrpělivě jsem se rozešel pryč z pokoje, s Anisem po boku.

„Opravdu chceš jít nakrátko?“ pochybovačně se na mě podíval.

„Nevím,“ s povzdechem pokrčím rameny. „Nechám to na Natalie, ona určitě vymyslí něco, kvůli čemu nebudu vypadat jako úplný idiot. Ale myslím, že to půjde hodně nakrátko, kvůli té…“ mlčky jsem poukázal na hlavu, abych nezavdal sebemenší důvod ke spekulacím – člověk nikdy neví, kdo z přítomných lidí to může prodat dál. Při pohledu na skupinu novinářů jsem nasadil ledový výraz, brýle narazil hlouběji do obličeje a s Anisem po boku se neohroženě vrhnul přímo do jámy lvové. Novináři se kolem nás samozřejmě semknuli a fotili sebemenší pohyb, tudíž já byl nesmírně vděčný, že mě Anis pevně držel kolem pasu, protože jinak bych se mezi nimi bezradně ztratil, jak moc zvyklý na neustálou přítomnost ochranky jsem byl. Málem jsem se blahem roztekl, když jsme konečně dorazili k Anisovu autu a já mohl nasednout na místo spolujezdce, z dosahu všetečných fotografů.

„Jsi v pořádku?“ starostlivě mě Anis chytil za ruku hned po vyjetí.

„V naprostém,“ přikývl jsem s úsměvem na tváři a zadíval se na jeho rázem klidnou tvář. Pozoroval jsem jeho obličej, jeho plné sametové rty hnědé oči orámované hustou záplavou řas, výrazné lícní kosti, třídenní strniště a…

„Copak?“ usmál se pobaveně.

„Nic,“ odvětil jsem… a rázem se mi vůbec nechtělo do žádné Ameriky.

*

Po příjezdu k nám domů jsem se div nerozbrečel radostí, ale během asi tří vteřin jsem se dal dohromady a zamířil k lednici, protože z nemocničního jídla mi bylo permanentně špatně, takže jsem měl šílený hlad.

„Dáš si něco k jídlu?“ houknu na Anise.

„Nechci nic,“ zamumlal, až jsem se k němu překvapeně otočil, ale nečekal jsem, že bude tak blízko, takže jsem do něj vrazil. Mlčky mi z hlavy sundal čepici, kterou jsem úzkostlivě nasazoval pokaždé, když přišel, a pevným stiskem brady mě přinutil nechat hlavu vzpřímenou. Druhou rukou mě pohladil po jizvě a vtiskl na ní krátký polibek. „Pořád jsi krásný.“

Překvapeně jsem vydechl, vzhlížejíc k němu. Byl jsem zcela konsternovaný tím, co udělal, a přestože se mi strachem rozšířily zorničky, srdce mi bilo jako splašené, div mi nevyskočilo z hrudníku. Vděčný, že to řekl, jsem ho pevně objal kolem pasu a krátce ho políbil. „Děkuju, Anisi.“

„Za nic,“ s úsměvem mě pohladil po vlasech, druhou rukou mě objímajíc kolem ramen. „Jsem rád, že jsi v pořádku, Bille.“

„Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ políbil jsem ho.

„Jsem rád, že vám tu romantiku můžu zkazit,“ se smíchem vešel do kuchyně Tom.

„Jsem rád, že ti jednou budu moct nakopat zadek,“ rozesmál jsem se.

„Silácký řeči,“ ušklíbl se pobaveně. „Jak jste zvládli cestu? Bylo všechno v pohodě?“

„V naprosté,“ s úsměvem jsem kývl a více se přitiskl k Anisovi. „Novináři naštěstí nebyli nijak neurvalí a my prošli v pořádku, pak už to bylo okey, je mi fajn, neboj.“

„Výborně, takže… Zvládli byste to tu beze mě? Monika mi psala, jestli nechci přijet a já…“ nejistě se na mě díval.

„Ty chceš,“ chápavě jsem přikývl. „Klidně běž, Tomi, my už si nějakou zábavu vymyslíme. Sice asi usnu, ale zvládneme to.“

„Jasně, běž, bude to v pohodě. Kdyby se něco dělo, hned se ti ozveme,“ usmál se Anis.

„Díky bože, jste zlatí! Budu na mobilu, v případě potřeby hned volejte,“ zářivě se usmál a hned nahodil zpátečku. „Užijte si den, nezlobte a buďte opatrní,“ se smíchem zamával a zmizel.

„Jdeme se válet před televizi!“ zavelel jsem.

autor: Saline A.